ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.399.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 399/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. září 2009 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 61/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. A. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. 90 T 61/2007, uznán vinným trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že společně s J. B. dne 23. 7. 2006 v době kolem 0:45 hod. v zahradní chatce pod ul. Č., mezi ul. F. n. a ul. S. v B. nejprve pod pohrůžkou spálení občanského průkazu, který vzali V. V., a začali jej skutečně pálit a poté za užití fyzického násilí v podobě opakovaných úderů do tváře formou facky a obviněný M. A. úderem dřevěnou tyčí do hlavy, který poškozená vykryla vlastní rukou, přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč, neboť věděli, že jmenovaná má u sebe peníze ze sociální dávky, a obviněný M. A. se tohoto skutku dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 79/98 ze dne 5. 11. 1998 odsouzen za spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře 6 let, z jehož výkonu byl propuštěn dne 5. 3. 2004.
Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu dvou let a na území města B. na dobu tří let.
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný M. A. odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008 zrušil ohledně obviněného M. A. rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s J. B. dne 23. 7. 2006 v době kolem 0:45 hod. v zahradní chatce na ulici Č. mezi ulicemi F. n. a S. v B., nejprve pod pohrůžkou spálení občanského průkazu, který vzali V. V., a začali jej skutečně pálit a poté za užití násilí v podobě opakovaných úderů do tváře formou facky a obviněný M. A. úderem dřevěnou tyčí do hlavy, který poškozená vykryla rukou, přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč, neboť věděli, že jmenovaná má u sebe peníze ze sociální dávky.
Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu dvou let a na území města B. na dobu tří let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, si podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy že trestní stíhání bylo vedeno, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel uvedl, že za tentýž skutek, pro který bylo proti němu vedeno trestní stíhání a pro který byl uznán vinným napadeným rozsudkem, byl již jednou potrestán. Bylo to na základě příkazu o uložení napomenutí za přestupek vydaný dne 17. 10. 2006 přestupkovou komisí Městské části B. – Č., kterým byl obviněný uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zák. o přestupcích. Citované rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 23. 11. 2006. I přesto, že obviněný na tuto skutečnost po celou dobu trestního řízení upozorňoval, žádný z rozhodujících soudů tuto námitku poukazující na překážku věci rozhodnuté neakceptoval. Nalézací soud měl zato, že se v daném případě nejedná o totožné skutky, odvolací soud se touto okolností vůbec nezabýval, ačkoliv na ni podané odvolání poukazovalo.
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že skutek, pro který mu bylo komisí pro projednávání přestupků Městské části B. – Č. uloženo napomenutí, je totožný se skutkem, pro který byl uznán vinným napadeným rozsudkem. Nebyl tak postihován za dvoje rozdílné jednání, ale byl postihován za totožné jednání, kterého se dopustil ve stejný den, přičemž naprosto není rozhodné, do jaké míry se toto jednání shoduje ve svém popisu v detailech s tím, co je vymezeno v obžalobě a za co byl postihnut v přestupkovém řízení. Lze mít podle něho bezpochyby za to, že se v tomto případě jedná o totožnost skutku jak v otázce jednání tak i v otázce následku a nikoli o dva rozdílné skutky.
Tento závěr dovolatel opřel o srovnání popisů jednání, za něž byl odsouzen v přestupkovém a trestním řízení. Na podporu svých právních závěrů pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. T 736. Zdůraznil, že právní věta vyvozená z uvedeného rozhodnutí zobecňuje, že je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže obviněný byl trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestně právní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jenž skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Současně nebyl proveden důkaz, který by svědčil o vině obviněného. V této souvislosti poukázal na výpověď spoluobviněného B., poškozené, jejíž výpověď je podle jeho názoru rozporuplná, a svědků L. a Š. Dovolatel dále poukázal na možný motiv jednání poškozené, která chtěla podle jeho názoru obviněným škodit, což podle něj dokládá fakt, že nebyla zraněná, ačkoliv by podle intenzity útoku obviněných, tak jak ho popsala, zraněná být měla.
Vzhledem ke skutečnosti, že výpovědi všech svědků jsou značně rozporné a neurčité, nelze podle dovolatele učinit jednoznačný závěr o jeho vině. To svědčí o nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Ačkoliv Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání a hodnocení jednotlivých důkazů, měl by tak podle nálezů Ústavního soudu ČR učinit za stavu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který je ve výše popsaném případu jednoznačně patrný. (Srov. ústavní nálezy sp. zn. III. ÚS 258/99 a sp. zn. II. ÚS 404/98).
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1, §265l odst. 1, §265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ad eventum aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, sám ve věci rozhodl a trestní stíhání podle ustanovení §223 odst. 1 tr. ř. zastavil. Obviněný pak souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dovolání obviněného státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, ale nejsou důvodné.
Při posuzování, zda pravomocné rozhodnutí učiněné v přestupkovém řízení zakládá překážku trestního stíhání, je totiž nutno přihlédnout k tomu, že výše citované ustanovení Protokolu č. 7 k Úmluvě obsahuje zákaz dvojího stíhání pro tentýž trestný čin, nikoli pro tentýž skutek. Na rozdíl od teorie i praxe českých orgánů činných v trestním řízení při uplatňování zásady ne bis in idem vychází uvedené ustanovení nikoliv z totožnosti skutku, ale z totožnosti právní kvalifikace. Taktéž Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro tentýž skutek za porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu, pokud se jedná o stíhání pro různé činy, které mají rozdílné znaky skutkových podstat, a vychází tedy nikoli z totožnosti skutku, ale z totožnosti právní kvalifikace. Ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. V podrobnostech státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1026/2006.
Následně státní zástupce srovnal znění skutkových podstat trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. a přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona a dospěl k závěru, že pojmové znaky těchto skutkových podstat jsou podstatně rozdílné. Zejména pak poskytují ochranu rozdílným okruhům společenských vztahů. Trestný čin loupeže je trestným činem se dvěma objekty a poskytuje ochranu osobní svobodě i majetku, kterého se chce pachatel zmocnit. Shora uvedené ustanovení o přestupku proti občanskému soužití žádný z těchto objektů nechrání, neboť se vztahuje k ochraně před méně závažnými útoky na klidné občanské soužití. Jeho znaky pak korespondují po formální stránce znakům trestných činů podle ustanovení §196, §197a, §221 odst. 1, popř. §202 odst. 1 tr. zák., nikoli znakům trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedené rozdílnosti formálních znaků skutkových podstat obou deliktů tedy předchozí postih za přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona nevytváří překážku pro trestní postih dovolatele za trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Je tomu tak bez ohledu na to, že některé skutkové okolnosti jsou v rozhodnutí o přestupku a v následujícím odsuzujícím rozsudku vymezeny shodně.
Pokud jde o dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze podle státního zástupce opomenout, že tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů. Dovolatel ovšem v rámci tohoto důvodu nevznáší jedinou námitku, ve které by vytýkal nesoulad mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými ve skutkové větě a zákonnými znaky trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., popř. nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel pouze brojí proti hodnocení důkazů soudy a na podkladě této polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se jednání kladeného mu za vinu vůbec nedopustil. Námitky dovolatele jsou výlučně skutkového charakteru, jenž deklarovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pokud pak obviněný poukazuje na extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neuvádí žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo možno tvrzený extrémní rozpor dovodit. Námitky obviněného uvedené u tohoto dovolacího důvodu jsou pak zčásti zjevně nedůvodné a zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného M. A. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel nepřípustnost svého trestního stíhání spatřuje konkrétně v tom, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudem v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, pro skutek kvalifikovaný podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v úvodu tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, ačkoliv již bylo o totožném skutku rozhodnuto ve správním řízení komisí pro projednávání přestupků města B. - Městské části B. – Č., a to příkazem o uložení napomenutí za přestupek ze dne 17. 10. 2006, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2006.
Tato námitka věcně zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a proto se jí Nejvyšší soud blíže zabýval.
Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se oba obvinění hájili tím, že věc nelze rozhodnout a trestní stíhání by se mělo zastavit, neboť je zde překážka věci rozhodnuté. To proto, že za skutek již byli postihnuti v přestupkovém řízení. Nalézací soud však dospěl k závěru, že skutek, pro který se vede trestní řízení, není totožný se skutkem, pro který byli obvinění postiženi v přestupkovém řízení. Tyto skutky pak podle soudu nejsou totožné, neboť nejsou totožné podstatné prvky tohoto skutku. Proto trestní stíhání nelze podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit. Kdyby byl skutek, pro který je vedeno trestní řízení, shodný se skutkem již projednaným v přestupkovém řízení, muselo by být trestní stíhání obviněných zastaveno v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro úplnost nutno podotknout, že odvolací soud se této problematice nevěnoval.
Ve své argumentaci pak dovolatel odkázal na příslušná ustanovení mezinárodních smluv, která řeší problematiku zásady „ne bis in idem“, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Nutno však upřesnit, že citovaný rozsudek se zabývá případem, kdy přestupkové řízení o skutku bylo zahájeno na základě odevzdání věci policejním orgánem podle ustanovení §159a odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. (podle něhož policejní orgány odevzdají věc příslušnému orgánu k projednání přestupku, příp. jiného správního deliktu, nebo jinému orgánu ke kázeňskému, příp. kárnému projednání), tato věc byla pravomocně v přestupkovém řízení skončena, ale poté bylo znovu zahájeno trestní stíhání o témže skutku.
Z toho je patrno, že citovaný rozsudek nelze vztáhnout na situaci dovolatele M. A., neboť v jeho případě bylo nejdříve rozhodnuto o přestupku, byla mu uložena sankce ve formě napomenutí a až teprve poté bylo zahájeno a pravomocně skončeno řízení o trestném činu. Z trestního spisu a ze správního spisu vedeného v přestupkovém řízení, který si Nejvyšší soud vyžádal, totiž plyne, že rozhodnutí o uložení napomenutí za přestupek bylo učiněno dne 17. 10. 2006 a nabylo právní moci dne 23. 11. 2006 a trestní stíhání obviněného bylo zahájeno Policií ČR usnesením o zahájení trestního stíhání dne 13. 4. 2007 (viz č.l. 37 spisu).
Při posouzení problematiky nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uplatnění zásady ne bis in idem Nejvyšší soud pokládá za potřebné nejprve poukázat na zakotvení zásady ne bis in idem v právním řádu České republiky. Zmíněná zásada, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) a ustanovení §11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pak výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Nelze rovněž opomenout, že v souvislosti s vnitrostátní aplikací mezinárodních smluv ve spojení s ustanovením §11 odst 1 písm. j) tr. ř. stanovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 178/2002, specifické podmínky schopnosti mezinárodní smlouvy k přímému použití. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný rubrikou „Ne bis in idem“ (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice, Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois), v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin
a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí
o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku.
Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. B., svazek 10/2004).
K trestně právní povaze činu podle Úmluvy Nejvyšší soud připomíná, že český překlad článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě hovoří sice o trestném činu, ovšem z čl. 10 Protokolu č. 7 plyne, že autentická jsou znění ve francouzštině a angličtině. Anglickému a francouzskému pojmu „offence“ a „infraction“ v češtině ovšem odpovídá jak pojem „trestný čin“, tak pojem „přestupek“. Evropský soud pro lidská práva vykládá ve své judikatuře pojmy „trestní obvinění“ (criminal charge) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a „obviněný z trestného činu“ (charged with a criminal offence) podle čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy jako pojmy autonomní, tj. nezávisle na jejich obsahu ve vnitrostátních právních řádech smluvních států, a to z toho důvodu, aby byla ve všech smluvních státech garantována stejná úroveň ochrany.
Evropský soud pro lidská práva pak vymezil ve své judikatuře tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy. Prvním kriteriem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kriterium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kriteriem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.
Na základě těchto kriterií Evropský soud pro lidská práva posoudil jako trestní podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Za trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy považoval ve svých rozhodnutích např. přestupky podle ustanovení §47 odst. 1 písm. a), c) a podle ustanovení §49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. (Srov. rozhodnutí ve věcech K. v. S. a L. v. S. ze dne 2. 9. 1998). Trestní charakter přestupků byl dovozen z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem a že uložená pokuta měla charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. I když se popsaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7, neboť v obou ustanoveních se objevuje pojem „trestný čin“ (criminal offence), který musí být vykládán jednotně.
Shodný názor pak zastává Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 166/2006. To konstatuje, že za trestní řízení Evropský soud pro lidská práva považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy. Z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi řízení požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě pouze ta, která mají trestněprávní povahu. Při posuzování trestně právní povahy se klade důraz na typ deliktu, tedy zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy. O trestní povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce mají zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona jsou tak ve smyslu Úmluvy o lidských právech a základních svobodách věcmi trestními (criminal matters, matiére pénale).
V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006).
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben a jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.
Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku
a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti.
Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o přestupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jím po formální stránce korespondujících přestupků, které přicházejí v úvahu. ( Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 183/2005, publikovaný pod č. 10/2007 Sb. rozh. trest. s touto právní větou: „Není porušením zákazu dvojího postihu za tentýž čin („ne bis in idem“) ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), byl-li obviněný jako řidič motorového vozidla v souvislosti s jednou jízdou jednak postižen ve správním řízení pro přestupky spočívající v tom, že nezastavil řízené vozidlo na signál policisty „Stůj“ a že po pronásledování obviněného a jeho zastavení policií se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, a jednak odsouzen za trestné činy spočívající v tom, že při zastavování jím řízeného vozidla najížděl na policistu a že řídil vozidlo v době, kdy mu to bylo zakázáno správním orgánem. Uvedené přestupky a trestné činy jsou totiž odlišnými skutky (činy), jejichž zákonné znaky se nepřekrývají, byť byly spáchány v bezprostřední časové návaznosti.“ )
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky „ne bis in idem“ vycházejí jednak z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu, tak z ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jenž nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek, ale pro tentýž (trestný) čin a podle něhož je tudíž podstatná i totožnost právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy. To ostatně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát uvedl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 223/2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007, sp. zn. 8 Tdo 243/2008).
Takový výklad odpovídá judikatuře Evropského soudu, který v jednotlivých svých rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro tentýž skutek v jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice za porušení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jestliže jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových podstat. (Srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 5. 2000 ve věci P. a Ch. proti F.).
Z toho je nutno dovodit, že při aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. může být stanoven důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v těch případech, kdy se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž skutkovém základě. Přímá aplikace článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě vzhledem k trestnímu stíhání závislá na tom, zda v přestupkovém řízení bylo rozhodnuto o tomtéž skutku a zda se jednalo o činy se stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu se v posuzované trestní věci M. A. o takový případ nejedná.
Z příkazu o uložení napomenutí za přestupek ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. Tr 75a/2006, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2006, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. A. byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož se dopustil tím, že dne 23. 7. 2006 v 0,50 hod. v zahradní chatě mezi ul. F. n.. a ul. Č. v B. slovně a poté fyzicky napadl společně s J. B. paní V. V. a zranění si vyžádalo ošetření ve zdravotnickém zařízení. Za to byla M. A. uložena sankce ve formě napomenutí.
Podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním, újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Objektem ochrany podle tohoto ustanovení přestupkového zákona je klidné občanské soužití, které je takto chráněno před drobnými útoky ve formě vyhrožování, újmy na zdraví, drobného ublížení na zdraví, nepravdivého obvinění z přestupku, schválnosti nebo jiného hrubého jednání.
Z rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. A. spáchal trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. tím, že společně s J. B. dne 23. 7. 2006 v době kolem 0:45 hod. v zahradní chatce na ulici Č. mezi ulicemi F. n. a S. v B., nejprve pod pohrůžkou spálení občanského průkazu, který vzali V. V., a začali jej skutečně pálit a poté za užití násilí v podobě opakovaných úderů do tváře formou facky a obviněný M. A. úderem dřevěnou tyčí do hlavy, který poškozená vykryla rukou, přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč, neboť věděli, že jmenovaná má u sebe peníze ze sociální dávky.
Podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Objektem ochrany je u trestného činu loupeže jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit.
Obviněný se jednání, ve kterém byl spatřován trestný čin loupeže, dopustil násilím ve formě úderů do tváře rukou a dřevěnou tyčí za účelem donucení poškozené vydat finanční hotovost. Skutková podstata trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. byla naplněna jednáním obviněného, které spočívalo v tom, že útočil na poškozenou v úmyslu zmocnit se její věci. V přestupkovém řízení byl pak obviněný potrestán napomenutím za jednání spočívající ve slovním a fyzickém napadení poškozené.
Jestliže se porovná skutek, za který byl obviněný postižen v přestupkovém řízení, se skutkem vymezeným v odsuzujícím rozsudku, je zřejmé, že se nejedná o situaci, při které by v rámci trestního řízení bylo rozhodováno o skutku, který by byl právně kvalifikován jako trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako předcházející přestupek. Jinými slovy vyjádřeno, nejde o stav, při kterém by se znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. a znaky skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích zcela shodovaly.
Jednání obviněného se ve zmíněných popisech skutku shoduje jen do té míry, že M. A. slovně a poté fyzicky napadl poškozenou, což skutková věta odsuzujícího rozsudku přesněji specifikuje tím, že se tak stalo pohrůžkou spálení občanského průkazu, jenž obvinění skutečně začali pálit, a poté násilím údery do tváře a úderem dřevěnou tyčí do hlavy od M. A.
Z hlediska následku jednání se již oba popisy skutku vůbec neshodují. Zatímco v popisu přestupku je jako následek uvedeno, že „zranění si vyžádalo ošetření ve zdravotnickém zařízení“, v popisu trestného činu je jako následek napsáno, že „přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč.“
Vedle této zásadní okolnosti při úvahách o důvodnosti aplikace zásady „ne bis in idem“ v daném případě nemůže zůstat stranou ani porovnání zákonem chráněných objektů. Porovnají-li se objekty chráněné na jedné straně skutkovou podstatou přestupku podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích a na straně druhé skutkovou podstatou trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., pak je zjevné, že zatímco objektem jmenovaného přestupku je ochrana klidného občanského soužití před drobnými útoky ve formě vyhrožování, újmy na zdraví, drobného ublížení na zdraví, nepravdivého obvinění z přestupku, schválnosti nebo jiného hrubého jednání, objektem citovaného trestného činu je ochrana osobní svobody jako jedné ze základních hodnot společnosti a ochrana majetku.
Z uvedeného vyplývá, že skutek, pro který byl obviněný M. A. soudem odsouzen zahrnoval podstatnou skutkovou okolnost spočívající konkrétně v přinucení poškozené vydat finanční hotovost, která nebyla v přestupkovém řízení řešena a v rámci postihu formou napomenutí vyjádřena. Právní kvalifikace deliktu z přestupkového řízení a trestného činu z trestního řízení se ve formálních znacích jednotlivých skutkových podstat, jak je patrno z porovnání shora citovaných ustanovení, nepřekrývaly.
Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že v posuzované trestní věci nebylo namístě aplikovat zásadu „ne bis in idem“, neboť po pravomocném rozhodnutí o přestupku obviněného proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích nebylo proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako uvedený přestupek. U obviněného tudíž může být dána odpovědnost za přestupek i trestný čin. Dovoláním napadené rozhodnutí je proto správné a zákonné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomenul, že obdobný případ řešil Evropský soud pro lidská práva dne 30. 7. 1998 ve věci O. proti Š. V ní stěžovatelka způsobila dopravní nehodu, při které zranila jednoho z jejích účastníků, a byla pokutována částkou 200 švýcarských franků za nezvládnutí kontroly vozidla v důsledku nepřizpůsobení rychlosti podmínkám provozu podle zákona o silničním provozu. Téměř o dva roky později byla odsouzena k pokutě 2 000 švýcarských franků za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle trestního zákona. Okresní soud tuto pokutu posléze snížil na 1500 švýcarských franků a zároveň zrušil první pokutu 200 švýcarských franků, a protože byla už zaplacena, odečetl ji od sumy druhé pokuty. Švýcarský soud neuznal argument stěžovatelky, podle které byl v řízení podle trestního zákona porušen princip „ne bis in idem“. Evropský soud, k němuž byla stížnost obviněné posléze předložena, poznamenal, že v dané věci šlo o typický případ ideálního souběhu porušení zákona, který je charakterizován okolností, že jeden trestný čin se štěpí na dvě odlišná porušení zákona, v tomto případě na nezvládnutí řízení vozidla a na ublížení na zdraví z nedbalosti. V takových případech je lehčí trest zpravidla absorbován těžším. Podle jeho názoru na stěžovatelčině situaci nebylo nic, co by odporovalo článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože ten zakazuje dvojí odsouzení za totéž porušení zákona, zatímco při ideálním souběhu porušení zákona jeden čin představuje dvě odlišná porušení. Evropský soud proto dospěl k závěru, že ustanovení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebylo porušeno.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
S ohledem na toto obecné konstatování je pak z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání obviněný nepředkládá žádnou konkrétní námitku směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu obviněného. Dovolatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Odvolací soud přitom své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházel zejména z výpovědí poškozené a zakročujících policistů. Na podkladě provedených důkazů potom soudy dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného.
Je tedy zřejmé, že se soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětného rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Bylo tedy možno učinit závěr, že obviněným uplatněná námitka nepřípustnosti trestního stíhání je podřaditelná pod zákonný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., kdežto druhá dovolatelem uplatněná námitka již pod zákonný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná není a stojí mimo jeho rámec.
Z výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když takovýto závěr bylo možno učinit bez přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo nutno opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení, nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c