ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1449.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1449/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2011 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 11 To 275/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 186/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 186/2010, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na jeden a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. C. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného přečinu krádeže dopustil tím, že dne 25. 8. 2010 v době od 16:15 do 17:30 hodin v N., ulici T., nejprve rozbil skleněnou výplň vstupních dveří restaurace S., vzniklým otvorem vstoupil dovnitř, odkud poté odcizil koženkový kufr v hodnotě 50,- Kč s finanční hotovostí v různých nominálních hodnotách ve výši 31.595,- Kč, 200,- EURO (v hodnotě 4.984,- Kč) stravenky Ticket Restaurant, Gastro Pass, Cheque Dejener v celkové hodnotě 27.840,- Kč, čímž způsobil majitelům restaurace M. C. a T. K. na odcizených věcech škodu ve výši 64.469,- Kč a na poškozených vstupních dveřích škodu ve výši 1.998,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a jeho manželka Ing. M. H. odvoláními směřujícími proti výroku o vině a tudíž i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 11 To 275/2011, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s obhajovací i odvolací námitkou, že je mimo pochybnost prokázáno pouze to, že na střepech rozbité skleněné výplně před vstupními dveřmi do restaurace, tedy ve vestibulu mimo restauraci, za hlavními vstupními dveřmi do budovy, byly nalezeny a zajištěny 2 daktyloskopické stopy shodné s otisky prstů pravé ruky obviněného a že od podvečerních hodin dne 25. 8. 2010 do 8:00 hodin dne 26. 8. 2010 měl ve své dispozici kožený kufřík z majetku poškozených M. C. a T. K.
Poukázal na to, že ani jeden ze soudů, které se případem zabývaly, se nevypořádal s námitkou, že žádný důkaz neopravňuje k závěru, že to byl právě obviněný, kdo skleněnou výplň vstupních dveří do restaurace rozbil. Dále uvedl, že není ani prokázáno, jakým způsobem to měl provést a zda rozbitými dveřmi vstoupil do restaurace, prošel lokálem do kuchyně a zmocnil se kufříku, ani není objasněno to, jakým způsobem se měl dostat přes uzamčené dveře na schodiště, po kterém vystoupal k posilovně, kde kufřík uložil do skříně. Zajištěná daktyloskopická stopa jako jediný důkaz o přítomnosti obviněného ve vestibulu před restaurací, nikoliv v restauraci a v kuchyni, opravňuje pouze k domněnce, že by obviněný mohl být osobou, která do restaurace a přes lokál do kuchyně vnikla. Pouhá pravděpodobnost opravňující pouze k podezření, nikoliv jistota, však pro jednoznačný závěr o vině nestačí. Poznamenal, že míra pouhého podezření odvozeného ze zajištěné daktyloskopické stopy by mohla být vyšší, pokud by neexistovalo jiné vysvětlení pro to, jak se kufřík z majetku poškozeného do jeho dispozice dostal a dostat mohl. Obviněný však tvrdil, že kufřík nalezl v keřovém porostu před restaurací. Dále namítl, že pokud provedené důkazy nevylučují i jinou variantu jednání obviněného či způsob jednání blíže nezjištěný, pak při aplikaci zásady presumpce neviny a z ní vyplývajících procesních pravidel in dubio pro reo a povinnosti soudu dokázat vinu mimo jakoukoliv pochybnost nelze dovozovat, že tvrzení obviněného je nepravdivé. Povinností orgánů činných v trestním řízení je pravdu hledat, nikoliv ji vytvářet.
Měl za to, že bylo nesporně prokázáno pouze to, že měl ve svém držení a své dispozici kufřík z majetku M. C. cca 16 hodin, který se do jeho držení dostal nálezem, a že si takto kufřík přisvojil, ačkoliv mu postupně začalo být zřejmé, že jde o majetek M. C. Z toho vyvozoval, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako přečin krádeže.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého oprávnění a k dovolání se věcně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Náchodě a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Hradci Králové. Tuto povahu mají především námitky obviněného, zpochybňující hodnověrnost daktyloskopické stopy zajištěné na střepech rozbité výplně dveří a závěr soudů, že to byl právě on, kdo skleněnou výplň dveří rozbil, vstoupil do restaurace a zmocnil se zde kufříku poškozeného. On sám oproti zjištěním soudů zdůraznil, že „měl ve svém držení, ve své dispozici kufřík z majetku M. C. zhruba 16 hodin, že se tento do jeho držení dostal nálezem, a že si takto kufřík přisvojil, ačkoliv mu začalo postupně být zřejmé, že jde o majetek M. C.“.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyl to on, kdo vnikl do restaurace a odcizil zde kufřík s penězi a stravenkami, kufřík poškozeného M. C. nalezl) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku nedopustil, respektive že se dopustil pouze přečinu zatajení věci dle ustanovení §219 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však v tomto případě nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl na straně 4 odůvodnění svého usnesení, a vystavil-li na nich své rozhodnutí. Byť vypořádání se s námitkami obhajoby, uvedenými v odvolání, vykazuje jisté rezervy v preciznosti a zasloužilo by si větší pečlivost, přesto Nejvyšší soud nezjistil žádné zjevné nedostatky, které by mohly mít za následek extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními soudů a právní kvalifikací trestného činu.
Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně o nepřímé usvědčující důkazy, tj. zajištěné daktyloskopické stopy na rozbitých výplních vstupních dveří a přiznání obviněného, že předmětný kufřík měl v držení od večera dne 25. 8. 2010 do ranních hodin následujícího dne. Jakékoliv rozumné vysvětlení těchto zjištění ve verzi nabízené obviněným pak zásadně vyvracejí výpovědi svědků M. C., M. R. a J. R. Svědek M. R. např. uvedl, že k zajištění stop došlo do 5 minut od příjezdu na místo a po celou dobu byli na místě policisté. Obviněného, který se podle svých slov měl ze zvědavosti dotýkat střepů, vůbec na místě před sejmutím stop neviděl, čímž soud vzal za vyvrácené opačné tvrzení obviněného. Výpovědí poškozeného M. C. je pak vyloučena možnost, že by se obviněný mohl dotýkat střepů ještě před příjezdem policie, což ostatně ani z tvrzení obviněného nevyplývá, neboť i podle jeho výpovědi v době, kdy se měl rozbité výplně dveří dotýkat, již příslušníci policie na místo dorazili. V kontextu opatřených nepřímých usvědčujících důkazů se pak obhajoba obviněného, totiž že ve skutečnosti kufřík nalezl již před příjezdem policie, nicméně po jejich příjezdu jim tento nález zamlčel a čekal až do druhého dne, kdy měl poškozený M.C. přijít do práce (přitom tento byl aktuálně při ohledávání místa činu přítomen a obviněný s ním hovořil), jeví jako zcela účelová a dodatečně zformulovaná konstrukce, jejímž jediným smyslem je uzpůsobit obhajobu prokázaným zjištěním.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného je vnitřně rozporné a nemůže jako spolehlivý důkaz obstát, pročež nelze vytýkat soudům, že mu neuvěřily a že naopak za věrohodné považovaly výpovědi ostatních svědků. Přitom je třeba poznamenat, že spisový materiál obsahuje i další indicie, jež však soudy ve svých odůvodněních explicitně nepoužily. Předně se jedná o skutečnost, že obviněný dobře znal prostory sokolovny, což byl jeden z předpokladů, aby se pachatel mohl v prostorách restaurace dobře zorientovat, projít několika neuzamčenými dveřmi, v místnosti nic neprohledávat a jít přímo pro kufr s finanční hotovostí a stravenkami (viz str. 64 spisu); tato okolnost je ještě posílena zjištěním, že v inkriminovaný den obviněný dvakrát po sobě vyhledal poškozeného M. C. a požadoval po něm výměnu stravenek, v prvním případě v hodnotě 1.500,- Kč a podruhé 2.500,- Kč, přičemž mohl získat představu, kde poškozený peníze přechovává a také se ujistit, že je aktuálně má k dispozici.
Z toho rovněž plyne, že v daném případě se ve skutečnosti nejedná o dva protichůdné stejně věrohodné důkazy, což by snad mohlo opravňovat dovolatele k jím požadovanému uplatnění principu in dubio pro reo. Zde stojí na jedné straně komplex nepřímých důkazů, jež představují zajištěné daktyloskopické stopy a vzájemně se shodující výpovědi více svědků, z nichž navíc většina nemá zájem na odsouzení právě obviněného M. H., a na druhé straně pouze vnitřně rozporuplné tvrzení dovolatele. Jestliže ale jsou tvrzení obviněného nevěrohodná, pak ve skutečnosti neexistují žádné důvodné pochyby o vině obviněného a o spáchání přečinu krádeže vloupáním právě jím, byť proti němu svědčí jen důkazy nepřímé.
Všechny tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu vyúsťují v logický závěr, že za pachatele krádeže vloupáním byl důvodně označen obviněný, který se snažil svými účelovými výpověďmi odvrátit podezření od své osoby. Takové jednání soudy správně posoudily jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Na podkladě těchto skutkových zjištění právní kvalifikace skutku jako přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku nepřichází v úvahu.
Je tak zjevné, že v dané věci se soudy vypořádaly dostatečně s námitkou, že neexistují žádné důkazy o tom, že to byl obviněný, kdo skleněnou výplň dveří rozbil. Co se týká námitky obhajoby, že soudy nedostatečně prokázaly, jakým způsobem měl obviněný provést rozbití dveří, je možno konstatovat, že z pohledu kvalifikace trestného činu tato okolnost není nijak relevantní. Nešlo zde ani o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného za porušení principu in dubio pro reo a už vůbec nelze tvrdit, že závěr o vině obviněného nemá oporu ve výsledcích dokazování nebo že se jedná „o vytváření pravdy orgánem činným v trestním řízení místo jejího nalézání“. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Pakliže způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková