ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.243.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 243/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného L. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 10 To 453/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 143/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 10 To 453/2007, jako i usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 1 T 143/2007.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha – západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 1 T 143/2007, podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného L. D. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že:
„dne 6. 8. 2005 kolem 23:00 hod. řídil po silnici I. třídy v katastru obce J., ve směru jízdy P. – P. osobní automobil tovární značky VW Passat, kde se v km 7 nevěnoval řízení svého vozidla a zezadu narazil do osobního automobilu Mercedes Benz, odstaveného pro poruchu při pravém okraji vozovky, přičemž řidič J. M., utrpěl v důsledku střetu fraktury obratle Th 9 a 10 s následnou těžkou poruchou statiky hrudní páteře s vývojem gibu v této oblasti, s dobou léčení přesahující 6 týdnů“.
Proti tomuto usnesení podal okresní státní zástupce stížnost, o níž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 10 To 453/2007, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, neboť je přesvědčena, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Dovolatelka nejprve připomněla závěr soudu druhého stupně, podle něhož k zastavení trestního stíhání obviněného muselo dojít v důsledku zásady „ne bis in idem“ (obviněný byl nejprve postižen v přestupkovém řízení a posléze stíhán v řízení trestním, přičemž šlo stále o stejný skutek), jakož i úvahu obou soudů nižších stupňů, že vzhledem k totožnosti skutku je bez významu hodnocení, jakou právní povinnost obviněný porušil (ustanovení o rychlosti jízdy nebo o nepozornosti, případně obě tato ustanovení), nebo zda došlo jen k materiální škodě nebo i ke zranění jiné osoby. S těmito úvahami a závěry soudů vyslovila nesouhlas. Podle jejího názoru je pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, podstatné, že se o něj jedná nejen při samotném souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku, a to pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech.
Právní názor, že princip „ne bis in idem“ podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1999 Sb., dále jen „Úmluva“) pokrývá kromě činů, které jsou podle českého vnitrostátního práva kvalifikovány jako trestné činy, také (za určitých okolností) některé mimotrestní delikty, byl podle argumentace dovolatelky poprvé prezentován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, který dále dovodil, že v případech, na které se vnitrostátní úprava principu „ne bis in idem“ nevztahuje, lze přímo aplikovat čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 10 a 95 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že čl. 4 Protokolu 7 k Úmluvě je vnitrostátně přímo použitelný tam, kde stanoví něco jiného než zákon, tedy něco jiného než vnitrostátní úprava principu „ne bis in idem“, a to za podmínky, že zákaz opětovného trestního stíhání z něj vyplývá bezpodmínečně, jasně a určitě. Čl. 4 Protokolu 7 k Úmluvě stanoví něco jiného než česká vnitrostátní úprava principu „ne bis in idem“ tam, kde autonomní výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“ v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropského soudu“) vede k rozšíření aplikace principu „ne bis in idem“ i na činy, které podle českého práva jako trestné činy kvalifikovány nejsou. Princip „ne bis in idem“ podle tohoto článku tak bude možno ve vnitrostátní úpravě přímo použít:
1) pouze na ty mimotrestní delikty, které judikatura Evropského soudu kvalifikuje jako trestní (s jistotou sem lze zařadit pouze přestupky a disciplinární delikty spojené se sankcí odnětí svobody, ve vztahu k jiným mimotrestním deliktům není judikatura Evropského soudu dostatečně jasná),
2) pouze v případě, že znaky skutkových podstat mimotrestních deliktů a trestného činu budou stejné (judikatura Evropského soudu vychází z totožnosti právní kvalifikace a nikoliv z totožnosti skutku, takže dvojí stíhání pro tentýž skutek nepovažuje za porušení čl. 4 Protokolu 7 k Úmluvě, pokud se jedná o stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné znaky skutkových podstat).
Dovolatelka rovněž upozornila, že z hlediska postupu orgánů činných v trestním řízení k obvyklému posouzení, zda trestní stíhání je nepřípustné z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. f), g), h) a §11a tr. ř., přibylo posouzení, zda trestní stíhání není přípustné z důvodu předchozího pravomocného rozhodnutí o mimotrestním deliktu, který judikatura Evropského soudu kvalifikuje jako trestní na základě čl. 4 Protokolu 7 k Úmluvě ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zjistí-li orgán činný v trestním řízení ohledně podezřelého či obviněného předchozí pravomocné rozhodnutí o mimotrestním deliktu, musí zkoumat:
a) zda předmětem rozhodnutí o mimotrestním deliktu byl stejný skutek, který je předmětem trestního řízení,
b) zda se jedná o mimotrestní delikt, který judikatura Evropského soudu kvalifikuje jako trestní,
c) zda znaky skutkové podstaty mimotrestního deliktu, o kterém bylo rozhodnuto, a znaky skutkové podstaty trestného činu jsou stejné.
Podle názoru dovolatelky pouze kladné odpovědi na otázky v bodech a) až c) zakládají nepřípustnost trestního stíhání podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v kontextu shora nastíněných úvah namítla, že v posuzované věci nedošlo k postižení obviněného pro přestupek, který by měl svým popisem skutku trestně právní povahu. Za takový přestupek lze totiž považovat jen přestupek, jehož popis skutku obsahuje skutečnosti korespondující s formálními znaky skutkové podstaty trestného činu. Poté, co připomněla znění ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák. o trestném činu ublížení na zdraví a ustanovení §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 200/1990 Sb.“), o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, dovodila, že objekt projednávaného trestného činu a uvedeného přestupku je naprosto odlišný, stejně jako je odlišný následek jednání obviněného. Z těchto důvodů podle jejího názoru v daném případě nebyla dána totožnost skutku; uvedené delikty nemají ani shodné znaky skutkových podstat a skutek, pro který byl obviněný v rámci trestního řízení stíhán, zahrnuje takové okolnosti, které v rámci přestupkového řízení řešeny nebyly a také nebyly v přestupkovém postihu vyjádřeny. Postihem obviněného pro přestupek nebyl vyčerpán celý skutek, především nebyl postižen následek dopravní nehody v podobě nedbalostního způsobení těžké újmy na zdraví jiné osobě. Nebylo tedy na místě aplikovat zásadu „ne bis in idem“, neboť obviněný nebyl postižen pro přestupek, který by byl totožný se skutkem, pro který proti němu bylo vedeno trestní stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně proto v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1, 2 tr. ř. shledal podané dovolání důvodným a za podmínek uvedených v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení soudu druhého stupně, jakož i usnesení soudu prvého stupně, i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. D. se ani prostřednictvím svého obhájce k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkou uplatněné dovolací důvody. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř., přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nesplnění podmínek pro zastavení trestního stíhání obviněného pak spatřovala v naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že k náležitému uplatnění důvodu dovolání nepostačuje pouze formální uvedení toho kterého dovolacího důvodu, ale ten který důvod dovolání je třeba také skutečně tvrdit a odůvodnit z hlediska konkrétních hmotně právních vad napadeného rozhodnutí tak, aby podané dovolání vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda podaným dovoláním byly skutečně uplatněny hmotně právní námitky ve shora uvedené smyslu. V tomto směru shledal, že výhrady nejvyšší státní zástupkyně jsou relevantní; soudům nižších stupňů totiž vytkla, že zastavily trestní stíhání obviněného, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup, a v souvislosti s tím vznesla argumenty, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i dost. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Dovolatelka především namítla, že již v řízení, které rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, existoval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť usnesení soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, konkrétně v nesprávné aplikaci zásady „ne bis in idem“.
Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) a §11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Mezinárodní pakt“) a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve smyslu článku 10 Ústavy jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Navíc ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož soud prvního stupně v dané věci trestní stíhání obviněného zastavil, výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný rubrikou „Ne bis in idem“ (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice, Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois), v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin
a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí
o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí, proto i jí věnuje Evropský soud dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek a jednotlivé právní řády nepřijaly stejná řešení. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a k uplatnění zásady „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být totožné, aby byla zachována jeho totožnost (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006).
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben, jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.
Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku
a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, přičemž v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti.
Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o přestupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jím po formální stránce korespondujících přestupků, které přicházejí v úvahu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, publikovaný pod č. 10/2007 Sb. rozh. trest. s touto právní větou: „Není porušením zákazu dvojího postihu za tentýž čin („ne bis in idem“) ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), byl-li obviněný jako řidič motorového vozidla v souvislosti s jednou jízdou jednak postižen ve správním řízení pro přestupky spočívající v tom, že nezastavil řízené vozidlo na signál policisty „Stůj“ a že po pronásledování obviněného a jeho zastavení policií se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, a jednak odsouzen za trestné činy spočívající v tom, že při zastavování jím řízeného vozidla najížděl na policistu a že řídil vozidlo v době, kdy mu to bylo zakázáno správním orgánem. Uvedené přestupky a trestné činy jsou totiž odlišnými skutky (činy), jejichž zákonné znaky se nepřekrývají, byť byly spáchány v bezprostřední časové návaznosti.“].
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že ač orgány činné v trestním řízení (v České republice) při posuzování překážky „ne bis in idem“ vycházejí z totožnosti skutku [§11 odst. 1 písm. f) až h) tr. ř.] chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu, tak ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek, ale pro tentýž (trestný) čin, což svědčí pro názor, podle něhož je podstatná i totožnost právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy, jak ostatně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát uvedl (srov. například usnesení ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 514/2006, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 161/2006, ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 223/2007, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007).
Takový výklad odpovídá judikatuře Evropského soudu, který v jednotlivých svých rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro tentýž skutek (v jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice) za porušení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v případech, jestliže jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových podstat (srov. například rozhodnutí Evropského soudu ze dne 30. 5. 2000 ve věci Ponsetti a Chesnel vs. Francie). Z toho je nutno dovodit, že při aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. může být stanoven důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v těch případech, když se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž skutkovém základě. Přímá aplikace ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě závislá na tom, zda v přestupkovém řízení bylo rozhodnuto o tomtéž skutku, a zda se jednalo o činy se stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu se v posuzované trestní věci o takový případ nejedná.
Z obsahu spisu je zřejmé, že v „Protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním“ byl skutek popsán tak, že obviněný „dne 6. srpna 2005 ve 23:00 hod. nepřizpůsobil rychlost svého vozidla VW, situaci silničního provozu a narazil do stojícího vozidla Mercedes Benz, řidiče M.“. V takovém jednání obviněného policejní orgány spatřovaly porušení ustanovení §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a dovozovaly na jeho straně spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. Dlužno poznamenat, že jiný popis skutku neexistuje, protože věc byla vyřízena v blokovém řízení, v němž byla obviněnému uložena bloková pokuta.
Uvedeného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. (účinného ke dni spáchání činu) se dopustí ten, kdo porušením zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, kterou je povinen podle zvláštního zákona neprodleně ohlásit policistovi. Zvláštním zákonem je zde míněn již shora citovaný zák. č. 361/2000 Sb. Měl-li obviněný popsaným jednáním porušit ustanovení §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 tohoto zákona (účinného ke dni spáchání činu), pak je třeba uvést, že podle §4 zákona platí, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
b) řídit se pravidly silničního provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5 zákona a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 zákona a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích,
a že podle §18 odst. 1 zákona platí, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
V obžalobě podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství pro Prahu – západ dne 19. 7. 2007, sp. zn. ZT 241/2007, byl skutek, jehož se měl obviněný dopustit, vymezen tak, že „dne 6. 8. 2005 kolem 23:00 hod. řídil po silnici I. třídy v katastru obce J., ve směru jízdy P. – P. osobní automobil tovární značky VW Passat, kde se nevěnoval řízení svého vozidla a zezadu narazil do osobního automobilu Mercedes Benz, odstaveného pro poruchu při pravém okraji vozovky, přičemž řidič J. M., utrpěl v důsledku střetu fraktury obratle Th 9 a 10 s následnou těžkou poruchou statiky hrudní páteře s vývojem gibu v této oblasti, s dobou léčení přesahující 6 týdnů”.
Takto formulovaný skutek státní zástupce právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Toho se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu zákonem.
Jestliže se porovná skutek, za který byl obviněný postižen v přestupkovém řízení, se skutkem vymezeným v obžalobě (pro který také bylo vedeno trestní stíhání), je zřejmé, že se nejedná o situaci, při které by v rámci trestního řízení bylo rozhodováno o skutku, který by byl právně kvalifikován jako trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako předcházející přestupek. Jinými slovy vyjádřeno nejde o stav, při kterém by se znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. zcela shodovaly.
Jednání obviněného se ve zmíněných popisech skutku shoduje jen do té míry, že v kritické době řídil po silnici I. třídy v katastru obce J., ve směru jízdy P. – P. osobní automobil tovární značky VW Passat, kde se nevěnoval řízení svého vozidla (příp. nepřizpůsobil rychlost svého vozidla situaci silničního provozu) a zezadu narazil do osobního automobilu Mercedes Benz, řidiče J. M. S jistou mírou tolerance tak lze konstatovat, že příčina dopravní nehody byla v podstatě stejná, resp. obdobná, neboť pro vyřešení shora rozvedené problematiky není až tak významné, zda k nehodě došlo v důsledku porušení ustanovení o rychlosti jízdy nebo ustanovení o nevěnování se řízení vozidla.
Z hlediska následku jednání se již oba popisy skutku vůbec neshodují. Zatímco v popisu přestupku není uveden naprosto žádný následek (na ten – např. v podobě poškození vozidla – by bylo možno usuzovat jen z údaje o nárazu jedoucího vozidla obviněného do stojícího vozidla poškozeného), v popisu trestného činu je již popsáno zranění poškozeného (dokonce v podobě těžké újmy na zdraví) právě v důsledku nárazu vozidla obviněného do odstaveného vozidla poškozeného.
Vedle této zásadní okolnosti při úvahám o důvodnosti aplikace zásady „ne bis in idem“ v daném případě nemůže zůstat stranou ani porovnání zakonem chráněných objektů. Jak správně podotkla již dovolatelka, porovnají-li se objekty chráněné na jedné straně skutkovou podstatou přestupku podle §22 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. a na straně druhé skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pak je zjevné, že zatímco objektem jmenovaného přestupku je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, objektem citovaného trestného činu je život a zdraví lidí.
Z uvedeného vyplývá, že skutek, ohledně něhož bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, zahrnoval podstatné skutkové okolnosti (zejména způsobení dopravní nehody a její následek v podobě těžké újmy na zdraví), které nebyly v přestupkovém řízení řešeny a v rámci postihu (blokovou pokutou) vyjádřeny. Právní kvalifikace deliktu z přestupkového řízení a trestného činu z trestního řízení se ve formálních znacích jednotlivých skutkových podstat, jak je patrno z porovnání shora citovaných ustanovení, nepřekrývaly.
Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že v posuzované trestní věci nebylo namístě aplikovat zásadu „ne bis in idem“, neboť po pravomocném rozhodnutí o přestupku obviněného proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §22 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. (ve znění účinném ke dni spáchání činu) nebylo proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako uvedený přestupek, tj. v daném případě ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. U obviněného tudíž může být dána odpovědnost za přestupek i trestný čin. Dovoláním napadené rozhodnutí proto není správné a zákonné.
Jen pro úplnost lze připomenout, že obdobný případ řešil Evropský soud dne 30. 7. 1998 ve věci Oliviera vs. Švýcarsko. V ní stěžovatelka způsobila dopravní nehodu, při které zranila jednoho z jejích účastníků a byla pokutována částkou 200 švýcarských franků za nezvládnutí kontroly vozidla v důsledku nepřizpůsobení rychlosti podmínkám provozu podle zákona o silničním provozu. Téměř o dva roky později byla odsouzena k pokutě 2000 švýcarských franků za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle trestního zákona. Okresní soud tuto pokutu posléze snížil na 1500 švýcarských franků a zároveň zrušil první pokutu 200 švýcarských franků, a protože byla už zaplacena, odečetl ji od sumy druhé pokuty. Neuznal argument stěžovatelky, podle které byl v řízení podle trestního zákona porušen princip „ne bis in idem“. Evropský soud, k němuž byla stížnost obviněné posléze předložena, poznamenal, že v dané věci šlo o typický případ ideálního souběhu porušení zákona, který je charakterizován okolností, že jeden trestný čin se štěpí na dvě odlišná porušení zákona, v tomto případě na nezvládnutí řízení vozidla a ublížení na zdraví z nedbalosti. V takových případech je lehčí trest zpravidla absorbován těžším. Podle jeho názoru na stěžovatelčině situaci nebylo nic, co by odporovalo článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože ten zakazuje dvojí odsouzení za totéž porušení zákona, zatímco při ideálním souběhu porušení zákona jeden trestný čin představuje dvě odlišná porušení. Evropský soud proto dospěl k závěru, že ustanovení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebylo porušeno.
Naproti tomu za srovnatelný nelze považovat případ, na nějž se ve své argumentaci odvolával soud druhého stupně a z něhož zřejmě při svém rozhodování vycházel i soud prvního stupně (šlo o již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006). Nejvyšší soud v tomto usnesení ze dne 15. 2. 2006 totiž dospěl (mimo jiné) k závěru, že v projednávané věci „… je zcela zřejmé, že se jak v přestupkovém řízení, tak i posléze v trestním řízení jednalo o stále stejný skutek, neboť ve všech … rozhodnutích je jednání kladené obviněné … za vinu popisováno stále stejně …“. Tak tomu ovšem nebylo z důvodů výše vyložených v dané věci, a proto aplikace zmíněného usnesení na projednávanou kauzu byla zcela nepřípadná.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti státního zástupce, stejně jako usnesení soudu prvého stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatelky. Proto z jejího podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 10 To 453/2007, stejně jako usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 1 T 143/2007. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha – západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadených usnesení se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení po podání obžaloby. Povinností Okresního soudu pro Prahu – západ proto bude, aby při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a také ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, věc projednal a učinil zákonu odpovídající rozhodnutí. Je při tom vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a