ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.603.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 603/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 dovolání podané obviněným R. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 9 To 429/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 164/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 18 T 164/2010, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle §353 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to vidlí s dřevěnou násadou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Znojmě se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 2. září 2010 v době od 10.05 do 10.08 hodin v obci H. , v rodinném domě při projednávání převzetí vydražené nemovitosti, uchopil kovové vidle s dřevěnou násadou, mířil hroty vidlí na poškozeného Mgr. P. D. , přibližoval se k němu až na vzdálenost jednoho metru a řval, že se tady nic předávat nebude, křičel, že se jedná o jeho majetek, ať si jen zkusí na něj sáhnout, čímž v poškozeném vyvolal, a to vzhledem k zuřivosti jeho jednání a náhlosti útoku, vážnou obavu o jeho zdraví.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 9 To 429/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Markéty Krejčové, které směřoval do jeho zamítavého výroku v celém jeho rozsahu a uvedl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále v textu specifikoval, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Tento skutek byl podle obviněného nesprávně posouzen jako přečin podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přestože to žádné skutkové okolnosti neodůvodňují.
Obviněný předestřel svou verzi události ve smyslu své již dříve uplatněné obhajoby a zdůraznil, že nikomu nevyhrožoval, nemířil hroty vidlí na poškozeného Mgr. D. , nevyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu. V předmětné trestní věci podle něj nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by společenská škodlivost jeho jednání dosahovala alespoň na dolní hranici typové společenské škodlivosti přečinu podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Ve věci se tak podle obviněného neměl aplikovat trestní zákoník, ale měla být postoupena příslušnému správnímu orgánu, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 9 To 429/2011, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, případně aby v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve předeslal, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, výslovně směřovalo pouze proti výroku o trestu, přičemž státní zástupce odvolání nepodal. Vedle odvolání sepsaného obhájkyní však obviněný učinil odvolání i vlastnoručně sepsaným podáním, které i přes svoji nižší srozumitelnost zřejmě směřovalo i proti výroku o vině. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 2) vyplývá, že tento soud skutková zjištění i právní kvalifikaci skutku v určitém rozsahu přezkoumal. Za této situace považuje státní zástupce dovolání směřující proti výroku o vině za přípustné.
Dále pak státní zástupce uvádí, že námitky, kterými dovolatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jsou do značné míry formulovány jako námitky skutkové a dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce připomíná, že vyhrůžka těžkou újmou na zdraví nebo jinou újmou uvedenou v ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku sice zpravidla bude pachatelem pronesena výslovně, může však být učiněna i jinými slovními projevy nebo i výhrůžnými gesty („výhrůžka skutkem“), kterými pachatel dává poškozenému dostatečně jasným způsobem najevo možnost, že mu on nebo jiná osoba způsobí některou z újem v ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku uvedených. V daném případě šlo jednoznačně o výhrůžné jednání, které bylo v poškozeném způsobilé vyvolat důvodnou obavu minimálně z toho, že mu bude způsobena těžká újma na zdraví. Současně je nepochybné, že vidle jako nástroj způsobilý k fyzickému útoku proti jiné osobě jsou zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku. (Podle názoru státního zástupce skutkové okolnosti jednání obviněného dokonce hraničily s trestným činem vydírání podle §175 tr. zákoníku, neboť by bylo možno dovozovat, že jeho výhrůžky směřovaly k tomu, aby přítomné osoby upustily od dalšího jednání směřujícího k převzetí nemovitosti.)
Pod deklarovaný dovolací důvod podle státního zástupce lze podřadit námitky, kterými se podatel domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V obecné rovině lze uvést, že trestní zákoník neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze podle státního zástupce považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi (státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Podle jeho názoru v předmětné trestní věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodnit neuplatnění prostředků trestního práva. Incident se neodehrál mezi osobami, mezi kterými by byla agresivním způsobem vedená vzájemná komunikace do určité míry běžná (v takovém případě by skutečně bylo nutno pečlivě zvažovat, zda šlo o nebezpečné vyhrožování nebo zda i přes použití silných slov nebo i výhrůžných gest o nic závažného nešlo). Obviněný se však podle státního zástupce dopustil značně razantního výhrůžného jednání vůči poškozenému, který k němu neměl žádný osobní vztah a na místě vystupoval jako právní zástupce nabyvatele předmětné nemovitosti.
Závěrem tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného R. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Ohledně přípustnosti dovolání, které obviněný směřoval do výroku o vině, zvažoval Nejvyšší soud otázku, zda odvoláním napadl pouze výrok o trestu, jako je výslovně uvedeno v podání označeném jako doplnění odvolání vypracovaném jeho obhájkyní. Obecně je totiž dovolání považováno za nepřípustné v tom rozsahu, ve kterém směřuje proti části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat soud ve druhém stupni (srov. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Přiklonil se však k názoru prezentovanému i státním zástupcem, a sice že odvolání sepsané samotným obviněným je formulováno velmi obecně a není přesně srozumitelné, čeho se domáhá, je z něj však patrné, že směřuje proti celému rozsudku soudu prvního stupně. Jeho námitky se pak týkají nejspíše motivace jeho jednání, neboť zde rozsáhle popisuje okolnosti, za nichž pozbyl vlastnického práva ke své nemovitosti. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného je přípustné.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i u většiny obviněným nastíněných námitek, neboť sice tvrdí, že skutek, kterým byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen, ale z toho důvodu, že žádné skutkové okolnosti přijatý právní závěr neodůvodňují, k čemuž předkládá vlastní verzi skutkového děje spočívající zejména v tom, že nikomu nevyhrožoval a vidlemi na poškozeného nemířil. V případě námitky, že obviněný nevyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu poškozeného, není zcela zřejmé, zda tím obviněný napadá skutková zjištění (současně totiž tvrdí, že na poškozeného nemířil hroty vidlí, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno), nebo chce říci, že míření hroty vidlí na poškozeného nelze za takovou výhrůžku považovat. Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněného vycházel z druhého možného výkladu této námitky, přesto ji ovšem nelze považovat za důvodnou. Správně k tomu uvedl i státní zástupce, že výhrůžka nemusí být pouze verbálně deklarována. I gesto je možné považovat za výhrůžku, navíc v tomto případě provedené s razancí a doprovázené verbálním ujištěním „tady se nic předávat nebude“. Takové jednání bylo naprosto způsobilé vyvolat v obviněném důvodnou obavu, že mu bude způsobena těžká újma na zdraví, a to i s ohledem na to, že vidle jsou nepochybně nástrojem způsobilým takovou újmu způsobit a je nutné je považovat za zbraň.
Námitku, kterou se obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, rovněž založil na své verzi skutkového děje. Jinak totiž nijak nezdůvodňuje, které konkrétní v trestním řízení zjištěné okolnosti by měly odůvodňovat aplikaci zásady ultima ratio, a Nejvyšší soud je toho názoru, že žádné takové okolnosti v daném případě nebyly dány. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování, dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě, dokazováním bylo zjištěno, že jeho jednání způsobilo obavy nejen samotnému poškozenému, ale i dalšímu vyslýchanému svědkovi, neboť bylo provedeno s velkou razancí a zuřivostí. Za takových okolností lze sotva uvažovat o aplikaci zásady ultima ratio.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch