ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.57.2011.1
sp. zn. 6 Tz 57/2011-6
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. V ., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 51 T 89/2010, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 51 T 89/2010, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 10. 4. 2010 okolo 16.00 hodin v P., V.ulici, před fotbalovým stadionem Bohemians 1905, po skončení fotbalového zápasu se snažil opakovaně proniknout policejním kordonem k fanouškům hostů a poté, co byl zasahujícím policistou nstržm. Z. P. opakovaně vyzván, aby svého jednání zanechal a byl několikrát odstrčen, rozeběhl se proti nstržm. P. a hlavou jej udeřil do levé strany hrudníku a chytil jej za levý rukáv uniformy a cloumal s ním“ . Za tento přečin byl obviněný P.V. podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle §76 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu vstupu na sportovní akce na dobu jednoho roku.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nabyl právní moci dne 27. 10. 2010.
Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, konkrétně proti jeho výroku o uložení trestu zákazu vstupu na sportovní akce, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P.V.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti připomněl, že podle §38 odst. 2 tr. zákoníku tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější, resp. že podle §76 odst. 3 tr. zákoníku spočívá trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje účast na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích. Konstatoval, že těmito ustanoveními se obvodní soud při ukládání trestu zákazu vstupu na sportovní akce důsledně neřídil. Poznamenal, že podstatu pochybení nalézacího soudu je třeba shledat v tom, že uložil trest ve smyslu §76 tr. zákoníku v nepřiměřeně širokém rozsahu, v podstatě jako trest zákazu vstupu na všechny (jakékoli) sportovní akce, aniž by do výroku o trestu promítl zjištění, v souvislosti s jakou sportovní akcí byl přečin spáchán, a na základě této skutečnosti vymezil trest zákazu vstupu konkrétněji, tj. v užším rozsahu. Zdůraznil, že z hlediska souvislosti se spáchaným trestným činem, s přihlédnutím k osobním poměrům obviněného, je nutné přesně vymezit, o jaký zákaz vstupu na sportovní akce se jedná, neboť příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, naproti tomu příliš široký a obecně formulovaný zákaz může bezdůvodně omezovat společenské potřeby pachatele a nepřípustně rozšiřovat citelnost trestu pro pachatele. Podle jeho názoru musí být sportovní akce, na které soud pachateli zakazuje vstoupit, přímo v rozsudku určeny přesně a jednoznačně tak, aby nevznikaly pochybnosti při výkonu trestu a aby byl výkon trestu v praxi kontrolovatelný. Dodal, že příliš široké vymezení trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, pokud neodpovídá požadavku souvislosti se spáchaným trestným činem, splňuje podmínku uvedenou v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. (srov. přiměřeně NS 18/2002-T 443). Z pohledu zákonných kritérií pro ukládání trestu je podstatné, že obviněný se přečinu dopustil v přímé souvislosti s profesionálním fotbalovým utkáním, přičemž v procesním postavení obviněného uvedl, že je fanouškem klubu Bohemians 1905 (č. l . 6). Je proto ve zřejmém rozporu s účelem trestu, jestliže soud formuloval trest zcela povšechně, citací textu zákona, a nekonkretizoval uložený zákaz vstupu např. tím způsobem, že se vztahuje toliko na fotbalové zápasy I. a II. ligy, popř. jen na utkání určitého fotbalového klubu apod. Nápravu nezákonného postupu a rozhodnutí nelze zajistit jiným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Zároveň není přípustné, aby soud dodatečně zhojil nedostatek výroku o trestu např. tím, že by specifikoval rozsah sportovních akcí v nařízení výkonu trestu. Ministr spravedlnosti uzavřel, že vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyjádřeného v rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 741/2010, navrhuje zrušení celého výroku o trestu, byť nezákonným je pouze výrok o uložení trestu zákazu vstupu na sportovní akce.
Konkrétně potom navrhl, aby Nejvyšší soud podle §275 odst. 4 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2010, č.j. 51 T 89/2010-66, byl v neprospěch obviněného P. V. porušen zákon ve výroku o trestu v ustanoveních §38 odst. 2 a §76 odst. 3 tr. zákoníku, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost té části rozhodnutí, proti níž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, ale porušení zákona neshledal.
V prvé řadě považuje za potřebné upozornit na širší souvislosti ukládání trestu, a to především z hlediska účelu trestu. V trestním zákoníku již není účel trestů – na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (konkrétně §23 odst. 1) - výslovně vyjádřen (jeho vymezení je ponecháváno trestní nauce) a je nahrazen promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. Tyto zásady formulované jak obecně pro všechny trestní sankce (§36 až 38 tr. zákoníku), tak i speciálně pro tresty (§39 až 45 tr. zákoníku) jsou na rozdíl od proklamativního účelu sankcí přímo aplikovatelné na konkrétní případ. Účel trestání pak vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí. Obecné zásady trestání je třeba chápat jako vůdčí ideje trestání, které vytváří právní prostředí pro ukládání sankcí, přičemž jde především o tyto základní zásady trestání :
- zásada zákonnosti, neboť sankce je možno ukládat jen na základě zákona,
- zásada přiměřenosti (adekvátnosti, úměrnosti) sankce spáchanému trestnému činu, podle níž je rozhodujícím kritériem spáchaný trestný čin;
- zásada individualizace použitých sankcí, na základě níž musí být druh a příp. i výměra sankce soudem ukládány s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vztahujícím se jak k závažnosti trestného činu, včetně přitěžujících a polehčujících okolností, tak k možnostem sociální reintegrace pachatele a jeho poměrům a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených trestným činem,
- zásada personality sankce, podle níž by sankce zásadně měla postihovat jen pachatele trestného činu a vliv na jeho okolí (zejména rodinné zázemí) by měl být minimalizován,
- zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele, která bude vyjádřena zákazem ukládat sankce shodné věcné povahy u jednoho pachatele,
- zásada humanity sankcí, z které vyplývá zákaz kruté a nepřiměřené sankce ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a v konečném důsledku i požadavek, aby tam, kde postačí k dosažení společensky prospěšného účelu sankce méně intenzivní, nebyla ukládána sankce intenzivnější, která nepostihuje vždy jen pachatele trestného činu, ale často i osoby jiné (viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 40/2009 Sb.).
Přes nový, tj. implicitní způsob vyjádření účelu trestu je základním cílem trestu ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, která představuje smysl existence samotného trestního práva (Viz Kratochvíl, V. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 472).
Dále je možno poznamenat, že ve zřejmém rozporu s účelem trestu je např. druh trestu, který vůbec nelze uložit, dále trest, který vůbec nelze uložit vedle jiného trestu, anebo trest, pro jehož uložení nebyly splněny podmínky stanovené příslušným ustanovením obecné části trestního zákona (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck, 2008, s. 2201). Nejvyšší soud také již v minulosti vyslovil, že příliš široké vymezení obsahu trestu zákazu činnosti, pokud neodpovídá požadavku souvislosti se spáchaným trestným činem, může splňovat podmínku pro podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř., tj. že uložený druh trestu je v rozporu s účelem trestu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18/2002, pod č. 443 ).
Podle §76 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce až na deset let, dopustil-li se pachatel úmyslného trestného činu v souvislosti s návštěvou takové akce. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje účast na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích.
Uzákonění trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce bylo reakcí na narůstající případy fotbalového chuligánství. Funkce tohoto druhu trestu je především zábranná, tj. zamezit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Trest zákaz vstupu na kulturní a jiné společenské akce omezuje svobodu pohybu zaručenou v čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Lze jej uložit jen tehdy, jestliže byl úmyslný trestný čin spáchán v souvislosti s takovou akcí. Přitom souvislost musí být přímá, bezprostřední nebo užší. Trestný čin však nemusí být spáchán jen na místě a v době, kde se společenská akce koná, ale souvislost zde bude zachována, pokud se úmyslný trestný čin vztahuje ke konkrétní návštěvě společenské akce, např. výtržnické chování při shromažďování se fanoušků nebo jiných diváků, během cesty na společenskou akci (i ze vzdálenějšího místa, např. vlakem nebo autobusem) nebo po jejím skončení. Naopak za spáchání trestného činu, který souvisí s fandovstvím, ale nikoli s konkrétní sportovní akcí (např. rvačka v restauraci z důvodu příslušnosti k odlišným fandovským klubům), nelze uložit tento druh trestu. Trestný čin je spáchán v souvislosti s návštěvou společenské akce, jestliže nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah k této akci. Z hlediska souvislosti se spáchaným trestným činem je nutné přesně vymezit, o jaký zákaz vstupu na kulturní a jiné společenské akce se jedná. Taková konkretizace je ovšem obtížná, protože i jiné než zakázané akce mohou skýtat pro pachatele stejnou příležitost a stejné možnosti pro opakování trestného činu jako společenská akce, v souvislosti s níž se pachatel trestného činu dopustil. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široký zákaz může bezdůvodně omezovat společenské potřeby pachatele. Nelze proto zakázat vstup na všechny společenské akce. Společenské akce, na které soud pachateli zakazuje vstoupit, musí být v rozsudku určeny přesně a jednoznačně tak, aby nevznikaly pochybnosti při výkonu trestu a aby byl výkon trestu kontrolovatelný (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 846 - 849).
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud připomíná, že nalézací soud ve výrokové části svého rozsudku vymezil trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce tak, že obviněnému (vedle trestu obecně prospěšných prací) uložil pouze trest zákazu vstupu na sportovní akce (na dobu jednoho roku).
Byť si lze nepochybně představit preciznější konkretizaci tohoto druhu trestu v souvislosti se zjištěnými okolnostmi předmětného trestného činu, nelze nevidět, že i takováto jeho relativně obecná specifikace významně zužuje okruh společenských akcí ve smyslu §76 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v dané souvislosti poukazuje na skutečnost, že sankce v podobě zákazu vstupu na sportovní akce byla obviněnému uložena za protiprávní jednání, jehož se dopustil v odpoledních hodinách v Praze před fotbalovým stadionem Bohemians 1905, kdy se po skončení fotbalového zápasu snažil opakovaně proniknout policejním kordonem k fanouškům hostů a poté, co byl zasahujícím policistou [tedy úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] opakovaně vyzván, aby svého jednání zanechal a byl několikrát odstrčen, rozeběhl se proti němu a hlavou jej udeřil do levé strany hrudníku a chytil jej za levý rukáv uniformy a cloumal s ním.
Trestný čin násilí proti úřední osobě, jímž byl obviněný uznán vinným, byl tak nepochybně spáchán v souvislosti s návštěvou společenské akce – sportovního utkání, přičemž nepostrádal věcný, místní a časový vztah k této akci.
Přitom nelze pominout ani charakterizující vlastnosti vztahující se k osobnosti obviněného. Pokud se jedná o předchozí způsob jeho života, nutno upozornit, že obviněný byl v minulosti již dvakrát soudně trestán, a to pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. (pro řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a pro řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu), přičemž není od věci zmínit, že nyní posuzovaného trestného činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Stran povahových vlastností obviněného je potom vhodné poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (viz č. l . 8 - 17 spisu), z nichž se podává, že obviněný je osobností s rysy dráždivosti a nekázně, jedenkrát týdně vypije sedm až deset piv a v opilosti je dráždivý. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že v době jednání, které je mu nyní kladeno za vinu, se nacházel ve stavu středně těžké prosté opilosti, do něhož se přivedl sám, dobrovolně a s vědomím možných důsledků požití této látky na své chování a jednání.
Není rovněž od věci poznamenat, že rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině ani o trestu nikdo z oprávněných osob, tedy ani obviněný, nerozporoval, když po jeho vyhlášení se též obviněný (stejně jako státní zástupkyně) vzdal práva na odvolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na konkrétní okolnosti trestného činu, zejména pak vzhledem k osobnosti obviněného, lze mít důvodně za to, že i jiné sportovní akce než je ta, v souvislosti s níž se obviněný trestného činu dopustil, tj. fotbalové utkání klubu Bohemians 1905, mohou pro obviněného skýtat stejnou příležitost a stejné možnosti pro páchání totožné či obdobné trestné činnosti. Uložený trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce v podobě zákazu vstupu na sportovní akce tak v daném případě bezdůvodně neomezuje společenské potřeby obviněného. Naopak, příliš úzké vymezení tohoto druhu trestu by v konkrétní trestní věci nemuselo zaručit dostatečnou ochranu společnosti před opakováním stejné trestné činnosti ze strany obviněného, resp. by obviněnému nemuselo dostatečně bránit v dalším páchání obdobných trestných činů.
Na základě všech výše rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uložený druh trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce tak, jak byl vymezen v rozsudku soudu prvního stupně, není v zřejmém rozporu s účelem trestu (včetně ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku), a tedy že podaná stížnost pro porušení zákona není důvodná. Proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudem nalézacím a ze skutkových zjištění tohoto soudu, která sám nijak neměnil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý