ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.626.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 626/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 13. července 2011 dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M.S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl obviněný M. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a za tento zvlášť závažný zločin byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Zlín, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Zlín, Zarámí 160, částku 1.435,- Kč a poškozené M. K. částku 23.408,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, byl z podnětu odvolání obviněného M. S. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. soud rozhodl tak, že uznal obviněného M. S. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné protialkoholní léčení ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Zlín, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Zlín, Zarámí 160, částku 1.435,- Kč a poškozené M. K. částku 23.408,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem odsuzujícího výroku rozsudku se stalo zjištění, že obviněný dne 16. 3. 2010 v době mezi 16.00 hod. a 17.00 hod. v místě svého trvalého bydliště ve společně obývaném nájemním bytě v O., z důvodů déle trvající nepříznivé manželské a životní situace, po krátké předchozí úvaze, v době, kdy jeho manželka M. S., spala, a byla utlumena vlivem alkoholu a léků v běžném terapeutickém množství, když chtěl dosáhnout i jejího probuzení a pohlavního styku s ní, napadl poškozenou v úmyslu ji usmrtit opakovaným škrcením škrtidla vytvořeného z napájecího kabelu nabíječky mobilního telefonu a se slovy, že pokud se nevzbudí, že ji uškrtí, ji opakovaně utahoval smyčku škrtidla kolem krku, a to až do doby, kdy poškozená zemřela, přičemž poškozené ještě za jejího života hrubým způsobem zasunul do pochvy mobilní telefon značky Sony Ericsson o rozměrech 9,8 x 4,5 x 2 cm, dále mobilní telefon značky Nokia velikosti 10,5 x 4,5 x 2,3 cm a dále dálkový ovladač od televizoru velikosti 17,6 x 4,3 x 2,3 cm, čímž způsobil poškozené bolestivé zranění spočívající v 7 cm dlouhé trhlině na pravé boční stěně pochvy, když bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení způsobené mechanickým škrcením.
Proti výroku o vině i trestu tohoto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že podle soudu obviněný na poškozenou zaútočil s cílem „dosáhnout i jejího probuzení a pohlavního styku s ní“. S tímto skutkovým závěrem obviněný nesouhlasí a domnívá se, že je logicky vyloučeno, aby pachatel jedním a týmž skutkem chtěl jednak dosáhnout probuzení poškozené a pohlavního styku s ní, a jednak dosáhnout smrti poškozené. Z toho dovodil, že soud nesprávně posoudil skutek jako vraždu, ačkoliv podle názoru obviněného jej měl posoudit jako znásilnění nebo vydírání, případně skutkový děj posoudit jako dva skutky. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, namítl, že existuje extrémní rozpor mezi důkazy provedenými čtením výpovědi obviněného z přípravného řízení a skutkovými zjištěními učiněnými soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákaz reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., protože trest uložený odvolacím soudem je podle jeho názoru přísnější než trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně. Poukázal na to, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací mu sice uložil trest odnětí svobody ve výměře čtrnáct let, avšak zařadil jej do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný je přesvědčen, že tím, že odvolací soud nepatrně snížil výměru trestu odnětí svobody, avšak zařadil jej do podstatně přísnějšího způsobu výkonu trestu, došlo ke změně v jeho neprospěch. Svůj názor opřel o nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005, obsah rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 7 To 106/1994, i judikaturu Nejvyššího soudu. Podle obviněného má porušení zákazu reformationis in peius i ústavně právní rovinu, kterou obviněný spatřuje v tom, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a dalších ústavně zaručených práv, resp. že byl odsouzen v podstatě za to, že se hájil a nechal si zvolit obhájce a že se odvolal. Podle obviněného tomu nasvědčují zejména takové indicie, že mu byla ustanovena obhájkyně JUDr. Jana Rejžková, významná zlínská advokátka, která je ,,mediálně“ známá, a tato obhájkyně může mít řadu neformálních vazeb k orgánů činným v trestním řízení ve Z. Proto si nechal zvolit jiného obhájce z P., který žádné vazby ve Z. nemá. Obviněný také namítl, že poté, co odmítl akceptovat interpretaci obžaloby, že motiv jeho činu byl sexuální, to soud označil za změnu výpovědi. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení vyjádřily nelibost nad tím, že nesouhlasil s motivem činu, který mu byl připisován obžalobou a že si slovy soudu zvolil: „obhajobu, jejímž účelem mělo být zmírnění negativního pohledu na obžalovaného a snížení jeho viny“, tedy v praxi tím, že se hájil. Ačkoliv obviněný neučinil v dovolání návrh, jak má být o jeho dovolání rozhodnuto, z jeho obsahu je zřejmé, že se domáhá zrušení výroku o vině i trestu.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl k otázce subjektivní stránky (tj. že obviněný choval současně úmysl probudit poškozenou a mít s ní pohlavní styk a navíc úmysl ji usmrtit), že tyto dva subjektivní cíle pachatele se navzájem nevylučují a že jsou dokonce typické pro určitou kategorii pachatelů (sexuálně motivovaných vrahů). V případě obviněného se jeví pravděpodobnější postupná gradace subjektivní stránky, když původně byl obviněný skutečně motivován k probuzení poškozené ze spánku, navozeného požitým alkoholem v kombinaci s medikamenty a snahou dosáhnout s ní sexuálního styku, ovšem při selhání jeho snahy jej zklamání a vztek z nezdaru motivovaly k usmrcení poškozené. Státní zástupce tuto námitku pokládá za nedůvodnou. Pokud jde o námitku existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které z nich soud vyvodil, nelze ji označit za důvodnou. Dovolatel v zásadě soudu vytýká, že hodnotil opatřené důkazy jinak, než se mu jeví správným, avšak neuvádí žádný konkrétní případ, v němž by skutkový závěr soudu extrémně odporoval informaci, která je obsahem některého či některých z provedených důkazů. Podle názoru nejvyššího státního zástupce odlišný náhled na způsob, jímž by měly být hodnoceny důkazy v trestním řízení, nelze považovat za zvláštní případ vady meritorního rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce uvedl k obecně formulovaným výhradám obviněného, např. že byl soudem potrestán víceméně proto, že se hájil, že si nechal zvolit jiného obhájce a že se odvolal, že jejich irelevance je zřejmá už z toho, co v nich dovolatel tvrdí. Obviněný byl odsouzen a potrestán proto, že bezohledně usmrtil vlastní manželku, a nikoliv proto, že se hájil a nebo že změnil obhájce. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou zcela bezvýznamné, nemístné a na hraně etické přijatelnosti spekulace dovolatele o možné vazbě jeho dřívější obhájkyně k justičním orgánům ve Z. Jestliže obviněný polemizuje s částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nelze k jeho argumentům přihlédnout už proto, že tento rozsudek byl zrušen v celém rozsahu. Navíc dovolatel nebere zřetel na ustanovení §265h odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
K námitce obviněného, že byl porušen zákaz reformationis in peius tím, že mu soud druhého stupně uložil mírnější trest odnětí svobody, avšak zařadil ho do přísnějšího režimu výkonu trestu, nejvyšší státní zástupce uvedl, že přísnost trestu je a priori dána jeho výměrou, zatímco ve způsobu výkonu trestu se odráží jiné skutečnosti, zejména povaha spáchaného deliktu a kriminální minulost pachatele, přičemž tato pravidla jsou dána v ustanovení §56 odst. 2 tr. zákoníku jako norma, od níž se lze podle §56 odst. 3 tr. zákoníku odchýlit pouze ve výjimečných případech a za splnění zákonem vymezených podmínek, které nebyly splněny při rozhodování soudu prvního stupně. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen o tom, že pokud Vrchní soud v Olomouci uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku, rozhodl výrokem o vině výrazně ve prospěch obviněného, nelze proto označit změnu ve výroku o způsobu výkonu trestu za porušení zákazu změny k horšímu.
Nejvyšší státní zástupce v závěru vyjádření konstatoval, že rozhodnutí napadené dovoláním obviněného není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, i když zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Nejvyšší státní zástupce souhlasil s tím, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v neveřejném zasedání a podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky svým obsahem odpovídaly tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky zmíněné výše, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i výkladu uvedeného dovolacího důvodu.
Právní námitkou, kterou lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jen námitka obviněného o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu, na základě níž obviněný současně dovozuje to, že skutek měl být posouzen jako znásilnění nebo vydírání, případně jako dva skutky (obviněný skutky nekonkretizoval), a nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy. Tuto námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a odvolací soud se jí zabýval a v souladu se zákonem se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal. Učinil závěr, že obviněný alespoň v závěrečné části útoku již nemohl očekávat probuzení poškozené a poškozenou chtěl usmrtit a jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 449 spisu). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na správné právní závěry odvolacího soudu. Právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištění učiněna apod. Extrémní rozpor může nastat i tehdy, jestliže se skutková zjištění opírají výlučně nebo alespoň v rozhodující míře o důkaz, který je zatížen nějakou podstatnou vadou a je proto nepoužitelný, a skutková zjištění nevyplývají z ostatních důkazů. V posuzované věci se nejedná o žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku. Skutková zjištění mají své zakotvení v provedených důkazech, které soudy obou stupňů hodnotily důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů stanovené §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s jejich obsahem a při jejich hodnocení nevybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Dovolací soud proto shledal i tuto výhradu obviněného zjevně neopodstatněnou. Neshledal existenci nesouladu, natož extrémního, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný ani tento nesoulad řádně nekonkretizoval a omezil se jen na námitku uvedenou shora.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout ani k námitkám proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně proto, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí učiněné soudem druhého stupně a navíc i kdyby bylo dovoláním napadeno takové rozhodnutí, podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nepřiměřenost trestu. Konstantní judikatura vychází z názoru, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tato judikatura je použitelná i za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný konkrétně namítá porušení zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu) podle §259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k trestu odnětí svobody, protože mu byl podle jeho názoru uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn 2 To 110/2010, přísnější trest, než mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a byl za něj odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán trestem odnětí svobody na dvanáct až dvacet let. Podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. (tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění) a byl zrušen také podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. (protože bylo v přezkoumávané části rozsudku soudu prvního stupně porušeno ustanovení trestního zákona) a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodnutí odůvodnil tím, že zmírnění výměry trestu s ohledem na princip zákazu reformace in peius umožnilo pozitivní reakci odvolacího soudu na vadu napadeného rozsudku spočívající v použití §56 odst. 3 tr. zákoníku, neboť krajský soud zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice s argumentací týkající se pouze stupně a povahy narušení pachatele, aniž si uvědomil, že je nutno zvažovat i závažnost zločinu kterou soud prvního stupně vyjádřil (byť chybným) použitím znaku zvlášť závažného zločinu podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (č. l. 449 spisu).
Je nepochybné, že výrok o trestu odnětí svobody sestává z jeho výměry a ze způsobu výkonu trestu. V případě obviněného však nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius tím, že odvolací soud při mírnější kvalifikaci zvlášť závažného zločinu uložil obviněnému mírnější trest odnětí svobody a správně zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, kam ostatně při správném použití zákona /§56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku/ měl být obviněný zařazen i zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně. Nedošlo proto k takové změně postavení obviněného, kterou by bylo možno považovat za porušení zásady zákazu reformace in peius. Trest odnětí svobody uložený obviněnému rozsudkem, který byl napaden dovoláním, je třeba posuzovat jako celek a z tohoto hlediska nebylo postavení obviněného zhoršeno. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku od dvanácti až do dvaceti let odnětí svobody za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání obviněného v této části shledal zjevně neopodstatněným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
7 Tdo 626/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 13. července 2011 dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2010, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M.S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl obviněný M. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a za tento zvlášť závažný zločin byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Zlín, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Zlín, Zarámí 160, částku 1.435,- Kč a poškozené M. K. částku 23.408,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, byl z podnětu odvolání obviněného M. S. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. soud rozhodl tak, že uznal obviněného M. S. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné protialkoholní léčení ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Zlín, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Zlín, Zarámí 160, částku 1.435,- Kč a poškozené M. K. částku 23.408,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem odsuzujícího výroku rozsudku se stalo zjištění, že obviněný dne 16. 3. 2010 v době mezi 16.00 hod. a 17.00 hod. v místě svého trvalého bydliště ve společně obývaném nájemním bytě v O., z důvodů déle trvající nepříznivé manželské a životní situace, po krátké předchozí úvaze, v době, kdy jeho manželka M. S., spala, a byla utlumena vlivem alkoholu a léků v běžném terapeutickém množství, když chtěl dosáhnout i jejího probuzení a pohlavního styku s ní, napadl poškozenou v úmyslu ji usmrtit opakovaným škrcením škrtidla vytvořeného z napájecího kabelu nabíječky mobilního telefonu a se slovy, že pokud se nevzbudí, že ji uškrtí, ji opakovaně utahoval smyčku škrtidla kolem krku, a to až do doby, kdy poškozená zemřela, přičemž poškozené ještě za jejího života hrubým způsobem zasunul do pochvy mobilní telefon značky Sony Ericsson o rozměrech 9,8 x 4,5 x 2 cm, dále mobilní telefon značky Nokia velikosti 10,5 x 4,5 x 2,3 cm a dále dálkový ovladač od televizoru velikosti 17,6 x 4,3 x 2,3 cm, čímž způsobil poškozené bolestivé zranění spočívající v 7 cm dlouhé trhlině na pravé boční stěně pochvy, když bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení způsobené mechanickým škrcením.
Proti výroku o vině i trestu tohoto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že podle soudu obviněný na poškozenou zaútočil s cílem „dosáhnout i jejího probuzení a pohlavního styku s ní“. S tímto skutkovým závěrem obviněný nesouhlasí a domnívá se, že je logicky vyloučeno, aby pachatel jedním a týmž skutkem chtěl jednak dosáhnout probuzení poškozené a pohlavního styku s ní, a jednak dosáhnout smrti poškozené. Z toho dovodil, že soud nesprávně posoudil skutek jako vraždu, ačkoliv podle názoru obviněného jej měl posoudit jako znásilnění nebo vydírání, případně skutkový děj posoudit jako dva skutky. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, namítl, že existuje extrémní rozpor mezi důkazy provedenými čtením výpovědi obviněného z přípravného řízení a skutkovými zjištěními učiněnými soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákaz reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., protože trest uložený odvolacím soudem je podle jeho názoru přísnější než trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně. Poukázal na to, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací mu sice uložil trest odnětí svobody ve výměře čtrnáct let, avšak zařadil jej do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný je přesvědčen, že tím, že odvolací soud nepatrně snížil výměru trestu odnětí svobody, avšak zařadil jej do podstatně přísnějšího způsobu výkonu trestu, došlo ke změně v jeho neprospěch. Svůj názor opřel o nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005, obsah rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 7 To 106/1994, i judikaturu Nejvyššího soudu. Podle obviněného má porušení zákazu reformationis in peius i ústavně právní rovinu, kterou obviněný spatřuje v tom, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a dalších ústavně zaručených práv, resp. že byl odsouzen v podstatě za to, že se hájil a nechal si zvolit obhájce a že se odvolal. Podle obviněného tomu nasvědčují zejména takové indicie, že mu byla ustanovena obhájkyně JUDr. Jana Rejžková, významná zlínská advokátka, která je ,,mediálně“ známá, a tato obhájkyně může mít řadu neformálních vazeb k orgánů činným v trestním řízení ve Z. Proto si nechal zvolit jiného obhájce z P., který žádné vazby ve Z. nemá. Obviněný také namítl, že poté, co odmítl akceptovat interpretaci obžaloby, že motiv jeho činu byl sexuální, to soud označil za změnu výpovědi. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení vyjádřily nelibost nad tím, že nesouhlasil s motivem činu, který mu byl připisován obžalobou a že si slovy soudu zvolil: „obhajobu, jejímž účelem mělo být zmírnění negativního pohledu na obžalovaného a snížení jeho viny“, tedy v praxi tím, že se hájil. Ačkoliv obviněný neučinil v dovolání návrh, jak má být o jeho dovolání rozhodnuto, z jeho obsahu je zřejmé, že se domáhá zrušení výroku o vině i trestu.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl k otázce subjektivní stránky (tj. že obviněný choval současně úmysl probudit poškozenou a mít s ní pohlavní styk a navíc úmysl ji usmrtit), že tyto dva subjektivní cíle pachatele se navzájem nevylučují a že jsou dokonce typické pro určitou kategorii pachatelů (sexuálně motivovaných vrahů). V případě obviněného se jeví pravděpodobnější postupná gradace subjektivní stránky, když původně byl obviněný skutečně motivován k probuzení poškozené ze spánku, navozeného požitým alkoholem v kombinaci s medikamenty a snahou dosáhnout s ní sexuálního styku, ovšem při selhání jeho snahy jej zklamání a vztek z nezdaru motivovaly k usmrcení poškozené. Státní zástupce tuto námitku pokládá za nedůvodnou. Pokud jde o námitku existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které z nich soud vyvodil, nelze ji označit za důvodnou. Dovolatel v zásadě soudu vytýká, že hodnotil opatřené důkazy jinak, než se mu jeví správným, avšak neuvádí žádný konkrétní případ, v němž by skutkový závěr soudu extrémně odporoval informaci, která je obsahem některého či některých z provedených důkazů. Podle názoru nejvyššího státního zástupce odlišný náhled na způsob, jímž by měly být hodnoceny důkazy v trestním řízení, nelze považovat za zvláštní případ vady meritorního rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce uvedl k obecně formulovaným výhradám obviněného, např. že byl soudem potrestán víceméně proto, že se hájil, že si nechal zvolit jiného obhájce a že se odvolal, že jejich irelevance je zřejmá už z toho, co v nich dovolatel tvrdí. Obviněný byl odsouzen a potrestán proto, že bezohledně usmrtil vlastní manželku, a nikoliv proto, že se hájil a nebo že změnil obhájce. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou zcela bezvýznamné, nemístné a na hraně etické přijatelnosti spekulace dovolatele o možné vazbě jeho dřívější obhájkyně k justičním orgánům ve Z. Jestliže obviněný polemizuje s částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nelze k jeho argumentům přihlédnout už proto, že tento rozsudek byl zrušen v celém rozsahu. Navíc dovolatel nebere zřetel na ustanovení §265h odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
K námitce obviněného, že byl porušen zákaz reformationis in peius tím, že mu soud druhého stupně uložil mírnější trest odnětí svobody, avšak zařadil ho do přísnějšího režimu výkonu trestu, nejvyšší státní zástupce uvedl, že přísnost trestu je a priori dána jeho výměrou, zatímco ve způsobu výkonu trestu se odráží jiné skutečnosti, zejména povaha spáchaného deliktu a kriminální minulost pachatele, přičemž tato pravidla jsou dána v ustanovení §56 odst. 2 tr. zákoníku jako norma, od níž se lze podle §56 odst. 3 tr. zákoníku odchýlit pouze ve výjimečných případech a za splnění zákonem vymezených podmínek, které nebyly splněny při rozhodování soudu prvního stupně. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen o tom, že pokud Vrchní soud v Olomouci uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku, rozhodl výrokem o vině výrazně ve prospěch obviněného, nelze proto označit změnu ve výroku o způsobu výkonu trestu za porušení zákazu změny k horšímu.
Nejvyšší státní zástupce v závěru vyjádření konstatoval, že rozhodnutí napadené dovoláním obviněného není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, i když zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Nejvyšší státní zástupce souhlasil s tím, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v neveřejném zasedání a podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky svým obsahem odpovídaly tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky zmíněné výše, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i výkladu uvedeného dovolacího důvodu.
Právní námitkou, kterou lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jen námitka obviněného o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu, na základě níž obviněný současně dovozuje to, že skutek měl být posouzen jako znásilnění nebo vydírání, případně jako dva skutky (obviněný skutky nekonkretizoval), a nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy. Tuto námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a odvolací soud se jí zabýval a v souladu se zákonem se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal. Učinil závěr, že obviněný alespoň v závěrečné části útoku již nemohl očekávat probuzení poškozené a poškozenou chtěl usmrtit a jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 449 spisu). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na správné právní závěry odvolacího soudu. Právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištění učiněna apod. Extrémní rozpor může nastat i tehdy, jestliže se skutková zjištění opírají výlučně nebo alespoň v rozhodující míře o důkaz, který je zatížen nějakou podstatnou vadou a je proto nepoužitelný, a skutková zjištění nevyplývají z ostatních důkazů. V posuzované věci se nejedná o žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku. Skutková zjištění mají své zakotvení v provedených důkazech, které soudy obou stupňů hodnotily důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů stanovené §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s jejich obsahem a při jejich hodnocení nevybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Dovolací soud proto shledal i tuto výhradu obviněného zjevně neopodstatněnou. Neshledal existenci nesouladu, natož extrémního, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný ani tento nesoulad řádně nekonkretizoval a omezil se jen na námitku uvedenou shora.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout ani k námitkám proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně proto, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí učiněné soudem druhého stupně a navíc i kdyby bylo dovoláním napadeno takové rozhodnutí, podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nepřiměřenost trestu. Konstantní judikatura vychází z názoru, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tato judikatura je použitelná i za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný konkrétně namítá porušení zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu) podle §259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k trestu odnětí svobody, protože mu byl podle jeho názoru uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn 2 To 110/2010, přísnější trest, než mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a byl za něj odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán trestem odnětí svobody na dvanáct až dvacet let. Podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. (tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění) a byl zrušen také podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. (protože bylo v přezkoumávané části rozsudku soudu prvního stupně porušeno ustanovení trestního zákona) a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodnutí odůvodnil tím, že zmírnění výměry trestu s ohledem na princip zákazu reformace in peius umožnilo pozitivní reakci odvolacího soudu na vadu napadeného rozsudku spočívající v použití §56 odst. 3 tr. zákoníku, neboť krajský soud zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice s argumentací týkající se pouze stupně a povahy narušení pachatele, aniž si uvědomil, že je nutno zvažovat i závažnost zločinu kterou soud prvního stupně vyjádřil (byť chybným) použitím znaku zvlášť závažného zločinu podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (č. l. 449 spisu).
Je nepochybné, že výrok o trestu odnětí svobody sestává z jeho výměry a ze způsobu výkonu trestu. V případě obviněného však nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius tím, že odvolací soud při mírnější kvalifikaci zvlášť závažného zločinu uložil obviněnému mírnější trest odnětí svobody a správně zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, kam ostatně při správném použití zákona /§56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku/ měl být obviněný zařazen i zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně. Nedošlo proto k takové změně postavení obviněného, kterou by bylo možno považovat za porušení zásady zákazu reformace in peius. Trest odnětí svobody uložený obviněnému rozsudkem, který byl napaden dovoláním, je třeba posuzovat jako celek a z tohoto hlediska nebylo postavení obviněného zhoršeno. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku od dvanácti až do dvaceti let odnětí svobody za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání obviněného v této části shledal zjevně neopodstatněným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
7 Tdo 626/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 13. července 2011 dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2010, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M.S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl obviněný M. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a za tento zvlášť závažný zločin byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Zlín, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Zlín, Zarámí 160, částku 1.435,- Kč a poškozené M. K. částku 23.408,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, byl z podnětu odvolání obviněného M. S. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. soud rozhodl tak, že uznal obviněného M. S. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné protialkoholní léčení ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Zlín, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, Zlín, Zarámí 160, částku 1.435,- Kč a poškozené M. K. částku 23.408,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem odsuzujícího výroku rozsudku se stalo zjištění, že obviněný dne 16. 3. 2010 v době mezi 16.00 hod. a 17.00 hod. v místě svého trvalého bydliště ve společně obývaném nájemním bytě v O., z důvodů déle trvající nepříznivé manželské a životní situace, po krátké předchozí úvaze, v době, kdy jeho manželka M. S., spala, a byla utlumena vlivem alkoholu a léků v běžném terapeutickém množství, když chtěl dosáhnout i jejího probuzení a pohlavního styku s ní, napadl poškozenou v úmyslu ji usmrtit opakovaným škrcením škrtidla vytvořeného z napájecího kabelu nabíječky mobilního telefonu a se slovy, že pokud se nevzbudí, že ji uškrtí, ji opakovaně utahoval smyčku škrtidla kolem krku, a to až do doby, kdy poškozená zemřela, přičemž poškozené ještě za jejího života hrubým způsobem zasunul do pochvy mobilní telefon značky Sony Ericsson o rozměrech 9,8 x 4,5 x 2 cm, dále mobilní telefon značky Nokia velikosti 10,5 x 4,5 x 2,3 cm a dále dálkový ovladač od televizoru velikosti 17,6 x 4,3 x 2,3 cm, čímž způsobil poškozené bolestivé zranění spočívající v 7 cm dlouhé trhlině na pravé boční stěně pochvy, když bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení způsobené mechanickým škrcením.
Proti výroku o vině i trestu tohoto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že podle soudu obviněný na poškozenou zaútočil s cílem „dosáhnout i jejího probuzení a pohlavního styku s ní“. S tímto skutkovým závěrem obviněný nesouhlasí a domnívá se, že je logicky vyloučeno, aby pachatel jedním a týmž skutkem chtěl jednak dosáhnout probuzení poškozené a pohlavního styku s ní, a jednak dosáhnout smrti poškozené. Z toho dovodil, že soud nesprávně posoudil skutek jako vraždu, ačkoliv podle názoru obviněného jej měl posoudit jako znásilnění nebo vydírání, případně skutkový děj posoudit jako dva skutky. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, namítl, že existuje extrémní rozpor mezi důkazy provedenými čtením výpovědi obviněného z přípravného řízení a skutkovými zjištěními učiněnými soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákaz reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., protože trest uložený odvolacím soudem je podle jeho názoru přísnější než trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně. Poukázal na to, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací mu sice uložil trest odnětí svobody ve výměře čtrnáct let, avšak zařadil jej do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný je přesvědčen, že tím, že odvolací soud nepatrně snížil výměru trestu odnětí svobody, avšak zařadil jej do podstatně přísnějšího způsobu výkonu trestu, došlo ke změně v jeho neprospěch. Svůj názor opřel o nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005, obsah rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 7 To 106/1994, i judikaturu Nejvyššího soudu. Podle obviněného má porušení zákazu reformationis in peius i ústavně právní rovinu, kterou obviněný spatřuje v tom, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a dalších ústavně zaručených práv, resp. že byl odsouzen v podstatě za to, že se hájil a nechal si zvolit obhájce a že se odvolal. Podle obviněného tomu nasvědčují zejména takové indicie, že mu byla ustanovena obhájkyně JUDr. Jana Rejžková, významná zlínská advokátka, která je ,,mediálně“ známá, a tato obhájkyně může mít řadu neformálních vazeb k orgánů činným v trestním řízení ve Z. Proto si nechal zvolit jiného obhájce z P., který žádné vazby ve Z. nemá. Obviněný také namítl, že poté, co odmítl akceptovat interpretaci obžaloby, že motiv jeho činu byl sexuální, to soud označil za změnu výpovědi. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení vyjádřily nelibost nad tím, že nesouhlasil s motivem činu, který mu byl připisován obžalobou a že si slovy soudu zvolil: „obhajobu, jejímž účelem mělo být zmírnění negativního pohledu na obžalovaného a snížení jeho viny“, tedy v praxi tím, že se hájil. Ačkoliv obviněný neučinil v dovolání návrh, jak má být o jeho dovolání rozhodnuto, z jeho obsahu je zřejmé, že se domáhá zrušení výroku o vině i trestu.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl k otázce subjektivní stránky (tj. že obviněný choval současně úmysl probudit poškozenou a mít s ní pohlavní styk a navíc úmysl ji usmrtit), že tyto dva subjektivní cíle pachatele se navzájem nevylučují a že jsou dokonce typické pro určitou kategorii pachatelů (sexuálně motivovaných vrahů). V případě obviněného se jeví pravděpodobnější postupná gradace subjektivní stránky, když původně byl obviněný skutečně motivován k probuzení poškozené ze spánku, navozeného požitým alkoholem v kombinaci s medikamenty a snahou dosáhnout s ní sexuálního styku, ovšem při selhání jeho snahy jej zklamání a vztek z nezdaru motivovaly k usmrcení poškozené. Státní zástupce tuto námitku pokládá za nedůvodnou. Pokud jde o námitku existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které z nich soud vyvodil, nelze ji označit za důvodnou. Dovolatel v zásadě soudu vytýká, že hodnotil opatřené důkazy jinak, než se mu jeví správným, avšak neuvádí žádný konkrétní případ, v němž by skutkový závěr soudu extrémně odporoval informaci, která je obsahem některého či některých z provedených důkazů. Podle názoru nejvyššího státního zástupce odlišný náhled na způsob, jímž by měly být hodnoceny důkazy v trestním řízení, nelze považovat za zvláštní případ vady meritorního rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce uvedl k obecně formulovaným výhradám obviněného, např. že byl soudem potrestán víceméně proto, že se hájil, že si nechal zvolit jiného obhájce a že se odvolal, že jejich irelevance je zřejmá už z toho, co v nich dovolatel tvrdí. Obviněný byl odsouzen a potrestán proto, že bezohledně usmrtil vlastní manželku, a nikoliv proto, že se hájil a nebo že změnil obhájce. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou zcela bezvýznamné, nemístné a na hraně etické přijatelnosti spekulace dovolatele o možné vazbě jeho dřívější obhájkyně k justičním orgánům ve Z. Jestliže obviněný polemizuje s částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nelze k jeho argumentům přihlédnout už proto, že tento rozsudek byl zrušen v celém rozsahu. Navíc dovolatel nebere zřetel na ustanovení §265h odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
K námitce obviněného, že byl porušen zákaz reformationis in peius tím, že mu soud druhého stupně uložil mírnější trest odnětí svobody, avšak zařadil ho do přísnějšího režimu výkonu trestu, nejvyšší státní zástupce uvedl, že přísnost trestu je a priori dána jeho výměrou, zatímco ve způsobu výkonu trestu se odráží jiné skutečnosti, zejména povaha spáchaného deliktu a kriminální minulost pachatele, přičemž tato pravidla jsou dána v ustanovení §56 odst. 2 tr. zákoníku jako norma, od níž se lze podle §56 odst. 3 tr. zákoníku odchýlit pouze ve výjimečných případech a za splnění zákonem vymezených podmínek, které nebyly splněny při rozhodování soudu prvního stupně. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen o tom, že pokud Vrchní soud v Olomouci uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku, rozhodl výrokem o vině výrazně ve prospěch obviněného, nelze proto označit změnu ve výroku o způsobu výkonu trestu za porušení zákazu změny k horšímu.
Nejvyšší státní zástupce v závěru vyjádření konstatoval, že rozhodnutí napadené dovoláním obviněného není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, i když zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Nejvyšší státní zástupce souhlasil s tím, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v neveřejném zasedání a podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky svým obsahem odpovídaly tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky zmíněné výše, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i výkladu uvedeného dovolacího důvodu.
Právní námitkou, kterou lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jen námitka obviněného o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu, na základě níž obviněný současně dovozuje to, že skutek měl být posouzen jako znásilnění nebo vydírání, případně jako dva skutky (obviněný skutky nekonkretizoval), a nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy. Tuto námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a odvolací soud se jí zabýval a v souladu se zákonem se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal. Učinil závěr, že obviněný alespoň v závěrečné části útoku již nemohl očekávat probuzení poškozené a poškozenou chtěl usmrtit a jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 449 spisu). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na správné právní závěry odvolacího soudu. Právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištění učiněna apod. Extrémní rozpor může nastat i tehdy, jestliže se skutková zjištění opírají výlučně nebo alespoň v rozhodující míře o důkaz, který je zatížen nějakou podstatnou vadou a je proto nepoužitelný, a skutková zjištění nevyplývají z ostatních důkazů. V posuzované věci se nejedná o žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku. Skutková zjištění mají své zakotvení v provedených důkazech, které soudy obou stupňů hodnotily důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů stanovené §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s jejich obsahem a při jejich hodnocení nevybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Dovolací soud proto shledal i tuto výhradu obviněného zjevně neopodstatněnou. Neshledal existenci nesouladu, natož extrémního, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný ani tento nesoulad řádně nekonkretizoval a omezil se jen na námitku uvedenou shora.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout ani k námitkám proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně proto, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí učiněné soudem druhého stupně a navíc i kdyby bylo dovoláním napadeno takové rozhodnutí, podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nepřiměřenost trestu. Konstantní judikatura vychází z názoru, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tato judikatura je použitelná i za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný konkrétně namítá porušení zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu) podle §259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k trestu odnětí svobody, protože mu byl podle jeho názoru uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn 2 To 110/2010, přísnější trest, než mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a byl za něj odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán trestem odnětí svobody na dvanáct až dvacet let. Podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 To 110/2010, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. (tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění) a byl zrušen také podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. (protože bylo v přezkoumávané části rozsudku soudu prvního stupně porušeno ustanovení trestního zákona) a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodnutí odůvodnil tím, že zmírnění výměry trestu s ohledem na princip zákazu reformace in peius umožnilo pozitivní reakci odvolacího soudu na vadu napadeného rozsudku spočívající v použití §56 odst. 3 tr. zákoníku, neboť krajský soud zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice s argumentací týkající se pouze stupně a povahy narušení pachatele, aniž si uvědomil, že je nutno zvažovat i závažnost zločinu kterou soud prvního stupně vyjádřil (byť chybným) použitím znaku zvlášť závažného zločinu podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (č. l. 449 spisu).
Je nepochybné, že výrok o trestu odnětí svobody sestává z jeho výměry a ze způsobu výkonu trestu. V případě obviněného však nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius tím, že odvolací soud při mírnější kvalifikaci zvlášť závažného zločinu uložil obviněnému mírnější trest odnětí svobody a správně zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, kam ostatně při správném použití zákona /§56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku/ měl být obviněný zařazen i zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně. Nedošlo proto k takové změně postavení obviněného, kterou by bylo možno považovat za porušení zásady zákazu reformace in peius. Trest odnětí svobody uložený obviněnému rozsudkem, který byl napaden dovoláním, je třeba posuzovat jako celek a z tohoto hlediska nebylo postavení obviněného zhoršeno. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku od dvanácti až do dvaceti let odnětí svobody za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání obviněného v této části shledal zjevně neopodstatněným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek