ECLI:CZ:NS:2011:8.TZ.106.2011.1
sp. zn. 8 Tz 106/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného mladistvého „tulipána“*), proti pravomocnému usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 NZA 1081/2011, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov usnesením ze dne 15. 4. 2011, č. j. ZT 504/2009-61, podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného mladistvého „tulipána“ (dále jen mladistvého) pro skutek spočívající v tom, že „v blíže nezjištěné době od 5. 7. 2009 do 8.00 hodin dne 26. 7. 2009 v D. L., nastříkal na budovu základní školy na východní straně objektu budovy tělocvičny sprejem zelené barvy ve výšce 1,5 m od spodní hrany stěny nápis SHIP a číslice 09, nad číslicemi hvězdička, pod číslicemi dvojité podtržení v délce 0,5 m, nastříkal sprejem na školní garáž nacházející se v areálu školy, a to uprostřed budovy na světlejší části vpravo nahoře nápis černé barvy SHIP 09, nad číslicí 09 nasprejoval hvězdičku, tloušťka čáry 2 cm, nastříkal sprejem napravo od hnědých dveří ve výšce 0,2 m od spodní hrany stěny budovy nápis černé barvy SHIP, dvakrát podtržený, tloušťka písmen 2 cm, nad tento nápis nastříkal nápis TSR, černé barvy, a dále na východní stranu garáže školy nastříkal sprejem ve výšce 0,6 m ve vzdálenosti 0,5 m nápis TSR, podtržen čárou 0,8 m, nad tento nastříkal sprejem nápis černé barvy SHIP 09 s hvězdičkou nad číslicemi, dále nastříkal sprejem na zeď autobusové zastávky ve vzdálenosti asi 20 metrů od křižovatky silnice vedoucí na obec Ž. a H. L., a to vlevo od dveří ve výšce 1,2 m od spodní hrany zdi a 0,5 m od boční stěny černý nápis SHIP o velikosti písmen 0,6 m a číslicemi 09 o velikosti 0,4 m, kdy nad dvojčíslím se nachází hvězdička, pod tento nápis nastříkal sprejem ve výšce 0,4 m a délce 1,5 m od boční stěny černá písmena TSR o velikosti 0,4 m, dále vpravo od dveří ve výšce 1,7 m od spodní zdi, ve vzdálenosti 0,5 m černý nápis SHIP o velikosti 0,6 m, kdy nad písmenem P se nachází hvězdička, pod tímto obrazcem ve výšce 1,2 m ve vzdálenosti 0,2 m nastříkal sprejem nápis černé barvy TSR, čímž obci D. L., způsobil škodu ve výši 26.800,- Kč, ve kterém je spatřováno provinění poškozování cizí věci podle §257b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 2011.
Usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 NZA 1081/2011, bylo shora citované usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov podle §174a odst. 1 tr. ř. za použití §8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zrušeno jako nezákonné.
Nejvyšší státní zástupce poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí zejména na to, že mladistvý „tulipán“ je usvědčován některými opatřenými důkazy, jako je podání vysvětlení D. K. či T. T., ze závěrů odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha vyplývá, že nelze rozhodnout, zda pisatelem předložených nápisů „tagů“ je mladistvý „tulipán“, lze pouze konstatovat, že mladistvý přichází jako pisatel nafocených nápisů v úvahu, a sám mladistvý „tulipán“ v podání vysvětlení dne 15. 10. 2009 uvedl, že logo „SHIP“ používá jako vlastní značku. Na základě těchto důkazů nelze podle něj jednoznačně přijmout závěr, že není prokázáno, že skutek spáchal mladistvý. Poznamenal též, že závěr podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. musí být natolik nezpochybnitelný, že na něm nemůže nic změnit ani provedení důkazů v hlavním líčení před soudem prvního stupně, a to za uplatnění zásad ústnosti, bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6, 11 a 12 tr. ř.). Proto zastavení trestního stíhání z uvedeného důvodu je namístě jen tam, kde nelze podle výsledků důkazů shromážděných v přípravném řízení podat na mladistvého obžalobu, když opatřené důkazy spolehlivě vyvracejí důvodné podezření, že skutek spáchal mladistvý. Přetrvává-li důvodné podezření ze spáchání stíhaného skutku, v němž je spatřován trestný čin, mladistvým a nebylo-li toto podezření rozptýleno ani dokazováním provedeným v přípravném řízení za dodržení zásad uvedených v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., není možné trestní stíhání zastavit, ale státní zástupce musí podat obžalobu, nejsou-li zde jiné překážky. To platí i za situace, jestliže ve věci byly v přípravném řízení opatřeny důkazy, z nichž některé mladistvého usvědčují a jiné naopak podezření ze spáchání trestného činu vyvracejí nebo zeslabují, a pokud závěr o tom, že skutek, pro nějž se vede trestní stíhání, nespáchal mladistvý, závisí na hodnocení těchto rozporných důkazů, které připouštějí ještě reálnou možnost, že mladistvý je pachatelem trestného činu. Závěrem nejvyšší státní zástupce státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Brno-venkov přikázal, aby s ohledem na důkazní situaci, jelikož výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení mladistvého před soud, podal obžalobu.
Pro úplnost je třeba dodat, že označené usnesení nejvyššího státního zástupce bylo v pořadí již druhým rozhodnutím, které v dané věci učinil. Usnesením ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 1 NZA 1056/2010, nejvyšší státní zástupkyně rozhodla podle §174a odst. 1 tr. ř. za použití §8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, tak, že usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno – venkov ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. ZT 504/2009, jímž bylo podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání mladistvého „tulipána“ pro týž skutek, se zrušuje, neboť je nezákonné.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch mladistvého proti pravomocnému usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 NZA 1081/2011, stížnost pro porušení zákona, v níž namítl, že napadeným pravomocným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 a §174a odst. 1 tr. ř. Uvedl, že sice nelze zpochybnit, že se projednávaný skutek stal a že je trestným činem, o pachateli však nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by odůvodňovaly podání obžaloby na konkrétní osobu, řada důkazů, které mají obviněného usvědčovat, se podle jeho názoru pohybuje v mezích presumpce pachatelství, vyvozované z modu operandi a presumovaného chování určité skupiny dospívající delikventní mládeže.
Po zevrubné rekapitulaci výsledků dokazování učiněného v přípravném řízení stěžovatel mínil, že i když A. B. (č. l. 34) a T. T. (č. l. 39) ve vysvětleních sice naznačovali, že uvedené nápisy musela psát tatáž osoba, která psala i nápisy v T. (za což byl mladistvý „tulipán“ uznán vinným), nelze je však brát jako usvědčující důkaz, neboť se tak vyjádřili jako osoby, které nebyly předmětné trestné činnosti osobně přítomny a nevnímaly ji svými smysly. Orgánům činným v trestním řízení oba jmenovaní jen sdělovali své subjektivní pohledy na možné autorství „tagů“. Nic relevantního neuvedl ani D. K., který se vyjádřil k jinému skutku a hodnotil otázku možného autorství předmětných nápisů (opět jde o spekulativní hodnocení důkazů). Názory jmenovaných osob jsou však podle stěžovatele značně relativizovány odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Praha. Navíc, jak ministr spravedlnosti poznamenal, mladistvý „tulipán“ k věci odmítl vypovídat, přičemž jeho vysvětlení ze dne 15. 10. 2009 nelze do hodnocení důkazů zahrnout, ač tak nejvyšší státní zástupce činí. Šlo by o zahrnutí procesně nepoužitelného důkazu, při jehož provedení mladistvý neměl obhájce, ač vypovídal ke své trestné činnosti.
Vyjádřil přesvědčení, že zásada volného hodnocení důkazů se týká všech stadií trestního řízení a všech orgánů činných v trestním řízení. Jestliže ve věci činný státní zástupce postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže nejvyšší státní zástupce podle §174a tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Pokud státní zástupce nepřekročil kautely, které mu dává zákon, nemůže jít podle názoru ministra o rozhodnutí nezákonné a zásah nejvyššího státního zástupce by potom popíral procesní samostatnost státního zástupce, který věc projednává a rozhoduje a je také výlučnou osobou oprávněnou podat obžalobu (srov. §2 odst. 8 tr. ř.). V takovém případě nelze napadenému rozhodnutí vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (s odkazem na č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.), z čehož dovozuje, že vydáním usnesení porušil nejvyšší státní zástupce zákon.
Ministr spravedlnosti dále ve své stížnosti dovodil, že státní zástupce zásadně není oprávněn podat u soudu obžalobu v nejistotě ohledně pachatelství obžalovaného. Z okolností výše uvedených je podle jeho právního názoru zřejmé, že ani provedení důkazů ve spisu podchycených v rámci hlavního líčení by nemohlo nic změnit na závěru o nedůvodnosti dalšího trestního stíhání mladistvého „tulipána“ pro uvedené provinění, neboť žádný z vyslýchaných svědků nebyl předmětné trestné činnosti osobně přítomen a nevnímal ji svými smysly, orgánům činným v trestním řízení jen sdělovali své subjektivní pohledy na možné autorství „tagů“. Pokud již slyšené osoby určité důkazy hodnotily, je potřeba takové hodnocení kriticky zkoumat. Stěžovatel dále podotkl, že dokazování nemůže být doplněno o konfrontaci mladistvého se svědkem D. K., neboť obviněný odmítl ve věci vypovídat a nelze jej tedy nutit, aby sám sebe usvědčoval (nemo tenetur se ipsum accusare). Na základě výše uvedených skutečností proto považuje za nepřípustný pokyn nejvyššího státního zástupce, aby byla bez dalšího podána obžaloba.
Poznamenal, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce ve smyslu §174a tr. ř. nelze napadnout řádným opravným prostředkem, jeho zákonnost a věcnou správnost je však možné přezkoumat v rámci stížnosti pro porušení zákona (srov. přiměřeně č. 48/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 NZA 1081/2011, byl v neprospěch mladistvého „tulipána“ porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 a §174a odst. 1 tr. ř. a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Stížnost pro porušení zákona byla předložena k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, které prostřednictvím svého státního zástupce (ředitele odboru trestního řízení) navrhlo, aby byla stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta jako nepřípustná. V textu vyjádření státní zástupce připomněl, že stížnost pro porušení zákona byla opřena zejména o jiné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěl nejvyšší státní zástupce v napadeném usnesení. Aniž by pokládal za potřebné zabývat se věcnými důvody podání stížnosti pro porušení zákona (v mezidobí již byl mladistvý podle §226 písm. c) tr. ř. pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 2 Tm 5/2011), zdůraznil z judikatury vyvozovaný vztah speciality ustanovení §174a odst. 1 tr. ř. k ustanovení §266 odst. 1 tr. ř.
Za situace, kdy se pod pojmem „usnesení o zastavení trestního stíhání“ v §174a odst. 1 tr. ř. rozumí nejen samotné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., ale také rozhodnutí nadřízeného státního zástupce o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu §148 odst. 1 tr. ř. nebo rozhodnutí nadřízeného státního zástupce o zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu §149 odst. 1 tr. ř., lze podle jeho mínění za takové rozhodnutí považovat i usnesení nejvyššího státního zástupce vydané podle §174a odst. 1 tr. ř. (argument a minore ad maius).
Judikatura Nejvyššího soudu sice nevylučuje podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce ve smyslu §174a odst. 1 tr. ř. jako možného prostředku k odstranění vad předpokládaných v ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., a to zejména tehdy, jestliže nebyla respektována zákonem stanovená lhůta pro jeho vydání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 97/2005, které bylo publikováno pod č. 6/2006-II. Sb. rozh. tr.). Současně ale Nejvyšší soud podmiňuje podání stížnosti pro porušení zákona tím, že zrušení mimořádného kasačního rozhodnutí nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. ř. evidentně převyšuje nad zájmem na stabilitě takového pravomocného rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. V případě nyní posuzovaného usnesení nejvyššího státního zástupce je přitom zřejmé, že bylo vydáno za dodržení všech zákonných formálních požadavků, má pro meritum věci toliko zatímní důsledky a že způsobení stejných zatímních důsledků bylo v předmětné věci charakteristické pro veškeré rozhodování orgánů činných v trestním řízení i před vydáním usnesení podle §174a odst. 1 tr. ř., které se stalo předmětem výhrad obsažených ve stížnosti pro porušení zákona. Uzavřel proto, že zájem na zrušení usnesení nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. ř., který je v mimořádném opravném prostředku odůvodněn jen poukazem na údajné porušení §2 odst. 6 tr. ř., nemůže v žádném případě převyšovat nad zájmem na stabilitě takového usnesení.
Ačkoliv ministr spravedlnosti bez pochybností dovozuje, že zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí nejvyššího státního zástupce ve smyslu §174a tr. ř. je možno přezkoumat v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona a odkazuje v této souvislosti přiměřeně na rozhodnutí publikované pod č. 48/1970-II. Sb., Nejvyšší soud jednoznačnost jeho přesvědčení (stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství) nesdílí, a proto právě k otázce přípustnosti stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce za podmínek §174a tr. ř. soustředil svoji pozornost.
Podle §174a odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Podle §174a odst. 3 tr. ř. zruší-li nejvyšší státní zástupce usnesení podle odstavce 1, pokračuje v řízení státní zástupce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí nejvyšší státní zástupce, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nejvyšší státní zástupce nařídil.
V ustanovení §174a tr. ř. je zakotveno mimořádné kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce, které má obdobu mimořádného prostředku směřujícího k nápravě vadných (nezákonných) rozhodnutí, neboť je uplatňováno vůči pravomocným usnesením státních zástupců. Z povahy věci je proto soustředěno do přípravného řízení. Nelze ho ovšem zařadit mezi mimořádné opravné prostředky, neboť zde chybí podání vlastního opravného prostředku (obdoba dovolání, stížnosti pro porušení zákona apod.). Nejvyšší státní zástupce má toto oprávnění svěřeno na základě vlastního přezkumu každého usnesení o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci jinému orgánu, které bylo některým nižším státním zástupcem vydáno a jež je mu nutno doručit za podmínek §173a tr. ř.
Jde-li o stížnost pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce ve smyslu ustanovení §174a odst. 1 tr. ř., zákon podání tohoto mimořádného opravného prostředku přímo nevylučuje. Žádné ustanovení trestního řádu totiž nestanoví, že proti němu není stížnost pro porušení zákona přípustná (jako v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona - §266 odst. 1 tr. ř. věta in fine nebo o dovolání - §265n tr. ř.). Nejvyšší soud ostatně již ve své rozhodovací praxi konstatoval, že jako možný prostředek k odstranění vad předpokládaných v ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k takovému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu zejména tehdy, jestliže nebyla respektována zákonem stanovená lhůta pro toto rozhodnutí (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 97/2005, publikované pod č. 6/2006-II. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 84/2006).
Přesto ale mezi stížností pro porušení zákona a její úpravou v ustanovení §266 a násl. tr. ř. na straně jedné a mimořádným kasačním oprávněním nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. na straně druhé existuje specifická vazba, kterou nelze pominout a ignorovat a k níž bylo přihlédnuto i v těch rozhodnutích Nejvyššího soudu, která za určitých, spíše ale výjimečných okolností připouštějí podání stížnosti pro porušení zákona i proti usnesení nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. ř.
V této souvislosti je pro úplnost třeba poznamenat, že odkaz ministra spravedlnosti na přiměřené užití rozhodnutí publikovaného pod č. 48/1970-II. Sb. rozh. tr. není přiléhavý. Rozhodnutí č. 48/1970 Sb. rozh. tr. bylo uveřejněno s právními větami následujícího znění:
I. Pravomocné rozhodnutí prokurátora o zastavení trestního stíhání je možno zrušit jen cestou mimořádných opravných prostředků, tj. buď v důsledku povolení obnovy trestního řízení, nebo na základě stížnosti pro porušení zákona. Takové rozhodnutí nemůže zrušit nadřízený prokurátor podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., protože podle tohoto ustanovení je možno zrušit jen nezákonná a neodůvodněná rozhodnutí a opatření vyšetřovatelů a vyhledávacích orgánů.
II. V rámci předběžného projednání obžaloby může soud přezkoumávat podle §186 odst. 1 písm. e) tr. ř. jen zákonnost postupu v přípravném řízení, nemůže však přezkoumávat pravomocná rozhodnutí, i když nezákonná, ve věci samé. Taková rozhodnutí mohou být přezkoumávána jen v řízení o mimořádném opravném prostředku proti nim podaném.
Z toho vyplývá, že argumentace právní větou uvedenou jako druhou v pořadí se uvedeného problému vůbec nedotýká, a jde-li o právní větu pod bodem I., není již aktuální, jelikož významně časově předchází právní úpravě ustanovení §174a tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2002.
Nejvyšší soud se již v minulosti opakovaně zabýval tím, zda je přípustná stížnost pro porušení zákona podaná proti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 58/2003, uvedl, že ustanovení §174a tr. ř. zavedené do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. je ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, takže podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci.
Vyslovený právní názor byl později usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 19/2005, modifikován v tom smyslu, že pod pojmem „usnesení o zastavení trestního stíhání“ užitým v ustanovení §174a odst. 1 tr. ř. není myšleno pouze rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, ale také rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zastavení trestního stíhání nebo rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nikterak nezpochybňuje, že usnesení nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. ř. je rovněž usnesením o zastavení trestního stíhání, což ale ještě samo o sobě neznamená, že proti němu není stížnost pro porušení zákona přípustná z týchž důvodů, které jsou relevantní pro posuzování její přípustnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání nižších státních zástupců, jak naznačuje ve vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství.
V usnesení sp. zn. 4 Tz 58/2003 Nejvyšší soud zevrubně odůvodnil svůj názor, že ustanovení §174a tr. ř. je ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, argumentem systematického srovnání předmětných zákonných ustanovení, který ale podpořil i dalšími právními argumenty, včetně upozornění na historické souvislosti.
Připomněl, že jedním ze základních důvodů právní úpravy oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. je snaha zajistit dodržení zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Podstatou zásady obžalovací v trestním procesu je rozdělení základních procesních funkcí (obžaloba, obhajoba, rozhodnutí) mezi jednotlivé procesní subjekty. Funkce žalobce je svěřena samostatnému procesnímu subjektu, státnímu zástupci, bez jehož návrhu nemůže být trestní řízení konána, naopak k podání obžaloby či návrhu na potrestání není oprávněn žádný jiný subjekt než státní zástupce - v tomto směru je státní zástupce jako žalobce pánem sporu (dominus litis). Ze zásady obžalovací vyplývá požadavek takové úpravy trestního řízení, kdy rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení (tedy ve stadiu před podáním obžaloby) je ve výlučné kompetenci státního zástupce bez jakékoli další ingerence soudu, resp. bez ingerence jiného procesního subjektu. Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o zákonnosti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení, bylo by takové rozhodnutí v rozporu se zásadou obžalovací jako jednou ze zásadních zásad trestního práva procesního.
V rámci úvah o vztahu ustanovení §174a tr. ř. a ustanovení 266 odst. 1 tr. ř. také upozornil na některé výrazné koncepční změny právní úpravy přípravného řízení, které přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Jednou z takových změn je i výrazné posílení postavení státního zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v celém přípravném řízení a rozhoduje o všech důležitých otázkách v přípravném řízení, včetně všech meritorních rozhodnutí. V souladu s právní úpravou dominantního postavení státního zástupce v přípravném řízení je i závěr Nejvyššího soudu, že náprava nezákonných rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci je v plné kompetenci nejvyššího státního zástupce jako orgánu soustavy státních zastupitelství, do které Nejvyšší soud není oprávněn ingerovat na základě stížnosti pro porušení zákona. Z toho též logicky plyne, že žádnému soudu obecné soustavy soudů, tedy ani Nejvyššímu soudu nepřísluší státnímu zástupci přikazovat, že ta která osoba má být postavena před soud, jinými slovy že na ni má být pro určité jednání podána k soudu obžaloba, či návrh na potrestání. Případně naopak, že státní zástupce má trestní stíhání určité osoby pro konkrétní skutek zastavit, nebo věc postoupit orgánu příslušnému k projednávání přestupků. To je zcela nepochybně ve výlučné pravomoci a kompetenci státního zastupitelství, které jako jediný příslušný orgán je o tomto oprávněno rozhodovat.
Nejvyšší soud proto nemá žádný důvod odchýlit se od názoru, že podání stížnosti pro porušení zákona v případech, kdy bylo nejvyšším státním zástupcem rozhodnuto podle §174a odst. 1 tr. ř., nelze zcela vyloučit, ale možnost zásahu Nejvyššího soudu je třeba vnímat přísně restriktivně. Jako možný a žádoucí prostředek k odstranění vad předpokládaných v ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně a ve prospěch obviněného přichází v úvahu zejména tehdy, nebyla-li respektována zákonem stanovená lhůta pro rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §174a odst. 1 tr. ř. Rezignovat nebude možné na možnost nápravy takových nezákonných rozhodnutí, která se zcela vymykají zákonnému procesně právnímu rámci, mají za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu a tyto vady nelze již nikterak odstranit, nebo je lze odstranit jen s velkými obtížemi (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11).
Nejvyšší soud i nyní zdůrazňuje, že právní úprava stížnosti pro porušení zákona jakožto mimořádného opravného prostředku sleduje dva základní cíle - nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
Tyto požadavky však lze stěží spojovat se stížností pro porušení zákona směřující proti usnesení nejvyššího státního zástupce ve smyslu §174a odst. 1 tr. ř., jejímž důvodem je tvrzené porušení procesních předpisů při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), založené na odlišném přístupu k hodnocení důkazů nižším státním zástupcem a nejvyšším státním zástupcem. Taková stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce zpravidla nemůže plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona.
Ministr spravedlnosti podal v posuzované věci stížnost pro porušení zákona ve prospěch mladistvého „tulipána“ v podstatě proto, že se ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Brno – venkov a naopak nepřisvědčil názoru, který zaujal nejvyšší státní zástupce, pokud zrušil usnesení tohoto nižšího státního zástupce o zastavení trestního stíhání mladistvého jako nezákonné a uložil-li mu podat obžalobu. Připomněl, že zásada volného hodnocení důkazů se týká všech stadií trestního řízení a všech orgánů činných v trestním řízení. Jestliže ve věci činný státní zástupce postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže nejvyšší státní zástupce podle §174a tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě nelze napadenému rozhodnutí vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení, přičemž odkázal na rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud je především přesvědčen, že samotné odůvodnění stížnosti pro porušení zákona dokládá, že koliduje s již vyloženými principy, na nichž je založena obžalovací zásada, a že jde právě o ten případ, kdy je institut mimořádného opravného prostředku aplikován mimo zákonem sledovaný účel.
Podle stěžovatele v posuzovaném případě nebyl opatřen jediný usvědčující důkaz, přičemž argumentuje tím, že mladistvý odmítl vypovídat, podání vysvětlení A. B. či T. T. nelze hodnotit jako usvědčující důkazy, jelikož tyto osoby nebyly svědky jednání mladistvého, a k jinému skutku se vyjádřil i svědek D. K. Závěry odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha z oboru zkoumání ručního písma podle něj relativizují vyjádření mladistvých. Naproti tomu nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že mladistvý je usvědčován některými opatřenými důkazy, jako je podání vysvětlení D. K., T. T. a jako pisatel nafocených nápisů přichází v úvahu i podle odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha (podání vysvětlení mladistvého skutečně nelze jako usvědčující důkaz přijmout).
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr., nelze je bez pochybností na posuzovanou věc aplikovat. Podle právní věty, jíž se ministr spravedlnosti dovolává, jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení. Jakkoliv zásada volného hodnocení důkazů vymezená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. platí pro všechna stadia trestního stíhání, nelze pominout, že se její význam projevuje především při hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení při respektování zásady ústnosti a bezprostřednosti. Její význam v podobě, již jí přikládá stěžovatel pro stadium přípravného řízení, je zpochybněn jednak procesní formou, v níž byla převážná část důkazů opatřena (úřední záznamy o podaném vysvětlení), jednak také tím, že státní zástupce se provádění úkonů policejním orgánem nezúčastnil a ani sám žádný úkon neprovedl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona přiléhavě zdůraznil, že napadené usnesení nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. má pro meritum věci toliko zatímní důsledky, a proto lze oprávněně učinit závěr, že zájem na zrušení tohoto usnesení, odůvodňovaný jen tvrzeným porušením zásad obsažených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nemůže v daném případě převyšovat nad zájmem na stabilitě takového usnesení nejvyššího státního zástupce.
Úsudek o zatímním charakteru důsledků napadeného usnesení nejvyššího státního zástupce, jakož i jeho nikoliv zásadního významu pro meritorní rozhodnutí ostatně dokládá skutečnost, že mladistvý byl již v mezidobí rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 Tm 5/2011, který nabyl právní moci téhož dne, zproštěn obžaloby pro již dříve popsaný skutek, jímž měl spáchat provinění poškozování cizí věci podle §257b odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal mladistvý. V důsledku toho je také zcela nadbytečné vyjadřovat se k věcným důvodům stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (§274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.