ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1172.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1172/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 67 To 367/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 21/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 25 T 21/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a podle §222 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to kladiva s dřevěnou rukojetí, a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 13.583,-Kč.
Jednání obviněného spočívalo v podstatě v tom (zkráceně uvedeno), že dne 12. 8. 2008, kolem 20:30 hod. v P., poté, co měl konflikt s poškozeným D. P. u fitness A., jehož je obviněný majitelem, a kdy si nakonec poškozený navlékl na ruku kovový boxer, a snažil se obviněného udeřit do obličeje pěstí, poškodil dveře fitness, obviněnému vyhrožoval, že ho zabije, přivede své kamarády, vrátí se a vymlátí to tam, si obviněný vzal kladivo, šel za poškozeným, dostihl ho u vstupu do parku S., kde na schodech, když stál nad poškozeným, ho udeřil jednou ranou kovovou částí kladiva se střední intenzitou do hlavy, do oblasti pravého spánku, čímž mu způsobil otřes mozku, dvě drobná ložiska pohmoždění mozku na spodině levého čelního a spánkového laloku, tržně zhmožděnou ránu pravé spánkové krajiny a zlomeninu pyramidy kosti skalní vpravo, což si vyžádalo šestidenní hospitalizaci a další léčení v délce 4 – 6 týdnů, ale pokud by stejným nástrojem, při použití větší síly, došlo k úderu stejným způsobem do hlavy v oblasti spánku, mohlo u poškozeného dojít k závažnému mozkolebečnímu poranění i s následkem smrti.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, ve kterém namítal zejména nenaplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku, a posouzení jeho jednání jako nutnou obranu podle §13 tr. zák. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 67 To 367/2010, odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které bylo předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 5. 9. 2011. Obviněný v řádně a včas podaném dovolání uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně namítá, že popis skutku není zcela přiléhavý a přesný, bez „uvedení úmyslu ke kterému mělo jednání směřovat“ a rovněž bez uvedení pohnutky, přičemž nerespektuje, že poškozený měl prokazatelně železný boxer a pravděpodobně i nůž v kapse kalhot. Protože v případě obou napadení měl poškozený k dispozici železný boxer, a choval se tak, že bylo zřejmé, že je rozhodnut tuto zbraň použít, mělo být podle obviněného jeho jednání posouzeno jako nutná obrana podle §13 tr. zák. Ve druhém případě také poškozený sahal do kapsy a snažil se vytáhnout nějaký další předmět (nůž) jako zbraň důraznější než boxer, a tak kladivo použil v momentě, kdy se domníval, že boxer nebo jiná zbraň budou použity proti němu. Přitom v situaci, kdy se nablízku pohybovali podnapilí přátelé poškozeného. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o vyloučení nutné obrany jeho vlastní výpovědí u hlavního líčení, tuto svoji výpověď cituje s tím, že se jen snažil chránit sebe, byl překvapen, že se potkal s poškozeným, který v tu chvíli na něj zaútočil. Obviněný poukazuje také na výpověď svědka A. R. z které dovozuje, že poškozený věděl o tom, že za ním jde, že stáli s poškozeným čelem k sobě a tento svědek útok poškozeného nepotvrdil ani nevyvrátil. Soudy pak podle obviněného nezohlednily ani výpovědi policistů D. P. a J. V., kterým po události sdělil, že poškozeného udeřil, aby se bránil jeho útoku. Ve věci tak shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, které podle jeho názoru dezinterpretovaly výpověď jediného přímého svědka A. R., a to i ohledně věty, kterou měl vyslovit při úderu, a z které soud dovodil, že jeho pohnutkou byla pouhá msta.
Obviněný poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 69/2010, podle kterého nutnou obranu nevylučuje ani použití zbraně proti neozbrojenému útočníkovi, přičemž zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník. Obrana může být důraznější, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Přitom soudům také vytýká, že se nevypořádaly s otázkou možného posouzení jeho jednání jako putativní nutné obrany, kdy je pachatel subjektivně v omylu, že jsou dány podmínky nutné obrany, ač ve skutečnosti tyto podmínky nejsou splněny. Soudy se vůbec nezabývaly tím, jak on sám hodnotil a vnímal jednání poškozeného, z kterého bylo zřejmé, že proti němu hodlá použít boxer, a to v situaci, kdy se jej před 2 – 3 minutami pokusil udeřit pěstí do obličeje, vyhrožoval mu zabitím a přivedením kamarádů. Soudy tak měly zjišťovat, zda v nesprávném rozpoznání situace nelze spatřovat pouze nedbalost a tedy nedbalostní trestný čin.
I pokud by nebylo možné jeho jednání právně kvalifikovat jako nutnou obranu, nebo jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, nejsou podle obviněného splněny podmínky pro posouzení jeho jednání jako pokus trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zákona. Namítá, že soudy vychází z čistě hypotetické konstrukce ohledně hrozícího následku jeho jednání, a tvrzení o reálné hrozbě těžké újmy poškozenému, není založeno na skutkovém základě. Soud I. stupně na jedné straně tvrdí, že útok do oblasti hlavy směřoval do míst, kde hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví i s přímým ohrožením života poškozeného, k čemuž nedošlo z důvodu nezávislého na jeho vůli, na straně druhé ale ve výroku rozsudku spojuje způsobení těžké újmy na zdraví s použitím větší síly, ke které by ale nepochybně bylo zapotřebí jeho vůle.
Obviněný pak s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1050/2004, cituje okolnosti, ze kterých lze usuzovat na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, které sice odvolací soud uvádí v odůvodnění napadeného usnesení, ale podle obviněného dospěl k zásadnímu nesprávnému závěru, že nemohl kontrolovat kam úderem kovovou částí kladiva hlavu zasáhne, ani sílu úderu. K tomu obviněný namítá, že dané okolnosti lze hodnotit i opačně, protože držení kladiva oběma rukama svědčí spíš tomu, že měl kladivo pod kontrolou a nemožnost kontrolovat sílu úderu není založena na žádných objektivně zjištěných skutečnostech, přičemž soudy naopak konstatují, že by ke způsobení závažnější újmy na zdraví musel vyvinout sílu větší intenzity. Takové vyvinutí větší síly je však zcela závislé na lidské vůli.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že s ohledem na skutková zjištění nelze v žádném případě považovat námitky obviněného za důvodné, a tato vylučují závěr, že by se ze strany obviněného jednalo o nutnou obranu podle §13 tr. zák. Obviněný sám vyhledal kontakt s poškozeným a z jeho strany se jednalo o typické odvetné jednání, protože poškozeného napadl v době, kdy již jeho předchozí agresivní jednání ustalo a žádný útok z jeho strany netrval ani nehrozil. Ze skutkových zjištění rovněž nevyplývá, že by se poškozený bezprostředně před svým napadením choval způsobem, ze kterého by obviněný, byť mylně, mohl vyvozovat, že útok na jeho zdraví přímo hrozí nebo dokonce trvá. Podmínky tzv. putativní nutné obrany nelze v žádném případě vyvozovat jen z toho, že poškozený měl u sebe boxer nebo nůž.
Státní zástupce také neshledává podmínky pro právní posouzení jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. K námitce obviněného ohledně subjektivní stránky uvedl, že úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě výslovně deklarován, stejně jako pohnutka činu, která u trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zákona není jeho zákonným znakem, a postačí uvedení skutkových zjištění, z kterých úmysl pachatele vyplývá. I když obviněný vedl útok toliko střední intenzitou, zajisté nemá takové lékařské a anatomické znalosti, aby byl schopen přesně stanovit intenzitu násilí, a místo na hlavě, kam má být útok zasazen, aby poškozený utrpěl pouze zranění, které nemá charakter těžké újmy. Skutková zjištění umožňují závěr o srozumění obviněného se způsobením těžké újmy, byť intenzita násilí se ukázala být ke způsobení těžké újmy nedostatečná. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky obviněného týkající se posouzení činu jako jednání v nutné obraně (resp. putativní), a proti právnímu posouzení skutku jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný nic bližšího neuvádí, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že jeho existenci zakládá na tom, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obecně lze konstatovat, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby již v řízení před soudem I. i II. stupně, soudy se tak těmito námitkami opakovaně zabývaly a dospěly k závěrům, s kterými se také Nejvyšší soud ztotožnil. Odvolací soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvedl proč nepřisvědčil námitkám obviněného, a shledal tak jeho odvolání nedůvodným. Bylo by proto zcela nadbytečné tyto důvody opakovat, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění usnesení odvolacího soudu odkazuje.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Namítá-li obviněný, že v případě jeho jednání byly splněny podmínky nutné obrany, je nutno zdůraznit, že obránce musí odvracet přímo hrozící nebo trvající útok. Tyto podmínky ale nemohou být v této trestní věci splněny, protože ke zranění poškozeného nedošlo při prvním konfliktu u vchodu do fitness A., kdy poškozený byl v pozici útočníka a obviněný v pozici obránce, když se jej poškozený snažil m.j. udeřit pěstí do obličeje. Tento konflikt skončil odchodem poškozeného, a pokud jej pak následně obviněný sledoval, dostihl jej u vstupu do parku S., a zde jej udeřil do hlavy kladivem, byl již v pozici útočníka a nikoliv obránce, protože neodvracel ani přímo hrozící, ani trvající útok poškozeného. Na tom nic nemění skutečnost, že poškozený měl u sebe železný boxer a snad i důraznější zbraň, jak namítá obviněný. Této situace si byl obviněný, včetně přítomnosti přátel poškozeného, plně vědom a přesto poškozeného vyhledal. Poukazuje-li obviněný na svoji výpověď před soudem, že se vyloženě snažil zachránit sebe, a když jej poškozený napadl předtím, tak by jej napadl znovu, je tato námitka neopodstatněná již z toho důvodu, že pokud by se snažil zachránit, tak by již poškozeného s vědomím o jeho předchozí agresivitě vůbec znovu nekontaktoval. Pokud tak ale naopak učinil, a ozbrojil se kladivem, již tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že si chtěl s poškozeným prostě vyřídit předchozí incident a jednalo se o odplatu, jak správně uvedl soud I. stupně. To pak potvrzuje i výpověď přímého svědka útoku A. R., kterou soud I. stupně podrobně uvádí na str. 13 rozsudku. Z této výpovědi, která potvrzuje i okolnost, že obviněný ozbrojený kladivem sám dostihl poškozeného, je zřejmé napadení poškozeného bezprostředně, aniž by tento jakkoliv znovu na obviněného zaútočil a mohl se vůbec bránit. Výpovědi policistů, kteří se až následně dostavili na místo, a pouze uváděli co jim o konfliktu sdělil obviněný, na tom nemůžou nic změnit. Nejvyšší soud přitom neshledal obviněným namítanou dezinterpretaci, a tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Soudy tak správně považovaly obhajobu obviněného o předchozím útoku poškozeného, a jeho až následné obraně, za vyvrácenou provedenými důkazy.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že by se mohlo jednat o tzv. putativní obranu, když z jednání poškozeného mělo být zřejmé, že hodlá proti němu použít boxer nebo možná nůž, když se jej předtím, před několika minutami, pokusil udeřit pěstí do obličeje, vyhrožoval mu zabitím a že si přivede kamarády. Možnost posouzení jednání obviněného jako putativní obranu, tj. obranu proti domnělému útoku, kdy se pachatel mylně domnívá, že jde o útok, vylučuje zjištění, že poškozeného napadl úderem kladivem do hlavy v situaci, kdy stál a pouze se otáčel k obviněnému, aniž by jakkoliv naznačil možný útok proti němu. V podstatě tak poškozený neměl čas a možnost ani k útoku ani k obraně proti úderu kladivem. Obhajoba o útoku poškozeného v této situaci byla jednak vyvrácena provedenými důkazy, a z výše citovaných námitek obviněného je zřejmé, že existenci putativní obrany zakládá na předchozím agresivním jednání poškozeného, a tedy pouhému předpokladu opakování takového jednání. V situaci, kdy ale předchozí konflikt skončil odchodem poškozeného, obviněný jej ozbrojen kladivem dostihl, a udeřil jej do hlavy za výše uvedené situace, nepřichází možnost putativní obrany v úvahu již z toho důvodu, že obviněný již nebyl v pozici obránce, ale útočníka.
Tyto skutečnosti pak také vylučují posouzení jednání obviněného podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, jak namítá obviněný s tím, že se jedná o ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Tyto alternativní podmínky aplikace ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku obviněný jednak vztahuje pouze k ublížení na zdraví, a nikoliv k pokusu těžké újmy na zdraví, jak byl uznán vinným, a navíc tyto podmínky nebyly ani naplněny. Obviněný sice nijak blíže nespecifikuje, o kterou z těchto omluvitelných pohnutek by se konkrétně mělo jednat, ale již státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že ze skutkových zjištění nevyplývá takový emoční stav obviněného, který by bylo možno podřadit pod strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli ve smyslu §146a tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu státní zástupce také správně uvedl, že mezi úmyslným ublížením na zdraví, a předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, musí být příčinná souvislost tak, aby čin z provokace přímo vyplýval a zavrženíhodné jednání poškozeného vytvořilo situaci do značné míry omezující možnost rozhodování pachatele, který tak trestným činem řešil určitý druh tísně. Ze strany obviněného se ale jednalo o racionální odvetné jednání.
Obviněný namítá také nesprávné právní posouzení skutku jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zákona. Soudům vytýká, že vychází z hypotetické konstrukce, že by při použití větší síly při stejném jednání mohlo dojít k závažnému mozkolebečnímu poranění i s následkem smrti, ale tvrzení o reálné hrozbě těžké újmy poškozenému nejsou podle obviněného založena na skutkovém základě. K použití větší síly, s kterou soud I. stupně spojuje způsobení těžké újmy na zdraví, je ale podle obviněného nepochybně zapotřebí jeho vůle takovou větší sílu vyvinout. Je tak zřejmé, že nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v tom, že nebyl dán úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného a nebylo to ani jeho záměrem.
Předně je nutno uvést, že soudy nedospěly k závěru o přímém úmyslu obviněného, a že by způsobení těžké újmy na zdraví bylo tedy jeho záměrem, ale že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., když byl srozuměn s tím, že poškozenému může daným útokem způsobit i tento následek. Soud I. stupně poukázal jednak na výpověď obviněného, že si je vědom, že útok kladivem do hlavy může způsobit i těžký úraz, ale také na to, že útočil v afektu, živelně a nekontrolovaně. Proto dospěl k závěru, že pouze z důvodu nezávislého na vůli obviněného nedošlo k závažnějšímu zranění poškozeného.
K stejné námitce obviněného se podrobně vyjádřil odvolací soud (str. 4 usnesení), který argumentaci soudu I. stupně upřesnil o další rozhodné okolnosti pro posouzení nepřímého úmyslu. Konkrétně, že obviněný stál na schodech a rozrušený, takže stěží mohl kontrolovat nejen sílu úderu, ale také místo kam poškozeného kladivem na hlavě zasáhne, takže jen náhodou jej nezasáhl do takové části hlavy, kde by i při střední intenzitě úderu mohlo dojít k vážné poruše zdraví. Přitom poukázal na závěr znalce (odvětví soudní lékařství), že dané kladivo je způsobilé způsobit těžká zranění (váha 988 g, čtvercový čepec o straně 4 cm), pokud by byl úder veden pod jiným úhlem nebo velkou intenzitou.
S těmito důvody soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil, když považuje předně za správný závěr, že při úderu kladivem obviněný v dané situaci nemohl sílu úderu střední intenzity do hlavy spolehlivě korigovat tak, aby vyloučil způsobení těžké újmy na zdraví. Nejednalo se totiž o úder malé intenzity, o čemž svědčí i skutečnost, že poškozený vzápětí upadl na zem. Udeřil jej navíc v okamžiku, kdy se poškozený otáčel směrem k němu, a tak nijak nemohl ovlivnit ani místo na hlavě poškozeného, které kladivem zasáhne. Byť obviněný poukazuje na hypotetičnost způsobení těžké újmy na zdraví, při použití větší síly, podstatné je, že podle znalce i při použití střední intenzity úderu, by mohlo dojít k závažnému zranění (porušení mozkové tkáně, cévy), pokud by byl úder veden do spánkové krajiny pod jiným úhlem. Při zasažení obličeje by pak mohlo dojít k např. ke zlomenině očnice, čelisti, nebo k poškození oka. Nejvyšší soud proto zjistil, že také subjektivní stránka daného trestného činu vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně a byla provedenými důkazy prokázána.
Napadené rozhodnutí tak nespočívá z hlediska námitek obviněného na nesprávném právním posouzení skutku, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán, a proto není naplněn ani další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen. Protože námitky obviněného byly opakováním jeho obhajoby z předcházejícího řízení, soudy se s touto obhajobou řádně zabývaly, a své závěry také dostatečně odůvodnily, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš