ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.153.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 153/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. února 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Ing. J. L. , a V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 50 To 497/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 110/2010, takto:
Dovolání obviněných Ing. J. L. a V. Š. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 1 T 110/2010, byli obvinění Ing. J. L. a V. Š. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli shodně odsouzeni podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeného L. Š.
O odvolání obviněných rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 50 To 497/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu se zákonem a v rozporu se základními zásadami pro hodnocení důkazů v trestním řízení. Namítají, že v řízení před soudem I. stupně došlo k popření zásady „in dubio pro reo“, když jakýkoli rozpor byl vykládán v jejich neprospěch. Obvinění poukazují zejména na rozpor mezi výpověďmi svědků a výpovědí samotného poškozeného stran způsobu a průběhu samotného incidentu, počtu úderů, jejich umístění a dalších okolností útoku. Uvádí, že soud I. stupně se rozchází se svým odůvodněním, když v rozhodnutí odůvodňoval jiné jednání, než pro které byli uznáni vinnými. Soud I. stupně pak také k jejich tíži konstatuje, že v rámci své obhajoby nevysvětlili vznik poranění na tváři poškozeného.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaných dovolání je zřejmé, že tato výše uvedeným požadavkům neodpovídají a námitky obviněných nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudem I. stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Obvinění pod uplatněným dovolacím důvodem namítají rozpory mezi výpověďmi svědků a výpovědí poškozeného, čímž brojí proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i skutkovým zjištěním těchto soudů. Rovněž námitkou, že jakékoliv rozpory byly vyloženy v jejich neprospěch (zásada „in dubio pro reo“), brojí opět proti postupu soudů při hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, jak to vyžaduje dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Část těchto námitek uplatnili již v odvolacím řízení a soud II. stupně se s nimi patřičně vypořádal.
Je tedy zřejmé, že obvinění uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojí proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Soud I. stupně si byl při hodnocení důkazů vědom rozporů, které vyvstaly mezi jednotlivými výpověďmi svědků, poškozeného a obviněných a důsledně pak tyto rozpory rozebírá na str. 6 a 7 svého rozhodnutí. Na základě těchto rozporů se pak nalézací soud každým důkazem zabýval zvlášť a hodnotil je jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu na str. 7 odůvodnění rozhodnutí, který potvrdil i odvolací soud, že za věrohodné lze považovat právě výpovědi poškozeného a svědkyně M. G. , které sice byly zatíženy jistými rozpory, ale nikoliv v podstatných okolnostech, jejich verze incidentu měla oporu ve zjištěných poraněních poškozeného a logickou souvislost s možností jejich vzniku. Tyto výpovědi také korespondovaly s výpovědí svědka P. K. F. a zejména také se znaleckým posudkem MUDr. Pavla Mandyse, kterým byla vyvrácena tvrzení obviněných o vzniku poranění poškozeného. Nejvyšší soud proto neshledal v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který obvinění ostatně ani výslovně nenamítli.
Proto byla dovolání obviněných posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš