ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1421.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1421/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný P. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 To 23/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 76/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 4 T 76/2010, byl obviněný P. R. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.) k §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně se sídlem v P., O., P., a J. P.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 13. 8. 2009 kolem 16:25 hod. ve F., na chodníku v M., R., před domem, v podnapilém stavu bezdůvodně a nečekaně napadl invalidního poškozeného J. P. tak, že tohoto srazil na zem a napadal jej opakovanými kopy se středně velkým nápřahem vedeným velkou intenzitou působícího násilí do oblasti břicha a hrudníku, následně na něho klekl a několikrát ho udeřil rukou sevřenou v pěst se středně velkými nápřahy středně velkou intenzitou působícího násilí do oblasti trupu a hlavy, když v dalším jednání mu bylo zabráněno příchozím P. Š., který následně přivolal rychlou záchrannou službu a poškozený byl odvezen na ošetření do nemocnice, přičemž bylo zjištěno, že utrpěl středně těžká zranění včetně zhmoždění čelní krajiny hlavy, tržnou ránu obočí vlevo délky 2 cm, zhmoždění v oblasti pravé očnice, zlomeninu 3., 4., 5. a 6. žebra vpravo s mírným posunutím úlomků, zhmoždění pravé plíce a zlomeninu dolního konce obou levých předloketních kostí s mírným posunutím úlomků, když pro toto zranění byl léčen po dobu nejméně 6 týdnů a byl omezen v běžném způsobu života tím, že po dobu 4 až 5 týdnů měl znehybněnu zraněnou horní končetinu sádrovou fixací od hřbetu ruky k loketnímu kloubu a byl nucen omezit po dobu léčby celkovou fyzickou zátěž, a v případě, že by obviněnému nebylo zabráněno P. Š. v dalším napadání, vzhledem k povaze zranění hrudníku poškozeného – sériové zlomenině žeber spolu se zhmožděním plíce, mohlo dojít bezprostředně ke vzniku závažnějšího zranění, a to v podobě poranění plíce kostním úlomkem žebra, které by mohlo mít za následek úrazové splasknutí celé pravé plíce, což by mohlo u poškozeného vyvolat závažnou dechovou nedostatečnost vedoucí až i k možnému oběhovému selhání a ohrožení života, stejně tak při pokračujícím popsaném útoku mohlo dojít i k poranění plicních cév vedoucímu ke krvácení do hrudní dutiny se stejnými následky, případně ke značným krevním ztrátám a ve svém důsledku taktéž hrozícímu oběhovému selhání, když poškozenému navíc vznikla škoda na roztrhaném a ušpiněném oděvu ve výši 480,- Kč.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 To 23/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně se sídlem v P., O., P., a nově bylo rozhodnuto tak, že byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Následně obviněný podal proti označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině, byl-li uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že neexistuje spolehlivě zjištěný skutkový základ, opravňující soudy ke kvalifikaci jeho jednání jako pokusu těžké újmy na zdraví. Nalézací i odvolací soud údajně vycházely především ze závěru znaleckého posudku MUDr. V. K., který však zranění poškozeného kvalifikoval jako středně těžké, přičemž konstatoval, že k útokům pěstí, případně kopáním, byla použita síla středně velké intenzity. Dále uvedl, že jestliže odvolací soud argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 49/2011 s tím, že subjektivní stránku je možné dovozovat i z důkazů nepřímých, tj. z použití útočného nástroje, intenzity útoku, způsobu provedení, pohnutky apod., pak v tomto případě nikdo ze svědků, zejména svědek S. (jde patrně o svědka P.Š.), neregistroval žádné kopání, a tak vypovídal zcela v souladu s ním. Obviněný nesouhlasil ani s názorem soudu, že k těžké újmě na zdraví by došlo, pokud by nebylo zamezeno pokračování jeho útoku náhodným svědkem. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že soudy se nevypořádaly s námitkou, že byl sám nejprve napaden poškozeným, a popřel, že by měl úmysl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Podle dovolatele soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a jeho jednání mělo být posouzeno jako souběh trestných činů ublížení na zdraví pouze podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 To 23/2011, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Námitky dovolatele zčásti zpochybňují způsob hodnocení provedených důkazů a v tomto smyslu jsou spíše námitkami skutkovými, jež však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Je ale evidentní, že podstata výhrad dovolatele spočívá ve výtce, že jeho jednání soudy nesprávně právně posoudily jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ačkoli z provedených důkazů nelze vyvodit jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je tedy významná otázka, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., zejména zda úmysl obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného zákonného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§4 tr. zák.), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje skutková zjištění, charakterizující jak povahu jednání obviněného, tak reálně vzniklý i hrozící následek v podobě poruchy zdraví poškozeného J. P. Podstata činu obviněného je popsána tak, že v podnapilém stavu bezdůvodně a nečekaně napadl invalidního poškozeného J. P. tak, že tohoto srazil na zem a napadal jej opakovanými kopy se středně velkým nápřahem vedeným velkou intenzitou působícího násilí do oblasti břicha a hrudníku, následně na něho klekl a několikrát ho udeřil rukou sevřenou v pěst se středně velkými nápřahy středně velkou intenzitou působícího násilí do oblasti trupu a hlavy, když v dalším jednání mu bylo zabráněno příchozím P. Š., který následně přivolal rychlou záchrannou službu a poškozený byl odvezen na ošetření do nemocnice, přičemž bylo zjištěno, že utrpěl středně těžká zranění konkretizovaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v případě, že by obviněnému nebylo zabráněno P. Š. v dalším napadání, mohlo dojít bezprostředně ke vzniku závažnějšího zranění, a to v podobě poranění plíce kostním úlomkem žebra, které by mohlo mít za následek úrazové splasknutí celé pravé plíce, což by mohlo u poškozeného vyvolat závažnou dechovou nedostatečnost vedoucí až i k možnému oběhovému selhání a ohrožení života, stejně tak při pokračujícím popsaném útoku mohlo dojít i k poranění plicních cév vedoucímu ke krvácení do hrudní dutiny se stejnými následky, případně ke značným krevním ztrátám a ve svém důsledku taktéž hrozícímu oběhovému selhání.
Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Úmysl tohoto charakteru, zvláště popírá-li jej obviněný, je však možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.
Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003, aj.). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu.
Obviněný v textu dovolání zpochybnil existenci úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Touto otázkou se zabývaly soudy obou stupňů, a ačkoliv dospěly k poněkud odlišným závěrům ohledně konkrétní formy zavinění, není žádných pochybností o tom, že úmyslné zavinění vyvozovaly opodstatněně.
Soud prvního stupně nejdříve vyložil, za jakých okolností lze bezprostředně hrozící újmu na zdraví poškozeného kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví, jíž se ve smyslu ustanovení 89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví za podmínek taxativně vyjmenovaných pod písm. a) až ch) tohoto zákonného ustanovení. S odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie znalce MUDr. V. K., jakož i ve spise založené lékařské zprávy týkající se poškozeného J. P. učinil přesvědčivý závěr, že v konkrétním případě poškozený utrpěl středně těžká zranění, přičemž jen v důsledku včasného zásahu svědka P. Š. neutrpěl zranění vážné v podobě vniknutí vzduchu do pravé plíce a jejího splasknutí (tzv. pneumotorax), které by následně mohlo vést až k ohrožení života poškozeného. Tento typ zranění poškozenému hrozil bezprostředně a reálně ho ohrožoval na životě a zdraví, což vedlo soud prvního stupně k přiléhavému závěru, že těžká újma na zdraví v alternativě poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. by nastala, pokud by jednání obviněného nebylo zabráněno včasným zákrokem jiné osoby. Obviněný ostatně s existenci tohoto zákonného znaku ani relevantně nepolemizoval.
Nalézací soud se pečlivě vypořádal i s tou částí výhrad obviněného, jimiž zpochybnil úmyslné zavinění ve vztahu ke svému jednání. Akcentoval, že fyzický útok obviněného je charakterizován užitím násilí větší intenzity, které bylo demonstrováno na poškozeném opakovaně velmi agresivním až surovým způsobem, přičemž obviněný užíval své fyzické převahy, vědom si toho, že útočí na osobu handicapovanou v pohybových možnostech a zcela odkázanou na užívání fixních podpěr (francouzských holí) a své výpady zaměřoval převážně na oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány poškozeného – hlava, oblast břicha a hrudní koš, přičemž v daleko závažnějším následku, než ve skutečnosti nastal, bylo zabráněno jen zásahem další osoby. Podle soudu prvního stupně tak byly naplněny zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. (strana 6 rozsudku).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku neopomněl taktéž zdůraznit, že obviněný napadl staršího (šedesáti sedmiletého), zjevně fyzicky handicapovaného poškozeného, plně invalidního důchodce, chodícího za pomoci dvou francouzských holí, přičemž lokalizace, charakter poranění svědčí o déletrvajícím, surovém způsobu napadení. Stranou jeho pozornosti též neušlo, že od pokračování v agresi proti poškozenému obviněného neodradily ani slovní výzvy, aby svého jednání zanechal, a v útoku mu zabránil až konkrétní zásah svědka P. Š. Odvolací soud uzavřel, že obviněný si musel být jednoznačně vědom toho, že skutkem může způsobit velmi závažná poranění a s případnými závažnými následky byl srozuměn (strany 3, 4 rozsudku). Tento právní závěr však koresponduje zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., který je pro obviněného příznivější, a se zřetelem k zákazu reformacionis in peius je také východiskem pro dovolací soud.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují. I dovolací soud sdílí názor, že obviněný si musel být nejméně vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze spolehlivě usuzovat z intenzity útoku i způsobu jeho provedení, jak ostatně udávaly soudy obou stupňů. Obviněný nečekaně a bezdůvodně napadl staršího, významně zdravotně handicapovaného muže chodícího o francouzských holích, toho srazil na zem a zde proti němu vedl agresivní útok skutečně směřující do těch oblastí jeho těla, kde jsou uloženy důležité orgány, aniž poškozený měl jakoukoliv možnost obrany. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie znalce MUDr. V. K., o jehož odborné erudici není žádných důvodů pochybovat, se podává, že mechanismus vzniku zranění poškozeného odpovídá vícečetným přímým úderům tupým předmětem do oblasti hlavy a trupu poškozeného. Intenzita působícího násilí byla při vzniku zranění hlavy středně velká, v případě hrudníku velká. Způsob zranění poškozeného odpovídá opakovaným úderům sevřenou pěstí, případně i kopům obutou nohou do zraněných částí obličejové strany hlavy, a to se středně velkými nápřahy. Zranění hrudníku nejspíše vzniklo opakovaným kopnutím obutou nohou druhé osoby do zraněné pravé strany hrudníku; vzhledem k rozsahu zranění se tak stalo velkými nápřahy kopů, velkou razancí (č. l. 64, 65). V surovém útoku obviněného a tím i daleko vážnějším následkům na zdraví poškozeného bylo zabráněno až zásahem další osoby. Tvrzení obviněného, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, výsledkům provedeného dokazování evidentně neodpovídá.
Pokud obviněný v dovolání zmínil, že se sice k útoku na poškozeného doznal, ale že byl jako první napaden on, nelze než poznamenat, že s touto námitkou se věcně vypořádal již odvolací soud a se zřetelem na zjištěné okolnosti vzniku konfliktu, sklonech obviněného k násilnému jednání a především pak fyzické dispozice obviněného a poškozeného ji přiléhavě odmítl jako zcela iracionální.
Pro úplnost lze poznamenat, že vzhledem k tomu, že námitky obviněného se nikterak netýkaly právní kvalifikace skutku také jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nezabýval se touto otázkou ani dovolací soud.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková