ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.652.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 652/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 2 To 5/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 1 T 11/2009, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, za použití §40 odst. 1 tr. zákona. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dohledem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen také trest propadnutí věci (lovecké brokovnice) a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně na dobu 5 roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud I. stupně také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Uvedených trestných činů se obviněný dopustil jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které v podstatě spočívalo v tom, že (zkráceně uvedeno) dne 12. 3. 2009, v době kolem 06.00 hodin, na základě předchozího upozornění poplašným zařízením, signalizujícím narušení objektu výkupny druhotných surovin, kterou provozoval, přijel k tomuto objektu v katastrálním území I. svým vozidlem, po spatření zde stojícího vozidla bílé barvy zastavil, vystoupil ze svého vozidla a vlastní legálně drženou loveckou brokovnicí dvojkou, za použití brokových nábojů s průměrem 4 mm, dvakrát vystřelil na rozjíždějící se zmíněné vozidlo, poprvé ze vzdálenosti menší než 5 metrů, kdy zasáhl levé přední dveře vozidla, které prostřelil a roj broků zasáhl řidiče M. S. do zevní strany stehna levé dolní končetiny, čímž mu způsobil lehké zranění spočívající v mnohočetné otevřené ráně, podruhé vystřelil ze vzdálenosti menší než 15 metrů, kdy zasáhl a prostřelil skleněnou výplň levého křídla zadních dveří zavazadlového prostoru, a roj broků zasáhl spolujezdkyni V. H. do hlavy, čímž jí způsobil otevřenou ránu pravého oka, které muselo být následně chirurgicky odstraněno, poranění levého oka cizími tělísky v očnici a mnohačetné střelné rány a oděrky obličeje a hlavy, kteréžto zranění lze ve svém souhrnu charakterizovat jako vážné a ztrátové, neboť jmenovaná se v jeho důsledku nachází na hranici těžké slabozrakosti až nevidomosti bez předpokladu výrazného zlepšení, přičemž ke smrti M. S. a V. H. nedošlo jen shodou náhod a na vozidle došlo ke škodě ve výši 30.031,- Kč.
Poprvé rozhodl Vrchní soud v Olomouci k odvolání obviněného a státního zástupce rozsudkem ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 2 To 5/2010, zrušil rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. (v celém rozsahu) a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Nově uznal obviněného vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §141 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku mu pak uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, se současným vyslovením dohledu nad obviněným. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému také trest propadnutí věci (lovecké brokovnice), a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně, na dobu 10 let. Nově také rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolací soud doplnil skutek o zjištění, že výkupna druhotných surovin byla již předtím nejméně 4x vykradena, že obviněný zaregistroval pohyb osob, které odcizovaly předměty z výkupny a nakládaly je do vozidla, a dále, že obviněný vystřelil v silném rozsušení mysli z nastalé situace při vědomí opakovaného vykrádání objektu, a to tzv. hozenou střelbou, v úmyslu zabránit odjezdu pachatelů s odcizenými věcmi.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti právnímu posouzení skutku odvolacím soudem podle §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud poprvé v této trestní věci rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, kterým podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného pak podle §265j tr. ř. zamítl, když jeho námitky ohledně absence ať už přímého či nepřímého úmyslu shledal nedůvodnými.
