ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1315.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1315/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 35 T 178/2010 podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 9 To 626/2010, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 9 To 626/2010, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 35 T 178/2010, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se okresnímu státnímu zástupci Praha – východ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný L. J. byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 35 T 178/2010, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále tr. zák.) a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného uložení dohledu. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na šestnáct měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 13 T 22/2010, uložený za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a též o zproštění obžaloby obviněné M. L. z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že poté, co dne 17. 7. 2009 s M. L. coby prodávající uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitosti – parcely, okr. P., s kupujícími H. D. a P. D. za kupní cenu 5.300.000,- Kč, v rámci které bylo výslovně ujednáno, že prvotně bude z advokátní úschovy poukázána ze strany kupujících částka ve výši 3.500.000,- Kč na technický účet na zaplacení hypotečního úvěru ve výši 3.510.000,- Kč ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., č. 200/544/07/1/01, který byl poskytnut dne 19. 9. 2007 M. L. a na předmětnou nemovitost bylo sjednáno zástavní právo, po předložení falešné smlouvy o půjčce na částku 3.500.000,- Kč uzavřené dne 26. 6. 2009 mezi ním a manžely D. na jeho pokyn M. L. coby osoba oprávněná disponovat s tímto technickým účtem, v rozporu s ujednáním dle kupní smlouvy, rozeslala z předmětného účtu v období od 11. 8. do 12. 8. 2009 celkem částku 3.450.000,- Kč, a to konkrétně dne 11. 8. 2009 na svůj účet částku ve výši 1.500.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet Raiffeisen Leasing, s. r. o., částku 100.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet obviněného L. J. částku ve výši 1.350.000,- Kč a dne 12. 8. 2009 na svůj účet částku 500.000,- Kč, v důsledku tohoto jednání nedošlo k zaplacení úvěru u Raiffeisenbank, a. s., a tudíž zástava na nemovitosti koupené D. nadále vázla, a byla tak P. a H. D. způsobena škoda ve výši 3.450.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. J. odvoláním směřujícím proti všem výrokům, jež se ho týkaly. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 9 To 626/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného L. J. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem k trestnímu příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 13 T 22/2010, jímž byl odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na šestnáct měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 13 T 22/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození H. a P. D. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že poté, co dne 17. 7. 2009 s M. L. coby prodávající uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitosti – parcely, okr. P., s kupujícími H. D. a P. D. za kupní cenu 5.300.000,- Kč, v rámci které bylo výslovně ujednáno, že prvotně bude z advokátní úschovy poukázána ze strany kupujících částka ve výši 3.500.000,- Kč na technický účet na zaplacení hypotečního úvěru ve výši 3.510.000,- Kč ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., č. 200/544/07/1/01, který byl poskytnut dne 19. 9. 2007 M. L. a na předmětnou nemovitost bylo sjednáno zástavní právo, po předložení falešné smlouvy o půjčce na částku 3.500.000,- Kč uzavřené dne 26. 6. 2009 mezi ním a manžely D. na jeho pokyn M. L. coby osoba oprávněná disponovat s tímto technickým účtem, v rozporu s ujednáním dle kupní smlouvy, rozeslala z předmětného účtu v období od 11. 8. do 12. 8. 2009 celkem částku 3.450.000,- Kč, a to konkrétně dne 11. 8. 2009 na svůj účet částku ve výši 1.500.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet Raiffeisen Leasing, s. r. o., částku 100.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet obviněného L. J. částku ve výši 1.350.000,- Kč a dne 12. 8. 2009 na svůj účet částku 500.000,- Kč, v důsledku tohoto jednání nedošlo k zaplacení úvěru u Raiffeisenbank, a. s., a tudíž zástava na nemovitosti koupené D. nadále vázla, čímž bylo omezeno vlastnické právo P. D. a H. D.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu, kterým ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel po zevrubné rekapitulaci rozsudků soudů obou stupňů nesouhlasil s právním posouzením skutku odvolacím soudem. Připomněl, že ustanovení o přečinu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku poskytuje ochranu výhradně těm právům (zejména osobnostním, rodinným a pracovním), která jsou nemajetkové povahy. Z hlediska předepsaného charakteru následku zůstává rozhodným, že v příčinné souvislosti s úmyslným jednáním obviněného L. J., uskutečněným prostřednictvím M. L., poškození nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou nikoli zanedbatelným zástavním právem. Zakoupený pozemek totiž sloužil jako zástava k zajištění splacení mnohamilionového hypotečního úvěru, přičemž v souladu s ujednáním obou stran kupní smlouvy mělo dojít k zániku tohoto zajišťovacího institutu, a to ještě před vlastním převodem vlastnického práva k převáděné nemovitosti. To se však v důsledku jednání obviněného nestalo, čímž nepochybně došlo k ovlivnění tržní ceny takto zatížené nemovitosti a tím i k významnému zásahu do majetkových (v daném případě vlastnických) práv nabyvatelů pozemku. Měl za to, že takové jednání bylo třeba posoudit jako některý z trestných činů proti majetku a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1136/2005 či 8 Tdo 275/2006 vyvozoval, že bylo na místě kvalifikovat je jako trestný čin podvodu.
Obviněný podle nejvyššího státního zástupce sebe obohatil o finanční prostředky, které byly jednoznačně určeny ke splacení bankovního hypotečního úvěru, které mělo vést k zániku zástavního práva váznoucího na převáděné parcele, a to tím, že uvedl kupující v omyl o použití první splátky kupní ceny na takto dohodnutý účel, a současně tak způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví nemovitost, zatíženou zástavním právem, a to s nepochybným ovlivněním její tržní (prodejní) ceny, čímž naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Z hlediska trestního práva vznikla poškozeným relevantní škoda spočívající v označené právní vadě jimi nabytého pozemku. V případě eventuálního prodeje pozemku zatíženého zástavním právem by s přihlédnutím k jeho reálné tržní hodnotě zajisté získali méně prostředků, než kdyby stejný pozemek prodávali bez takové právní vady. Výši škody pak představuje rozdíl hodnoty parcely bez zástavy a hodnoty parcely se zástavou, popř. lze v uvedeném směru při prodeji parcely bez zástavy uvažovat o snížení její tržní hodnoty o částku, kterou by prodávající museli vynaložit na její odbřemenění.
Dovolatel vytkl, že soudy se blíže nezabývaly otázkou postupu při vyčíslení výše škody způsobené na straně poškozených tím, že předmětnou nemovitost nabyli do vlastnictví i s výše uvedenou právní vadou, a to v tom smyslu, zda je možné vycházet pouze z výše částky nutné ke splacení hypotečního úvěru, který byl zajištěn zástavním právem k předmětné nemovitosti, nebo zda je třeba v duchu rozhodného ustanovení hmotného práva o stanovení výše škody (§137 tr. zákoníku, §89 odst. 12 tr. zák.) vycházet z jiných hledisek. Za daného stavu věci se proto jeví žádoucím provedení dalšího dokazování zaměřeného na otázku, jaká konkrétní majetková škoda vznikla poškozeným v souvislosti s nabytím pozemku zatíženého zmiňovanou zástavou.
Poznamenal, že nelze sice oponovat závěru, že ve smyslu oceňovacích předpisů zůstává hodnota pozemku sama o sobě stále stejná, a to ať již je pozemek zatížen zástavou, či nikoliv, neboť podle judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005) nemá zástavní právo samo o sobě žádnou majetkovou hodnotu. Na straně druhé ale nelze přehlédnout, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu řeší hodnotu zástavního práva v tom smyslu, že nerozmnožuje majetek zástavního věřitele, což s aktuálně řešeným případem nikterak nesouvisí. Pro jeho posouzení zůstává podstatným, že cena, za kterou se nemovitost v daném místě a čase obvykle prodává a která je pro stanovení výše škody z hlediska trestního práva určující, je existencí případné zástavy nejen nepochybně, ale zcela zásadním způsobem ovlivňována. Na těchto závěrech nic nemění ani ta skutečnost, že poškozeným nakonec žádná přímá majetková škoda nevznikla z toho důvodu, že zbývající část kupní ceny po zjištění porušení výše uvedeného ujednání kupní smlouvy nakonec uhradili přímo bance a tím došlo k zániku zástavního práva, neboť se tak stalo až ve fázi po dokonání žalované trestné činnosti obviněného (poškození nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku se zástavou dne 24. 7. 2009, přičemž k zániku zástavního práva došlo až v létě 2010). Za popsaného stavu je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou nesprávnosti právního posouzení skutku a že je dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 9 To 626/2010, aby zrušil i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný L. J. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce nesouhlasil s názorem dovolatele, že pokud část kupní ceny nebyla použita ke splacení úvěru, který vázal předmětnou nemovitost, a zástavní právo na kupované nemovitosti tak po určitou dobu zůstalo, pak nový nabyvatel utrpěl škodu spočívající v tom, že jím zakoupená nemovitost měla nižší tržní hodnotu. Nesouhlasil ani se závěrem, že způsobil škodu na cizím majetku, protože poškození nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním právem, a to s nepochybným ovlivněním její tržní ceny. Dovolatel se podle jeho mínění vůbec nezabýval tím, že poškození nabyli nemovitost zatíženou zástavním právem zcela vědomě a úmyslně s tím, že předpokládali, že v dohledné době dojde k zániku zástavního práva. Škoda tvrzená dovolatelem nemohla vzniknout 24. 7. 2009, jelikož poškození nemohli v tento den nemovitost nezatíženou zástavním právem získat, neboť zástavní právo mělo zaniknout až následně, tzn. až dojde po zápisu vlastnického práva poškozených k uvolnění části kupní ceny z advokátní úschovy a následně pak k úhradě úvěru zajištěného předmětným zástavním právem. Otázka zjišťování jakési tržní ceny nemovitosti zatížené zástavním právem a stejně nemovitosti tímto právem nezatížené je naprosto fiktivním zjišťováním něčeho, co nebylo ani reálné, poněvadž poškození neměli zájem předmětnou nemovitost prodávat. I on upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, ale i sp. zn. 21 Cdo 5145/2009, a z nich vyvozoval, že samotné zástavní právo žádnou majetkovou hodnotu nemá a není v souladu s právem snažit se dopočítat nějaké škody, která by měla spočívat ve stanovení tržní ceny nemovitosti za dobu, kdy mohli poškození věřit, že zástavní právo zanikne, do doby, než se tak skutečně stalo, a kterou prakticky nelze přesně stanovit. Obviněný tedy navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatele směřující proti odvolacím soudem použité právní kvalifikaci skutku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce je významná otázka, zda obviněný podvodným jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině jeho rozsudku skutečně způsobil na majetku poškozených značnou škodu, jak tvrdí dovolatel (a jak též dovodil soud prvního stupně), v důsledku čehož by reálně přicházelo v úvahu posoudit je jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., či zda trestněprávním následkem jeho jednání bylo toliko omezení vlastnického práva poškozených bez možnosti objektivního vyčíslení škody na majetku poškozených, což podle odvolacího soudu dovoluje posoudit je jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudů obou stupňů v zásadě v tom, že poté, co dne 17. 7. 2009 s M. L. coby prodávající uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitosti s kupujícími H. D. a P. D. za kupní cenu 5.300.000,- Kč, v rámci které bylo výslovně ujednáno, že prvotně bude z advokátní úschovy poukázána ze strany kupujících částka ve výši 3.500.000,- Kč na technický účet na zaplacení hypotečního úvěru ve výši 3.510.000,- Kč ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., který byl poskytnut dne 19. 9. 2007 M. L. a na předmětnou nemovitost bylo sjednáno zástavní právo, po předložení falešné smlouvy o půjčce na částku 3.500.000,- Kč uzavřené dne 26. 6. 2009 mezi ním a manžely D. na jeho pokyn M. L. coby osoba oprávněná disponovat s tímto technickým účtem, v rozporu s ujednáním dle kupní smlouvy, rozeslala z předmětného účtu v období od 11. 8. do 12. 8. 2009 celkem částku 3.450.000,- Kč, a to konkrétně dne 11. 8. 2009 na svůj účet částku ve výši 1.500.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet Raiffeisen Leasing, s. r. o., částku 100.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet obviněného L. J. částku ve výši 1.350.000,- Kč a dne 12. 8. 2009 na svůj účet částku 500.000,- Kč, v důsledku tohoto jednání nedošlo k zaplacení úvěru u Raiffeisenbank, a. s., a tudíž zástava na nemovitosti koupené D. nadále vázla.
Zatímco podle soudu prvního stupně tak byla P. a H. D. způsobena škoda ve výši 3.450.000,- Kč, v důsledku čehož byl skutek právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., podle odvolacího soudu tak bylo omezeno vlastnické právo P. D. a H. D. a jednání obviněného bylo posouzeno jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo způsobí-li takovým činem jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Jak plyne ze zákonné dikce ustanovení §181 tr. zákoníku, objektem přečinu poškození cizích práv jsou jiná než majetková práva jak jednotlivce, a to např. práva v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., tak i práva právnických osob, kolektivních orgánů apod., jakož i práva státu. Je též zřejmé, že pod takto vymezená cizí práva nelze zahrnout práva, která mají majetkovou povahu, neboť ta jsou chráněna před jednáním podvodného charakteru ustanovením §209 tr. zákoníku (dříve §250 tr. zákona č. 140/1961 Sb.) o trestném činu podvodu.
Pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, která jsou spjata s majetkem. Majetkem se rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi), které přísluší určitému subjektu a vyjadřují, co někomu patří, co někdo vlastní a co náleží výlučně určité osobě. Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné právo, v užším smyslu vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo nehmotnému statku, právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv způsobem dovoleným právem, zejména jej držet, užívat, požívat, nakládat s ním a vyloučit každého, kdo by v tom rušil oprávněného. Jde o neomezená práva užívání a disponování, která lze po právu vykonávat nad jednotlivou věcí nebo jiným majetkovým právem, tj. neomezená práva užívání a disponování. Práva vlastníka jsou vymezena v ustanovení §123 občanského zákoníku, podle něhož je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnické právo je charakteristické tím, že vlastník vykonává svá oprávnění svou mocí, tedy mocí nezávislou na současné existenci moci kohokoliv jiného k téže věci.
Na základě tohoto vymezení majetkových práv lze konstatovat, že nemajetkovými právy jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním souvisejících. Pro úplnost je vhodné dodat i to, že k naplnění znaků přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku je nutné jednak způsobení vážné újmy na takto vymezených cizích nemajetkových právech, a jednak jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Otázku, zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posuzovat se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popřípadě již zcela neodstranitelný. Uvedením v omyl je pak takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě apod.
Podle soudu prvního stupně obviněný vyvolal omyl M. L. předložením falešné smlouvy o půjčce, zneužil její důvěry a přiměl ji poslat z technického účtu peníze na jeho účet a na účet spláceného leasingu. Uvedeného jednání se dopustil s úmyslem přisvojit si celou první splátku zaplacenou D. za pozemek, která byla určena na splátku hypotečního úvěru M. L., k čemuž byl zjevně motivován svými finančními potížemi. M. L. poslala obviněnému celkem částku 2.850.000,- Kč, částku 100.000,- Kč na splátku jeho leasingu a částku 500.000,- Kč si ponechala na účtu. Obviněnému bylo známo, k jakému účelu měly být použity peníze, jež byly na technický účet zaslány, a kam měly být z tohoto účtu poukázány. Pakliže obviněný M. L. uvedl v omyl s cílem přisvojit si všechny peněžní prostředky zaslané D. na technický účet, a nedodržel tak podmínky kupní smlouvy, dopustil se podle soudu prvního stupně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu přesahující 500.000,- Kč, tj. značnou škodu, a tohoto jednání se dopustil v úmyslu přímém (strany 7, 8 rozsudku). Nalézací soud také vysvětlil, proč nebylo možné skutek právně posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který v něm spatřovala obžaloba.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že skutek nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry (okamžikem připsání peněz zaplacených za nemovitost na účet M. L. se tyto staly vlastnictvím obviněného a M. L., a nešlo tedy o cizí věc), ale nesouhlasil s jeho názorem, že D., jejichž vlastnické právo k předmětné nemovitosti bylo skutečně zapsáno v katastru nemovitostí, byla způsobena škoda ve výši té části kupní ceny, která jimi byla na základě uzavřené kupní smlouvy poukázána na technický účet a následně na pokyn obviněného M. L. rozeslána na další účty, tj. ve výši 3.450.000,- Kč. Důsledkem takového jednání bylo, že zástava na nemovitosti koupené manžely D. nadále vázla, což ale neznamená, že jim vznikla přímá majetková škoda. Váznoucí zástavou se všemi důsledky s tím spojenými bylo ale významným způsobem omezeno jejich vlastnické právo, což však nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu pro absenci znaku obohacení se ke škodě cizího majetku a též způsobení škody. Jestliže obviněný cíleným jednáním popsaným soudem prvního stupně uvedl M. L. v omyl ohledně uzavření smlouvy o půjčce mezi ním a manžely D., a dosáhl tak toho, že ta jednala podle jeho pokynů a v rozporu s ujednáním kupní smlouvy použila částky zaplacené poškozenými na technický účet jako část kupní ceny pozemku k uhrazení jiných pohledávek než splacení hypotečního úvěru zajištěného zástavním právem váznoucím na předmětném pozemku, v důsledku čehož zástava na nemovitosti koupené D. nadále vázla, došlo v příčinné souvislosti s jeho jednáním k vážnému omezení vlastnického práva poškozených a k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Protože příznivější bylo posouzení trestnosti činu podle zákona pozdějšího, tedy trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010, byl kvalifikován jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (strany 4, 5 rozsudku).
Dovolatel nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu, že obviněný podvodným jednáním způsobil vážnou újmu na jiném než majetkovém právu poškozených D. Obviněný podle něj sebe obohatil o finanční prostředky, které byly jednoznačně určeny ke splacení bankovního hypotečního úvěru, které mělo vést k zániku zástavního práva váznoucího na převáděné parcele, a to tím, že uvedl kupující v omyl o použití první splátky kupní ceny na takto dohodnutý účel, a současně tak způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním právem, a to s nepochybným ovlivněním její tržní (prodejní) ceny, čímž naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Kladl též otázku, zda je možné při stanovení výše škody vycházet pouze z výše částky, nutné ke splacení hypotečního úvěru, který byl zajištěn zástavním právem k předmětné nemovitosti, nebo zda je třeba ve smyslu zákonného ustanovení hmotného práva o stanovení výše škody vycházet z jiných hledisek. Měl za to, že za daného stavu věci se jeví žádoucím provedení dalšího dokazování zaměřeného na otázku, jaká konkrétní majetková škoda vznikla poškozeným v souvislosti s nabytím pozemku zatíženého zmiňovanou zástavou, aniž by ovšem konkretizoval, o jaké důkazy by mělo být dokazování doplněno a jak měla být výše škody správně stanovena.
Nejvyšší soud se v rámci hodnocení a právního posouzení věci neztotožnil ani s jedním z dosud zaujatých právní názorů.
Z rozsudků soudů obou stupňů se podává, že posouzení věci nebylo nikterak komplikované po stránce skutkové a žádný problém nevyvstal ani v označení, že předložením padělané smlouvy o půjčce na částku 3.500.000,- Kč byla uvedena v omyl M. L. a že poškozenými podvodným jednáním obviněného byli v konečném důsledku manželé D. V dalším se ale názory soudů obou stupňů liší. Soud prvního stupně označují manžele D. jako poškozené, jimž byla v důsledku váznoucí zástavy na jimi koupené nemovitosti způsobena škoda na majetku ve výši 3.450.000,- Kč. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného nebyl splacen hypoteční úvěr, který byl zajištěn zástavním právem váznoucím na předmětném pozemku, v důsledku čehož zástava na koupené nemovitosti nadále vázla, a tak došlo k vážnému omezení vlastnického práva poškozených, aniž by jim ale vznikla škoda na majetku.
Nejvyšší státní zástupce svůj právní názor o spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. odůvodnil mimo jiné tak, že obviněný uvedl kupující v omyl o použití první splátky kupní ceny na takto dohodnutý účel, a současně tak způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví nemovitost, zatíženou zástavním právem, čímž se liší v označení podvedeného subjektu od názorů soudů obou stupňů. A jak již bylo uvedeno, uplatnil pochybnosti i o správnosti stanovení výše škody, jak k němu dospěl nalézací soud.
Z textu kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2009, uzavřené mezi obviněným a M. L. jako prodávajícími a manžely H. D. a P. D. jako kupujícími (č. l. 4 až 9), je vhodné připomenout, že předmětem koupě byla zde přesně označená nemovitost, na níž vázlo zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 21. 9. 2009 ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., zajišťující pohledávku banky za prodávajícími z hypotečního úvěru do maximální výše 3.510.000,- Kč (bod III.3.1). Vzájemně dohodnutou celkovou kupní cenu ve výši 5.300.000,- Kč (bod IV.4.1) se kupující zavázali prodávajícím zaplatit tak, že z kuní ceny v celkové výši 5.300.000,- Kč zaplacených do úschovy označené advokátní kanceláře (bod IV.4.2.1) je tato advokátní kancelář jako správce kupní ceny povinna a oprávněna ze svěřených peněz vyplatit:
Raiffeisenbank, a. s., na její účet částku ve výši 3.500.000,- Kč a další konkretizované částky příslušným finančním úřadům, a to do 5 pracovních dnů ode dne, kdy prodávající předloží správci kupní ceny originál nebo ověřenou kopii originálu této kupní smlouvy, na níž bude vyznačen vklad vlastnického práva ve prospěch kupujících příslušným katastrálním úřadem a současně originál nebo úředně ověřenou kopii originálu výpisu z katastru nemovitostí za podmínek ve smlouvě přesně popsaných a dále též originál nebo úředně ověřenou kopii originálu protokolu o předání a převzetí předmětu převodu podepsaného prodávajícími i kupujícími. (bod IV.4.2.2).
Dále bylo ujednáno, že advokátní kancelář jakožto správce kupní ceny je povinna a oprávněna ze svěřených peněz vyplatit:
prodávajícímu – obviněnému na jeho zde označený účet částku ve výši 820.000,- Kč a prodávající M. L. na její označený účet částku ve výši 820.000,- Kč, to vše do 5 pracovních dnů ode dne, kdy prodávající předloží správci kupní ceny všechny dokumenty specifikované v článku 4.2.2 této kupní smlouvy a současně originál nebo ověřenou kopii originálu prohlášení Raiffeisenbank, a. s., o zániku pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětu převodu ve formě a obsahu dostatečném pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí (bod IV.4.2.3).
Není od věci také poznamenat, že právní účinky vkladu vlastnického práva kupujících nastaly ke dni 24. 7. 2009 (č. l. 17), přičemž důležité je, že podle §133 odst. 2 občanského zákoníku právě vkladem do katastru nemovitosti kupující nabyli vlastnictví k nemovitosti, jak byla specifikována v kupní smlouvě (tj. včetně na ní váznoucího zástavního práva). V souladu s ujednáním kupní smlouvy byla na účet Raiffeisenbank, a. s., od správce kupní ceny zaslána část kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč (č. l. 87). S touto peněžní částkou ale nebylo nakládáno v souladu s podmínkami dohodnutými v kupní smlouvě, v období 11. a 12. 8. 2009 byla z tohoto účtu rozeslána celková částka 3.450.000,- Kč na účty specifikované ve výroku rozsudků soudů obou stupňů, aniž by došlo k zániku pohledávky zajištěné zástavním právem, a zástavní právo na předmětné nemovitosti nadále vázlo až do doby, než došlo k jeho zániku za významného přispění a aktivity právního zástupce kupujících až ve druhé polovině roku 2010.
S názorem nejvyššího státního zástupce, že obviněný uvedl kupující v omyl o použití první splátky kupní ceny na v kupní smlouvě dohodnutý účel, a současně tak způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví nemovitost, zatíženou zástavním právem, nelze souhlasit. Předně je třeba připomenout, že ze zjištění učiněných soudy nevyplývá, že již v době uzavření kupní smlouvy by obviněný měl v úmyslu částku 3.500.000,- Kč použít jiným způsobem, než k jakému tato částka byla určena, tj. k zániku na nemovitosti váznoucího zástavního práva, a přitom jen za tohoto předpokladu by byla reálná úvaha o podvodném jednání spočívajícím v uvedení kupujících v omyl o použití první splátky kupní ceny za současného způsobení škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví nemovitost, zatíženou zástavním právem, k čemuž by jinak nepřivolili. Nebyl-li tento podvodný záměr obviněného prokázán již k době uzavření kupní smlouvy, nesprávně se také klade otázka, jaká konkrétní majetková škoda vznikla poškozeným tím, že nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním právem. Škoda představovaná rozdílem mezi cenou, za niž by kupující nabyli do vlastnictví nemovitost nezatíženou zástavním právem, a cenou, za niž nabyli nemovitost zatíženou zástavním právem, by jako zákonný znak přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by předmětem útoku byla nemovitost a kupující by o této právní vadě nemovité věci v důsledku podvodného jednání obviněného nevěděli.
Kupující byli od samého počátku jednání s prodávajícími obeznámeni s tím, že nemovitost je zatížena zástavním právem, tento údaj je obsažen také v kupní smlouvě. V tomto smyslu obviněným nebyli při sjednání kupní smlouvy uvedeni v omyl oni ani nikdo jiný a kupujícím nemohla být za takových okolností způsobena žádná škoda tím, že nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavou. Tomu ostatně odpovídá i jimi sjednaný prozíravý mechanismus placení kupní ceny.
Podstata jednání obviněného vůči kupujícím poté, co již nabyli vlastnické právo k předmětné nemovitosti, byla založena na tom, že část kupní ceny ve výši 3.450.000,- Kč nebyla na podkladě jeho podvodného jednání použita k zaplacení hypotečního úvěru a v důsledku toho nedošlo k procesu směřujícímu k zániku zástavy. Tím, že zástava na nemovitosti oproti představám kupujících nadále vázla, ale jejich majetek nebyl nijak zmenšen, nedošlo ani k žádné reálné hrozbě jeho úbytku, neboť hypoteční úvěr, který byl zástavním právem zajišťován, byl nadále splácen. Jednání vůči kupujícím bylo nekorektní, ale k žádnému vážnému omezení vlastnického práva, jak o něm hovoří odvolací soud, nově nedošlo; manželé D. nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním právem, o čemž byli řádně informováni, situace se vyvíjela odlišně od jejich představ, ale jejich majetková práva zasažena nebyla a reálně nelze uvažovat o tom, že by nekorektní, nesolidní jednání obviněného představovalo vážnou újmu na jiném než majetkovém právu kupujících.
Nejvyšší soud proto nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu, že následkem protiprávního podvodného jednání obviněného byla vážná újma na právech poškozených manželů D. ve smyslu §181 tr. zákoníku. Jeho nesouhlas je primárně založen na odlišném hodnocení důsledků váznoucí zástavy na předmětné nemovitosti, jak již bylo uvedeno, ale nemohl by obstát ani názor, že vážné omezení vlastnického práva kupujících k nemovitosti nepředstavuje zásah do jejich majetkového práva. Vážné omezení vlastnického práva osoby jako jednoho ze základních a nejdůležitějších věcných práv je svojí podstatou vždy zásahem do její majetkové sféry, dá se vyjádřit v penězích, a je-li tento následek v příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatele, není rozumného důvodu pochybovat o tom, že jde za splnění dalších zákonných podmínek o trestný čin podvodu.
Dovolací soud poznamenává, že toto rozhodnutí není v kolizi ani s argumenty obviněného vycházejícími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005 (publikováno pod č. 35/2007 Sb. rozh. obč.), a ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5145/2009, že samotné zástavní právo nemá žádnou majetkovou hodnotu a nelze se dopočítat žádné škody. Obě tato rozhodnutí vycházejí z právního názoru, že zřízením zástavního práva k zajištění pohledávky se nezvyšuje (nerozmnožuje) majetek zástavního věřitele. Protože zástavní právo nemá samo o sobě jakoukoliv majetkovou hodnotu, nevzniká zástavnímu věřiteli škoda jen v důsledku toho, že zástavní právo zaniklo, aniž by byla zajištěná pohledávka uspokojena. Ke škodě dochází jen tehdy, kdyby zajištěnou pohledávku bylo možné úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě kdyby uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy bylo pro zástavního věřitele rychlejší nebo spojené s nižšími náklady. Jen pro úplnost je ale třeba poznamenat, že uvedená rozhodnutí řeší pohled na zástavní právo v jiném kontextu, než který je obvyklý při podvodném jednání, předmětem jehož útoku je nemovitost, jak již poznamenal i nejvyšší státní zástupce. Třebaže nelze polemizovat se závěrem, že zástavní právo samo o sobě nemá jakoukoliv vlastní majetkovou hodnotu, z hlediska zásad pro stanovení výše škody obsažených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (shodně §137 tr. zákoníku) existence zástavního práva cenu, za niž se nemovitost v době a v místě činu obvykle prodává, nepochybně ovlivňuje.
Výše uvedeným však nemá být řečeno, že na čin obviněného nelze nahlížet jako na čin protiprávní, který vykazuje znaky trestného činu podvodu.
Nejvyšší soud má za správný úsudek soudů, že tím, kdo byl jednáním obviněného uveden v omyl předložením padělané smlouvy o půjčce, byla M. L. Právě jí obviněný po dojití peněz na účet u Raiffeisenbank, a. s., předložil falešnou smlouvu o půjčce 3.500.000,- Kč a ona jako jediná osoba oprávněná s účtem disponovat podle jeho instrukcí peníze z účtu rozeslala.
Podle názoru Nejvyššího soudu však M. L. byla nejen uvedena v omyl, ale současně byla také podvodným jednáním obviněného poškozena tím, že právě jí byla způsobena škoda na majetku. Bylo již řečeno, že M. L. byla spoluvlastníkem prodané nemovitosti v rozsahu podílu jedné ideální poloviny, přičemž smlouva o hypotečním úvěru do výše celkového limitu 3.510.000,- Kč, který byl v plné výši vyčerpán, byla uzavřena mezi ní a Reiffeisenbank, a. s. Úvěr byl splácen inkasem z účtu, jehož majitelem je M. L. na technický účet, kam byly zaslány peníze správcem kupní ceny (č. l. 74-85, 66).
M. L. v procesním postavení obviněné uvedla, že od roku 2007 do zahájení trestního stíhání žili s obviněným jako druh a družka, proto také přesuny finančních prostředků mezi nimi nebyly přehledné, dělili se o financování společné domácnosti a další společné výdaje (leasing, hypotéka); hypotéka byla splácena z jejího účtu, ale na jejím splácení se podílel i obviněný. Naznačila také, že závazek vůči D. byl splněn a je na obviněném, aby se „vypořádal s ní“, z čehož vyplývá, že jmenovaná má vůči obviněnému pohledávku. Ta může být představována právě částí toho jejího podílu, kterým se obviněný na její úkor obohatil po předložení falešné smlouvy o půjčce. Žádné spolehlivé zjištění o tom, že se tak stalo a jaká škoda tak byla M. L. podvodným jednáním obviněného způsobena, ale učinit nelze, protože vzájemné majetkové poměry mezi nimi nebyly objasněny a sama jmenovaná je označuje za nepřehledné.
K řádnému objasnění otázek relevantních pro vyslovení závěru, zda a v jakém rozsahu se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (popř. v závislosti na vyřešení otázky časové působnosti trestních zákonů podle §209 tr. zákoníku), je nezbytné vyslechnout v procesním postavení svědkyně a po náležitém poučení M. L., již je nutné také řádně poučit jako poškozenou. Její výslech je třeba zaměřit na zevrubnou charakteristiku majetkových vztahů s obviněným, zda a jakým jeho jednáním jí byla způsobena škoda na majetku a v jaké výši. Údaje poskytnuté svědkyní je pak třeba dostupnými důkazy také prověřit.
Specifická situace této věci daná jak významnou změnou v chápání podstaty možného trestněprávně relevantního jednání obviněného, tak i vzájemnou vazbou mezi obviněným a M. L., vedla dovolací soud k závěru, že věc je třeba vrátit až státnímu zástupci k došetření, resp. přikázat právě jemu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po doplnění dokazování v rozsahu naznačeném tímto usnesením, přičemž není vyloučeno, že bude třeba provádět i důkazy další, nezbytné k řádnému objasnění věci, bude na něm, aby provedené důkazy pečlivě hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a zvážil, zda jsou splněny podmínky pro podání obžaloby. Podle konkrétních okolností případu jistě neopomene věc posoudit také z hlediska zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha - východ. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože pro náležité objasnění věci pokládal za nezbytné vrátit věc až do stadia přípravného řízení, okresnímu státnímu zástupci Praha – východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na něm, aby se věcí znovu zabýval v intencích pokynů dovolacího soudu, přičemž při novém rozhodování je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková