ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1289.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1289/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. listopadu 2011 v neveřejném zasedání dovolání obviněného Ing. J. M., Ph. D. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 To 386/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 83/2010, a rozhodl takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 To 386/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. M., Ph. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 13 T 83/2010 byl obviněný Ing. J. M., Ph. D. (dále jen: „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 2. 10. 2009 kolem 20:00 hodin v T. v objektu Církve bratrské v B. ul., fyzicky napadl P. P., kterého udeřil dvakrát pěstí do oblasti hlavy, přičemž poškozený P. P. po druhém úderu upadl na zem a v důsledku jednání obviněného utrpěl poškozený P. P. zhmoždění čela a temene hlavy vlevo, oděrky a otok horního a dolního rtu vlevo, zhmoždění nosu, zhmoždění levého lokte a otřes mozku s dobou léčení kolem 10 až 14 dnů. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 To 386/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. k odvolání manželky obviněného Bc. A. M. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu obviněný spáchal tím, že dne 2. 10. 2009 kolem 20:00 hodin v T. v objektu Církve bratrské v B. ul., po předchozím verbálním a fyzickém konfliktu s P. P., za situace, kdy byl obstoupen nejméně čtyřmi osobami, ze strachu, že těmito bude napaden, udeřil poškozeného P. P. pěstí do hlavy, v důsledku čehož tento upadl na zem a utrpěl zranění v podobě zhmoždění čela a temene hlavy vlevo, oděrek a otoku horního a dolního rtu vlevo, zhmoždění nosu, a zhmoždění levého lokte a otřes mozku s dobou léčení 10 až 14 dnů. Za přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil podle §146a odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 12 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podal dovolání proti témuž rozhodnutí, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání namítl, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 To 386/2010, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že rozdíl v rozhodnutích soudů obou stupňů spočíval v posouzení otázky, zda se obviněný dopustil skutku v takovém psychickém stavu, který lze považovat za „silné rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku“, které by dovolovalo kvalifikovat skutek podle privilegované skutkové podstaty jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě šlo bezesporu o situaci, v níž byl obviněný po předchozím konfliktu s P. N. a P. P. obstoupen dalšími osobami, které sice přímo neprojevovaly úmysl ho fyzicky napadnout, avšak z jeho pohledu mohl očekávat případné použití násilí, když stál sám u zdi modlitebny a pokud situaci vyhodnotil tak, že bude lepší z místa uniknout z obavy o své zdraví a za tím účelem udeřil poškozeného pěstí, nelze jeho jednání označit jako jednání v nutné obraně podle §13 trestního zákona, jak se hájil obviněný, ale ani jako prosté ublížení na zdraví ve smyslu §221 trestního zákona. Motiv jednání obviněného není zjistitelný z jeho výpovědí, neboť setrval na stanovisku, že se pouze bránil napadení jinými osobami. Krajský soud za této situace shledal za prokázanou omluvitelnou pohnutku jeho jednání.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s uvedenými právními závěry odvolacího soudu z následujících důvodů:
Přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení, ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje rozrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele. U strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 793/2010). Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že k tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele, musí existovat nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by ji mohl vyvolat, přičemž za důvod omluvitelnému hnutí mysli pachatele nelze považovat takové jednání poškozeného, které pachatel sám vyprovokoval svým nepřístojným chováním (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 856/2010).
Podle nejvyššího státního zástupce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že kritického dne obviněný Ing. J. M., Ph. D. vyhledal svoji bývalou přítelkyni P. N., přičemž bez pozvání vnikl na pozemek objektu Církve bratrské. Při následném rozhovoru ho P. N. opakovaně vyzývala, aby odešel, což obviněný odmítal a snažil se ji odtlačit za roh budovy modlitebny. Tam proti němu zakročil poškozený P. P. a snažil se oddělit obviněného od P. N. uchopením za ruce či ramena obviněného, přičemž byl v tomto okamžiku obviněným poprvé udeřen pěstí do obličeje. Poté k nim přistoupili další svědci, kteří obstoupili obviněného a sdělili mu, že není vítán, na což obviněný reagoval tím, že uhodil poškozeného P. P. podruhé pěstí do obličeje a způsobil mu uvedená zranění.
Pokud tedy obviněný Ing. J. M. Ph. D. svým chováním vyprovokoval celý konflikt, neboť neoprávněně vnikl do objektu Církve bratrské, který odmítal i po výzvách opustit, a na poškozeného P. P. bezdůvodně zaútočil úderem pěstí do obličeje, nelze dovodit, že by další jednání obviněného bylo možno posoudit jako jednání z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a odst. 1 trestního zákoníku. Poukázal na to, že poškozený P. P. a další svědci byli příslušníky Církve bratrské, u kterých je méně pravděpodobné použití fyzického násilí vůči jiným osobám. Obviněný tedy nemohl předpokládat, že by vůči němu bylo užito násilí, přestože byl obstoupen více lidmi a jevil se rozrušený.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce lze na základě skutkových zjištění učinit právní závěr, že jednání obviněného Ing. J. M., Ph. D. naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 trestního zákoníku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 To 386/2010, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. M., Ph. D. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, konkrétně samosoudce Okresního soudu v Táboře Mgr. Z. P. Tuto skutečnost namítal již v odvolání a odvolacím soudem o ní bylo rozhodnuto negativně. Konkrétně v odvolání jeho manželka Bc. A. M. namítala, že samosoudce v trestní věci obviněného má v komunitní síti Facebook založen tzv. profil a mezi osobami označenými jako „přátelé“ je uveden mimo jiné Mgr. O. K., který je soudcem Okresního soudu v Táboře. Přitom soudce Mgr. O. K. má mezi tzv. „přáteli“ v komunitní síti Facebook uvedeny svědkyni L. V. a také poškozeného P. P. Přestože odvolací soud konstatoval, že uvedené osoby mezi tzv. „přáteli“ na síti Facebook může být samo o sobě důvodem pro vyloučení příslušného soudce z projednání věci podle §30 odst. 1 tr. ř., odvolací soud se spokojil s vyjádřením soudce Mgr. Z. P. Ten uvedl, že svědkyně L. V. se stala jeho přítelkyní na síti Facebook až koncem ledna 2011, do té doby tuto svědkyni neznal, nemá na ni telefonický kontakt a ani neví, kde bydlí.
Dovolatel je však přesvědčen, že pokud samosoudce, který rozhodoval v jeho trestní věci v poměrně krátké době po vyhlášení rozsudku svým aktivním jednáním vyjádří svůj vztah ke svědkyni L. V. tím, že ji zařadí do okruhu tzv. „přátel“ a pokud soudce téhož soudu Mgr. O. K. má mezi svými přáteli již delší dobu tuto svědkyni a také poškozeného P. P. a zároveň je na Facebooku přítelem samosoudce Mgr. Z. P., potom podle dovolatele rozhodně existují důvodné pochybnosti o tom, že pro poměr samosoudce Mgr. Z. P. k osobám, kterých se rozhodování ve věci týká, nemůže ve věci nestranně rozhodovat. Obviněný dále uvedl, že vzniká také procesní otázka, zda bylo zákonným způsobem rozhodnuto o námitce podjatosti podle §31 tr. ř., neboť o této námitce rozhodl odvolací soud. Dovolateli tak nebylo umožněno využít práva stížnosti proti tomuto rozhodnutí podle §31 odst. 2 tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jako protiprávní a trestné, ačkoliv byla dána okolnost vylučující protiprávnost činu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nutná obrana. Obviněný vychází z popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu, podle něhož udeřil poškozeného v situaci, kdy jej obstoupily čtyři osoby, které mu řekly, že není na daném místě vítán. V tomto okamžiku stál u zdi modlitebny Církve bratrské a podle odvolacího soudu bylo možno z jeho hlediska očekávat, že by ze strany osob, které ho obstoupily, mohlo být vůči němu použito fyzické násilí. Chtěl proto z místa uniknout, avšak krajský soud vyhodnotil situaci tak, že v momentě úderu obviněného žádná z osob, které jej omezovaly v pohybu tím, že ho obstoupily, nejevila známky snahy o fyzický útok vůči němu, a proto nelze jednání obviněného podřadit pod nutnou obranu. Obviněný se však mohl cítit „vynervovaný, rozrušený, nervózní“ a mohl očekávat po předchozím incidentu s P. N. a poškozeným P. P., že by z jejich strany mohlo dojít vůči němu k fyzickému násilí. Podle názoru krajského soudu však vzhledem k tomu, že šlo o příslušníky křesťanské církve, u nichž je otázka použití fyzického násilí vůči jiným osobám málo pravděpodobná, byl tento předpoklad obviněného mylný.
Obviněný opřel svoji námitku, že šlo o nutnou obranu, především o judikaturu bývalého Nejvyššího soudu České republiky uveřejněnou v Bulletinu č. 3/1984-15, podle něhož přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Obviněný namítl, že krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení §29 tr. zákoníku, pokud sám připustil, že výše uvedeným jednáním osob se mohl obviněný cítit bezprostředně ohrožen, avšak přesto neshledal jednání v nutné obraně.
Obviněný dále namítl, že na okolnost, že jej u zdi modlitebny obstoupily osoby, které jsou příslušníky Církve bratrské, je třeba nahlížet i z toho hlediska, že tyto osoby mu bránily v pohybu. Obviněný poukázal na to, že svoboda pohybu je zájmem chráněným trestním právem, např. v §171 tr. zákoníku, který upravuje trestný čin omezování osobní svobody. To, že obviněný při takovém útoku na jeho osobní svobodu použil důraznější prostředek spočívající v úderu pěstí, nelze hodnotit jako překročení mezí nutné obrany, neboť i podle judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci 7 Tdo 461/2004) se připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník, i to, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Závěrem obviněný uvedl, že se oprávněně mohl subjektivně domnívat, že mu bezprostředně hrozí fyzické napadení a zároveň v danou chvíli docházelo přímo k útoku na jeho osobní svobodu tím, že mu bylo bráněno ve svobodném pohybu. Bránění v pohybu je doloženo tím, že když se obviněný pokusil z místa konfliktu utéci, bránil mu v tom svědek G. S., který jej srazil k zemi. Pokud tedy obviněný za této situace jako prostředek úniku volil úder pěstí, nelze to chápat jako zjevně nepřiměřený způsob obrany a jeho jednání nemůže být posuzováno jako protiprávní, a tím méně jako trestné.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po zrušení napadeného rozsudku rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci tak, že podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř. zprostí obviněného obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce i obviněný uplatnili v dovolání důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné vyložit obsah tohoto dovolacího důvodu.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi dovolacími důvody. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů dovolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
K dovolání nejvyššího státního zástupce:
Nejvyšší státní zástupce namítl, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nesprávně posoudil skutek jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Při posuzování důvodnosti této námitky je třeba vycházet z toho, že ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku je novou skutkovou podstatou zavedenou zákonem č. 40/2009 Sb., tr. zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů, do našeho právního řádu s účinností od 1. 1. 2010. Krajský soud dospěl k závěru, že byl naplněn znak uvedené skutkové podstaty v tom, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví v silném rozrušení ze strachu. Pro výklad tohoto pojmu je podstatné, že k jeho naplnění je významné i navazující znění skutkové podstaty, která pokračuje slovy: „nebo jiného omluvitelného hnutí mysli.“ Z toho lze dovodit, že samotné jednání v silném rozrušení ze strachu nestačí k mírnějšímu posouzení, neboť toto jednání musí být srovnatelné s jiným omluvitelným hnutím mysli. Mělo by tedy jít o lidsky pochopitelnou (omluvitelnou reakci pachatele), která dovoluje hledět na jeho počínání s určitou shovívavostí (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., komentář, první vydání, Praha, C. H. Beck 2010, strana 1327). Omluvitelné hnutí mysli by mělo navazovat na podněty mimořádné intenzity, nelze za ně však považovat jednání poškozeného, které obviněný sám svým nepřístojným chováním vyprovokoval.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání důvodně poukázal na to, že obviněný byl sice obklopen více osobami, příslušníky Církve bratrské, které však na něj neútočily a pouze jej vyzývaly k tomu, aby opustil místo jejich shromáždění. Vyzývaly jej slovy, že na místě jejich shromáždění není vítán. Jestliže za této situace obviněný napadl nečekaně úderem pěstí do obličeje poškozeného P. P., nelze dovodit, že by toto jednání obviněného bylo možno posoudit jako jednání z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že poškozený P. P. i další svědci byli všichni příslušníky Církve bratrské, u kterých je méně pravděpodobné použití fyzického násilí vůči jiným osobám. Obviněný tedy nemohl předpokládat, že by vůči němu bylo užito násilí, přestože byl obstoupen více lidmi a sám se cítil rozrušený.
Nejvyšší soud shledal, že názor krajského soudu, že obviněný spáchal přečin ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, tedy z omluvitelné pohnutky, je nesprávný. Tento názor je v rozporu se smyslem ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť rozšiřuje aplikaci na všechny případy, kdy pachatel jedná ve stavu rozrušení. Výkladem zákona je nutno dospět k tomu, že o takový duševní stav se jedná v případech, kdy strach, úlek či zmatek zasluhují shovívavější posouzení, jsou omluvitelné a zasluhují si tedy mírnějšího potrestání.
Pokud jde o posouzení pohnutky obviněného, odvolací soud uvedl, že: ,,Obžalovaný byl ve fyzickém kontaktu a konfliktu s P. P., který byl jedním z kamarádů P. N., dřívější přítelkyně obžalovaného. Tu obžalovaný kritického večera vyhledal v době, kdy seděla spolu s ostatními kamarády u ohně na zahradě objektu Církve bratrské v B. ul. v T. a spolu s ní odešel do modlitebny této církve. Zde vedli rozhovor. Poté P. N. s obžalovaným vyšla před dům, kde rozrušenou svědkyni odvedla svědkyně L. V. a obžalovaný zde zůstal sám konfrontován s dalšími osobami z okruhu přátel P. N., jako byl D. M., P. P., G. S., A. P. a další. Vzhledem k tomu, že tito blízcí kamarádi a přátelé P. N. měli špatné reference o osobě obžalovaného a celá situace z jejich pohledu vyznívala tak, že P. N. se necítí dobře v přítomnosti obžalovaného, zakročil poškozený P. P. tak, že se snažil oddělit obžalovaného od P. N. To vedlo k tomu, že se spolu s obžalovaným minimálně přetahovali a poškozený utržil od obžalovaného jeden úder pěstí do obličeje. V tomto okamžiku k zápasící dvojici přistoupili další svědci, kteří obstoupili obžalovaného, čímž konflikt mezi ním a poškozeným P. P. ustal. Obžalovanému bylo sděleno, že není vítán. Jak vypověděl svědek D. M., zdál se mu obžalovaný trochu vynervovaný, přímo asi nevěděl, co v tu chvíli dělat, když stál naproti P. P. Zdálo se, že je rozrušený, vypadal nervózně. Poté náhle došlo k tomu, že obžalovaný udeřil poškozeného P. P., ten upadl na zem a v důsledku toho utrpěl zranění výše popsaná. Obžalovaný se pak snažil z místa konfliktu utéci, v čemž se mu snažil zabránit svědek G. S., který ho srazil k zemi a po dalším fyzickém kontaktu mezi oběma muži obžalovaný utekl. Celý incident vzápětí osobně ohlásil policii, o čemž svědčí úřední záznam policejních orgánů uvedený na č. l. 39 spisu (srov. č. l. 125 spisu)“.
Podle §259 odst. 3 věta první tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř., tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§258 odst. l písm. d) tr. ř.] a dále, že bylo napadeným rozsudkem porušeno ustanovení trestního zákona [§258 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Při veřejném zasedání však odvolací soud doplnil důkaz pouze dvěma zprávami, a to lékařskou zprávou o zranění obviněného a dále zprávou samosoudce Mgr. Z. P. k námitce podjatosti. Jiné důkazy odvolací soud neprovedl. Je tedy zřejmé, že vycházel ze skutkového stavu věci, který zjistil soud prvního stupně, avšak přesto změnil tzv. skutkovou větu rozsudku tak, že obviněný se dopustil skutku „po předchozím verbálním a fyzickém konfliktu s P. P., za situace, kdy byl obstoupen nejméně čtyřmi osobami, ze strachu, že bude těmito osobami napaden“, což však z provedených důkazů nijak nevyplývá , neboť všichni slyšení svědci potvrdili, že v době, kdy byl obviněný obklopen čtyřmi příslušníky Církve bratrské, nebyl jimi nijak ohrožován a byl pouze vyzýván, aby opustil objekt uvedené církve. Pohnutku činu odvolací soud nijak nedokazoval a vycházel jen z výpovědi svědka D. M., kterému se obviněný jevil rozrušený a trochu nervózní.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud uvedl, že: ,,K otázkám skutkovým považuje odvolací soud za potřebné uvést, že důkazní rámec , který byl v tomto případě shromážděn a okresním soudem v hlavním líčení řádně proveden, je dostatečný pro učinění relevantních skutkových a též právních závěrů, když dovoluje , v rozporu s názorem odvolatelky, učinit dostatečně spolehlivé skutkové závěry . Takto má krajský soud za prokázané, že jednáním obžalovaného došlo ke vzniku zranění poškozeného, která si vyžádala léčení přesahující délku deseti dnů. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že tato zranění vykazují znaky otřesu mozku s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne. Došlo tak ke způsobení ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Pokud pak jde o okolnosti, za nichž k tomuto zranění došlo, doplnil krajský soud dokazování o lékařskou zprávu týkající se zranění utrpěných obžalovaným a současně provedl novou analýzu důkazů, jež byly realizovány před okresním soudem . Uzavřel, že jednání obžalovaného popsané v napadeném rozsudku není tím, které zakládá znaky příslušného trestného činu, resp. přečinu“. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že trestní řád nezná pojem analýza důkazů. Důkazy lze jen hodnotit (§2 odst. 6 tr. ř.), nikoliv analyzovat. Podle §263 odst. 7 tr. ř. může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám znovu provedl ve veřejném zasedání.
Jestliže odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. novým rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. bez toho, že by potřebné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem (srov. Právní rozhledy č. 7/1999, s. 375). Z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud nemá volnost ve vytváření skutkového podkladu pro rozhodnutí (srov. č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud nemůže podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám ve věci rozsudkem, jestliže by se podstatně odchýlil od zjištění soudu prvního stupně.
Porovnáním tzv. skutkových vět rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, je zřejmé, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí podstatně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně právě v otázce posouzení chování poškozeného P. P. vůči obviněnému předtím, než byl obviněným fyzicky podruhé napaden a tím, že jej udeřil ze strachu, že bude napaden osobami, které obviněného obstoupily. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný svým chováním vyprovokoval konflikt, když vnikl do objektu Církve bratrské, který odmítl po výzvách opustit a poškozeného P. P. dvakrát udeřil pěstí do hlavy, přičemž druhým úderem mu způsobil zranění. Přitom poškozený P. P. ani žádný jiný účastník náboženského shromáždění na něj neútočili. Odvolací soud pochybil, když nerespektoval ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Jednání obviněného proto nelze posoudit jako jednání z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud přisvědčil zcela námitkám nejvyššího státního zástupce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
K dovolání obviněného:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel o námitku, že jednání bylo posouzeno nesprávně jako protiprávní a trestné, ačkoliv byla dána okolnost, která vylučuje protiprávnost činu podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nutná obrana. Tuto okolnost spatřuje obviněný v tom, že byl obklopen více osobami, že subjektivně se cítil vynervovaný, rozrušený a nervózní, přičemž poukázal také na starší judikaturu, podle níž přiměřenost nutné obrany je třeba posuzovat též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Současně namítl, že krajský soud nesprávně neaplikoval ustanovení o nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, když připustil, že obviněný se mohl cítit jednáním osob, které jej obstoupily, bezprostředně ohrožen, přesto však neposoudil jeho jednání jako jednání v nutné obraně. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podmínkou použití tohoto ustanovení trestního zákoníku je to, že někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, a dále, že taková obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obviněnému žádný fyzický útok ze strany příslušníků Církve bratrské nehrozil. Obviněný byl vyzýván, aby opustil místo shromáždění a na tyto výzvy formulované slovy, že není v objektu Církve bratrské vítán, reagoval tím, že poškozeného P. P. nečekaně udeřil, a to již podruhé pěstí do obličeje a způsobil mu tím zranění popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu. Jednáním obviněného proto nebyly splněny podmínky nutné obrany.
Obviněný také uplatnil v dovolání i další námitku, a to, že příslušníci z Církve bratrské tím, že ho obstoupili u zdi modlitebny, mu bránili ve svobodě pohybu, která je statkem, který je chráněn trestním zákoníkem např. v jeho §171. Při posuzování této námitky nelze přehlédnout, že uvedené osoby jej obstoupily právě proto, že již předtím fyzicky napadl poškozeného P. P., že se na setkání věřících z Církve bratrské vnikl neoprávněně a nezván tak, že překonal plot a nereagoval na opakované výzvy k opuštění místa shromáždění věřících, ale také proto, že se předtím nevhodně choval vůči P. N. a fyzicky napadl poškozeného P. P. Navíc všem osobám, které obviněného obstoupily, bylo známo, že se obviněný takto choval k P. N., i to, že fyzicky napadl poškozeného P. P.
Svoboda pohybu je statkem chráněným ústavními předpisy. Na druhé straně pokud byl obviněný opakovaně vyzýván k opuštění místa, na němž jednal zmíněným způsobem, nic mu nebránilo v tom, aby z místa odešel. Lze důvodně předpokládat, že věřící Církve bratrské by mu jeho odchod bez dalšího a s úlevou umožnili. Obviněný svými námitkami tvrdí, že úderem vedeným na poškozeného P. P. si musel vynutit odchod, resp. únik od zdi modlitebny. Ze skutkových zjištění vyplývá, že příslušníci Církve bratrské subjektivně považovali chování obviněného přinejmenším za chování protiprávní, ne-li trestné. Svědek G. S. zakročil proti obviněnému až poté, co obviněný napadl podruhé úderem pěstí do hlavy poškozeného P. P. Pro úplnost lze dodat, že podle §76 odst. 2 tr. ř. smí osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl správně, jestliže neposoudil jednání obviněného jako jednání v nutné obraně. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést, že tuto námitku podjatosti soudce vznesla manželka obviněného Bc. A. M. při veřejném zasedání před Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soudem odvolacím. Protože jako manželka patří mezi osoby, které mohou podle §247 odst. 2 tr. ř. podat ve prospěch obviněného odvolání a odvolání skutečně podala, je stranou, která je oprávněna i vznést námitku podjatosti soudce. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
I když námitka podjatosti nebyla manželkou obviněného Bc. A. M. při veřejném zasedání u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře dne 3. 2. 2011 konkretizována tak, že by byla vznesena proti soudci Mgr. Z. P., který rozhodoval v prvním stupni v trestní věci obviněného, z obsahu je zřejmé, že vůči němu směřovala. Odvolatelka Bc. A. M. námitku formulovala takto: „Sděluje, že Mgr. Z. P. je kamarádem celé té skupiny, která měla být v rozhodnou dobu na místě. Na Facebooku má v kamarádech zanesenou svědkyni L. V. Kamarádem této skupiny je ještě jeden pracovník soudu, a to O. K., který je zanesen i v kamarádech Mgr. P. Z toho je zřejmé, že jsou všichni kamarádi a že hlavní líčení bylo v podstatě představení. Slečna M. je na Facebooku také v kamarádech P. P.“ (č. l. 107 spisu).
Vzhledem k této námitce provedl odvolací soud důkaz vyjádřením soudce Mgr. Z. P. ze dne 9. 3. 2011 (č. l. 116 spisu), který k ní uvedl, že z osob, které vystupují jako svědci v trestní věci obviněného zná pouze L. V., s níž byl seznámen prostřednictvím společné známé až v listopadu 2010, tedy poté, kdy byla ve věci vyslýchána jako svědkyně, a současně až poté, co byl v trestní věci obviněného vyhlášen odsuzující rozsudek. Do té doby byla pro něj osobou zcela neznámou, stejně jako všechny ostatní osoby vystupující v trestní věci obviněného. Z toho vyplývá, že v době rozhodování uvedené trestní věci nebyl vyloučen z rozhodování podle §30 odst. 1 tr. ř. vzhledem ke vztahu ke svědkyni L. V. Z protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2011 (č. l. 117-118 spisu) dovolací soud zjistil, že o námitce podjatosti krajský soud nerozhodl. V odůvodnění rozsudku však uvedl, že jde o zprostředkovaný vztah, a že proto samosoudce Mgr. Z. P. nebyl vyloučen z rozhodování v trestní věci obviněného. Neobstojí proto námitka obviněného, který tvrdí, že o námitce rozhodl odvolací soud, ačkoliv měl rozhodnout soud prvního stupně, a dále, že tím, že o námitce rozhodl odvolací soud, ho zkrátil na právu podat stížnost proti rozhodnutí o námitce podjatosti. Jestliže byla námitka podjatosti soudce vznesena při veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřichází v úvahu, aby o ní rozhodoval podle §31 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně. K věci je nutno uvést, že samotná okolnost, že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudce není důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tuto námitku proto shledal Nejvyšší soud nedůvodnou.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 10 T 383/2010, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud je při novém projednání a rozhodnutí věci podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení.
Dovolání obviněného Ing. J. M. Ph. D. shledal zjevně neopodstatněným, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek