ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1626.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1626/2010-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 1. 2011 o dovolání obviněné H. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 4 To 237/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 208/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 95 T 208/2009, byla obviněná H. S. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzena k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen s tím, že byla stanovena zkušební doba dvou let, a k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dva měsíce. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené trestným činem.
Jako trestný čin posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná jako jednatelka obchodní společnosti Hase Group, s.r.o., dne 31. 3. 2009 v Brně pod záminkou uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor – restaurace M. D. v B., ul. J. U. – vylákala od poškozeného R. D. částku 100 000 Kč jako zálohu tzv. odstupného za přenechání nájmu nebytových prostor, jejichž pronajímatelem jinak byl J. U. a dosavadním nájemcem byla obchodní společnost Hase Group, s.r.o., přičemž předstírala, že J. U. s uzavřením nájemní smlouvy s poškozeným R. D. souhlasí, ačkoli jí bylo známo, že J. U. takový souhlas nevyslovil, se změnou nájemce nesouhlasil a o připravovaném uzavření smlouvy s R. D. ani nevěděl.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 4 To 237/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítla, že soudy po právní stránce chybně posoudily „dohodu o vypořádání”, kterou za obchodní společnost Hase Group, s.r.o., uzavřela dne 31. 3. 2009 s poškozeným R. D. jako budoucím nájemcem. Tuto dohodu označila za „právoplatně uzavřenou” a zdůraznila, že ji nijak nezpochybnil ani sám poškozený R. D. např. tím, že by podal žalobu na její neplatnost. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu obviněná uplatnila námitky proti tomu, jak soudy hodnotily výpovědi svědků a jaká z nich vyvodily skutková zjištění, a dále námitky proti postupu Městského soudu v Brně, který konal hlavní líčení dne 17. 2. 2010 přesto, že se ho obviněná ani její obhájce nezúčastnili. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ji zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud bylo opřeno o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů, které jsou výslovně stanoveny v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzení skutku se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Jedinou námitkou, která byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., byla námitka týkající se významu „dohody o vypořádání” ze dne 31. 3. 2009. Namítaná platnost této dohody ani okolnost, že poškozený dohodu nijak nezpochybnil, však nemohou vést k závěru, že skutkový stav tvořící podklad výroku o vině nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jestliže skutek spočívá v operaci, jejíž součástí je i nějaký právní úkon, není posouzení skutku jako trestného činu zásadně vázáno na otázku, zda právní úkon je platný či neplatný. Z uvedeného hlediska je podstatné to, co bylo právním úkonem zamýšleno, co bylo jeho cílem, k čemu směřoval, za jakých okolností a v jakých souvislostech byl učiněn apod. ( k tomu viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1170/10). Apriorně nelze vyloučit spáchání trestného činu ani prostřednictvím právního úkonu, u něhož nebyla autoritativně zjištěna neplatnost.
V posuzované věci šlo o nebytový prostor, který měla obchodní společnost Hase Group, s.r.o., jako podnájemce pronajatý od J. U. jako nájemce, který vůči obchodní společnosti Hase Group, s.r.o., vystupoval jako pronajímatel. Tento vztah je zřejmý ze „smlouvy o podnájmu v nebytovém prostoru” uzavřené dne 17. 6. 2008 mezi J. U. a obchodní společností Hase Group, s.r.o., za kterou jednala obviněná. Zároveň je z této smlouvy patrno, že obchodní společnost Hase Group, s.r.o., nebyla oprávněna přenechat předmět nájmu ani jeho část jiné fyzické nebo právnické osobě mimo jiné bez předchozího písemného souhlasu J. U. (bod IV/2 smlouvy).
„Dohodu o vypořádání” ze dne 31. 3. 2009 uzavřela obviněná za obchodní společnost Hase Group, s.r.o., jako „nájemce” s R. D. jako „budoucím nájemcem”. V dohodě bylo stanoveno jednak to, že nájemce na základě nájemní smlouvy pronajímá nebytové prostory (bod I), a jednak to, že R. D. se zavazuje uhradit obviněné v zastoupení obchodní společnosti Hase Group, s.r.o., odstupné ve výši 500 000 Kč splatné ve dvou splátkách, z nichž první ve výši 100 000 Kč měla být - a skutečně také byla - zaplacena před podpisem dohody (bod II).
Pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. není podstatné to, zda uvedená „dohoda o vypořádání” byla či nebyla platná. Významné je to, že obviněná před poškozeným R. D. předstírala, že mu je oprávněna nebytové prostory pronajmout a že J. U. s tím souhlasí. V tomto ohledu byla tvrzení obviněné nepravdivá a vyvolala u poškozeného R. D. mylnou představu, že se po zaplacení odstupného stane nájemcem (resp. podnájemcem) nebytového prostoru. Pokud za těchto okolností obviněná prostřednictvím „dohody o vypořádání” dosáhla toho, že jí poškozený R. D. předal částku 100 000 Kč, je zcela podložený závěr, že tuto částku na poškozeném pod nepravdivou záminkou vylákala a že její jednání mělo znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Podvodný charakter jednání obviněné dokresluje okolnost, že částku 100 000 Kč nevrátila ani poté, co byla konfrontována se skutečností, že J. U. nesouhlasil se změnou v osobě nájemce a že poškozený R. D. nemohl nabýt postavení nájemce. Výrok o vině obviněné trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je plně slučitelný s namítanou „dohodou o vypořádání” a dovolání obviněné je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v provedených důkazech, jimiž byly objasněny všechny podstatné okolnosti jednání obviněné ve vztahu k poškozenému. Jde nejen o listinné důkazy, z nichž vyplývalo právní postavení účastníků tohoto jednání a právní režim nebytového prostoru, který byl předmětem uvedeného jednání, ale zejména též o svědecké výpovědi zainteresovaných osob, konkrétně výpověď J. U., který byl pronajímatelem nebytových prostor ve vztahu k obviněné, výpověď realitního makléře T. S., výpověď poškozeného R. D. a výpověď J. D. Výpovědi těchto svědků soudy hodnotily logicky a plně v souladu s jejich obsahem. Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a ověřitelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Soudy se při tom nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněná se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily výpovědi svědků, a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky směřující proti tomu, že Městský soud v Brně rozhodl v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněné a jejího obhájce. V tomto ohledu lze jen konstatovat, že podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení h m o t n é h o práva, tj. trestního zákona, zatímco uplatněné námitky se týkají otázky dodržení p r o c e s n í h o předpisu, tj. trestního řádu.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec