ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1065.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1065/2010-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného PhDr. T. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 58/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného PhDr. T. P. zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 T 58/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 T 58/2008, byl obviněný PhDr. T. P. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pistole zn. GLOCK 30. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudu obviněný spáchal trestné činy tím, že dne 14. 11. 2006 v době mezi 7.30 hod. a 8.00 hod. v P., na výjezdu ze dvora domu čp. … zablokoval společně s F. G. vozidlem Opel Omega P. P. odjezd vozidlem Citroen ZX, když poté obviněný PhDr. T. P. vystoupil z vozidla, se kterým na místo přijeli, otevřel dveře vozidla poškozeného P. P. s tím, že je od policie, přičemž držel v ruce legálně drženou pistoli zn. GLOCK 30, přisedl si do vozidla vedle poškozeného P. P. a nutil ho, aby jel za vozidlem, v němž zůstal obviněný F. G., a když ho poškozený P. P. nechtěl uposlechnout a snažil se z vozidla vystoupit, obviněný PhDr. T. P. mu v tom zabránil tím, že ho chytil za rukáv bundy; protože obviněný PhDr. T. P. držel stále v levé ruce pistoli, také poškozený P. P. vyndal z ledvinky svou legálně drženou zbraň, pistoli zn. CZ 75B, o kterou se začali přetahovat, až mu vypadla z ruky, přičemž současně přistoupil k vozidlu obviněný F. G., který začal poškozeného P. P. tlouci pěstí do hlavy, ve vozidle ho pak ještě několikrát udeřil pistolí i obviněný PhDr. T. P., avšak poškozenému P. P. se následně podařilo z vozidla uniknout tím, že odstrčil obviněného F. G. a vytrhl se obviněnému PhDr. T. P., přičemž poškozený P. P. utrpěl poranění levé tváře a dvě tržné zhmožděné rány na pravé půlce čela, které mu následně byly odborně ošetřeny a nezpůsobily omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne.
Obviněný PhDr. T. P. (dále jen „obviněný“) podal proti rozhodnutí soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které má obsahové náležitosti dovolání zakotvené v §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný v něm namítl, že nenaplnil zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť jednal v krajní nouzi podle §14 tr. zák. Poukázal na to, že je majitelem společnosti Rental Car, která půjčuje vozidla, a dne 14. 10. 2006 zapůjčil vozidlo zn. Volkswagen Passat P. M., který měl vozidlo vrátit dne 13. 12. 2006, avšak neučinil tak. Obviněný poté, co zjistil, že se P. M. nezdržuje na ohlášené adrese, dohledal vozidlo prostřednictvím GPS. Proto se vydal společně s F. G. vozidlo hledat, přičemž vozidlo našel v P. zaparkované ve dvoře nějakého domu. V nočních hodinách se obrátil na Policii České republiky v Příbrami se žádostí o pomoc, byl však odmítnut. Proto se vrátil k místu, kde bylo vozidlo zaparkováno, a poblíž vozidla hlídal až do rána. Teprve v ranních hodinách dne 14. 11. 2006 došlo ke konfliktu, který je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestné, protože pouze chránil svůj majetek a nedopustil se ničeho zakázaného, pokud se snažil získat informace, jakým způsobem se vozidlo dostalo do dispozice neznámého muže, který s vozidlem odjel. Poukázal na to, že mu hrozil vznik značné škody, že vyčerpal veškeré možnosti k odvrácení nebezpečí vzniku škody, zejména tím, že předmětné vozidlo sám našel a neprodleně požádal o pomoc příslušný útvar Policie České republiky. Protože byl policisty odmítnut, neměl jinou možnost, jak odvrátit hrozící nebezpečí.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, zrušil i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 T 58/2008, a aby poté sám rozhodl rozsudkem tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného především zdůraznila, že obviněný neměl žádnou povinnost snášet nebezpečí ze strany osob, které mu odcizily vozidlo. Obviněný kontaktoval policii, informoval policisty o podezření ze spáchání trestného činu krádeže a snažil se dosáhnout v souladu se zákonem ochrany svých majetkových práv. Pokud by se obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku vůči muži, který řídil jeho vozidlo Volkswagen Passat, bylo by možné uvažovat i o tom, že mohl pachatele takového trestného činu dočasně omezit na osobní svobodě a požadovat po něm, aby se zdržel předmětného jednání, případně, aby jej následoval na policii, neboť by zadržel pachatele majetkové trestné činnosti, kterou mu hrozilo způsobení majetkové škody nezanedbatelného rozsahu. Obviněný však jednal vyděračským způsobem vůči osobě, která jeho vozidlo neřídila, a jednal tak vůči osobě, která v jeho představách mohla mít něco společného s odcizením vozidla. Tato osoba totiž předtím komunikovala s řidičem, který odjel s vozidlem Volkswagen Passat. V té době však obviněný nehájil své zájmy, ale snažil se získat informace o odcizení vozidla. Nebezpečí tedy nehrozilo bezprostředně, protože jednání obviněného následovalo až potom, co pachatel krádeže odjel s vozidlem. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně tedy obviněný spáchal trestný čin, aniž byly splněny podmínky krajní nouze. Okolnost, která snižuje společenskou nebezpečnost jednání, měly soudy obou stupňů posoudit jako svépomocné jednání ve smyslu §6 obč. zák., přičemž obviněný se do uvedené situace dostal právě odmítnutím zásahu ze strany orgánů Policie České republiky.
Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že jednání obviněného nebylo možno právně kvalifikovat s přihlédnutím k §88 odst. 1 tr. zák. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., tedy jako jednání naplňující i zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, ale pouze jako jednání, které naplňuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Je totiž nutno vzít v úvahu, že i poškozený P. P. v inkriminovaný moment mířil na obviněného svojí legálně drženou pistolí a útok ze strany obviněného i spoluobviněného F. G. nemohl být tak razantní, neboť poškozenému P. P. se při konfliktu podařilo vytáhnout svoji zbraň a oběma útočníkům se vytrhnout.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 T 58/2008, a aby poté přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje v řízení o dovolání podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy rozhodnutí bylo učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem k obnově řízení.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán důvody dovolání. Vymezení dovolacího důvodu podle §265f odst. 1 tr. ř. je obligatorní náležitostí dovolání, neboť limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud vychází v souladu s judikaturou Ústavního soudu z názoru, že výklad dovolacích důvodů musí respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mimo jiné v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, přičemž rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, týkající se rovnosti účastníků a práv obviněného v trestním řízení).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud.
Trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá se zbraní.
Ustanovení §14 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 upravovalo krajní nouzi. Podle něj čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Krajní nouze vylučuje protiprávnost a patří mezi tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Podmínkou, aby šlo o krajní nouzi je to, že nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (srov. č. 10/1980 Sb. rozh. tr.) a aby způsobený následek nebyl zřejmě stejně závažný a nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Krajský soud v Praze se zabýval námitkou obviněného, že jednal v krajní nouzi podle §14 tr. zák. Učinil závěr, že tato námitka je zcela nedůvodná, protože ani v případě, že by se skutkový děj odehrál tak, jak obviněný uvedl, by nenastala situace, která by splňovala zákonné podmínky krajní nouze podle §14 tr. zák. Odvolací soud dále uvedl, že i když jednání obviněného s poškozeným bylo nepochybně motivováno představou, že poškozený má něco společného s odcizením vozidla zn. Volkswagen Passat, neměl obviněný tuto představu ničím konkrétně podloženou a nic ho proto neopravňovalo k tomu, aby poškozeného nutil násilím jednat proti jeho vůli. Krajský soud v Praze současně uvedl, že soud prvního stupně nyní již správně kvalifikoval skutek obviněného jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť skutkové podstaty těchto trestných činů byly podle krajského soudu naplněny ve všech znacích, a to i pokud jde o přísnější kvalifikaci u trestného činu vydírání.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný jednal proti poškozenému P. P., tedy osobě, která nepoužívala automobil zn. Volkswagen Passat a seděla přitom v jiném vozidle. Vozidlo vypůjčené P. M. v té době již nebylo na místě činu, protože je odvezl jiný řidič. Za této situace je otázkou, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky krajní nouze. Podmínka její subsidiarity byla realizována tím, že obviněný před činem požádal o pomoc policii. Z hlediska možnosti odvrátit nebezpečí jinak, lze uvažovat o tom, že obviněný mohl telefonicky oznámit znovu policii spáchání trestného činu. V úvahu přicházelo následně také podání žaloby proti P. M., který si vypůjčil vozidlo od společnosti Rental Car. Z hlediska námitek obviněného je problematická podmínka proporcionality krajní nouze, tedy zda bylo možno se zbraní vydírat jinou osobu v zájmu navrácení majetkové hodnoty, která vydírané osobě nepatřila ani ji neužívala. Navíc k jednání obviněného vůči poškozenému P. P. došlo až poté, co vozidlo Volkswagen Passat odjelo.
Nejvyšší soud proto přisvědčil názoru krajského soudu, že obviněný nejednal v krajní nouzi podle §14 tr. zák., protože nebyly zcela naplněny zákonné podmínky krajní nouze. Současně je však třeba vzít v úvahu okolnosti, za nichž byl skutek spáchán. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu vyplývá, že soudy se za výše zmíněných okolností nezabývaly tím, zda je možno kvalifikovat jednání obviněného s přihlédnutím k §88 odst. 1 tr. zák. podle přísnějšího ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Soud prvního stupně vycházel při právní kvalifikaci skutku podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. z právního názoru odvolacího soudu, který byl uveden v odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 9 To 448/2008.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 platilo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjadřovaly tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Judikatura vycházela z názoru, že ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány materiálně, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačilo pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. č. 34/1982 Sb. rozh. tr.). Soud musel vždy přihlížet ke všem okolnostem případu a vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraně k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. č. 25/1983-II Sb. rozh. tr.).
Judikatura také dovodila, že je-li okolnost odůvodňující použití vyšší trestní sazby současně formálním znakem základní skutkové podstaty jiného trestného činu, je nutno vzhledem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vždy zkoumat, zda tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud nebude tento materiální předpoklad §88 odst. 1 tr. zák. splněn, vyšší trestní sazby se nepoužije. V tomto případě bude přicházet v úvahu trestní postih jen podle základních skutkových podstat sbíhajících se trestných činů (srov. č. B 5/1979-29 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se při právní kvalifikaci skutku nezabýval tím, zda je dán vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost s přihlédnutím k materiálnímu posuzování okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že čin byl spáchán se zbraní, ač vzhledem k okolnostem případu, zejména k tomu, že i poškozený P. P. se snažil namířit svou pistolí na obviněného, který se snažil mu odklonit hlaveň pistole a pistoli mu vytrhnout. Neučinil tak ani odvolací soud, a to zřejmě vzhledem ke svému názoru ohledně právní kvalifikace skutku, který vyslovil ve svém usnesení ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 9 To 948/2008. To ostatně vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 370/2009, v němž uvedl, že soud prvního stupně v případě obviněného PhDr. T. P. nyní již správně kvalifikoval skutek jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí napadené dovoláním ohledně obviněného PhDr. T. P., zrušil také odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení. Přihlédne však k tomu, že nový trestní zákoník neobsahuje ustanovení obdobné §88 odst. 1 tr. zák., ani ustanovení o nebezpečnosti činu pro společnost. Protože rozhodnutí byla zčásti zrušena na základě dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek