ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1579.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1579/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného RNDr. J. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 490/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 105/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 490/2009, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 18 T 105/2006.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 18 T 105/2006, byl obviněný RNDr. J. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„jako jednatel společnosti KS-CARIOCA spol. s r. o. se sídlem S., Z., v období od října 2002 do srpna 2003 uzavíral smlouvy o dílo za tuto společnost a dával pokyny k vystavení dodavatelských fakturu na tuto společnost za zdanitelná plnění související s výstavbou rodinného domu manželů Ch. na ulici Z., Z. (dále jen RD, ul. Z., Z.) a po 2. 4. 2003 téhož domu již ve výlučném vlastnictví jeho manželky Mgr. D. Ch. a z pozice jednatele společnosti KS-CARIOCA spol. s r. o. dával pokyny k proplacení těchto fakturu, aniž by manželé Ch. či v pozdější době Mgr. D. Ch. nebo společnost CARIOCA CZ a. s. se sídlem Z., S., která uzavřela jako objednatel smlouvu o dílo na výstavbu rodinného domu manželů Ch., poskytli společnosti KS – CARIOCA spol. s r. o. za provedené úhrady protihodnotu a to konkrétně:
1) fakturu vystavenou dne 10.1.2003 společností KAMNÁŘSTVÍ MOLČAN, s.r.o. se sídlem Z, za "teplovzdušný pískovcový krb Lukov 2-L, krb. vl. Laudel AURORE 700, obložení a montáž", vystavenou na základě smlouvy o dílo ze dne 27.11.2002 na částku 69.400,- Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 6.l2.2002 v částce 41.640,- Kč, převodem na účet dne 6.1.2003 v částce 20.820,- Kč a v hotovosti dne 10.1.2003 v částce 6.940,- Kč, přičemž veškeré fakturované plnění bylo provedeno na RD ul. Z., Z.,
2) fakturu vystavenou dne 22.2.2003 Z. S., K., , za "zboží dle objednávky - montáž: okap CU 330, komín CU, podokenní plech CU, závětrná lišta CU, pokrytí nástřešku CU, žlab CU, hák opláštěný, kotlík CU, koleno CU, svod CU, klapka CU" na částku 17.775,- Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 6.3.2003, přičemž veškeré fakturované plnění bylo provedeno na RD ul. Z., Z.,
3) fakturu vystavenou dne 19.3.2003 J. N., H., M., za "provedené zednické práce (terénní úpravy ve Z. v lokalitě P.) včetně materiálu a provozních režií" na částku 58.790,- Kč, kterou proplatil z peněz společnosti v hotovosti dne 31.3.2003, přičemž veškeré fakturované práce byly provedeny na RD ul. Z., Z.,
4) fakturu vystavenou dne 8.4.2003 J. N., H., M., za "provedené zednické práce (pokládání zámkové dlažby, ozdobný plot ze štípaného betonu, natažení pletiva) včetně materiálu a provozních režií" na částku 180.000,- Kč, kterou proplatil z peněz společnosti v hotovosti dne 28.4.2003 v částce 130.000,- Kč a převodem na účet dne 30.4.2003 v částce 50.000,- Kč, přičemž veškeré fakturované práce byly provedeny na RD ul. Z., Z.,
5) fakturu vystavenou dne 29.5.2003 J. N., H., M., za "provedené zednické práce (opěrná zídka, zámková dlažba, okapové chodníky, osazení gajgrů, dlažba na kryté terase včetně schodů, osazení sloupových stříšek a terénní úpravy) včetně materiálu a provozních režií" na částku 252.l40,10 Kč, kterou proplatil z peněz společnosti v hotovosti dne 13.5.2003 v částce 100.000,- Kč a v hotovosti dne 9.6.2003 v částce 152.l40,10 Kč, přičemž veškeré fakturované práce byly provedeny na RD ul. Z., Z.,
6) fakturu vystavenou dne 13.6.2003 J. N., H., M., za "provedené zednické práce (natažení pletiva, zámková dlažba, opěrná zídka a terénní úpravy) včetně materiálu a provozních režií" na částku 46.061,40 Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 27.6.2003, přičemž veškeré fakturované práce byly provedeny na RD ul. Z., Z.,
7) fakturu vystavenou dne 8.4.2003 Ing. L. N. - GARD&N, M., S. M., za "zhotovení projektové dokumentace na sadové úpravy v okolí bytového domu B, Z." na částku 11.025,- Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 29.4.2003, přičemž veškeré fakturované plnění se týkalo RD ul. Z., Z.,
8) fakturu vystavenou dne 24.6.2003 F. M., T., za "zámečnické konstrukce bytový dům B Z." na částku 41.931,80 Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 1.7.2003, přičemž veškeré fakturované plnění bylo provedeno na RD ul. Z., Z.,
9) proformafakturu vystavenou dne 21.11.2002 J. S., U C., U. B., jako "zálohu dle dohody a nabídkové ceny na zhotovení podlah včetně dodávek č. 0143/2002, 0153/2002, na stavbě RD L." na částku 45.000,- Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 6.2.2003, přičemž veškeré fakturované plnění se týkalo RD ul. Z., Z. a bylo vyúčtováno fakturou,
10) fakturu vystavenou dne 8.4.2003 J. S., U C., U. B., za "provedené podlahářské práce a dodávky dle nabídek a zakázkových listů: dodání LINO MARMOLEUM 3030, dodání soklu PVC, dodání lepidla alkapren, dodání PVC COUNTRY /parketa/, dodání lepidla D 321 a další práce" na částku 27.823,60 Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 10.7.2003 v částce 10.000,- Kč a převodem na účet dne 27.8.2003 v částce 17.823,60 Kč, přičemž veškeré fakturované plnění bylo provedeno na RD, ul. Z., Z.
11) fakturu vystavenou dne 8.4.2003 J. S., U C., U. B., za "provedené podlahářské práce a dodávky dle nabídek a zakázkových listů: dodání vlysy buk pařený, dodání rožky + prvky, dodání akrotmel, dodání lepidla LE 555, dodání tekutý hřebík a další práce" na částku 33.793,Kč, kterou proplatil z peněz společnosti převodem na účet dne 10.7.2003 v částce 30.000,- Kč a převodem na účet dne 27.8.2003 v částce 3.793,- Kč, přičemž veškeré fakturované plnění bylo provedeno na RD, ul. Z., Z.
a tímto jednáním způsobil společnosti KS-CARIOCA spol. s r. o. škodu v celkové výši 783.739,90 Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody JUDr. M. H., advokátce se sídlem B., V., částku ve výši 783.740,- Kč, když jmenovanou současně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dlužno též uvést, že soud prvního stupně současně zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro některé skutky (popsané na stranách 4 a 5 citovaného rozsudku), v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán, a podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek (popsaný na straně 5 citovaného rozsudku), v němž byl obžalobou spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce okresního státního zastupitelství odvolání, o nichž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 490/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ilony Třískové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že v posuzovaném případě byla použita nesprávná právní kvalifikace jeho jednání, neboť údaje obsažené v odůvodnění a potažmo ve skutkové větě napadeného rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování. Vyslovil nesouhlas se závěrem o své vině, jelikož podmínkou pro naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu je úmyslné zavinění. Takové úmyslné zavinění pak musí být řádně zjištěno a prokázáno, což se v daném případě nestalo, a ve vztahu k zavinění nebylo vedeno žádné dokazování. Rovněž závěr o způsobené škodě soudy učinily, aniž jakkoli zjišťovaly, zda vůbec vznikla. Za absurdní označil jejich tvrzení, že z jeho strany nebyly poskytnuty protihodnoty poškozené společnosti, když nebyla vůbec zjišťována jednak přítomnost úmyslného zavinění, jednak vzniklá škoda a její výše, a v neposlední řadě nebylo přihlédnuto ani k tomu, že (obviněný) má vůči KS-CARIOCA, spol. s r.o., pravomocně přiznanou pohledávku ve výši 147,000.000,- Kč. Za nesprávné dále označil také to, že byl odmítnut jeho návrh na výslech údajně poškozené JUDr. M. H., správkyně konkursní podstaty úpadce KS-CARIOCA, spol. s r.o., která nebyla v rámci celého trestního řízení vyslechnuta.
Obviněný zdůraznil, že oznámení o podezření ze spáchání trestného činu podala správkyně konkursní podstaty JUDr. A. J., která tak učinila, aniž by jej vyzvala k objasnění situace či eventuálnímu plnění do konkursní podstaty. V tomto kontextu poukázal na dlouhodobě napjaté vztahy mezi ním a výše jmenovanou konkursní správkyní, na jejíž nezákonné a nesprávné postupy, zjevně vedené vůči jeho osobě a rodině s cílem poškodit jej, opakovaně upozorňoval. Účelově mu znemožňovala plnit jeho zákonné povinnosti z titulu jednatele úpadce a vzniklou situaci zneužívala k podávání trestních oznámení a civilních žalob. Právě z důvodu své podjatosti byla tato konkursní správkyně Vrchním soudem v Olomouci zproštěna výkonu své funkce a novou správkyní byla jmenována JUDr. M. H. Poté, co agendu po své předchůdkyni převzala a na základě údajů z účetnictví zjistila, že její informace byly mylné a zavádějící, byly ukončeny veškeré civilní žaloby proti němu podané.
Dovolatel rovněž vznesl výhradu proti závěru soudů o tom, že dával pokyny k vystavení dodavatelských faktur. Na svoji obranu uvedl, že ze zákona o dani z přidané hodnoty za správnost daňového dokladu odpovídá ten, kdo jej vystavil. Nesprávným shledal taktéž tvrzení, že faktury byly propláceny, aniž by byla poskytnuta jakákoli protihodnota. Soudu přitom bylo doloženo, že má jako fyzická osoba vůči společnosti KS-CARIOCA, spol. s r.o., pohledávku z titulu poskytnutých půjček v celkové výši 147,000.000,- Kč, kterou však (i přes její řádné přihlášení a doložení) podjatá správkyně konkursní podstaty JUDr. A. J. popřela. Krajský soud v Brně, jehož rozhodnutí následně potvrdil i odvolací soud, ovšem tuto pohledávku v celém rozsahu uznal, čímž se tato stala pravomocnou.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že celé řízení je proti němu vedeno účelově, s cílem potrestat ho za každou cenu (i za cenu selekce důkazů), což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy. Soudům nižších instancí opětovně vytknul, že zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem JUDr. M. H. a že vůbec nepřihlédly k tomu, že návrh na prohlášení konkursu podával on z titulu jednatele, tzn. že se jednalo o návrh dlužnický a nikoli věřitelský, z čehož vyplývá, že on v uvedeném postavení jej bude muset správci konkursní podstaty ozřejmit a doložit. Skutečnost, že předchozí konkursní správkyně o tuto součinnost nestála, mu nelze přičítat k tíži. Zastává proto názor, že přiznaná náhrada škody je z hlediska provedeného dokazování nesprávná, pro což prý svědčí i skutečnost, že za dobu své činnosti postavil více než 200 bytových jednotek a domů, v nichž lidé bydlí (ostatní bytové jednotky a domy jsou zahrnuty v konkursní podstatě). Tuto výstavbu přitom bylo možno realizovat zejména z důvodu jeho půjček do společnosti, a proto je nyní také největším věřitelem úpadce. Nakonec zopakoval, že celé řízení bylo vedeno se záměrem jej poškodit, zdiskreditovat tak, aby v dané lokalitě opustil trh a na takto uvolněné místo mohla nastoupit konkurence.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby „bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a ve smyslu ust. §265m odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby v plném rozsahu“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný vznesl řadu skutkových námitek neodpovídajících deklarovanému dovolacímu důvodu, když např. tvrdil, že při zjišťování výše škody nelze vycházet z údajů na fakturách dodavatelů, že závazky z titulu výstavby domu byly hrazeny a že nebyla vyslechnuta nynější správkyně konkursní podstaty JUDr. M. H. Dovolání rovněž obsahuje s podstatou věci naprosto nesouvisející výklady, např. když dovolatel prezentoval trestní řízení jako cílené proti jeho osobě s účelem ho potrestat za každou cenu nebo obsáhle popisoval svoje konfliktní vztahy s původní správkyní konkursní podstaty KS-CARIOCA, spol. s r. o., JUDr. A. J. (zvláště když konkurs na majetek této společnosti byl prohlášen až dne 4. 8. 2004).
Státní zástupce označil za obsahově podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod – avšak naprosto nedůvodnou a bezpředmětnou – námitku, podle které ze zákona o dani z přidané hodnoty plyne, že za správnost daňového dokladu odpovídá ten, kdo ho vystavil, a je tudíž irelevantní konstatování soudů, že dodavatel dával pokyny k vystavení dodavatelských faktur. Tato námitka se naprosto míjí s podstatou jednání, které je dovolateli kladeno za vinu a které spočívalo v tom, že z majetku společnosti KS-CARIOCA, spol. s r. o., financoval stavbu domu, jenž byl v jeho soukromém vlastnictví, resp. ve vlastnictví jeho manželky.
Jako relevantně uplatněnou a částečně důvodnou naproti tomu státní zástupce shledal výhradu, podle které soudy nižších stupňů nepřihlédly k tomu, že obviněný má vůči KS-CARIOCA, spol. s r. o., pravomocně přiznanou pohledávku ve výši 147,000.000,- Kč, a nelze tudíž tvrdit, že společnosti nebyla poskytnuta protihodnota. Tato námitka vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, když nalézací soud na str. 11 až 13 svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný zapůjčil v roce 1999 společnosti KS-CARIOCA, spol. s r. o., dvěma půjčkami částku celkem 19,950.000,- Kč, kterou se v zastoupení společnosti zavázal vrátit do 20. 12. 1999, přičemž bylo sjednáno, že se nesplacená částka úročí denní sankční úrokovou sazbou ve výši 0,5% až do zaplacení dlužné částky. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 49 Cm 69/2005, bylo totiž rozhodnuto, že pohledávka obviněného proti žalované správkyni konkursní podstaty KS-CARIOCA, spol. s r. o., ve výši 147,253.066,- Kč, která vznikla žalobci z titulu poskytnutých a ve lhůtě splatnosti nesplacených půjček, je pravá.
V návaznosti na soudy učiněná zjištění státní zástupce uvedl, že trestnost trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. není v zásadě vyloučena tím, že pachatel má vůči poškozenému, proti jehož majetku útočí, skutečný nebo domnělý nárok na majetkové plnění. V tomto směru odkázal na některé závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 3/1972 Sb. rozh. trest. s výhradou, že při jejich uplatňování je nutno zohlednit též zásadu trestního postihu jako ultima ratio ochrany soukromoprávních vztahů.
Státní zástupce dále vyslovil názor, že skutek vymezený v tzv. skutkové větě po formální stránce vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., avšak trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého byla věc posuzována, v ustanoveních §3 odst. 2 a §88 odst. 1 obsahoval též korektiv nebezpečnosti činu pro společnost.
Okolnost, že dovolatel zapůjčil společnosti ze svých prostředků částku téměř 20,000.000,- Kč, která mu nebyla splacena, vzal státní zástupce s ohledem na skutková zjištění učiněná soudy za prokázanou, resp. alespoň nevyvrácenou. Na tom nic nezměnil ani fakt, že konečná astronomická výše pohledávky činící více než 147,000.000,- Kč byla důsledkem sjednání „likvidačního“ sankčního úroku, k jehož placení se jménem společnosti zavázal sám dovolatel. Okolnost, že obviněný měl vůči společnosti skutečný nárok na peněžní plnění ve výši mnohonásobně převyšující zpronevěřenou částku, je proto nutno považovat za jednu z okolností významných pro posuzování existence materiálního znaku trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.) a zejména materiálních podmínek §88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. Dovolatel jako jednatel společnosti zřejmě mohl rozhodnout o tom, že mu alespoň část půjčky bude vrácena; nalézací soud v tomto kontextu dovolateli dokonce vytknul, že při vědomí výše sjednaných sankčních úroků nezajistil splácení půjčky. Nejde samozřejmě o jedinou okolnost významnou z hlediska nebezpečnosti činu pro společnost, když by bylo nutno přihlédnout i k dalším okolnostem, zejména k tomu, jaký mělo vyvedení předmětných finančních prostředků ze společnosti dopad na majetková práva jiných subjektů, když společnost CARIOCA CZ, a. s., která byla jediným společníkem poškozené společnosti, byla rovněž personálně spojena s obviněným (v této souvislosti státní zástupce podpůrně poukázal na závěry Nejvyššího soudu ve věci „sp. zn. 3 Tdo 1432/2010“; správně však zřejmě mělo být „sp. zn. 3 Tdo 1432/2005“ ), a význam má též dopad vyvedení finančních prostředků na plnění povinností společnosti vůči státu a na uspokojení nároků jejich zaměstnanců a obchodních partnerů. Státní zástupce poukázal i na text dovolání, v němž dokonce sám dovolatel připustil, že pokud by si přímo splácel předmětnou půjčku, „… stál by pravděpodobně před soudem za poškozování či zvýhodňování věřitele ...“ .
Na základě shora rozvedených úvah státní zástupce dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí věc z výše uvedených hledisek nehodnotily a otázkou nebezpečnosti činu pro společnost se zabývaly v podstatě formálně, když nalézací soud pouze uvedl, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný, a v souvislosti s podmínkami §88 odst. 1 tr. zák. poukázal pouze na výši způsobené škody. Odvolací soud pak tuto argumentaci doplnil pouze odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 222/2006 (závěry tohoto rozhodnutí však na předmětnou věc nedoléhají, neboť se týkají případu skutkově podstatně odlišného).
Státní zástupce uzavřel, že na podkladě okolností vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že souzený skutek vykazuje nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu zpronevěry spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soudu“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 490/2009, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu je nutné uvést, že námitky vznesené dovolatelem jsou z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu v zásadě relevantní (s výjimkou výhrad uvedených níže) a současně z podstatné části důvodné.
Za námitky, jež nejsou pod citovaný dovolací důvod obsahově podřaditelné, je třeba označit jednak ty, jimiž obviněný brojil proti rozsahu a způsobu, jakým soudy nižšího stupně vedly dokazování, zejména pokud neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem správkyně konkursní podstaty JUDr. M. H., a jednak ty, jejichž prostřednictvím hodnotil vzájemné vztahy mezi ním a původní konkursní správkyní JUDr. A. J.
Takto formulované námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou obsahově podřaditelné ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Další námitka, kterou obviněný v dovolání uplatnil, by sice mohla za jistých okolností zvolený dovolací důvod obsahově naplnit, avšak z pohledu problematiky řešené v dovoláním napadených soudních rozhodnutích se jeví naprosto irelevantní. V tomto směru se jedná o námitku vztahující se k odpovědnosti za správnost daňového dokladu, kterou se Nejvyšší soud (i vzhledem ke způsobu svého rozhodnutí) nikterak nezabýval.
Obviněný však existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Konkrétně v této souvislosti zpochybnil závěr obou soudů nižšího stupně, že svým skutkem, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (a dále rozveden v jeho odůvodnění), naplnil po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, současně se neztotožnil ani s jejich závěrem ohledně způsobené škody a její výše jakožto dalšího zákonného znaku předmětné skutkové podstaty, a rovněž jim vytknul, že nepřihlédly k existenci jemu pravomocně přiznané pohledávky ve výši 147,000.000,- Kč vůči KS-CARIOCA, spol. s r. o.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Zákonným znakem tohoto trestného činu je přisvojení si cizí věci (z jeho povahy plyne, že zpravidla půjde o věc individuálně určenou). Zpronevěřit lze však i věci zastupitelné (např. peníze), má-li držitel povinnost vrátit tytéž věci a nikoli jen věci téhož druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem, avšak pouze v souladu s účelem svěření. Za přisvojení si cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jímž zmaří základní účel svěření, získá možnost trvalé dispozice s věcí a současně vyloučí vlastníka věci z držení, užívání a nakládání s věcí. Pokud v době svěření cizí věci nabude platně vlastnické právo k této věci osoba, jíž byla předtím svěřena, a pokud tato osoba pak odmítne věc vydat původnímu vlastníkovi, nejde o zpronevěru.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Po subjektivní stránce je třeba v případě tohoto trestného činu úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Úmysl přisvojit si cizí věc, která byla pachateli svěřena, zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci (v takovém případě by šlo o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.).
Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem značnou škodu .
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se uvedeného trestného činu dopustil v pozici a v souvislosti s výkonem funkce jednatele poškozené společnosti, přičemž jejím jediným jednatelem je od samého počátku (KS-CARIOCA, spol. s r. o., byla do obchodního rejstříku zapsána dne 16. 4. 1996; z údajů tam zapsaných rovněž vyplývá, že za společnost jedná a podepisuje jednatel). Jediným jejím společníkem je od 10. 5. 2003 společnost CARIOCA CZ, a. s., přičemž jménem této společnosti jedná předseda představenstva, jímž je od 17. 7. 1998 právě obviněný.
V této souvislosti je vhodné zmínit, že definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností nejsou vlastníky či podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu, že společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, mohou se sami dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových společností. Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (srov. přiměřeně například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005).
Z uvedeného lze (v návaznosti na skutková zjištění soudů nižších stupňů) učinit závěr, že obviněný jakožto jediný jednatel poškozené (společnosti KS-CARIOCA, spol. s r. o.) byl oprávněn zastupovat tuto společnost navenek, činit právní úkony, zavazovat ji, apod. Pokud tedy za ni uzavíral v inkriminovaném období smlouvy o dílo a dával pokyny k vystavení dodavatelských faktur na tuto společnost a následně k jejich proplacení, nejednalo se v tomto směru v žádném případě o vybočení (exces) z mezí jeho pravomocí.
Spornou a dosud ne zcela spolehlivě a jednoznačně vyřešenou se jeví otázka oprávněnosti zápočtu pohledávky, kterou obviněný měl (podle jeho tvrzení i zjištění soudu prvního stupně obsažených v odůvodnění jeho rozsudku) na základě smlouvy o půjčce ze dne 25. 7. 1999 a dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 20. 8. 1999 jakožto věřitel vůči společnosti KS-CARIOCA, spol. s r. o., coby dlužníku zastoupenému (rovněž) obviněným v pozici jejího jednatele. Výše této pohledávky činila 9,950.000,- Kč a dlužník (zastoupený a jednající obviněným jako jednatelem) se ji zavázal uhradit ve třech splátkách do 20. 12. 1999. Z citovaného dodatku k této smlouvě vyplynulo, že smluvní strany se dohodly na navýšení půjčky o dalších 10,000.000,- Kč, avšak režim splátek včetně termínu splacení závazku zůstal nezměněn. Dlužník (KS-CARIOCA, spo. s r. o., zastoupený obviněným) se současně zavázal ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty ke splacení jistiny či úroku hradit sankční úrok z prodlení, a to ve výši 0,5 % denně z nesplacené částky až do okamžiku jejího úplného splacení. Svému závazku však nedostál a dluh ve sjednaném termínu a ani později neuhradil.
Dne 4. 8. 2004 byl Krajským soudem v Brně prohlášen konkurs na majetek poškozené společnosti (KS-CARIOCA, spol. s r. o.). Správkyně konkursní podstaty JUDr. A. J. následně v přezkumném jednání popřela obviněným přihlášenou pohledávku v celkové výši 147,253.066,- Kč, která vznikla z titulu nesplacených půjček v celkové výši 19,950.000,- Kč navýšených o sankční úroky, jak je již popsáno shora. Obviněný proto podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu o určení této pohledávky, na jejímž základě jmenovaný soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č.j. 49 Cm 69/2005-49, tuto pohledávku uznal za pravou, a to v celé její přihlášené výši (rozsudek nabyl právní moci dne 30. 5. 2008).
Za tohoto stavu způsob rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v nyní posuzované trestní věci obviněného budí přinejmenším pochybnosti o tom, zda se oba soudy dostatečně zabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zejména zda obviněný se mohl tohoto trestného činu dopustit jednáním, jehož podstatou bylo splácení dlužné částky ze strany poškozené společnosti (KS-CARIOCA, spol. s r. o.), kterou z titulu jejího jednatele k těmto úkonům sám zavázal, vůči němu coby věřiteli na základě výše specifikované smlouvy o půjčce. Splácení dluhu se přitom mělo dít formou úhrad jednotlivých dílčích faktur vystavovaných za stavební práce prováděné na rodinném domku manželů D. a J. Ch. (později na základě smlouvy o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 20. 3. 2003 ve výlučném vlastnictví manželky obviněného Mgr. D. Ch.), a to na základě smlouvy o dílo uzavřené poškozenou společností (KS-CARIOCA, spol. s r. o.) se společností CARIOCA CZ, a. s., jako objednatelem.
Právě v této souvislosti je třeba zdůraznit, že pojmovými znaky trestného činu nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
Jakkoliv tedy existence nároků obviněného nemohla být zásadně významná z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. po stránce formální (třebaže zavinění obviněného ve formě úmyslu rovněž nebylo soudy nižších instancí nikterak přesvědčivě objasněno), nelze je ignorovat v úvahách o naplnění materiální stránky tohoto trestného činu ať už v jeho základní, či kvalifikované skutkové podstatě.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou nižších stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněného lze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.; soudy formulovaný skutek neobsahuje ani žádná zjištění, jež by se vztahovala k subjektivní stránce jednání obviněného, tj. jeho úmyslu uvedený trestný čin spáchat. Pochybnosti lze mít rovněž stran naplnění požadavku potřebného stupně nebezpečnosti uvedeného činu pro společnost, který musí být vyšší než nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., a to především s ohledem na obviněným namítanou spornou existenci způsobené škody.
Těmto významným otázkám se soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. jeho strany 13 a 14) prakticky vůbec nevěnoval, když toliko paušálně konstatoval, že „… stupeň společenské nebezpečnosti takového jednání je na výši požadované ust. §3 odst. 2 trestního zákona, tedy rozhodně vyšší než nepatrný“ . A přestože obviněný i v písemném odvolání proti tomuto rozsudku na okolnosti případu vztahující se právě k existenci pravomocně přiznané pohledávky poukazoval, také odvolací soud ponechal otázku materiální stránky trestného činu bez povšimnutí. Přitom podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze mít – právě vzhledem k okolnostem posuzovaného případu – důvodné pochybnosti o tom, zda obviněný svým jednáním překročil vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti vyžadovaný pro to, aby jeho jednání mohlo být kvalifikováno již jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Nutno také dodat, že ani při posuzování materiální stránky trestného činu nemůže být opomenut ústavní princip proporcionality – tedy především ta skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli. Ústavní soud opakovaně připomněl, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (k tomu srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 aj.).
Soud prvního stupně se hodnocením materiální stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. explicitně nezabýval. Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, vyznívají nepřesvědčivě a jsou nekonkrétní. Pokud se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména zaviněním obviněného ve vztahu ke způsobení značné škody, samotnou existencí a vznikem škody, otázkou, kterému subjektu měla být škoda způsobena, a také materiální stránkou tohoto trestného činu). Odvolací soud navíc na str. 5 odůvodnění svého usnesení v návaznosti na učiněný výrok o trestu rozporuplně ve srovnání se všemi dříve učiněnými závěry a způsobem, jakým ve věci rozhodl (odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl), uvedl, že „… poškozený subjekt, jehož výlučným vlastníkem byl obžalovaný, tedy i když se obžalovaný trestné činnosti dopustil, byl s tímto subjektem jistým způsobem majetkově spojen a nejednal tak na úkor zcela cizího majetkového subjektu“ . Takováto argumentace – byť učiněná v souvislosti s výrokem o trestu, resp. neuložením peněžitého trestu – zásadně nekoresponduje s učiněným závěrem o vině.
Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů shledal dosavadní úvahy soudů obou stupňů kusými a neúplnými. K důslednému a komplexnímu posouzení především stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je třeba dále zaměřit pozornost zejména na objasnění opodstatněnosti těch námitek obviněného, jimiž poukazoval na to, že vůči poškozené společnosti KS-CARIOCA, spol. s r. o., má pravomocně přiznanou pohledávku ve výši 147,253.066,- Kč, kterou se jednáním, ve kterém byl následně shledán trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., snažil alespoň zčásti umořit.
Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 6 To 490/2009, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 18 T 105/2006, a současně též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí vykazovalo shora zmíněné nedostatky.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který je vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Především na něm bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařídil) daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného.
Dospěje-li soud prvního stupně i po tomto dokazování a zevrubném zhodnocení všech okolností případu k opětovnému závěru o vině obviněného shora uvedeným trestným činem a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. a v něm zakotvený zákaz reformationis in peius.
Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které nalézací soud v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a