Vrchní soud v Olomouci, po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem, znovu projednal odvolání státního zástupce i obviněného ve veřejném zasedání, a usnesením ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 2 To 5/2010, obě odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti tomuto druhému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní kvalifikaci skutku považuje za nezákonnou a dokonce za protiústavní, když nejzávažnější pochybení shledává ve vyhodnocení subjektivní stránky jeho jednání jako nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zákona. Namítá, že nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti k závěru o eventuálním úmyslu. Podle judikatury Ústavního soudu musí jít i u nepřímého úmyslu o úmysl směřovaný k usmrcení člověka, když sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, který nelze předpokládat, ale jasně prokázat na základě zjištěných okolností. Musí být prokázáno, že si pachatel daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou variantou konkrétních okolností, která by mohla zabránit následku. Podle názoru obviněného nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by alespoň naznačovala jeho aktivní volní vztah k eventuálnímu způsobení smrtelného následku a také opakovaně v řízení vypovídal, že v daném případě neútočil na poškozené jako na lidské bytosti, ale z jeho strany šlo o útok na automobil. Lze mu tedy přičítat pouze trestný čin nedbalostní, když z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by si újmu na zdraví poškozených představoval jako možný následek svého jednání. Soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu podmínky za kterých došlo k samotnému jednání (počasí, denní resp. noční doba, brzy ráno za tmy, neosvětlený prostor, kdy nemohl vidět osoby, natož na ně střílet, značné emoční vypětí, strach, neúspěšné policejní vyšetřování, bezvýchodnost situace, napadání jeho majetku s vysokou pravděpodobností právě poškozenými), kdy frustrace z nastalé situace vedla u něj ke zkratkovitému jednání, které vyústilo ke střelbě na osobní automobil. Nikoliv ale ke střelbě na fyzické osoby, jak je uvedeno v rozsudku.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení vrchního soudu a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že právní kvalifikace jednání obviněného je správná, což potvrdil jak soud odvolací, tak i Nejvyšší soud ČR. To platí i o posouzení subjektivní stránky jednání obviněného. V zásadě je možné odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, který již v předchozím dovolacím řízení tyto závěry uvedl. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jak z výše uvedeného vyplývá, jde již o druhé dovolání obviněného v této trestní věci, přičemž z obsahu tohoto druhého dovolání vyplývá, že obviněný opět předkládá dovolacímu soudu k přezkoumání shodné námitky, které uplatnil již v prvním dovolání ze dne 2. 6. 2010. Z hlediska těchto námitek ohledně neexistence subjektivní stránky ani ve formě nepřímého úmyslu, již tedy Nejvyšší soud jednou přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i předchozí rozsudek soudu odvolacího, který se ztotožnil se závěrem, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu.
Protože v novém řízení před Vrchním soudem v Olomouci nedošlo k žádné změně skutkových zjištění, nezbývá než ke shodným dovolacím námitkám obviněného zopakovat důvody, které již v usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, vedly Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání obviněného podle §265j tr. ř.
„Z výroku o vině je z hlediska subjektivní stránky obviněného významné, že s danou zbraní a náboji dvakrát vystřeli na rozjíždějící se vozidlo, a to ze vzdálenosti cca 5 metrů do levých předních dveří a 15 metrů do levého křídla zadních dveří zavazadlového prostoru vozidla. Již samotná vzdálenost střelby a druh použité zbraně i střeliva svědčí o tom, že může střelbou zasáhnout osoby ve vozidle, přičemž v případě prvního výstřelu z malé vzdálenosti se jedná o možnost blížící se jistotě a v případě druhého výstřelu vzhledem k použitému střelivu o vysokou pravděpodobnost takového zásahu. I když se jednalo o nemířenou střelbu tzv. hozenou ránou, kdy střílel od pasu, nelze přehlédnout velké zkušenosti obviněného s danou brokovnicí a jeho vědomost o účincích střelby. Pouze skutečnost, že první rána z krátké vzdálenosti nesměřovala do levých dveří řidiče u stojícího, ale již rozjíždějícího se vozidla, kdy by obviněný mohl místo zásahu snadněji korigovat i při daném způsobu střelby, odlišuje jeho jednání v nepřímém úmyslu od přímého úmyslu usmrtit. V případě druhého výstřelu ze vzdálenosti do 15 metrů pak byla pravděpodobnost zásahu osob ve vozidle zvýšena tím, že na tuto vzdálenost již došlo k rozptylu broků. Pokud tedy z poškození vozidla a zranění poškozených, v souladu s výpovědí obviněného vyplývá, že střílel na vozidlo, je zřejmé, že vědomě zaměřil střelbu do prostoru, kde se nacházeli poškození. Vzhledem k podmínkám viditelnosti v daném místě a čase, si byl obviněný také vědom, že ve vozidle jsou osoby, které mohou být střelbou nejen zasaženy, ale s ohledem na účinnost zbraně i smrtelně zraněny. Obviněný sám v přípravném řízení vypověděl, že neviděl do vozidla a tedy nevěděl kolik osob se v něm nachází. Vzhledem k tomu, že vozidlo nastartovalo a rozjíždělo se, musel předpokládat ve vozidle přítomnost řidiče, a vzhledem k prokázané skutečnosti, že do vozidla bylo nastupováno pouze dveřmi spolujezdce, také přítomnost další osoby. Již soud I. stupně proto v tomto směru učinil správný závěr, jak je odůvodněn na str. 9 – 10 rozsudku. Správně také odůvodnil existenci nepřímého úmyslu tím, že u obviněného bylo prokázáno vědomí, že svým jednáním může způsobit smrt osádky vozidla, který lze dovozovat z charakteru zbraně, vzdálenosti z níž střílel, způsobu střelby a její opakovanosti, z charakteru střeliva, a znalosti obviněného o smrtících účincích takové střelby. Z hlediska srozumění také správně poukázal zejména na lhostejný vztah obviněného i ke vzniku smrtelného následku, při absenci konkrétních okolností, které by mohly takovému následku zabránit.
Soudy obou stupňů tak svůj závěr o existenci nepřímého úmyslu na straně obviněného opřely o konkrétní zjištění, z kterých tento závěr vyplývá, a jak jsou uvedeny zejména v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se odvolací soud ohledně subjektivní stránky ztotožnil. Soudy tak nepřímý úmysl pouze nepředpokládaly, ale závěr o jeho existenci učinily v souladu s judikaturou, kterou obviněný cituje v dovolání.“
K námitce obviněného, že neútočil na poškozené jako lidské bytosti, ale z jeho strany šlo o útok na automobil, Nejvyšší soud dodává, že podle skutku obviněný po spatření stojícího vozidla dvakrát (ze vzdálenosti menší než 5 metrů a podruhé menší než 15 metrů) vystřelil na rozjíždějící se vozidlo, z čehož obviněný musel jednoznačně vědět, že v již jedoucím vozidle se nachází jeho osádka. Toto skutkové zjištění soud odvolací upřesnil v odůvodnění napadeného usnesení, když uvedl, že neuvěřil obhajobě obviněného, že do vozidla viděl nastupovat pouze jednu osobu. Ač tedy obviněný věděl, že se ve vozidle nachází dvě osoby, nebyl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 tr. zákona i podle odst. 2 písm. a) (tj. spácháním činu v odst. 1 na dvou nebo více osobách), ale jen podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení. Způsob střelby obviněného na pouze rozjíždějící se vozidlo, vzdálenost ze které opakovaně střílel, místo zásahu tohoto vozidla i druh použité zbraně a střeliva, tak ve svém souhrnu plně odůvodňují závěr Nejvyššího soudu o zjevné neopodstatněnosti námitky obviněného, že nestřílel na lidi ale na vozidlo. Naopak z těchto skutečností vyplývá, že obviněný vědomě zaměřil střelbu do prostoru osádky vozidla s cílem donutit ji k zastavení, a zabránit tak v jejím útěku z místa činu. Byl si přitom vědom možného následku, a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, které by následku mohla zabránit.
Uvádí-li obviněný v dovolání, že „soud bere jako hledisko, … že jednal proti domnělému útoku v tzv. putativní obraně nebo putativní krajní nouzi“, nemá to pro tuto trestní věc význam, když odvolací soud správně konstatoval, že v posuzovaném případě nelze uvažovat o nutné obraně či krajní nouzi a možnost domnělého útoku soudy ani nezmínily ve svých rozhodnutích.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného a napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože se jednalo o opakované námitky, který již jednou byly předmětem dovolacího přezkumu, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš