ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1584.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1584/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného S. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 11 To 56/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 4 T 3/2009, byl obviněný S. D. uznán vinným pod body I. a II. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 14.707,70 gramů heroinu, který je uložen v režimovém skladu Policie České republiky, Správa J. k., Odbor kriminalistické techniky a expertiz, K., B. V dalším bylo rozhodnuto odsuzujícím i zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného K. B., o zproštění obžaloby spoluobviněného J. H. a o zabrání věci.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný S. D. pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že:
I. společně s K. B. a dalšími osobami působícími v M., na různých místech K. k. a v P. v době předcházející dni 26. února 2008 obviněný S. D. dojednal obstarání heroinu, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění, jako omamná látka, a poté zorganizoval neoprávněný dovoz této látky z M. do České republiky a jeho vývoz do Š. konfederace,
ve stejné době dojednal obviněný K. B. s osobami působícími v N. obstarání kokainu, jenž je zařazen v seznamu I podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění, jako omamná látka, a poté prostřednictvím obviněného S. D. zajistil, že kurýři M. P. a P. S. se zastaví v N. a vyzvednou tam pro něj kokain v množství 1 kg a ten mu při zpáteční cestě dovezou do P.;
M. P. a P. S. podle dohody s obviněným S. D. dne 26. února 2008 dojeli do M., kde se zdrželi do 29. února 2008, přičemž v této době došlo k naskladnění heroinu do osobního automobilu značky Renault Espace, jímž k cestě byli vybaveni obviněným S. D., a ve dnech 1. a 2. března 2008 dovezli heroin do České republiky,
v průběhu dne 2. března 2008 obviněný S. D. vydal M. P. a P. S. pokyn k dopravení heroinu do Š. s tím, že jim obviněný K. B. ještě uložil cestou vyzvednout v N. zásilku s kokainem s tím, že ten dopraví do České republiky,
M. P. a P. S. po jejich setkání v B. u K. V. ještě dne 2. března 2008 přes hraniční přechod v katastru města Ch. odjeli přes S. r. N. do N., kde v průběhu dne 3. března 2008 převzali od zatím neustanoveného dodavatele dva balíčky s kokainem, které ukryli v dutinách vozidla značky Renault Espace, a během noci z 3. na 4. března 2008 se přemístili do Š.,
obvinění S. D. a K. B. v průběhu dnů 3. a 4. března 2008 formou SMS zpráv vydávali M. P. a P. S. pokyny, kterými usměrňovali průběh jejich cesty z N. do Š., a současně se nechávali stejným způsobem informovat o aktuálním pohybu obou kurýrů, k vlastnímu předání zásilky heroinu příjemci ve Š. už nedošlo, neboť M. P. a P. S. byli dne 4. března 2008 kontrolováni švýcarskými policejními orgány a při prohlídce vozidla zn. Renault Espace, v černé cestovní tašce bylo nalezeno 20 balíčků, každý o váze cca 0,5 kg s obsahem heroinu a v úkrytu ve vozidle také 2 balíčky o celkové váze 1 kg s obsahem kokainu;
II. obviněný S. D. na různých místech K. k. a v P. společně s dalšími osobami v době od 13. března 2008 do 17. března 2008 zorganizoval neoprávněný dovoz heroinu, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění, jako omamná látka, z M. do České republiky, a to tak, že ve dnech 13. a 14. března 2008 dojednal s osobami působícími v M. obstarání a dodání heroinu, ve stejné době obviněný S. D. obstaral osobní automobil značky VW Golf, za tímto účelem obviněný S. D. s J. H., který s sebou vzal ještě T. B., aniž by J. H. a T. B. znali pravý účel cesty, odcestovali dne 15. března 2008 do M., aby obviněný S. D. osobně dohlédl na naskladnění heroinu do transportního vozidla;
obviněný S. D. po naskladnění heroinu do vozidla značky VW GOLF se dne 16. března 2008 letecky vrátil zpět do České republiky, přičemž J. H. cestující ve společnosti T. B. a podle pokynů obviněného S. D. zpáteční cestu vykonával přes S., M. a S., dne 17. března 2008 přivezl zásilku heroinu na území České republiky, kde krátce po 01:00 hodin v kilometru 56 dálnice v katastru obce L. byl zastaven celními orgány a při důkladné prohlídce vozidla značky VW Golf bylo v zadním nárazníku nalezeno celkem 30 balíčků s obsahem hnědé látky o celkové váze nejméně 14.718,30 gramů, v níž bylo identifikováno 179,87 gramů diacetylmorfinu, tedy heroinu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný S. D. odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 11 To 56/2010, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval především v porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, v nesprávném právním posouzení skutku, byla-li použita nejpřísnější kvalifikovaná skutková podstata, kde je vyžadována účast organizované skupiny, aniž by v daném případě k takovému poznatku došlo, a také v porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Skutková zjištění jsou podle dovolatele opřena o výpovědi svědků P. S. a M. P., přičemž však ani jeden nebyl v rámci řízení před soudem vyslechnut, ač o takovou možnost oba požádali při svém výslechu uskutečněném cestou právní pomoci. Řízení před soudem prvního stupně trvalo déle než dva roky a odročení jednání na pozdější termín nemohl být závažnou překážkou. Zmínil také okolnosti spojené s prováděním výslechu svědků, opakované překlady jejich výpovědí, v jejichž důsledku mohly vzniknout „zásadní nuance“. Osobní slyšení svědků je podle obviněného jeho významným právem a jeho prolomení představuje porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti. Ačkoliv v rámci odvolacího řízení upozorňoval soud, že se svědek P. S. již nachází v teritoriu České republiky, jeho výslech nebyl realizován. Zpochybnil věrohodnost výpisu provozovatelů mobilních sítí, znovu připomněl, že u jednoho operátora mobilní telefonní stanice spoluobviněného K. B. se objevil hovor pro telefonní číslo, které měl užívat dovolatel a jež se však neobjevilo na jeho telefonní stanici a opačně, a stejně tak tomu mělo být i u ostatních telefonních stanic předkládaných jako stěžejní důkazy. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou znovu poukázal na zjištění, že v době jízdy jak posádky vozidla jedoucího do Š., tak i posádky vozu jedoucího z M. s nikým v kontaktu nebyl, a to ani s jinou osobou, kterou by bylo možno považovat za skupinu působící ve více státech. Vyjádřil přesvědčení, že po „vyjmutí“ obviněného K. B. z účasti v organizované skupině zůstal na činnost organizované skupiny působící ve více státech sám, neboť spojení či podíl jiných osob na této činnosti nebyly objasněny. Měl za to, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost objasnění pohybu jednotlivých osob a vozidel na území M. a ani nevyvrátily jeho obhajobu, že se podílel na zajišťování pracovních povolení cizích státních příslušníků na území České republiky. Rovněž nestanovily, kde měla být droga na jeho objednávku či dokonce za jeho přítomnosti naložena do vozidla. Za zcela zásadní pak považoval nevypořádání se s rozpory mezi výpovědí svědka A. a svědectvím jeho manželky, případně svědka P. S. (neuvedl ale, v čem by měl namítaný rozpor spočívat).
Další pochybení soudů obou stupňů dovolatel spatřoval v rovině porušení práva na obhajobu. Připomněl, že si v průběhu přípravného řízení zvolil dva obhájce, a to Mgr. Petra Čechuru a Mgr. Zdeňka Honzíka. Vytkl, že před skončením hlavního líčení dne 9. 6. 2009 předseda senátu soudu prvního stupně vyhověl námitce intervenující státní zástupkyně stran substitutičního zastoupení Mgr. Zdeňka Honzíka Mgr. Petrem Čechurou a doslovně prohlásil, že substituci při hlavním líčením dne 10. 6. 2009 nepřipustí, ačkoliv přítomnosti obhájce Mgr. Petra Čechury, jehož plná moc nebyla zrušena, nebránila žádná okolnost předpokládaná v ustanovení §35 tr. ř. Předseda senátu podle dovolatele rovněž pochybil, pokud neučinil rozhodnutí podle §37a tr. ř. a nezjišťoval, zda uvedený obhájce byl v tomto trestním řízení činný u více spoluobviněných. Podmínky pro předsedou senátu zvolený postup splněny nebyly a nebylo proto namístě vyslovit zákaz obhajoby. Uvedeným procesním postupem došlo k závažnému porušení práva na obhajobu v trestním řízení garantovaného Listinou základních práv a svobod. Právo na obhajobu nelze totiž omezit tak, že v případě uplatnění tohoto práva postačí účast jen jednoho z obhájců bez toho, že by soudem nebyl připuštěn obhájce druhý.
Ve shodě s námitkami obsaženými v odvolání znovu vytkl, že mu předseda senátu prvostupňového soudu upřel práva garantovaná v ustanovení §93 odst. 1 tr. ř., neumožnil mu nahlížet do písemných poznámek, čímž mu zabránil v realizovaní účinné obhajoby.
Zjištění soudu, že dovolatel vydal dne 2. 3. 2008 pokyn P. S. a M. P. k dopravení heroinu do Š., považoval za spekulaci, navíc vyvrácenou telefonickým spojením mezi těmito osobami, když s P. S. v tuto dobu v kontaktu nebyl a M. P. zaslal toliko dvě zprávy SMS, z jejichž obsahu nebylo možno takový pokyn dovodit. Stejně tak není jasné, na podkladě čeho soud prvního stupně vyvodil, že se dovolatel dne 16. 3. 2008 po naskladnění heroinu vrátil do České republiky. Byl sice po určitou dobu vzdálen ve S. od T. B. a J, H,, ale do prostoru O,, kde se zdržoval v předcházejících dobách, existuje vzdálenost cca 230 – 250 km. Pokud by měl absolvovat cestu do této lokality za účelem naskladnění heroinu, nemohl být za dobu 4 hodin zpět. Uzavřel, že řízení u soudů obou stupňů vykazují podle něj vady spočívající v tom, že skutková zjištění odporují důkazům provedeným v hlavním líčení, a též závažné procesní vady.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni (aniž by učinil návrh na další postup).
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění, jak již bylo připomenuto, nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti procesním postupům soudu prvního stupně a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž vycházel v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze. Dovolatel především namítal, že soudy nesprávně hodnotily výpisy provozovatelů mobilních sítí, z nichž nebylo možno dovodit, že byl s kurýry P. S. a M. P. během cesty v kontaktu, nesprávně hodnotily výpověď svědka A. a jeho manželky, nevěnovaly náležitou pozornost objasnění pohybu vozidel a údajně zúčastněných osob v M., neprovedly v rámci hlavního řízení osobní výslechy P. S. a M. P., spokojily se s jejich výslechem prostřednictvím právní pomoci. Další skupinu námitek směřoval do oblasti procesní, měl za to, že postupem předsedy senátu nalézacího soudu byl zkrácen na svém právu na obhajobu.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení důkazů a proti procesnímu postupu soudu při provádění důkazu výslechem svědků P. S. a M. P., nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a jiného hodnocení provedených důkazů (jednání se nedopustil, provedené důkazy je třeba hodnotit jinak, není z nich patrno, že by kurýrům dával jakékoliv pokyny, drogu nenakládal), a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění a hodnocení důkazů vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 28 až 30 rozsudku soudu prvního stupně, strany 13, 14, 20 až 23 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpisů provozovatelů mobilních sítí, výpovědí svědků M. P. a P. S., kteří byli vyslechnuti cestou právní pomoci, dále J. H. a T. B., svědka A. a jeho manželky A. A., listinných důkazů a fotodokumentace, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného pod bodem I. byl opřen o výpovědi svědků M. P. a P. S. a potažmo i záznamy o provozu telekomunikačního zařízení. Z výpovědí svědka M. P. vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo je seznámil s umístěním skrýše ve vozidle, řekl jim, jakými vozidly pojedou a dal jim peníze. Z výpovědí svědků M. P. i P. S. rovněž vyplynulo, že obviněný jejich cestu organizoval ve spolupráci s dalšími osobami působícími v M. a říkal jim, jak si zde mají počínat. Soud prvního stupně si byl vědom významu opatřených záznamů o provozu telekomunikačního zařízení, přiléhavě vyhodnotil, že izolovaně posuzováno by tento důkaz sám o sobě ke spolehlivému usvědčení obviněného nepostačoval, avšak poznatky, které na jeho podkladě učinil, přispěly k podchycení pohybu obviněného ve vztahu k oběma dílčím skutkům, jimiž byl uznán vinným, jakož i pohybu spoluobviněného K. B. a svědků P. S. a M. P. Rozhodnutí o vině obviněného skutkem pod bodem II. bylo založeno na výpovědích J. H. a T. B., kteří ve svých výpovědí popsali předmětnou cestu do M. a zpět i činnosti obviněného S. D.. Soud prvního stupně poměrně podrobně rozvedl, proč neuvěřil tvrzením obviněného a proč vycházel právě z výpovědí jmenovaných svědků, využitých k přepravě omamné látky. Soud prvního stupně také vysvětlil, proč nepokládal za významné zabývat se časovými možnostmi pro uložení omamné látky; za podstatné pokládal, že dovolatel o uložení omamné látky do vozidla věděl, přičemž k naložení omamné látky do něj muselo dojít právě v době, kdy je obviněný opustil a oni zjistili, že vozidlo není na svém místě, jelikož jinak je po celou dobu měli pod dohledem. S provedenými důkazy korespondovala rovněž výpověď svědka A., která sice pro posouzení věci nebyla stěžejní, nicméně dokládala, že obviněný S. D. žádal od více osob bez jasných důvodů o doprovod na cestu s dalším vozidlem, což odpovídalo i situacím přepravy drogy realizované v prvém případě M. P. a P. S. a ve druhém případě J. H. a T. B. S těmito závěry zcela souhlasil i odvolací soud. Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práva na obhajobu a dalších zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Obviněný soudům obou stupňů také vytkl několik procesních pochybení, zejména že svědci P. S. a M. P. byli vyslechnuti pouze cestou právní pomoci, ačkoliv nic nebránilo tomu, aby byli soudem osobně vyslechnuti a obviněný tak mohl klást svědkům otázky, čímž mělo dojí k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, dále že mu byla upřena práva garantovaná v ustanovení §93 odst. 1 tr. ř. Dovolatel tak uplatnil námitky procesní povahy, které však zásadně nemohou naplnit uplatněný a ani žádný jiný dovolací důvod. Třebaže dovolání obviněného bylo i v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., Nejvyšší soud k námitkám dovolatele poznamenává následující:
Pokud obviněný namítal, že svědci M. P. a P. S. byli vyslechnuti toliko cestou právní pomoci, čímž mu bylo znemožněno klást svědkům otázky a navíc v důsledku překladů mohl dojít k zásadním významovým posunům, nelze jeho výtky akceptovat. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že k porušení práv obviněného v tomto případě nedošlo.
Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a taková osoba se stala pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou. Jde o postup obligatorní, neboť osobní výslech svědka je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit vůbec, nebo jen se značnými obtížemi, jak správně uvedl odvolací soud, nevyžaduje se k němu souhlas státního zástupce ani obviněného. Situace předvídaná v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. podle názoru soudů obou stupňů nastala v důsledku toho, že švýcarská strana dvakrát odmítla dočasné předání svědků M. P. a P. S. k provedení jejich výslechu před Krajským soudem v Plzni. Úvaha soudů je opodstatněná, navíc nelze nepoznamenat, že přečtením protokolu o výpovědích jmenovaných svědků nedošlo k nežádoucímu zásahu do práva na obhajobu zváží-li se, že obhájce dovolatele byl přítomen výslechu obou svědků (č. l. 6801, 6849), kladl jim otázky (např. č. l. 6865), v hlavním líčení byly protokoly o výpovědích těchto svědků čteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (č. l. 7113), obviněný se k tomuto důkazu mohl vyjádřit a také tak činil. Validita důkazu nemůže být relevantně zpochybněna ani námitkou, že obsah výpovědí mohl být zkreslen opakovanými překlady, poněvadž je založena na ničím nepodloženém úsudku. Pakliže dovolatel poukazoval na skutečnost, že v řízení před odvolacím soudem upozorňoval, že svědek P. S. se již nachází na území České republiky a přesto nebyl vyslechnut, nelze přehlédnout neurčitost jeho vyjádření o přítomnosti svědka P. S. (obviněný udával, že má za to, že se tento svědek již vrátil do České republiky – č. l. 7253 p. v.). Pokud odvolací soud svědka P. S. nevyslechl, případně neučinil žádná opatření k ověření sdělení obviněného, nejde o pochybení, jež by se mohlo jakkoliv relevantně promítnout do výsledků řízení.
Stranou pozornosti odvolacího soudu nezůstala ani námitka, týkající se domnělého zásahu do práva obviněného nahlížet do písemných poznámek ve smyslu §93 odst. 1 tr. ř., k němuž došlo v hlavním líčení dne 8. 6. 2009, a závěry jež v tomto ohledu učinil, přesvědčivě odůvodnil.
Podle §93 odst. 1 tr. ř. obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí být vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole zaznamenána. S poukazem na obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 6. 2009 konstatoval, že předseda senátu obviněnému nahlížení do písemných poznámek povolil. Stejně tak bylo obviněnému povoleno nahlížení do poznámek při hlavním líčení ve dnech předcházejících i následujících (kupř. č. l. 4987, 5008). Jak správně uvedl odvolací soud, nahlédnutí do písemných poznámek je možné teprve s dovolením orgánu činného v trestním řízení, který provádí výslech. Tento orgán pak podle povahy věci může i odepřít takové nahlédnutí. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 6. 2009 (č. l. 4976) se podává, že když se měl obviněný vyjadřovat k záznamům telefonických hovorů, požádal ho předseda senátu o nahlédnutí do poznámek a poté mu nahlížení do poznámek nepovolil s argumentem, že poznámky obsahují vyjádření k důkazu, který je prováděn, a že obviněný vlastně čte předem připravené. Odvolací soud upozornil, že obviněný ani obhájce nepožádali, aby o této otázce rozhodl senát. Přiléhavě poznamenal, že procesní postup předsedy senátu už nemohl řádně prověřit, navíc že i kdyby byl vadný, neměl by relevantní negativní důsledky v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud je taktéž přesvědčen, že procesní postup předsedy senátu, nepovolil-li obviněnému nahlížet do poznámek v době, kdy byl prováděn důkaz čtením záznamů telefonických hovorů, nemohl sám o sobě (a také s přihlédnutím k významu tohoto důkazu pro rozhodnutí o vině obviněného) významněji zasáhnout do jeho práva na obhajobu a ovlivnit rozhodnutí ve věci.
Další skupinu námitek, jimiž obviněný dokládal, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, představují jeho výhrady proti postupu předsedy senátu soudu prvního stupně, nepřipustil-li substituci obhájce, ačkoliv jí nic nebránilo, a nerozhodl usnesením podle §37a tr. ř. o vyloučení advokáta Mgr. Petra Čechury jako zvoleného obhájce. Podstata těchto námitek spočívala v tvrzení, že nebylo důsledně respektováno jeho právo na volbu obhájce, což lze za určitých okolností podřadit pod důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Třebaže obviněný na tento důvod dovolání výslovně neodkázal, nelze jeho výtku ignorovat.
Především je na místě uvést, že obsahově shodnou námitku obviněný uplatnil již v odvolání a odvolací soud se s ní zevrubně a svědomitě vypořádal (strany 15 – 18 napadeného usnesení) a s jeho závěry se ztotožňuje i dovolací soud.
Z obsahu spisu se podává, že v průběhu hlavního líčení, jež bylo konáno mimo jiné i ve dnech 9. a 10. 6. 2009, o něž se konkrétně jedná, byl obviněný zastoupen oběma zvolenými obhájce, tedy jak Mgr. Zdeňkem Honzíkem, tak Mgr. Petrem Čechurou, přičemž k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení obviněný zmocnil Mgr. Zdeňka Honzíka (č. l. 2962); teprve až dne 27. 8. 2009 byl po zrušení plných mocí obviněnému ustanoven obhájce Mgr. Zdeněk Honzík (č. l. 6651, 6663). Sporná otázka vyvstala na základě vyjádření intervenující státní zástupkyně, v němž poukazovala na výpověď spoluobviněného J. H., jež obsahovala údaje o jeho kontaktech s advokátem Mgr. Petrem Čechurou, dalším obhájcem obviněného S. D., s tím, že bude-li v hlavním líčení obhájce Mgr. Petr Čechura, „vznese námitku proti tomuto postupu“ (č. l. 4999).
Povaha kontaktů mezi spoluobviněným J. H. a advokátem Mgr. Petrem Čechurou odvíjející se od návštěv tohoto advokáta ve věznici byla v rozhodnutí odvolacího soudu s patřičnými odkazy na výpověď spoluobviněného i zprávy věznice rovněž popsána, bylo by nadbytečné potřebné údaje znovu opakovat.
Po přečtení zpráv věznice předseda senátu přítomnému obhájci Mgr. Zdeňku Honzíkovi oznámil, že „nepřipustí zítřejší substituci Mgr. Čechury“, aniž by však učinil jakékoliv rozhodnutí. Hlavního líčení následujícího dne, tj. 10. 6. 2009, se účastnil obhájce Mgr. Zdeněk Honzík, obhájce Mgr. Petr Čechura mu přítomen nebyl (č. l. 5002).
Podle §37a odst. 2 tr. ř. o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce rozhodne předseda senátu tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Před tímto rozhodnutím předseda senátu umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne (§37a odst. 3 tr. ř.).
Odvolací soud s odkazem na tato zákonná ustanovení výstižně shrnul, že důvodem této právní úpravy je úsilí zajistit, aby obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, v níž by jinak pokračoval, využívat poznatky a informace získané od těch spoluobviněných, které předtím rovněž obhajoval. Za takového stavu věci nelze rovněž vyloučit, že jeden ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn, čímž by došlo k porušení principu rovnosti před zákonem. Na podkladě zjištění učiněných ze spisu uzavřel, že bez vyjádření Mgr. Petra Čechury nemůže zaujmout stanovisko, zda skutečně mělo být rozhodnuto o jeho vyloučení jako zvoleného obhájce. Současně ale konstatoval, že v konkrétním případě k tvrzenému porušení práv obviněného nedošlo.
Dovolací soud s tímto názorem souhlasí. Obhájce Mgr. Petr Čechura se hlavního líčení konaného dne 10. 6. 2009 nezúčastnil (nebyl mu přítomen ani 9. 6. 2009), předseda senátu proto nerozhodoval o jeho vyloučení jako zvoleného obhájce (a ani tak striktně posuzováno nemohl učinit pro absenci jeho vyjádření), neboť situace předpokládaná ustanovením §37a odst. 2 tr. ř. fakticky nenastala. Správnost procesních postupů a rozhodnutí, která soud neučinil a nebyl povinen tak učinit, nelze proto ani přezkoumávat.
Je zjevné, že otázka, zda mohlo dojít odmítnutím substituce Mgr. Petra Čechury za Mgr. Zdeňka Honzíka k porušení práva obviněného na obhajobu, zůstala toliko v rovině hypotetické a teoretické. Jakkoliv vyjádření předsedy senátu nebylo zcela přiléhavé a srozumitelné, není jasné, co jím vlastně zamýšlel, nelze mu podsouvat význam, který mu přikládá dovolatel. Neznamenalo bez dalšího svévolné vyloučení advokáta Mgr. Petra Čechury z obhajování a porušení práva na obhajobu.
Dovolací důvod byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. s argumentem, že nebyl naplněn znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed; podle odst. 2 písm. a) tr. zák. se ho dopustí, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu, a podle odst. 4 písm. c) tr. zák., spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsažená v narativní části tohoto usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která bez pochybností zahrnují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný neoprávněně dovezl, vyvezl a jinému opatřil omamnou látku, takový čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Obviněný soudům vytkl, že nebyla prokázána existence organizované skupiny, neboť poté, co byl z této skupiny vyňat K. B., zůstal na celou činnost sám, spojení s jinými osobami, které by se měly na této činnosti podílet, zůstalo neobjasněno.
Námitky obviněného však neobstojí. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly shodným námitkám náležitou pozornost a vyložily existenci obviněným zpochybňovaného zákonného znaku „spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.
Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný se činu dopustil mimo jiné i jako člen organizované skupiny působící ve více státech, jelikož se jednalo o dovoz omamné látky z jiného státu do České republiky a v případě bodu I. dále vývoz do dalšího státu. Na dovozu a další přepravě se podílely další osoby, a to P. S., M. P., kteří jsou pro tuto trestnou činnosti nyní stíháni ve Š., a další, blíže neustanovené osoby či osoba, které zajistily omamnou látku a její ukrytí ve vozidle. Ve vztahu k bodu II. soud prvního stupně uvedl, že na zajištění omamné látky a jejím ukrytí ve vozidle se kromě obviněného S. D. podílely další, blíže nekonkretizované osoby. Ačkoliv ve vztahu ke skutku pod bodem II. bylo zmiňováno jméno P. (A.), nebylo tohoto jména v rozsudku užito, neboť se nepodařilo objasnit, zda se jednalo o skutečné jméno konkrétní osoby nebo přezdívku. S odkazem na výklad znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ soud prvního stupně dovodil, že tento byl jednoznačně naplněn (strana 30 rozsudku).
Tento názor sdílel též odvolací soud. Ani on totiž neměl pochybnosti, že mezi zainteresovanými osobami existovala dělba práce, plánovitá a koordinovaná, s konkrétními předem vymezenými úkoly při realizaci trestné činnosti. V předmětné věci byly členy organizované skupiny působící ve více státech všechny osoby, které se podílely na zajištění drogy, vědomě na organizaci dovozu včetně zajištění prostředků a pak i distribuci drogy. Na tomto podkladě dovodil i vědomost obviněného o tom, že se jedná o organizovanou skupinu. Připomněl, že není nutné, aby se všichni členové organizované skupiny osobně znali, a dodal, že v případech organizovaných skupin působících ve více státech tomu tak většinou ani nebývá (strana 21 usnesení).
Dovolací soud nemá důvod zpochybnit tyto úvahy soudů a odchýlit se od nich. Aby došlo k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., pachatel musí čin uvedený v odst. 1, 2 nebo 3 spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a proto musí vědět, že jde o organizovanou skupinu vykazující tuto povahu. Je zjevné, že tyto předpoklady byly v posuzované věci splněny. V obecné rovině je vhodné připomenout, že k naplnění znaku "ve více státech" uvedeného v §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. o trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů postačuje, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (k tomu rozhodnutí č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
Pokud se týká pojmu „ve spojení“, ten podle stávající praxe soudů znamená, že dostačující je taková forma spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více (tj. alespoň dvou) státech, která nemá rysy vyšší míry koordinace činnosti - typické pro vazby mezi vlastními členy této skupiny, která však má pro činnost této skupiny význam, tj. její činnost podporuje, usnadňuje, napomáhá jí apod. Dostačuje-li pro trestnost ve smyslu zvažované kvalifikace podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. tato forma spolupráce, poté je zřejmé, že tuto formu trestné součinnosti naplňuje jednání vlastního člena skupiny. Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004) také vyložil, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spočívajícího ve spáchání tohoto činu „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, zákon nevyžaduje, aby se pachatel dopustil činu jako její člen, ale postačí i volnější forma spolupráce pachatele s takovou skupinou.
Nevyžaduje se, aby skupina působící ve více státech měla pevnější strukturu, resp. materiální zázemí na území (obou či více) států, na jejichž území k nedovolené činnosti při nakládání s omamnými a psychotropními látkami dochází. Smyslem a účelem trestního postihu podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je efektivní postih nadnárodní kriminality v oblasti obchodu s drogami a ten je třeba beze zbytku vztáhnout i na postup skupiny, která operuje (jako organizovaná skupina) převážně na území jednoho státu, přičemž některé činnosti, jako je obstarání a dovoz drogy, uskutečňuje prostřednictvím osoby, která má kontakty na dodavatele psychotropních a omamných látek působících na území jiného státu. Dochází-li k tomu, že droga je činností člena organizované skupiny získávána na území jiného státu, a to od osoby, se kterou je v kontaktu, poté není důvodu k tomu, aby obstarání drogy na území tohoto (cizího) státu bylo vyňato z obsahu pojmu, že je takto uvažovanou skupinou působeno i na území jiného státu (k tomu též srov. rozh. č. 48/2006 Sb. rozh. tr.).
Předpokladem pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu jako člen organizované skupiny je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu rozhodnutí č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji.
Soud prvního stupně i odvolací soud opodstatněně zdůraznily, že se obviněný posuzovaného činu dopustil jako člen organizované skupiny, a to organizované skupiny navíc působící ve více státech. V žádném případě na činnost organizované skupiny nezůstal obviněný sám. Vedle obviněného se na ní podíleli vedle osob, které nebyly ztotožněny a které omamné látky heroin a kokain pro obviněného opatřily, též kurýři M. P. a P. S., kteří byli obviněným S. D. instruováni. Mimo organizovanou skupinu ovšem nestál ani spoluobviněný K. B., který byl v kontaktu jak s neustanovenými osobami působícími v N., tak obviněným S. D. a prostřednictvím telefonu uděloval pokyny též kurýrům M. P. a P. S.. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nebyl-li uznán vinným i podle odst. 4 písm. c) tr. zák., stalo se tak výlučně pro absenci materiálních podmínek pro použití této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedených v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. (viz strany 30, 31 rozsudku); není věcí dovolacího soudu, aby správnost právního posouzení skutku tohoto obviněného, který nepodal ani odvolání, přezkoumával a zabýval se otázkou, zda nebyly splněny předpoklady pro přihlédnutí ke zjištěným aktivitám tohoto spoluobviněného v rámci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v odst. 2 písm. a) tr. zák. Jak správně poznamenal odvolací soud, členy organizované skupiny byly všechny osoby, které se podílely na zajištění drogy, vědomě na organizaci dovozu včetně zajištění prostředků a pak i distribuci drogy. Se zřetelem na povahu vazeb mezi takto participujícími osobami včetně dovolatele vystupují do popředí právě ty znaky, jež jsou pro organizovanou skupinu příznačné, tedy rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů jako předpoklad toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo efektivněji. Vzájemná provázanost členů organizované skupiny, povaha jejich úloh i vědomí sledovaného cíle nevzbuzují žádné pochybnosti ani o tom, že každý z nich věděl, že je členem organizované skupiny, která působí na území nejméně dvou států.
Na činnosti organizované skupiny se také podílely neustanovené osoby, které zajistily obstarání drogy na území M. a vytvářely pro obviněného a jeho kurýry zázemí. Sama skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, ještě nevylučuje posouzení této skupiny jako organizované skupiny. Pro takovou kvalifikaci postačí, pokud bylo prokázáno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími existovala vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazující takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a to zjištění soudů evidentně potvrzují.
Protože zjištění soudů i podle přesvědčení dovolacího soudu naplňují znak skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ jak po stránce formální, tak i materiální, Nejvyšší soud dovolání obviněného (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková