ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.856.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 856/2012-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2012 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného V. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 7 To 653/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 167/2009, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 7 To 653/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 5 T 167/2009, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Trestné činnosti se měl podle skutkových zjištění Okresního soudu v Litoměřicích dopustit tím, že dne 25. 4. 2009 ve 12.40 hodin řídil osobní motorové vozidlo značky Renault Laguna, v L. po ulici P. směrem od centra na obec T., kdy při projíždění pravotočivé zatáčky u zdravotního střediska vlivem nepřiměřené rychlosti vyjel vpravo do vyústění ulice N. V. a následně mimo vozovku, kde přední částí vozidla narazil do dopravního značení „dej přednost v jízdě“, přičemž s vozidlem skončil na nezpevněné ploše určené pro parkování vozidel, přičemž toto vozidlo řídil pod vlivem nezjištěného množství alkoholu. Na výzvu Policie ČR se odmítl podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve. Provedenou lustrací v evidenci řidičů bylo zjištěno, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 4 T 142/2008, ze dne 5. 9. 2008 odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let a současně byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let. Příkaz nabyl právní moci dne 19. 11. 2008.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a jeho matka odvolání, na základě kterých Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 7 To 653/2011, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání obviněného pro citovaný skutek zastavil, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného V. J. , kterým napadl výrokovou část usnesení soudu druhého stupně. K důvodům dovolání uvedl, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž byl naplněn důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem a konstatoval, že s nimi nelze zcela souhlasit. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že rozhodnutím Městského úřadu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2009, č. j. 0075051/09/DOPŘ/JRe, bylo podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pravomocně zastaveno přestupkové řízení proti obviněnému pro podezření, že dne 25. 4. 2009 kolem 12.40 hodin řídil vozidlo zn. Renault Laguna, ulicí P. ve směru od centra obce na obec T. U lékárny projížděl ve svém směru jízdy pravotočivou zatáčkou, kde vlivem nepřiměřené rychlosti vjel ve svém směru jízdy vpravo do vyústění ulice N. V. a následně mimo vozovku, kde přední částí narazil do dopravní značky „Dej přednost v jízdě“, přičemž s vozidlem skončil na nezpevněné ploše určené pro parkování vozidel. Tím došlo k poškození dopravní značky a k poškození vozidla. Poté přemístil vozidlo z místa konečného postavení po dopravní nehodě. Při vyšetřování dopravní nehody byl vyzván policií k dechové zkoušce, které se odmítl podrobit. Rovněž odmítl i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve. Ke zranění osob nedošlo. Technická závada jako příčina dopravní nehody nebyla na místě ohledání zjištěna ani uplatněna.
Nejvyšší státní zástupce připomněl ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a konstatoval, že k této problematice se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 4 Tdo 399/2009, nebo ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1478/2009. Z těch vyplynulo, že zásada ne bis in idem brání trestnímu stíhání i toho, proti němuž dřívější řízení o témže skutku trestně právní povahy skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, avšak překážka věci pravomocně rozsouzené předpokládá, že se v obou řízeních jedná o skutkové děje se shodnými podstatnými prvky, tedy se trestní stíhání jednoznačně vede ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako stíhaný přestupek. Nikoli každé pravomocné rozhodnutí o přestupku tedy vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž skutkovém základě.
Výše citované rozhodnutí Městského Úřadu Litoměřice se podle dovolatele v daném případě týkalo přestupku podle §22 odst. 1 písm. d), l) zákona o přestupcích, který měl spočívat v tom (s ohledem na jeho podstatné prvky), že obviněný řídil motorové vozidlo nepřiměřenou rychlostí a v jejím důsledku nezvládl řízení, naboural do dopravní značky, kterou tak poškodil, a poté nevyhověl výzvě policie podle zvláštního právního předpisu a odmítl se podrobit dechové zkoušce. Trestní řízení bylo vedeno pro jednání obviněného spočívající v tom (byť byl skutek v rozsudku prvního stupně popsán zbytečně rozsáhle), že řídil motorové vozidlo v době výkonu trestu zákazu činnosti vysloveného rozhodnutím soudu, jehož podstatou byl zákaz řízení motorových vozidel, v čemž byl spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. V trestním řízení tak za podstatný prvek byla shledána skutečnost, která v přestupkovém řízení vůbec řešena nebyla, tedy že obviněný vozidlo řídil, ač nesměl.
Byť se tedy podle dovolatele jedná o totožný skutkový děj, v každém řízení byly akcentovány jiné podstatné prvky jednání obviněného a byl v daném skutkovém ději shledáván jiný delikt s jinými znaky skutkové podstaty a také s jinými narušenými objekty. Dovozovaný přestupek vycházel z porušení zájmu na ochraně bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, resp. zájmu na řádném výkonu pravomoci policejního orgánu v rámci šetření činů způsobených při provozu na pozemních komunikacích, zatímco trestně právní kvalifikace zohledňovala porušení zájmu na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů.
Jde tedy podle nejvyššího státního zástupce o odlišné skutky, jejichž zákonné znaky se obsahově nekryjí. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích proto nemohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem stanovené v čl. 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě, jak dovodil Krajský soud v Ústí nad Labem.
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 7 To 653/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc k novému projednání a rozhodnutí.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno žádné vyjádření obhájce obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V projednávaném případě nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s postupem nižších soudů spočívajícím v zastavení trestního stíhání z důvodu aplikace zásady ne bis in idem opřeným o ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Nejvyšší soud předně podotýká, že se jedná o situaci, kdy jednání (část jednání) podle soudů tvořící jeden skutek v trestně právním smyslu bylo nejprve projednáváno v přestupkovém řízení, které bylo následně zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy z důvodu, že spáchání popsaného skutku nebylo obviněnému prokázáno, následně pak bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Pro takový případ není v právních předpisech České republiky upravena zásada ne bis in idem a přicházela tedy v úvahu přímá aplikace citovaného ustanovení Úmluvy.
Pokud jde o výklad čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nebyl tento ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva dlouho jednotný, k jeho ujednocení došlo rozhodnutím velkého senátu ve věci Z. proti Rusku, číslo stížnosti 14939/03 (český překlad publikován v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112). Z tohoto rozhodnutí je třeba citovat následující závěry:
„V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali:
1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy,
2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné ( idem ),
3. šlo o dvě řízení ( bis ).“
Nejvyšší soud se zabýval posouzení projednávané věci z hlediska splnění druhé podmínky, neboť tam směřovaly námitky dovolatele.
V tomto směru velký senát Evropského soudu pro lidská práva v citované věci uvedl:
„V případě druhé otázky [byly delikty, za které byl stěžovatel stíhán, stejné (idem)?] velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná. Současně identifikoval tři základní linie judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci G. proti Rakousku a za kritérium pro stanovení prvku idem považuje „totožnost skutku“,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci O. proti Švýcarsku , za rozhodné kritérium považuje rovněž „totožnost skutku“, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů, a že za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci F. proti Rakousku a klade důraz na „podstatné prvky“ obou trestných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup v tom, že upřednostňuje, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Velký senát Soudu uvedl, že třetí přístup se postupem času prosadil v judikatuře Soudu jako dominantní, přičemž na podporu tohoto tvrzení ocitoval řadu rozhodnutí z poslední doby. Následně konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury Soudu ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku .
Dále velký senát Soudu objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí velkého senátu je zřejmé, že při aplikaci shora uvedených názorů na posuzovanou věc při závěru o totožnosti skutků kladl důraz na to, aby se popisu skutků skutečně shodovaly v podstatných prvcích a skutečnosti, které byly obsaženy v popisu skutku jen jednoho deliktů, byly nevýznamné pro posouzení věci z hlediska druhého deliktu.
Z uvedeného je patrné, že při závěru o tom, zda k oběma deliktům došlo totožným skutkem, nelze vycházet pro posouzení věci z hlediska čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy jen z nauky významné pro právo České republiky. Určující je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, zda popisy skutkového stavu, jakož i skutkový stav v obou řízeních významný pro jejich posouzení z hlediska obou deliktů posuzovaných ve dvou řízeních byly totožné alespoň v podstatných rysech, jak uvádí shora citovaný názor. V tomto směru je zřejmé, že pouhá skutečnost, že k oběma deliktům došlo při řízení motorového vozidla na stejném místě a ve stejné době, nemůže být rozhodující.
Rozhodnutím Městského úřadu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2009, č. j. 0075051/09/DOPŘ/JRe, bylo podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pravomocně zastaveno přestupkové řízení proti obviněnému pro podezření, že dne 25. 4. 2009 kolem 12.40 hodin řídil vozidlo zn. Renault Laguna, ulicí P. ve směru od centra obce na obec T. U lékárny projížděl ve svém směru jízdy pravotočivou zatáčkou, kde vlivem nepřiměřené rychlosti vjel ve svém směru jízdy vpravo do vyústění ulice N. V. a následně mimo vozovku, kde přední částí narazil do dopravní značky „Dej přednost v jízdě“, přičemž s vozidlem skončil na nezpevněné ploše určené pro parkování vozidel. Tím došlo k poškození dopravní značky a k poškození vozidla. Poté přemístil vozidlo z místa konečného postavení po dopravní nehodě. Při vyšetřování dopravní nehody byl vyzván policií k dechové zkoušce, které se odmítl podrobit. Rovněž odmítl i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve. Ke zranění osob nedošlo. Technická závada jako příčina dopravní nehody nebyla na místě ohledání zjištěna ani uplatněna.
Popis uvedeného skutku, resp. skutků, u něchž bylo řízení pravomocně zastaveno neobsahuje skutečnost, že činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) V. J. řídil motorové vozidlo přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 4 T 142/2008, ze dne 5. 9. 2008 odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let a současně byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let. Příkaz nabyl právní moci dne 19. 11. 2008. Samotná tato skutečnost je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) nezbytná. Naproti tomu okolnosti uváděné jako rozhodující pro posouzení přestupku nemají žádný význam pro kvalifikaci předmětného trestného činu.
Nejvyšší soud tedy dovodil, že v posuzované věci nejde o dva stejné delikty ve smyslu citovaného rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva. Nejde tedy o případ, kdy by v trestním řízení mohla být uplatněna zásada ne bis in idem opřená o ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle §265 k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud se bude věcí znovu zabývat a dokončí veřejné zasedání o odvolání obviněného a jeho matky. V novém řízení je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Pučení:
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch