ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1515.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1515/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2011 o dovolání obviněného JUDr. V. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 To 242/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 3 T 47/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 3 T 47/2011, byl obviněný JUDr. V. Z. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustil tím, že dne 17. 2. 2011 kolem 20:46 hod. nejméně v ulici K. v P., kde byl zadržen hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo značky Audi A6, v době, kdy jeho krev obsahovala podle přístroje Dräger 2,10 g/kg alkoholu, resp. 2,11 g/kg alkoholu, kdy se podnapilost projevovala zpomaleným chováním, poruchami motorických funkcí s nejistým postojem i chůzí a nevýraznou řečí, a to ač věděl, že po požití alkoholických nápojů je natolik pod jejich vlivem, že není schopen osobní motorové vozidlo řádně ovládat, při tom v ulici K. nedobrzdil za vozidlem Ford Fokus, do něhož lehce narazil, avšak ke zranění osob a ani ke škodě na majetku nedošlo.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 To 242/2011, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti označenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že zjištění skutkového stavu tak, jak bylo provedeno soudem prvého stupně, není v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy s povinností zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Přiznával sice, že k nehodě bez škodného následku došlo, nicméně podle dovolatele není prokázáno, že vozidlo řídil on sám, takže nejsou naplněny znaky objektivní stránky výše uvedeného přečinu. Zdůraznil, že od počátku trvá na své nevině, v daném případě konkrétně na skutečnosti, že vozidlo neřídil, řídit jej měla nejmenovaná osoba jemu blízká, která však z vozu vystoupila a ztratila se v davu ještě dříve, než cestující z vpředu jedoucího vozidla stihli po nárazu vystoupit. Měl za to, že u soudů obou stupňů došlo k porušení zásady nalézání objektivní pravdy uvedené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v návaznosti na nedostatečné užití zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a to v situaci, kdy existovaly důvodné pochybnosti o jeho vině v tom smyslu, zda se vůbec dopustil jednání, s nímž trestní zákon spojuje trestněprávní následky. Soudy obou stupňů se v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. přiklonily k závěru o jeho vině, ačkoliv je opřen jen o pravděpodobnost, a to na základě důkazů, které ani ve svém souhrnu jednak nevyvracejí jeho obhajobu (nebo jí přímo přisvědčují), jednak jsou co do svého obsahu mnohdy rozporné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 To 242/2011, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2011 (návrh na další postup neučinil).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a do konání neveřejného zasedání se k dovolání věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 2 a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze. Tuto povahu mají především námitky obviněného, že provedenými důkazy nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl právě on, kdo motorové vozidlo řídil, přičemž ku podpoře správnosti této verze skutkového děje zpochybňoval význam výpovědí svědků O. Z. F.K., A. H., jakož i na místě nehody přítomných policistů J. N., T. J., M. J. a S. V.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyl to on, kdo řídil předmětné osobní motorové vozidlo Audi) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však v tomto případě zjevně nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry precizně odůvodnil způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně o svědectví řidiče a spolujezdce vpředu jedoucího vozidla, do kterého obviněný lehce naboural při dobržďování na červené světlo semaforu, o výpovědi členů přivolané pořádkové hlídky Policie České republiky i dodatečně přivolané hlídky z oddělení dopravní policie a stranou pozornosti jeho úvah nezůstaly ani opatřené listiny, jejichž obsah byl rekapitulován v odůvodnění jeho rozsudku.
Jak pregnantně shrnul soud prvního stupně, nikdo nezpochybňoval fakt aktuální intoxikace obviněného během srážky vozidel při čekání na červené světlo semaforu v K. ulici v P. Sporné je pouze to, zda uvedené vozidlo řídil sám obviněný. Z výše uvedených důkazů je však jednoznačně prokázáno, že kromě tvrzení obviněného neexistuje byť jen jediná indicie svědčící pro to, že by automobil obviněného řídil někdo jiný než on sám.
Jak uvedl již nalézací soud, nikdo ze svědků ani přivolaných policistů vůbec na místě neuvažoval, že by obviněný nebyl řidičem uvedeného vozidla, vždy s ním jednali jako s řidičem, on sám to v danou chvíli nepopíral (opačná výpověď je až z následujícího dne). Naopak svědek T. J. vypověděl, že po incidentu a zjištění, že nedošlo ke škodě, měl obviněný v úmyslu nasednout do vozidla a pokračovat v cestě jako řidič. Rovněž tak druhý telefonát svědka A. H. na policii, kterým dodatečně upozorňoval na stav podnapilosti řidiče za ním stojícího vozidla z obavy, že by mohl ohrozit bezpečnost silničního provozu, by postrádal jakýkoliv smysl, pokud by obviněný automobil neřídil. Nelze se proto ani dovolávat nějaké rozpornosti důkazů apod., protože na jedné straně stojí naprosto úplný a přesvědčivý komplex výše uvedených důkazů a na druhé straně pouze osamocená výpověď obviněného, učiněná navíc až den po činu.
V tomto kontextu se pak tvrzení obviněného, totiž že ihned po srážce automobilů nejmenovaná jemu blízká osoba (která měla automobil řídit) vystoupila z vozidla a zmizela v davu, jeví jako zcela účelová a dodatečně zformulovaná konstrukce. Představa, že tato obviněným neoznačená „osoba blízká“ po drobné srážce (při níž nevznikla ani žádná škoda) vyskočí na křižovatce z automobilu a nechá obviněného, který aktuálně měl v krvi více než 2 promile alkoholu, stát s automobilem uprostřed křižovatky a zmizí v davu, a to vše stihne provést tak rychle, že si toho osoby z vozidla jedoucího vpředu ani nestihnou všimnout, je zcela iracionální a nesmyslná. Proto je naprosto v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů i zásadou zjišťování objektivní pravdy podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř., když soudy tuto výpověď vyhodnotily jako nepravdivou. Naopak výše uvedené důkazy ve svém souhrnu podaly takový obraz o jednání dovolatele, že jeho vina přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku byla spolehlivě prokázána.
Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit, naopak zejména odůvodnění rozsudku nalézacího soudu shledal velice srozumitelné a výstižné. Pakliže způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, neznamená to, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu včetně presumpce neviny, a neopodstatňuje nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková