ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.790.2010.2
sp. zn. 8 Tdo 790/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 v řízení o dovolání obviněného R.T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, takto:
Podle §30 odst. 1 tr. ř. (analogicky) je soudkyně JUDr. Věra Kůrková vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného R. T., a to v řízení o dovolání vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 790/2010 v trestní věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 46/2007.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 2 T 46/2007, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 3 tr. zák. ve zněním účinném ke dni 20. 8. 2001 za tento trestný čin a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §234 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, k souhrnnému trestu doživotí. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, a další rozhodnutí na tento rozsudek (výrok) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. T. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Z podnětu jeho odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném ke dni 20. 8. 2001 za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a dále za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soud v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, a za další trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o páté rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě k podnětu odvolaní státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podanému v neprospěch obviněného usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 155/2004, podle §258 odst. 1 písm. a), b) c) d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2004, č. j. 4 T 2/2003-1963, jímž byl mimo jiné obviněný pro projednávaný skutek podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. Podruhé k odvolání státní zástupkyně téhož krajského státního zastupitelství podanému v neprospěch obviněného svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 pod sp. zn. 8 To 26/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, č. j. 4 T 2/2003-2186, jednak ve výroku o trestu, jednak ve zprošťujícím výroku pod bodem 3) výroku rozsudku, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. pro předmětný skutek znovu zproštěn obžaloby, a v navazujících výrocích o náhradě škody. Znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení ve zprošťujícím výroku soudu prvního stupně a současně podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu; odvolání obviněného R. T. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Potřetí ve věci rozhodoval svým usnesením ze dne 4. 10. 2006 pod sp. zn. 8 To 86/2006, jímž znovu z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2006, č. j. 4 T 2/2003-3098, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro předmětný skutek opětovně zproštěn, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného znovu v neprospěch obviněného R. T. svým usnesením ze dne 29. 5. 2007 pod sp. zn. 8 To 45/2007 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil další, v pořadí již čtvrtý rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 T 2/2003-3446, jímž byl obviněný znovu podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, současně však podle §262 tr. ř. nařídil, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podal obviněný R. T. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. a podle §265b odst. 2 tr. ř. směřující proti výroku o vině i trestu.
Věc je u Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího vedena pod sp. zn. 8 Tdo 790/2010 a napadla do senátu č. 8, jenž je složen ze soudců JUDr. Jana Bláhy (řídící předseda senátu), JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové. Opatřením řídícího předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy byla věc přidělena JUDr. Věře Kůrkové.
Z obsahu spisu se mimo jiné podává, že o ústavní stížnosti jmenovaného obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, rozhodl Ústavní soud odmítavým usnesením ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07, přičemž senát tohoto soudu byl složen ze soudců Vladimíra Kůrky, Jiřího Muchy a Jana Musila. Soudce Vladimír Kůrka je manžel soudkyně Nejvyššího soudu Věry Kůrkové.
Pro úplnost není od věci uvést, že ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto jednak tak, že jím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 T 2/2003 a věc byla vrácena soudu prvního stupně (výrok I.), jednak jím bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II.). Pokud obviněný napadl usnesení vrchního soudu v části, kde bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí (výrok I), Ústavní soud odkázal na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio ) a v souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím „konečným“, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková „konečná“ rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí žádným způsobem napadnout. Ústavní soud konstatoval, že v tomto posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu pokládal v této části ústavní stížnost za nepřípustnou.
Napadl-li obviněný usnesení vrchního soudu v části, kde tento soud nařídil, aby věc rozhodl a projednal Krajský soud v Praze (výrok II), Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť jde právě o rozhodnutí, kterým byla „ukončena“ relativně samostatná část řízení, stěžovatel je nemůže napadnout opravným prostředkem, přičemž je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto by probíhalo zcela zbytečně. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil nezbytnost velice zdrženlivého přístupu a že z tohoto důvodu je jeho úlohou „pouze“ posoudit, zda rozhodování soudu odvolacího nenese známky libovůle. Zabýval se proto otázkou důvodnosti, přesněji řečeno odůvodněnosti bezprostřední příčiny pro přikázání věci jinému soudu, tedy zda soud prvního stupně skutečně opakovaně nerespektoval právní názory soudu odvolacího. Uzavřel, že jde-li o ústavní požadavky, týkající se odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, jejichž nesplnění by bylo důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, č. 5), Ústavní soud žádné pochybení na straně vrchního soudu nezjistil.
Soudkyně JUDr. Věra Kůrková na podkladě těchto poznatků předložila věc senátu k rozhodnutí o vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. s vyjádřením, že je subjektivně přesvědčena o tom, že není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované trestní věci, a domnívá se, že pro tento závěr nesvědčí ani zjištěné objektivní okolnosti. Současně ale dodala, že si je vědoma, že v intencích judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva nestačí, se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam.
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodnout.
V daných souvislostech je vhodné odkázat na tu část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 - 44).
Je zjevné, že žádná ze skutečností předjímaných v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. zakládajících pochybnosti o nestranném rozhodnutí u soudkyně JUDr. Věry Kůrkové subjektivně neexistovala a nebyla podložena ani objektivním zjištěním. Co bylo z obsahu spisového materiálu nesporné, bylo toliko zjištění, že o ústavní stížnosti obviněného ve stadiu po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byl jednak zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 T 2/2003, a věc byla vrácena soudu prvního stupně (výrok I.), jednak jím bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II.), rozhodoval jako člen senátu Ústavního soudu manžel jmenované soudkyně.
Senát Nejvyššího soudu dospěl v konkrétním případě k závěru, že byť Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí, nelze spolehlivě vyloučit, že způsobilost jmenované soudkyně Nejvyššího soudu nestranně rozhodnout je zpochybnitelná v již zmíněné „jevové rovině“, a to zvláště v konfrontaci s námitkami dovolatele, jež podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel totiž znovu namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože ve věci rozhodl nezákonný soudce. Za věcně i místně příslušný soud považoval i nadále Krajský soud v Plzni a za zákonné soudce ty, kteří ve věci původně rozhodovali, a nikoliv soudce Krajského soudu v Praze. Jakkoliv se Ústavní soud zabýval námitkami obviněného zásadně v rovině, zda rozhodování odvolacího soudu nenese známky libovůle, a svoji pozornost soustředil k otázce důvodnosti, přesněji řečeno odůvodněnosti bezprostřední příčiny pro přikázání věci jinému soudu, tedy zda soud prvního stupně skutečně opakovaně nerespektoval právní názory soudu odvolacího, přičemž nezjistil nesplnění ústavních požadavků, týkající se odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, nelze spolehlivě vyloučit pochybnosti, že právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu a zaměřený k otázce „odůvodněnosti“, nikoliv důvodnosti označeného usnesení Vrchního soudu v Praze může být pro obviněného ale i širší veřejnost vnímán jako názor, jímž je způsobilost soudkyně Nejvyššího soudu nestranně a objektivně rozhodnout ovlivněna při posuzování otázek relevantních z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že soudkyně JUDr. Věra Kůrková je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného R. T., a to v řízení o dovolání vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 790/2010.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková