ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1627.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1627/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 320/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 92 T 12/2010, byla obviněná M. S. uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzena podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a zároveň byl nad obviněnou vysloven dohled.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustila tím, že v blíže nezjištěné době, nejméně však od září 2006 do 28. 9. 2009, v B. v místě bydliště na ulici K., ale i na jiných místech, bezcitně působila na psychiku své nezletilé dcery, a to zejména tím způsobem, že jí hrubě vulgárními výrazy nadávala, vyžadovala naprostou poslušnost a splnění příkazů okamžitě, ukládala neúměrné množství úkolů, při jejich nesplnění ale i jinak ji nepřiměřeně trestala, a to například vyhozením z bytu za dveře, zavřením ve sklepě nebo bitím vařečkou, v důsledku čehož měla nezletilá podlitiny na nohou, dále na ni ve zvýšené míře hlasitě křičela a vyhrožovala jí, v důsledku neurotizace při křiku matky nezletilá zvrací a v důsledku tohoto jednání byl u nezletilé diagnostikován strach z matky, pasivita, závislost a snaha zavděčit se matce, vyhýbání se a strach z komunikace s okolím, vyhýbání kontaktům, nesdílnost a strach o týrání mluvit, uzavřenost, tenze, opožďování vývoje v oblasti emocí a citů, sociálního vývoje, lhaní matce, neposlušnost výhradně vůči matce, trvalý smutek, nejistota a snížené sebevědomí, přičemž uvedené jevy jsou typické příznaky fyzického i psychického týrání u dítěte.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které zaměřila proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soud v Brně ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 320/2010, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolací soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výpovědi svědků podle dovolatelky neprokazují, že týrala nezletilou. Fyzické tresty, které vůči poškozené užila, byly zcela ojedinělé, jednalo se o tak malý počet, že se nemůže jednat o týrání ve smyslu §215 tr. zák. Jí užívané tresty podle ní svou intenzitou nikterak nevybočovaly z kategorie rodiči běžně užívaných trestů. V této souvislosti odkazovala na výpověď lékařky – pediatra, která měla nezletilou v péči a která na nezletilé žádné stopy fyzického násilí nikdy neshledala. Ojedinělost trestání poškozené zjištěné z výpovědí svědků podle obviněné nevykazovalo znaky dlouhodobosti. Užívané tresty byly závislé na okolnostech, avšak vždy v takové intenzitě, která nepřesáhla adekvátní míru. Měla za to, že nebylo prokázáno ani psychické týrání. Za nevěrohodný a zaujatý vůči její osobě považovala znalecký posudek PhDr. M. S. na nezletilou, poukazovala na to, že znalkyně nevěnovala náležitou pozornost výchovným problémům, na které opakovaně upozorňovala. Podle jejího názoru byla nezletilá nejvíce stresována kontradiktorním přístupem dvou primárních autorit, a to matky, která byla důsledná ve snaze donutit nezletilou k řádnému plnění studijních povinností, a školy, jež takové aspirace neměla, přičemž pochopitelně upřednostňovala mírnější systém prezentovaný školou. Měla za to, že celé trestní řízení vůči její osobě bylo vyvoláno některými svědkyněmi zcela účelově ve snaze ji poškodit poté, co došlo k neshodám mezi nimi. Jejím cílem nebylo a není týrat nezletilou dceru nebo její sourozence, ale řádně své děti vychovat a připravit je na samostatný život. V této souvislosti poukazovala na to, že veškeré zprávy o její výchově jsou kladné, konstatující dobré zabezpečení jejich dětí. Domnívala se, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu po stránce objektivní ani subjektivní, jelikož poškozenou fyzicky ani psychicky netýrala. Tvrdila, že trestní řízení nepřiměřeně zasáhlo do jejího práva na výchovu dětí garantovaného čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dodala, že věc řeší opatrovnický soud a jeho prostředky jsou zcela postačující k případnému dohledu nad její výchovou všech dětí. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl tak, že ji podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že dovolatelka své podání zaměřila výhradně do oblasti skutkových zjištění a takovým námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. Obviněná dovolání neopřela o námitky právní, ale o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát nemohou. V předmětné trestní věci nelze spatřovat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají obsahový podklad ve svědeckých výpovědích výchovných pracovníků i pedagogů školy, kterou nezletilá dcera obviněné navštěvovala, včetně výpovědí přímých svědků, především z bydliště obviněné, kteří měli možnost přímo pozorovat její výchovné metody a jejich odraz na psychice nezletilé. Soudy zaznamenaly, že proti verzi vyplývající z těchto důkazů zde zůstává výpověď obviněné, která se snaží odůvodnit své jednání rodičovským oprávněním korigovat výchovu nezletilé způsobem odpovídajícím jejím představám, a to zejména tehdy, pokud nezletilou považuje za výchovně těžce zvladatelnou. Protichůdnost obou skupin důkazů podle ní soudy překlenuly logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, v jejichž rámci přijatelným způsobem vysvětlily, proč své skutkové závěry opřely o první z obou uvedených skupin důkazů. Soudy přitom vycházely zejména ze znaleckých posudků pořízených ve věci, přičemž se jedná o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně obviněné a znalecký posudek, z téhož oboru odvětví psychologie ohledně nezletilé, z nichž vyplynulo osobnostní nastavení obviněné, která výchovu nezletilé nezvládá a projevuje vůči ní agresi a rovněž syndrom týraného dítěte u poškozené. Při svém hodnotícím postupu se soudy podle státní zástupkyně nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Vyjádřila přesvědčení, že nedošlo k zásahu do práva obviněné na výchovu dětí, přičemž intenzita jejího jednání je taková, že věc bylo třeba řešit prostředky nejen civilního, ale i trestního práva. Navrhla, aby bylo dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Podstata jednání obviněné spočívala v tom, že v době nejméně od září 2006 do 28. 9. 2009 bezcitně působila na psychiku své nezletilé dcery, a to zejména tím způsobem, že jí hrubě vulgárními výrazy nadávala, vyžadovala naprostou poslušnost a splnění příkazů okamžitě, ukládala neúměrné množství úkolů, při jejich nesplnění ale i jinak ji nepřiměřeně trestala, a to například vyhozením z bytu za dveře, zavřením ve sklepě nebo bitím vařečkou, v důsledku čehož měla nezletilá podlitiny na nohou, dále na ni ve zvýšené míře hlasitě křičela a vyhrožovala jí a v důsledku tohoto jednání byl u nezletilé diagnostikován strach z matky, pasivita, závislost a snaha zavděčit se matce, vyhýbání se a strach z komunikace s okolím, vyhýbání se kontaktům, nesdílnost a strach o týrání mluvit, uzavřenost, tenze, opožďování vývoje v oblasti emocí a citů, sociálního vývoje, lhaní matce, neposlušnost výhradně vůči matce, trvalý smutek, nejistota a snížené sebevědomí, přičemž uvedené jevy jsou typické příznaky fyzického i psychického týrání u dítěte.
Obviněná v dovolání připisovala psychické problémy nezletilé tomu, že nezletilá byla nejvíce stresována kontradiktorním přístupem dvou primárních autorit, a to matky a školy, přičemž pochopitelně upřednostňovala mírnější systém prezentovaný školou. Měla za to, že celé trestní řízení vůči její osobě bylo vyvoláno některými svědkyněmi zcela účelově ve snaze jí poškodit. Vyjádřila přesvědčení, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie vypracovaný PhDr. M. S. na nezletilou dceru není věrohodný a je zaujatý vůči její osobě, navíc nereflektuje výchovné problémy, které s nezletilou měla a které také zpracovatelce sdělila.
Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněná v dovolání uplatnila rovněž námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněné tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 9, 10 rozsudku soudu prvního stupně navazující na zevrubnou rekapitulaci důkazních prostředků a strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, proč neuvěřily její výpovědi a proč rozhodnutí o její vině opřely o výpovědi celé řady svědků, zejména pak M. Ch., L. K., L. R., E. K. a I. G., tedy osob žijících v místě bydliště obviněné, kteří popsali jednání a způsoby trestání poškozené, dále o výpověď třídní učitelky N. J., která vnímala chování obviněné vůči poškozené jako nelítostné a hrubé a popsala reakce poškozené na chování obviněné i vulgární výrazy, které obviněná vůči poškozené použila. Nepřiměřená přísnost a naprostá odtažitost obviněné vůči poškozené byla potvrzena též svědectvími pedagogických pracovníků S. G., M. J., R. M. i ředitele školy A. P. Tato svědectví byla podporována závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaného znalkyněmi MUDr. P. S. a PhDr. M. L. – Š., dokládajícími specifickou poruchu osobnosti obviněné, a to emoční nestabilní poruchu, její impulsivitu, výbušnost, tendenci jednat neuváženě, nepředvídatelně, nesnášenlivé a konfliktní chování provázené výbuchy hněvu, zlosti a násilí; u obviněné byl zjištěn negativní až patologický vztah k poškozené. Následky jednání obviněné v podobě fyzické i psychické újmy poškozené bylo doloženo závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. M. S. V posuzované věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní a potažmo i naplnění znaku „pokračovaní v činu po delší dobu“.
Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jsou ve zjištěních soudů obsaženy. Objektem tohoto trestného činu je primárně zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo ve výchově jiných osob. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou, která je v péči pachatele, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984, 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně.
Není pochyb o tom, že jednání obviněné vůči nezletilé dceři charakteristické rysy týrání nese. Námitky obviněné, že intenzita a četnost trestání nezletilé nevybočovaly z běžného trestání nezletilých dětí coby adekvátního výchovného prostředku a že případně i přísnějších výchovných prostředků užila vždy jen proto, aby děti byly řádně vychovány a připraveny pro život, nemohou obstát.
Stran četnosti a intenzity trestání vycházely soudy především z tvrzení jak výše uvedených svědků – sousedů, tak pedagogických pracovníků školy, kteří na vadnost chování a jednání matky neustále upozorňovali a snažili se věc řešit. Svědci popsali formu trestání - obviněná poškozenou tloukla, zavírala do sklepa, za dveře, užívání hrubých vulgárních výrazů vůči poškozené, ukládala jí úkoly, které nezletilá nebyla schopna plnit, i hrubost fyzických útoků obviněné. Že míra intenzity trestání překročila běžnou mez, je ostatně patrno především z utrpěných následků, které lze shrnout jako syndrom týraného dítěte. Nezletilá totiž v důsledku neurotizace při křiku matky zvrací, byl u ní diagnostikován strach z matky, pasivita, závislost a snaha zavděčit se matce, vyhýbání se a strach z komunikace s okolím, vyhýbání se kontaktům, nesdílnost a strach o týrání mluvit, uzavřenost, tenze, opožďování vývoje v oblasti emocí a citů, sociálního vývoje, lhaní matce, neposlušnost výhradně vůči matce, trvalý smutek, nejistota a snížené sebevědomí.
Opíraje se o výklad znaku „týrání“ a kritéria s tím spojená nelze jednání obviněné vůči nezletilé považovat za adekvátní jednání. Nerozumnost trestání je patrná právě a především z jeho následků v podobě poškození psychiky nezletilé a jejího zpomalujícího se vývoje, které v daném případě bylo natolik závažné, že vyústilo v umístění nezletilé do D. d. D. Užité tresty nelze mít v žádném případě za přiměřené, a to ani kdyby se nezletilá nechovala vždy podle představ matky. Rozumnost trestu musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněné vůči poškozené evidentně nesplňuje. Znak „týrání“, jež soudy spatřovaly v neúměrném bití, trestání a ve vulgárním a ponižujícím chování obviněné, její nelaskavosti a negativním postoji k poškozené, její nezletilé dceři, byl evidentně naplněn.
Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněné, které spojovala s nedostatky naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. je trestným činem úmyslným a soudy učinily skutková zjištění, jež znaky úmyslného zavinění vyjadřují.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky nejméně eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. naplňují. Zavinění obviněné totiž zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i srozumění s tímto následkem. Svědčí o tom povaha fyzických i psychických útoků proti poškozené, od nichž ji neodradily ani četná upozornění pedagogů a sociálních pracovníků školy, kteří se jí opakovaně snažili domluvit, aby změnila svou výchovu a chování vůči nezletilé. Obviněná k jí tvrzenému zajištění řádné výchovy nezletilé dcery používala prostředky, ve vztahu k nimž musela být nejméně smířena s tím, že jsou neadekvátní a jsou způsobilé přivodit nezletilé psychickou újmu.
Jednalo se o týrání nemalé intenzity a nelze pochybovat, že doba jeho trvání v konkrétním případě naplňuje znak „pokračování v páchání činu po delší dobu“ coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za pokračování v jednání po delší dobu je judikaturou považováno období řádově v měsících, přičemž platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat (k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, 8 Tdo 105/2008 publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr. aj.). Soudy v této souvislosti zjistily, že jednání obviněné trvalo nejméně po dobu tří let, tj. od září 2006 do 28. 9. 2009. Počátek doby, po kterou mělo docházet k týrání nezletilé, byl vymezen dobou školní docházky, její konec pak zásahem Policie ČR v místě bydliště obviněné, po němž byla nezletilá umístěna do dětského domova.
Jednání obviněné bylo opodstatněně kvalifikováno jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť vykazuje všechny jeho znaky. Není pochyb o tom, že vedle existence formálních zákonných znaků byla naplněna i materiální stránka předmětného trestného činu; jednání obviněné bylo natolik závažné, že zanechalo na poškozené, která neměla možnost vzhledem ke svému věku, citové vazbě a strachu se obviněné bránit, psychické následky. V žádném případě nepostačí, že věc je řešena také opatrovnickým soudem, uplatnění odpovědnosti v rovině trestněprávní a aplikace prostředků trestního práva je zcela přiléhavé.
Dovolací soud nepolemizuje s tím, podle čl. 32 odst. 4 věty první Listiny základních práv a svobod péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Toto právo ale rodič může vykonávat pouze způsobem, který nevede k poškozování fyzického či psychického zdraví dítěte. Pokud tedy v daném případě orgány činné v trestním řízení vystoupily na obranu zdraví nezletilého dítěte, nelze takový postup hodnotit jako porušení práv rodiče.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková