ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1601.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1601/2011-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. července 2012 v neveřejném zasedání o dovoláních podaných obviněnými 1. Ing. J. H. , a 2. Ing. J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 50 To 144/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 124/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. H. a Ing. J. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 1 T 124/2008, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4,5 roku za současného stanovení dohledu probačního úředníka, a dále k náhradě škody poškozené společnosti Hausner GmbH, se sídlem Zintlhammer 20, 926 90 Pressath, SRN, ve výši 25.000 Euro, přičemž poškozená společnost byla se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný Ing. J. H. dne 15. 6. 2007 v P. , okres D. , v sídle družstva O. P. , V. , jako zmocněnec na základě generální plné moci vylákal pod záminkou platby v hotovosti na základě předchozí kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2007 s předmětem koupě 90 ks jalovic, od zástupce společnosti Hausner GmbH pana U. H. E. P. , částku 25.000 EUR za 55 ks jalovic, ačkoli předem věděl, že předmět koupě po zaplacení kupní ceny nevydá, a když zástupce poškozené společnosti částku 25.000 Euro uhradil v hotovosti v pokladně družstva, předmět koupě nevydal a předložil předem připravenou smlouvu o postoupení pohledávky spočívající v nároku na vrácení 100 ks užitkového skotu postupitele společnosti Habitus s.r.o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, U Papírny 615/7 za dlužníkem Hausner GmbH, dále odstoupení od kupní smlouvy ze strany společnosti Habitus s.r.o. a oznámení o zápočtu pohledávky, když data na smlouvě a oznámení o zápočtu byly dopsány až po uhrazení kupní ceny v hotovosti a z dokladů doložených obžalovaným B. mu muselo být zřejmé, že pohledávka neexistuje, přičemž zástupci poškozené společnosti U. P. před uhrazením kupní ceny nebyly známy skutečnosti o existenci takové pohledávky a ten kdyby o tomto věděl, kupní cenu by neuhradil, čímž způsobil společnosti Hausner GmbH, se sídlem Zintlhammer 20, 926 90 Pressath, SRN, škodu ve výši 714.625,- Kč dle platného kurzovního lístku.
Stejným rozsudkem byl obviněný Ing. J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný Ing. J. B. v přesně nezjištěné době od 6. 6. 2007 do 14. 6. 2007 v P. , okres D. , jako jednatel společnosti Habitus s.r.o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, U Papírny 615/7, podepsal bez uvedení datumu obviněnému J. H. smlouvu o postoupení pohledávky za dlužníkem společností Hausner GmbH se sídlem SRN, Pressath, Zintlhammer 20, spočívající v nároku na vrácení 100 ks užitkového skotu, který měl vzniknout odstoupením postupitele Habituis s.r.o. od kupní smlouvy ze dne 13. 11. 2006, když věděl, že tato pohledávka neexistuje a o tomto se ani nepřesvědčil, čemuž odpovídaly i doklady předložené při jednání s obžalovaným J. H. , kdy předložil jen fakturu jím vystavenou bez dokladu o doručení společnosti Hausner GmbH, bez dodacího listu a smlouvu o postoupení pohledávky bez potvrzení doručení společnosti Hausner GmbH, z čehož muselo být zřejmé i obviněnému J. H. , že pohledávka neexistuje, přičemž této smlouvy využil obžalovaný J. H. k započtení pohledávky z kupní smlouvy ze dne 13. 11. 2006, když dne 15. 6. 2007 po vylákání finanční částky 25.000 Euro od zástupce společnosti Hausner GmbH z kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2007 s předmětem prodeje 90 ks skotu jim dobytek nevydal.
K odvolání obviněných Ing. J. H. a Ing. J. B. rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 50 To 144/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 2. 2011, č. j. 1 T 124/2008-936, ve výrocích o trestech a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se odsuzují
- obžalovaný Ing. J. H. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon se mu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let,
- obžalovaný Ing. J. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon se mu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost Hausner GmbH, se sídlem v Zintlhammer 20, 926 90, Pressath, SRN, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal každý z obviněných dovolání.
Obviněný Ing. J. H. uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje zejména v tom, že nebyly respektovány zásady o omylu skutkovém pozitivním, neboť obviněný Ing. J. H. právě v tomto omylu jednal, když předložil svědku P. oznámení o započtení pohledávek. Domníval se totiž, že pohledávka O. P. , družstvo, od Habitus s.r.o. je vzájemná a tudíž započitatelná s pohledávkou společnosti Hausner GmbH za tímto výše uvedeným družstvem. Obviněný totiž předpokládal, že provedenou kompenzací vzájemných pohledávek obou dotčených subjektů zanikne zcela nárok společnosti Hausner GmbH na dodání 90 kusů jalovic a že zčásti pak ve stejném množství 90 kusů zanikne nárok družstva na vrácení skotu. Je ovšem evidentní, že k platnému započtení pohledávek nemohlo dojít. Proto pokud oba nižší soudy dospěly k závěru, že na straně obviněného Ing. J. H. je dán podvodný úmysl, pak bylo zapotřebí jeho jednání hodnotit nanejvýš jako pokus trestného činu podvodu podle §8 tr. zák. ve vztahu k §250 tr. zák., když úkon započtení nemohl mít ten právní význam, který předpokládal obviněný Ing. J. H.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak obviněný Ing. J. H. spatřuje zejména v chybném posouzení charakteru plnění ve výši 25.000 Euro poskytnutého společností Hausner GmbH ve prospěch družstva O. P. , neboť se nemůže jednat o škodu ve smyslu trestního zákona, pokud společnost Hausner GmbH poprávu složila zálohu na základě platně uzavřené kupní smlouvy na dodávku 90 kusů jalovic. Protože pokud nebyl platně proveden zápočet pohledávek mezi prodávajícím a poškozeným, pak i nadále trvá závazek družstva O. P. dodat předmět koupě. Nedošlo tedy k žádnému obohacení tak, jak podmiňuje skutková podstata trestného činu podvodu, neboť v případě právně neúčinného zápočtu trvá závazek na dodání skotu. Jedná se tedy o obchodněprávní vztah a je tudíž třeba respektovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Obviněný dále namítá, že provedenými důkazy nebylo objasněno postavení svědka P. vůči společnosti Hausner GmbH, kvůli čemuž by jím učiněné majetkové úkony nemusely představovat právní úkony této poškozené společnosti. Vytýká též absenci úředně ověřeného překladu z německého jazyka ve vztahu ke smlouvě ze dne 6. 6. 2007. Podle obviněného Ing. J. H. tedy nebylo nalézacím soudem provedeno takové dokazování, které by mohlo vést k jeho odsouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) uplatnil ve svém dovolání i obviněný Ing. J. B. Napadenému rozhodnutí především vytýká jeho nepřezkoumatelnost ve spojení s tím, že se soud nevypořádal s naplněním subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Z rozhodnutí totiž není zřejmé, k jakým závěrům okresní soud dospěl ze svědeckých výpovědí a dalších důkazů. Soud vůbec nevysvětlil, co se rozumí předběžným podepsáním smlouvy o postoupení pohledávky. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou tedy neúplná a neodpovídají ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný Ing. J. B. odkazuje na zásadu akcesority účastenství, podle které je pomoc trestná jen tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Podle jeho názoru se totiž spoluobviněný Ing. J. H. trestného činu podvodu nedopustil a proto se on nemohl dopustit pomoci k trestného činu. Jestliže by měl být uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. muselo by se navíc jednat o úmyslné jednání, tzn. musel by být alespoň srozuměn s tím, jakého jednání se dopustí spoluobžalovaný Ing. H. V tomto směru však dokazování vedeno nebylo a okresní soud vysvětluje právní posouzení věci pouze ve vztahu k spoluobviněnému Ing. J. H.
S ohledem na jím tvrzený rozpor ve výpovědích svědků Mgr. P. a Mgr. H. namítá, že svědci by mohli popisovat sepsání pouhého konceptu smlouvy o postoupení pohledávky a tudíž by bylo v pořádku, kdyby tento koncept neobsahoval datum a podpis. Poukazuje i na závěry auditu ohledně existence této pohledávky v účetnictví společnosti Habitus, s. r. o. Upozorňuje i na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 1196/2007, které interpretuje tak, že není podvodem, vylákal-li věřitel na dlužníku, nebo osobě za dlužníka jednající jen to, čím mu byl dlužník povinen, a proto v této věci je otázka existence dané pohledávky pro správnost učiněného rozhodnutí zásadní.
S ohledem na shora uvedené oba obvinění ve svých dovoláních shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že právní posouzení věci, tak jak bylo učiněno oběma soudy, vyvolává pochybnosti. Pokud soudy věc vyložily tak, že se oba obvinění dohodli na tom, že obviněný Ing. J. B. nechal vypracovat smlouvu o postoupení pohledávky s tím, že obviněný Ing. J. H. využije toho, že poškozený od něj bude odebírat skot a vyláká zaplacení zálohy, načež ukáže poškozenému smlouvu o postoupení pohledávky na základě níž neumožní poškozenému skot odebrat a zálohu, kterou zaplatil, mu nevrátí, při zjištění, že jde o neexistující dluh by byl rámec účastenství překročen a čin by byl spáchán již ve formě spolupachatelství obou obviněných podle §9 odst. 2 tr. zák. Je ovšem otázkou nakolik bylo prokázáno, že Ing. J. H. byl informován o neexistenci pohledávky a nakolik bylo prokázáno i to, že obviněnému Ing. J. B. bylo dostatečně známo, co obviněný Ing. J. H. zamýšlí provést se smlouvou o postoupení pohledávky. Pokud tyto okolnosti případu nebyly dostatečně prokázány, což nelze na základě dostupných spisových materiálů posoudit, pak by skutkový základ, na němž je odsouzení obviněných postaveno budil pochybnosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, nejsou-li shora uvedené pochybnosti vyvráceny provedenými důkazy, aby Nevyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a přikázal mu věc k novému jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Ing. J. H. a Ing. J. B. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V dovoláních oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v řízení před soudy zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle zmíněných vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, zejména pokud měli obvinění za to, že není dostatečně spolehlivě zjištěný skutkový stav věci, zejména pokud namítali, že nebyla soudy spolehlivě prokázána (ne)existence pohledávky společnosti Habitus s. r. o. za poškozenou společností Hausner GmbH, dále, že se soudy řádně nevypořádaly se zjištěním skutečného dne podpisu smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Habitus s. r. o. jako postupitelem a O. P. , družstvo jako postupníkem, a konečně také, že nedostatečně vyhodnotily skutečné postavení svědka P. Všechny tyto uplatněné námitky primárně směřují proti zjištěnému konečnému skutkovému stavu věci, který Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jím vázán. Zmíněné výtky, které jsou v mimořádném opravném prostředku obou obviněných podrobně popsány, proto stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud by dovolání obsahovala pouze tyto výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obvinění však současně shledávají naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. pomoc k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., zejména pokud jde o posouzení jeho subjektivní stránky a že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo pouze o obchodní spor. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána (právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 3 písm. b) §250 tr. zák. pak pachatel naplní, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Z toho vyplývá, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou tak být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.
Skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Domažlicích a z kterého v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Plzni, znaky uvedeného trestného činu evidentně naplňuje.
Podle zjištění soudů obvinění spáchali trestný čin, resp. pomoc k němu, prostřednictvím postoupení pohledávky a jejího započtení, a zatajení této skutečnosti poškozenému, resp. osobě za něj jednající.
Postoupení pohledávky ve smyslu §524 a násl. obč. zák. je právním úkonem, na jehož základě dochází ke změně v osobě věřitele. Písemnou smlouvu o postoupení pohledávky uzavírá původní věřitel (postupitel) a jiný subjekt (postupník), který nastupuje na místo původního věřitele. Jde o dvoustranný právní úkon bez účasti dlužníka, k němuž může tedy dojít i bez jeho souhlasu. Právním nástupcem původního věřitele se stává postupník, obsah závazku se však nemění, rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný.
Započtení jednostranným právním úkonem (§580 a násl. obč. zák., §358 a násl. obch. zák.), o které se v posuzovaném případě jednalo, je jedním z možných právních důvodů zániku vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka. Jde o formu bezhotovostního vyrovnání, které se neuskutečňuje faktickým plněním, nýbrž pouze odečtením vzájemných pohledávek. Nastane v případě, kdy věřitel i dlužník mají vzájemné pohledávky způsobilé k započtení, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. K zániku pohledávek dochází okamžikem, kdy se setkaly, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Převyšuje-li jedna pohledávka druhou, trvá co do zbytku dále.
Přestože se tedy jedná o instituty občanského a obchodního práva, není tím vyloučena možnost jejich zneužití, a to dokonce způsobem zakládajícím trestný čin podvodu, jestliže např. ten, kdo postoupil či započetl neexistující pohledávku, úmyslně předstírá její existenci.
Jak bylo oběma soudy zjištěno, vykazuje jednání obviněných Ing. J. H. a Ing. J. B. právě tyto posledně uvedené znaky, z čehož je třeba dovodit, že se nejednalo o běžný obchodně právní styk vycházející z pravidel tržní ekonomiky, jak tvrdí ve svém dovolání, ale naopak o trestný čin podvodu, neboť obvinění svým shora podrobně pospaným podvodným jednáním na jedné straně poškozené společnosti způsobili škodu a na druhé straně získali protiprávním způsobem prospěch, když na úkor poškozeného tím, že ho uvedli v omyl předstíráním neexistujících podstatných skutečností a zamlčením jiných podstatných skutečností, protiprávními prostředky jiného obohatili. Je potřeba zmínit, že existují hranice mezi tím, kdy pachatel obchodně právní vztahy úmyslně zneužívá k páchání trestné činnosti a tím, kdy účastník obchodně právních vztahů při realizaci svých práv a povinností jedná v omylu (např. z důvodu neznalosti všech podstatných náležitostí smlouvy). Takové nedostatky či překážky jsou v tržních vztazích předpokládané a existují proto nástroje obchodně právní či občanskoprávní, které jsou k jejich řešení určeny (odstoupení od smlouvy, vymáhání náhrady škody atd.). Tato, pro tržní ekonomiku obvyklá a v souladu s ní realizovaná jednání je nutné na základě institutů obchodního a občanského práva napravovat, protože jedině se zřetelem na ně je možné se zhojení z nich vzniklých důsledků domáhat. V těchto případech nelze použít prostředky trestního práva, neboť trestní právo je jen krajním prostředkem (tzv. princip „ultima ratio“) a nastupuje jen tehdy, když ostatní prostředky vedoucí k nápravě nelze využít. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomu mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněn pod č. 196 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS).
Z hlediska takto vyjádřeného principu subsidiarity trestní represe je však od jednání, při nichž lze uplatňovat prostředky občanského a obchodního práva, odlišit činy, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, což obvykle bývá tehdy, když pachatel na základě obchodněprávních či občanskoprávních vztahů záměrně realizuje své nekalé záměry, jež provádí prostřednictvím nebo na základě nedovolených a protiprávních postupů. Může tomu být v obchodních vztazích tehdy, pokud pachatel postupuje, tak jako tomu bylo v projednávaném případě, v rozporu s pravidly tržní ekonomiky při postoupení a započtení pohledávky, přičemž ve své podstatě ani nechce (v tomto případě ani nemůže) tyto obchodněprávní či občanskoprávní vztahy uskutečnit, neboť existenci předmětné pohledávky předstírá, ale naopak jeho jediným záměrem je podvodně vylákat od poškozeného finanční prostředky.
Právě k takovému zneužití obchodněprávních vztahů v projednávané věci došlo, neboť obviněný Ing. J. H. (poté co po vzájemné domluvě uzavřel s obviněným Ing. J. B. smlouvu o postoupení neexistující pohledávky) zavádějícími i nepravdivými postupy vylákal prostřednictvím prodeje užitkového skotu od poškozené společnosti Hausner GmbH finanční prostředky, které by poškozená, aniž by byla uvedena v omyl, nezaplatila. Jedná se o případ, kdy jsou instituty občanského a obchodního práva zneužity ke kriminálnímu činu. Takové úmyslné jednání obviněných, které podle zjištění obou nižších soudů, bylo od počátku vedeno záměrem poškozenou uvést v omyl a předstírat podstatné skutečnosti (existenci pohledávky) a zamlčet jiné (že zde ve skutečnosti není úmysl vydat předem zaplacené zboží), má podvodný charakter a nelze je považovat za běžně realizované postupy vycházející z pravidel tržní ekonomiky, protože v souladu s nimi nebylo postupováno.
V souladu s tímto názorem postupovaly a uvažovaly v projednávané věci oba soudy, které zjistily, že cílem obviněných nebylo řádné obchodování s poškozenou společností, ale snaha vylákat od ní peníze prostřednictvím nabídky na dodání užitkového skotu. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry obou soudů nižších stupňů a současně odkazuje na vcelku přiléhavý popis skutku z výroku nalézacího soudu. Jak uvedl okresní soud ve výroku a odůvodnění svého rozsudku, a jak bylo vyčerpávajícím způsobem shrnuto na straně 6-9 napadeného rozhodnutí, lze na podvodný charakter jednání obviněných (resp. naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu) bezpečně usuzovat z ve věci provedených důkazů. Z nich vyplynulo, že obvinění jednali ve vzájemné shodě tak, aby z poškozené společnosti vylákali finanční prostředky.
S ohledem na soudy zjištěné okolnosti případu muselo být oběma obviněným zřejmé, že pohledávka, kterou mezi sebou postoupili a obviněný Ing. J. H. poté započetl vůči poškozenému, neexistuje. Vědomost obviněného Ing. J. B. soudy dovodily i z toho, že dne 14. 12. 2006 sám podepsal prohlášení o vyrovnání položek se společností Hausner GmbH, což soudy zjistily ze závěrů znaleckého zkoumání této listiny. Navíc kupní smlouva mezi společnostmi Hausner GmbH a Habitus s. r. o. ze dne 13. 11. 2006, o kterou se měla předmětná pohledávka opírat (z důvodu smyšleného odstoupení od této kupní smlouvy, datovaného ke dni 7. 6. 2007), zněla na 63 kusů skotu a nikoli na 100 kusů, jejichž vrácení bylo na základě neexistující pohledávky požadováno. Obviněný Ing. J. B. ostatně nebyl ani schopen při sepisu smlouvy o postoupení pohledávky podložit existenci postupované pohledávky relevantními dokumenty, což vyplynulo z výpovědí svědků Mgr. P. a Mgr. H. Navíc, pokud by došlo k jím tvrzenému postoupení skutečné pohledávky, nebylo by důvodu vyčkávat s doplněním data a podpisu do smlouvy o postoupení existující pohledávky.
Neexistence předmětné pohledávky musela být zřejmá i obviněnému Ing. J. H. , který požádal advokátní kancelář o sepsání smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by měl od obviněného Ing. J. B. doklady prokazující její existenci. Jako osoba s praxí v uzavírání obchodů se skotem si musel být vědom toho, že pohledávka není dostatečně dokladována a byl na to i důrazně upozorňován svědky - advokátem Mgr. P. a advokátním koncipientem Mgr. H. Tuto smlouvu nenechal datovat, a stejně tak i oznámení o zápočtu podepsané předsedou družstva O. P. p. V. bylo vyhotoveno s volným prostorem v textu připraveným pro dopsání data uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a data vyhotovení oznámení. Vynechané údaje pak po vylákání finančních prostředků od poškozené dopsala na pokyn obviněného Ing. J. H. svědkyně R. Přitom obviněný Ing. J. H. do poslední chvíle předstíral, že k nakládce skotu skutečně dojde, jak vypověděli svědci P. a Z.
Z výše uvedeného lze dovozovat, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena jako simulovaný právní úkon, navíc podmíněný tím, že se podaří od zástupce poškozené společnosti vylákat úhradu zálohy kupní ceny. Z toho vyplývá, že obviněný Ing. J. B. vědomě pomohl připravit obviněnému Ing. J. H. podmínky pro vylákání těchto finančních prostředků, přičemž oba obvinění si museli být vědomi neexistence postupované pohledávky.
V předchozích odstavcích rozvedené skutečnosti prokazující vědomost obviněných o neexistenci předmětné pohledávky a jejich vzájemné srozumění jsou důležité i pro posouzení další relevantní námitky obviněného Ing. J. B. , kterou zpochybňuje správnost právního posouzení skutku jako pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Pomoc přitom přichází v úvahu jak před činem (např. pomocník opatří kasařské náčiní pachateli, který se chystá otevřít pokladnu), tak i při činu samotném (např. pachatel se snaží násilím otevřít dveře bytu, který chce vykrást, a pomocník mu při tom bez předchozí dohody poskytne páčidlo).
Trestněprávně postižitelná pomoc je v našem trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství , kterou je založena závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí existovat příčinný vztah , tzn. pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně relevantní aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky sama přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci je tedy z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to jednání pouze podporující činnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. trest.).
Na tomto místě je vhodné uvést (se zřetelem k dovolacím argumentům obviněného vztahujícím se k subjektivní stránce jeho jednání), že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně, s jehož právními závěry se ztotožnil také soud odvolací, dospěl po pečlivě provedeném dokazování a na jeho základě učiněných skutkových zjištěních k závěru, že obviněný Ing. J. B. svým jednáním naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
S tímto závěrem souhlasí i Nejvyšší soud. Podstata jednání obviněného Ing. J. B. spočívá (podle zjištění obou soudů nižších instancí) v tom, že v přesně nezjištěné době od 6. 6. 2007 do 14. 6. 2007 podepsal bez uvedení data obviněnému J. H. smlouvu o postoupení pohledávky za dlužníkem - společností Hausner GmbH, i když věděl, že tato pohledávka neexistuje, přičemž této smlouvy využil dne 15. 6. 2007 obviněný Ing. J. H. k započtení pohledávky poté, co vylákal finanční částku 25.000 Euro od zástupce společnosti Hausner GmbH. Tím poskytl jinému pomoc, aby ten ke škodě cizího majetku jiného obohatil tak, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Přitom, jak již rozvedl Nejvyšší soud výše, musel obviněný Ing. J. B. vědět o neexistenci pohledávky, a to zejména když podepsal prohlášení o vyrovnání položek s poškozenou společností ze dne 14. 12. 2006, nehledě na další okolnosti uzavření smlouvy o postoupení údajné pohledávky za poškozenou společností. V této souvislosti nelze přehlédnout, že tímto způsobem tak došlo k úhradě, případně k částečné úhradě, pohledávky družstva O. P. vůči společnosti Habitus, s. r. o. Ze souhrnu těchto okolností objektivního charakteru pak lze dovodit, že jednání obviněného Ing. J. B. bylo úmyslné, a došlo tak k naplnění i subjektivních znaků skutkové podstaty mu přisouzeného činu.
Vzhledem k již výše vícekrát zmiňované vědomosti obviněných o neexistenci postupované pohledávky není případná ani dovolací námitka obviněného Ing. J. B. odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1196/2007. V nyní posuzované věci totiž nešlo o jednání věřitele směřující k vylákání konkrétního plnění, na které měl věřitel vůči dlužníkovi nárok, tedy o situaci, kdy by dlužník vědomě plnil svůj existující dluh vůči věřiteli, přičemž by tak činil v důsledku omylu, do nějž ho uvedl věřitel nebo kterého věřitel využil, či v důsledku toho, že věřitel zamlčel podstatné skutečnosti. Na jiné případy podvodného jednání, než jsou uvedeny v předchozí větě, tento judikát nedopadá, a tím méně na věc, kdy si je „věřitel“ vědom, že vůči dlužníkovi žádnou pohledávku nemá. Nelze přehlédnout závěry soudů, že svědek P. vůbec nevěděl o nějakém závazku společnosti Hausner GmbH vůči družstvu O. P. (vzniklém v důsledku postoupení pohledávky), tato okolnost mu byla zatajena a takový závazek ani existovat nemohl, když poškozená společnost s Ing. H. , resp. s družstvem O. P. předtím nikdy neobchodovala. Za této situace by ostatně nebylo ani významné, zda došlo k platnému postoupení existující pohledávky. Z okolností případu je dále zřejmé, že poškozená společnost uhradila částku 25 000 Euro před naložením skotu jen proto, aby jí bylo toto zboží vydáno, místo toho však obviněný Ing. H. sdělil, že má vůči poškozené společnosti pohledávku postoupenou od společnosti Habitus, s. r. o. a že se zboží (skot) nakládat nebude.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obou obviněných je zjevně neopodstatněné a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík