ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1235.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1235/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2011, sp. zn. 11 To 158/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 54/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 3 T 54/2010, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný M. K. v období od počátku měsíce dubna 2009 do konce měsíce ledna 2010 v P. ani jinde neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči již zletilému synovi M. K. , ve výši 3 000,- Kč měsíčně, tak jak mu bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 P 273/2003, ze dne 6. 5. 2004, který nabyl právní moci dne 4. 8. 2004, přičemž si vyživovací povinnosti byl vědom a v situaci, kdy neměl dostatek finančních prostředků se ocitl vlastní vinou, neboť jako osoba samostatně výdělečné činná neplatil zdravotní a sociální pojištění a v případě nemoci neměl nárok na žádné nemocenské dávky, přičemž za uvedené období dluží k rukám matky M. K. ml. H. K. , finanční částku ve výši 23 000,- Kč a od doby dosažení zletilosti syna M. K. ml. k jeho rukám finanční částku ve výši 7 000,- Kč, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 56/2009 ze dne 8. 6. 2009, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 470/2009, za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 175/2008 ze dne 7. 8. 2008, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2009, byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 odsouzen k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Odvolání obviněného M. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. května 2011, sp. zn. 11 To 158/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy nesplnily svou povinnost, pokud se jako předběžnou otázkou nezabývaly posouzením skutečných výdělkových možností obviněného v rozhodném období. Obviněný v průběhu řízení opakovaně vypověděl, že v rozhodném období pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná – zedník. V březnu roku 2009 ovšem utrpěl vážný úraz žeber, v jehož důsledku nemohl po dobu minimálně šesti měsíců vykonávat svou práci a ocitl se tak bez jakýchkoliv příjmů. Ani před úrazem ale jeho příjmy nebyly příliš vysoké, dobrovolné dávky nemocenského pojištění proto nehradil. Tuto obhajobu obviněného soudy nevyvrátily a nepřihlédly ani ke skutečnosti, že výživné stanovené obviněnému ve výši 3 000,- Kč, by jím nemohlo být hrazeno ani z případných dávek nemocenského pojištění. Obviněnému nelze přisuzovat, že výživné na syna nehradil zaviněně a jeho jednání proto nelze posuzovat jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i „vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu řízení a projednání“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky v něm obsažené považuje za nedůvodné. Pokud obviněný v řízení uváděl, že v rozhodném období utrpěl zranění, které mu znemožnilo dosáhnout výdělků, z nichž by mohl uhradit stanovené výživné, pak odmítl specifikovat, u koho se mu zranění stalo, uváděl, že lékaře nenavštívil a nemocenské dávky nepobíral. Všechny své dluhy ale v rozhodném období splatil, finančními prostředky tedy zjevně disponoval, jen dal přednost zájmu na úhradu svých ostatních závazků před zájmem na výživě svého dítěte. Státní zástupkyně se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil v nepřímém úmyslu /§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/, neboť věděl, že neplacením výživného může ohrozit oprávněné zájmy svého syna a pokud se tak stane, byl s tím srozuměn. Vyživovací povinnost ve výši 3 000,- Kč je vzhledem k věku syna a jeho potřebám nízká a nepochybně nepostačující ke krytí jeho odůvodněných potřeb. V silách obviněného, který v době, kdy vydělával, dosahoval příjmu až 20 000,- Kč, tedy nepochybně bylo toto výživné hradit. Jelikož v posuzované věci námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nemůže být naplněn ani druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., kdy první z alternativ tohoto dovolacího důvodů vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nepřichází v úvahu. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel tento jím uplatněný dovolací důvod naplnil tvrzením, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho schopnostmi a možnostmi hradit v rozhodné době stanovené výživné a dále tvrzením, že ze zjištěného skutkového stavu nelze vyvodit závěr o existenci jeho zavinění a tedy dospět k závěru o jeho vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. K tomu, aby Nejvyšší dospěl k takovému závěru ovšem bylo třeba jisté dávky tolerance. Zčásti se totiž dovolací námitky obviněného opírají o kritiku způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (především pokud jde o hodnocení pravdivosti výpovědi obviněného) a z jaké důkazní situace vycházely, což nejsou námitky, které by bylo možno podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný, zákonný dovolací důvod.
Žádnou z námitek dovolatele navíc Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného pod dobu delší než čtyři měsíce a za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Objektem přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na příslušných ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů . Ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost . Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
Jak je patrno z odůvodnění obou rozhodnutí (str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 1-2 napadeného usnesení odvolacího soudu), oba soudy se nastíněnými otázkami se zřetelem k §9 odst. 1 tr. ř. velice pečlivě zabývaly, a to i z hlediska schopností, možností a majetkových poměrů obviněného. Nejvyšší soud se pak se závěry, které k těmto otázkám učinily, plně ztotožňuje.
Ze skutkových zjištění soudů, opírajících se především o výpověď samotného obviněného, o výpověď matky syna obviněného H. K. , a o listinné důkazy (přehled o uhrazeném výživném, doklady o jeho uhrazení, potvrzení o studiu poškozeného na gymnáziu v Příbrami, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 10 P 273/2003-34, jenž nabyl právní moci dne 4. srpna 2004, zpráva Úřadu práce hl. m. Prahy, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. června 2009, sp. zn. 4 T 56/2009, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 To 470/2009, dne 11. listopadu 2009, a trestní příkaz Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. srpna 2008, sp. zn. 4 T 175/2008, který nabyl právní moci dne 3. února 2009), vyplynulo, že obviněný M. K. v období od dubna roku 2009 do ledna roku 2010 neplnil svou vyživovací povinnost vůči svému synovi M. K. , stanovenou mu ve výši 3 000,- Kč rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. května 2004, sp. zn. 10 P 273/2003, ačkoliv si (mimo jiné i vzhledem k předcházejícím trestním řízení pro nedodržování této své povinnosti) své povinnosti byl vědom a přesto, že již v posledních třech letech byl pro tuto trestnou činnost odsouzen. Obviněný byl v rozhodné době osobou samostatně výdělečně činnou. Pokud dosahoval nějakých příjmů, tyto se pohybovaly okolo 20 000,- Kč. V rozhodné době byl obviněný podle svého tvrzení zraněn, v důsledku čehož nemohl pracovat, lékaře ale nenavštívil ani nepobíral nemocenské dávky, když v minulosti nehradil zdravotní ani sociální pojištění. Jinak je obviněný zdráv a jeho uplatnění na pracovním trhu nebrání ani žádná jiná okolnost. Vyživovací povinnost vůči M. K. ml. je jedinou vyživovací povinností obviněného, obviněný nemá žádné další závazky ani dluhy (tyto již v minulosti podle svého tvrzení splatil). Stanovené výživné ve výši 3 000,- Kč na druhou stranu u poškozeného odpovídá jeho odůvodněným potřebám, které se navíc od stanovení výše výživného ještě zvýšily (poškozený v době rozhodování soudů dokončoval střední školu).
V posuzované věci je tedy zřejmé, že obviněný v rozhodné době nehradil soudem stanovené výživné, které odpovídá objektivním potřebám vyživovaného, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. I pokud by obviněný v rozhodném období skutečně utrpěl úraz, který by mu dočasně zabránil ve vykonávání jeho živnosti, bylo pouze na něm, aby si již v minulosti pro tento případ (tj. dočasnou nemožnost výkonu živnosti) zajistil dostatečné finanční prostředky, aby byl schopen pravidelné úhrady výživného, popř. aby si pro tento případ zajistil výplatu nemocenských dávek, z nichž by výživné uhradil. Pokud toho nebyl schopen dosáhnout výkonem své živnosti, tj. jako osoba výdělečně činná, pak mu ze zdravotních ani jiných důvodů nic nebránilo, aby tohoto způsobu obživy zanechal a využil svého pracovního potenciálu v zaměstnaneckém poměru, kde by dosáhl pravidelných příjmů a kde by měl nárok i na nemocenské dávky. Úhrada soudem stanoveného výživného tedy byla ve schopnostech a možnostech obviněného.
Je přitom zřejmé, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil zaviněně. K naplnění přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku stačí nedbalost [§16 tr. zákoníku]. Pokud jde o jinou okolnost v podobě předcházejícího odsouzení nebo potrestání za takový čin v posledních třech letech podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, k jejímu naplnění stačí nedbalost nevědomá [§17 písm. b) tr. zákoníku].
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzovaném případě soudy zcela důvodně opřely svůj závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku o zjištění, že ač si byl obviněný (dle vlastního tvrzení i vzhledem ke své trestní minulosti, kdy byl již opakovaně trestán právě pro zanedbání povinné výživy svého syna) vědom své vyživovací povinnosti vůči svému synovi, tuto neplnil, přestože mu v tom objektivně nic nebránilo. Pokud by zde v rozhodné době skutečně existovala nějaká překážka (ve formě újmy na zdraví), pro kterou obviněný nemohl vykonávat svou živnost a tedy získávat finanční prostředky na svou obživu, obviněnému nic nebránilo, aby si pro tento nebo obdobný případ dopředu zajistil potřebné finanční rezervy, z nichž by výživné na svého syna uhradil, popř. aby hradil nemocenské pojištění a pak finanční prostředky na výživu svého syna získával po dobu své nemoci nebo úrazu z dávek tohoto pojištění. Obviněný ale žádné z těchto opatření neučinil a ani jinak se po dobu svého údajného úrazu nepokusil výživu svého syna zajistit. Je tedy zřejmé, a v tomto směru se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že se obviněný svého jednání dopustil úmyslně /§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/, neboť věděl, že svým jednáním může oprávněné zájmy svého syna porušit, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Zaviněním je pak evidentně pokryta i kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Ani námitky ve vztahu k absenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu tak nemohou obstát.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel výslovně neodkázal ani na jednu z alternativ tohoto dovolacího důvodů, vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání (odvolací soud jak již bylo výše uvedeno odvolání obviněného věcně přezkoumal a teprve poté je zamítl), je ale zřejmé, že v posuzovaném případě přichází v úvahu pouze druhá z uvedených alternativ uplatněného dovolacího důvodu, a to, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V situaci, kdy ale Nejvyšší soud, jak již bylo popsáno shora, neshledal, že by byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předcházejícím řízení dán, lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami obviněného není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík