ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1610.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1610/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 341/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 246/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 3 T 246/2009, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v K. objednal a odebral jako vedoucí skladu náhradních dílů SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., tř. T. B., Z., pod hlavičkou této společnosti v úmyslu se neoprávněně obohatit, od společnosti AUTO RAVIRA, s. r. o., K.,
- dne 21. 2. 2007 na základě faktury náhradní díly na osobní vozidla značky Škoda v hodnotě 97.716,- Kč, fakturu však nepředal ve společnosti k zaúčtování a k úhradě a náhradní díly nezavedl do skladové evidence společnosti,
- dne 18. 6. 2007 na základě dodacího listu náhradní díly na osobní vozidla značky Škoda v hodnotě 229.292,- Kč, kdy převzetí potvrdil otiskem firemního razítka a svým podpisem na dodacím listu, tento dodací list však nepředal ve společnosti k zaevidování a k úhradě a náhradní díly nezavedl do skladové evidence společnosti,
takto odebrané zboží sám neuhradil a naložil s ním pro svou potřebu tak, že tímto pokryl část svých závazků vůči svému zaměstnavateli, čímž společnosti AUTO RAVIRA, s. r. o., se sídlem K., způsobil škodu ve výši 327.008,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a podle §250 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené společnosti AUTO RAVIRA, s. r. o., se sídlem K., škodu ve výši 327.008,- Kč. Týmž rozhodnutím zároveň obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro další dva skutky popsané pod body 1) a 2) citovaného rozsudku a podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou společnost SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., se sídlem tř. T. B., a firmu J. K. K., P., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 341/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Mojmíra Ohnoutky proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v „ §265b odst. 1 písm. l) ve vazbě na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) “ tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení namítl, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v žádném tvrzení ani provedeném důkazu. Celý spor mezi poškozenou společností a jeho zaměstnavatelem byl přenesen z roviny obchodního sporu do trestněprávní roviny, přičemž on byl svému zaměstnavateli odpovědný za případný schodek na svěřených věcech podle pracovněprávních předpisů. Rovněž v případě rozhodnutí o náhradě škody vůči poškozené byla odpovědnost za splnění obchodního závazku přenesena na zaměstnance, který svůj závazek za schodek na svěřených věcech vůči zaměstnavateli uznal.
Podle obviněného dosavadní skutková zjištění soudů sice svědčí o tom, že jednal způsobem předpokládaným v ustanovení §250 tr. zák., a umožňují také závěr o příčinné souvislosti mezi jeho podvodným jednáním a získáním náhradních dílů do jeho dispozice, mimo jejich náležitou pozornost však zůstala otázka, zda od samého počátku skutečně jednal se záměrem, tzn. v úmyslu náhradní díly neuhradit s cílem obohatit sebe či jiného. Na svoji obranu namítl, že takto činil jako oprávněný zaměstnanec svého zaměstnavatele. Poukázal na nezbytnost jednoznačného vyjádření skutečnosti, že nepředal odebrané náhradní díly svému zaměstnavateli, v popisu skutku ve výroku rozsudku, neboť v takovém případě by jeho úmysl nepochybně zahrnoval způsobení škody. Neztotožnil se proto s výrokovou částí rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, že obviněný naložil s náhradními díly tak, že pokryl část svých závazků vůči svému zaměstnavateli. Takovým výrokem soud připustil, že náhradní díly byly předány jeho zaměstnavateli, tudíž z hlediska §250 tr. zák. nezahrnuje i obohacení jeho či někoho jiného. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze vůbec zjistit, zda došlo k naplnění zákonného znaku obohacení tím, že on jako obviněný rozmnožil svůj majetek, nebo zda došlo k obohacení jiných osob, a jakým způsobem se tak stalo. Pokud totiž oba soudy připustily, že předal odebrané náhradní díly do dispozice svého zaměstnavatele, nemohlo dojít na jeho straně k obohacení sebe sama.
V návaznosti na tato tvrzení obviněný poukázal na to, že poškozená společnost v prvním případě svou pohledávku ve výši 97.716,- Kč neuplatnila ve vzájemných zápočtech, které s jeho zaměstnavatelem prováděla několikrát ročně, a ve druhém případě dokonce vůbec na pohledávku ve výši 229.292,- Kč nevystavila daňový doklad, který by předložila jeho zaměstnavateli k zaplacení, neboť dodací list nezavazoval jeho zaměstnavatele k úhradě pohledávky. Současně zdůraznil, že pojem obohacení nelze zaměňovat se způsobením škody. Způsob, jakým se měl obohatit, měl být proto soudy spolehlivě zjištěn a v jejich rozhodnutích odůvodněn. Má za to, že současná výroková část rozsudku vzbuzuje pochybnosti o vzniku škody a zejména o zákonném znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým je obohacení se, a ani učiněná skutková zjištění nedovolují spolehlivý závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 6 To 341/2010-207, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 4. 2010, č. j. 3 T 246/2009 ( správně mělo být „sp. zn.“ ), a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný byl v rámci celého realizovaného jednání veden jednotným záměrem, a to zakrýt schodek ve skladu, za který nesl majetkovou odpovědnost. Od poškozené společnosti AUTO RAVIRA, s. r. o., proto vylákal náhradní díly, které neměly být uhrazeny (jinak by podstata činu obviněného postrádala smysl), což se také stalo. Tyto díly, k jejichž objednání nebyla na straně společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., jinak žádná reálná obchodní vůle, obviněný převzal a (s ohledem na jejich nezavedení do skladové evidence) je získal do své moci, z níž je následně fakticky umístil do skladu společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., k zakrytí schodku. Obviněný tak uvedl jiného (poškozenou společnost AUTO RAVIRA, s. r. o.) v omyl (tvrzením, že se jedná o standardní objednávku společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., která bude uhrazena), v důsledku čehož poškozená společnost učinila majetkovou dispozici (spočívající v zaslání objednaných dílů), přičemž v návaznosti na to na úkor společnosti AUTO RAVIRA, s. r. o., primárně sebe obohatil (nakládal s díly jako s vlastními tak, že je vložil do skladu svého zaměstnavatele). Celé jednání přitom prováděl zcela záměrně, tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Ke konkrétním námitkám obviněného státní zástupce ve stručnosti doplnil, že na posouzení věci ničeho nemění, že celý spor obsahuje i svoji zjevnou obchodněprávní (či pracovněprávní) rovinu, neboť z pohledu trestněprávního je zásadní, zda obviněný svým jednáním naplnil (rovněž) všechny znaky některé ze skutkových podstat popsaných ve zvláštní části trestního zákona, což se s ohledem na výše uvedené stalo. Zcela irelevantní je potom skutečnost, že obviněný byl jinak oprávněn zadávat v rámci společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., obdobné objednávky, neboť rozhodné jsou okolnosti konkrétních objednávek, popsaných ve výše uvedeném výroku o vině. Pokud jde o vyhodnocení, zda obviněný obohatil sebe či jiného, státní zástupce uzavřel, že soudy obou stupňů tuto otázku jasně a konzistentně vyřešily.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, jelikož obviněný zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když namítl absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, jakož i zákonného znaku „obohacení se“. Taktéž námitka „ultima ratio“, resp. užití trestněprávních norem jako krajního prostředku řešení, nelze-li použít norem soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), je pod zvolený dovolací důvod podřaditelná.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (takovou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč).
Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou“ .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil „... v úmyslu se neoprávněně obohatit …“ když „… náhradní díly nezavedl do skladové evidence společnosti, … takto odebrané zboží sám neuhradil a naložil s ním pro svou potřebu tak, že tímto pokryl část svých závazků vůči svému zaměstnavateli, čímž … způsobil škodu ve výši 327.008,- Kč“ .
Z této formulace je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že obviněný byl podvodným úmyslem veden od samého počátku, když využil svého pracovního zařazení (vedoucí skladu náhradních dílů ve společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s.), s nímž bylo spojeno mimo jiné též oprávnění běžně objednávat náhradní díly k automobilům, aby vylákal od poškozené společnosti AUTO RAVIRA, s. r. o., shora popsané zboží. Vzhledem k tomu, že obviněný byl poškozené společnosti dobře znám z dlouhodobých vzájemných obchodních vztahů se společností jeho zaměstnavatele, nevzbudilo jeho jednání nejmenší podezření, že by mohlo jít o jednání podvodné. Sám navíc vystupoval tak, že náhradní díly objednává a odebírá jménem a z pověření svého zaměstnavatele a tyto budou následně ze strany společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., také uhrazeny jako kdykoli předtím, a to i přesto, že věděl, že doklady potřebné k proplacení odebraného zboží ve společnosti nehodlá předat a ani on sám nedisponuje finančními prostředky na jejich uhrazení.
Uvedený úmysl obviněného vyplývá i z jeho vlastní výpovědi, byť tuto učinil nikoli jako doznání viny, nýbrž ve snaze se co nejúčinněji hájit a ospravedlnit své jednání (jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně na straně 5 rozsudku). Sám obviněný totiž potvrdil, že náhradní díly na osobní vozidla zn. Škoda skutečně od poškozené společnosti objednal a odebral jako vedoucí skladu náhradních dílů SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., přičemž v prvním případě dne 21. 2. 2007 tak učinil na základě faktury, kterou ve společnosti svého zaměstnavatele nepředal k zaúčtování, a náhradní díly nezavedl do skladové evidence, a ve druhém případě dne 18. 6. 2007 odebral zboží na základě dodacího listu, který opatřil otiskem firemního razítka a svým podpisem, avšak ani tento doklad nepředal ve společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., k zaevidování a úhradě a taktéž náhradní díly opět nezavedl do skladové evidence společnosti, ačkoli v obou případech zboží do skladu fyzicky předal. Tímto způsobem si počínal v úmyslu pomocí takto získaných náhradních dílů dorovnat inventurní schodky ve skladu, za nějž nesl hmotnou odpovědnost (srov. strany 3 a 4 téhož rozsudku).
V tomto kontextu se jeví zcela lichou rovněž druhá obviněným vznesená námitka týkající se naplnění znaku „obohacení se“ skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jestliže cílem jeho jednání bylo dorovnání „manka“, byl i tento znak bezezbytku naplněn. Pokud by totiž při inventuře ve skladu náhradních dílů byly zjištěny nesrovnalosti v podobě chybějícího zboží, nesl by za tento schodek na svěřených hodnotách odpovědnost právě obviněný, který by byl také povinen zjištěný rozdíl následně uhradit. Doplnil-li tedy fyzicky chybějící náhradní díly do skladu, ačkoli je současně nezavedl do skladové evidence, existovala reálná možnost, že při inventuře nevyjde záporný schodek najevo a on se tak vyhne realizaci hmotné odpovědnosti. Právě v takto „ušetřených“ finančních prostředcích na jeho straně byl soudy v posuzovaném případě zcela správně spatřován znak „obohacení se“.
Pokud obviněný odebrané náhradní díly nezavedl do účetnictví a skladové evidence společnosti SAMOHÝL MOTOR ZLÍN, a. s., a místo toho je použil k zakrytí inventurního „schodku“ ve skladu, ponechal si je v podstatě pro sebe, neboť po celou dobu byl veden záměrem vyhnout se následkům plynoucích pro něj z dohody o odpovědnosti za škodu na svěřených věcech, a pokud tímto jednáním způsobil jinému škodu (konkrétně ve výši 327.008,- Kč), jde o jednání, které stojí již mimo rámec obchodněprávních (případně pracovněprávních) vztahů. Je proto nepochybné, že jím naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale i v uvedené kvalifikované podobě), což plně svědčí pro závěr, že vedle toho, že se čin odvíjel v rámci soukromoprávních vztahů, jichž pro svůj prospěch zneužil, byly splněny i všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde evidentně o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo soudy obou stupňů správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto a v rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě odůvodněno.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a