ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.833.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 833/2011 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněných P. B. , a Z. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 1 To 6/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 23/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného Z H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 61 T 23/2010, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo také uloženo protialkoholní léčení ústavní formou. Obviněný Z. H. byl uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 21 let. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo také uloženo protialkoholní léčení ústavní formou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeného a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného P. B. proti výroku o vině a trestu, a obviněného Z. H. výlučně proti výroku o trestu, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 1 To 6/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný P. B. opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že se uvedeného jednání nedopustil a trvá na tom, že do poškozeného K. pouze třikrát kopnul, čímž jeho smrt nemohl způsobit, a proto jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a podle toho měl pak být uložen i přiměřený trest. Soudy podle něj při hodnocení provedených důkazů objasňovaly a poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Dovolatel uvádí, že provedeným dokazováním mu nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu vraždy, že měl úmysl usmrtit poškozeného. Soudy učinily závěr, že usmrtil poškozeného s rozmyslem pouze na základě účelově se měnící výpovědi spoluobviněného Z. H. Obviněný tvrdí, že se na vražedném jednání nijak nepodílel, a proto se na tomto nemohl ani dopředu nijak domlouvat, tudíž nemělo být přihlíženo k přitěžující okolnosti podle §42 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, že čin spáchal surovým nebo trýznivým způsobem. Následně obviněný poukazuje na to, že neměl motiv k takovému jednání a neexistuje podle něj žádný jednoznačný důkaz prokazující jeho jednání. Navíc kdyby poté co spoluobviněný poškozeného bodl do krku, čímž mu poranil krční tepnu, nohou dupal na jeho hlavu a krk, musel by mít boty a nohavice od krve, což zjištěno nebylo. Naopak tyto stopy byly nalezeny na oděvu spoluobviněného Z. H. , z čeho j zřejmé, že se vytýkaného jednání dopustil on. Provedené důkazy tak podle něj netvoří ucelený řetěz, z kterého by bez jakýchkoliv pochybností bylo možné dospět k závěru o jeho vině, a proto mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo, ke které soudy nižších stupňů nepřihlédly.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Případně, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a uznal jej vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný Z. H. dovolání podal proti výroku o vině a založil ho na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného P. B. uvedl, že v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného Z. H. ) či zejména tvrdí, že se skutek stal odlišným způsobem, než jak konstatovaly soudy činné dříve ve věci (totiž že do poškozeného toliko třikrát kopl), přičemž k takovým námitkám nelze přihlížet. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než jsou uvedeny v §265b tr. ř. K dovolání obviněného Z. H. pak uvedl, že pokud obviněný rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o vině akceptoval a v odvolacím řízení nezpochybnil (a nedošlo v tomto směru ani k jeho změně v neprospěch obviněného z podnětu odvolání státního zástupce), nemůže dodatečně tento výrok obviněný napadnout mimořádným opravným prostředkem, dovoláním. Proto je podle státního zástupce nutné vyhodnotit jeho dovolání jako nepřípustné a podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. ho odmítnout.
K dovolání obviněného P. B. , Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z dovolání obviněného je zřejmé, že zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, napadá učiněná skutková zjištění, které podle něj neměly oporu v dokazování. Tímto, ale zcela vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když se nepochybně nejedná o námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž o námitky zasahující výlučně do oblasti dokazování. Obviněný opakovaně nabízí k posouzení vlastní verzi skutkového děje, že do poškozeného pouze třikrát kopl a dalších útoků, které jsou mu kladeny za vinu se nedopustil on, ale spoluobviněný Z. H. , přičemž teprve sekundárně na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít ke změně právní kvalifikace. Rovněž námitka, že soudy postupovaly jednostranně a vyhodnocovaly okolnosti pouze v jeho neprospěch, což bylo v rozporu se zásadou in dubio pro reo, nemohlo založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když tímto dovolatel opět brojil proti hodnocení důkazů. Navíc část těchto námitek byla podstatou jeho obhajoby již od počátku trestního řízení, soudy jim věnovaly náležitou pozornost a patřičně se s nimi vypořádaly.
Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Proto Nejvyšší soud odkazuje na toto odůvodnění a na závěry v něm uvedené (k námitkám obviněného zejména str. 18, 19), které také potvrdil i odvolací soud.
Nakonec ani námitky, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a také, že mu nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného, tedy subjektivní stránka trestného činu, jakožto obecně hmotně právní námitky, nebylo možno hodnotit jako námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byly založeny na shora citovaných námitkách výhradně skutkové a nikoli hmotně právní povahy, které nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný totiž tyto námitky založil v podstatě na jiné verzi skutkového děje, než jak jej zjistily soudy nižších stupňů, přičemž opakovaně v rámci toho brojil proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování a uváděl, že jednání, jímž byl uznán vinným, mu nebylo prokázáno a proto je podle něj i nesprávně právně posouzeno.
Rovněž nebylo možno přihlížet k námitce, že soudy neměly přistoupit při ukládání trestu k použití §42 písm. a), c) tr. zákoníku jako přitěžující okolnosti. Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení, ale proti přiměřenosti trestu. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003). V daném případě obviněný namítal nesprávné vyhodnocení kritérií v §42 tr. zákoníku, a proto z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Proto bylo dovolání obviněného P. B. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
K dovolání obviněného Z. H. , Nejvyšší soud uvádí následující:
Nejvyšší soud České republiky byl nejdříve povinen zkoumat, zda je vůbec v posuzované věci přípustné dovolání a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, v dovolacím řízení lze proto přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v tom rozsahu, v jakém odvolací soud sám rozhodoval. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obviněný směřoval své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výhradně proti výroku o trestu, a proto odvolací soud přezkoumal pouze tento oddělitelný výrok, přičemž uvedl, že z obsahu odvolání nevyplynula potřeba přezkoumání výroku o vině za podmínek §254 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný následně podal dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, kde skutkovými námitkami zpochybňoval právní kvalifikaci jeho jednání, jedná se o dovolání nepřípustné.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. H. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš