ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.514.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 514/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2006 o dovolání, které podal obviněný F. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 23 To 620/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 168/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 1 T 168/2004, byl obviněný F. D. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že „s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch ve funkci celního inspektora Celního úřadu S., okres P., v přesně nezjištěné době dne 29. 5. 2000 při dovozu osobního vozidla tov. zn. Volvo S70, obžalovanými Z. Z., a K. Ř., vyplnil formulář „Rozsah poškození a chybějící části“ na Celním úřadu S., okres P., v rozporu se skutečným stavem tohoto vozidla, když uvedl řadu poškození neodpovídajících skutečnému technickému stavu vozidla za účelem snížení celní hodnoty vozidla a v této souvislosti převzal od Z. Z., a K. Ř., úplatek ve výši nejméně 40.000,- Kč a za propuštění osobních vozidel továrních značek Audi A6 a Renault Laguna do režimu tranzit převzal od obou obžalovaných částku ve výši 45.000,- Kč.“
Za to byl odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Z. Z., K. Ř. a K. S. a o zproštění obviněných P. S. a Ing. M. K. obžaloby.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění K. Ř., F. D. a K. S. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 23 To 620/2005, jímž všechna tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (ve spojení s uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích) podal obviněný F. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval napadená rozhodnutí, zdůraznil, že pokud došlo z jeho strany k pochybení ohledně hodnocení osobního automobilu zn. Volvo, byl za toto pochybení kázeňsky potrestán. Neměl by proto být za stejnou věc potrestán dvakrát. K tomu dodal, že otázka hodnocení rozsahu poškození dováženého vozidla byla záležitostí výlučně subjektivního posouzení jednotlivého celníka. Dále uvedl, že další dva osobní automobily vůbec neodbavoval, což bylo rozhodujícímu soudu známo, neboť na protokolech není uvedeno razítko, které by mu patřilo. Jeví se proto jako naprosto nelogické, proč by mu měl být nabízen úplatek. Vyjádřil přitom nesouhlas s tím, že je mu kladeno za vinu, že přijal od obviněných Z. a Ř. v souvislosti s odbavováním automobilů úplatky. Tato skutečnost je prokazována pouze výpovědí obviněného Z., kterou soud vzal za zásadní a rozhodující a věrohodnou. Soud však podle dovolatele pochybil, pokud zamítl návrh jeho obhájce na zpracování znaleckého posudku k osobě obviněného Z. V souvislosti s tím dovolatel vyjádřil názor, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou, když (dovolatel) tvrdil, že ze strany jmenovaného obviněného se mohlo jednat o jakýsi akt msty za to, že se mu nepodařilo způsobem jemu vlastním převést do Č. r. vozidlo, takže následně musel doplácet poměrně vysoké clo. V posuzované věci hovořili o aktu jakési pomsty i někteří další spoluobvinění, takže zpracování znaleckého posudku bylo zcela namístě. Podle přesvědčení dovolatele soud výpověď obviněného Z. oproti výpovědi ostatních spoluobviněných výrazně nadhodnotil. Přitom v dané věci nestačí, aby k odsouzení postačovala pouze jediná výpověď spoluobviněného, který mohl mít na celé záležitosti vlastní zájem. Dovolatel pak konstatoval, že mu nebylo prokázáno spáchání trestné činnosti s výjimkou pochybení týkajícího se vozidla zn. Volvo, za které byl kázeňsky potrestán, a navíc toto pochybení nemohlo mít žádný vliv na stanovení výše cla. V návaznosti na to dovolatel dovodil, že rozhodnutí soudu o vině nemá oporu v provedeném dokazování, trestné činnosti se nedopustil, tato mu nebyla prokázána, nepřichází proto v úvahu ani jeho odsouzení.
V další části dovolání vyjádřil dovolatel názor, že odvolací soud se měl podrobně zabývat širšími souvislostmi celého případu, a to v návaznosti na příslušné celní předpisy. Upozornil přitom na skutečnost, že jeho základní povinností na celním přechodu S. bylo pouze propustit zboží do tzv. tranzitního oběhu, tedy zajistit skutečnost, že se v Č. r. nachází dovezené zboží, které nebylo procleno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Podle jeho slov nemělo sepisování protokolu o poškození vozidla na celním přechodu S. pro celní řízení prakticky žádný význam, neboť vlastní výměra cla vycházející ze stavu vozidla byla prováděna na Celním úřadě v B., jehož povinností bylo i vozidlo prohlédnout. Navíc v inkriminované době bylo posouzení poškození vozidla záležitostí výlučně subjektivního pocitu příslušného celníka. Za subjektivní pocit nemůže být člověk odsouzen. Odvolacímu soudu dovolatel vytknul, že se s rozvedenými skutečnostmi, které vyjadřují základní myšlenky podaného odvolání, nevypořádal. Vyjádřil pak ještě nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že se v posuzovaném případě jednalo o trestné činy vysoké společenské nebezpečnosti. Poukázal přitom na skutečnost, že v současné době činnost, která je v napadeném usnesení považována za trestnou, celním předpisům, pokud se týká vozidel dovážených z E. u., vůbec nepodléhá.
Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl s odkazem na ustanovení §265k tr. ř. a ustanovení §265m tr. ř., aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zejména konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, jak byl soudem zjištěn, což znamená, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů, neúplnost provedeného dokazování či nesprávnost procesního rozhodování. V případě obviněného F. D. je však zřejmé, že dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, přičemž se snaží zpochybnit věrohodnost výpovědi spoluobviněného Z., a to i s poukazem na okolnost, že soudy neakceptovaly návrh obhajoby na znalecké zkoumání osoby tohoto spoluobviněného. Domněnka dovolatele, že odvolací soud se měl v návaznosti na příslušné celní předpisy podrobně zabývat i širšími souvislostmi celého případu, znamená, že dovolatel mimo vymezený rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti způsobu, kterým soudy obou stupňů hodnotily shromážděné důkazy. V žádném případě se tedy nejedná, pokud jde o zmíněnou argumentaci dovolatele, o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku, ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Uvedené námitky by mohly mít z hlediska uvedeného dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný F. D. však tímto způsobem ničeho nenamítal, navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání věci nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Státní zástupce dále uvedl, že pod dovolatelem namítaný dovolací důvod nelze subsumovat ani jeho výhradu, že za pochybení v souvislosti s hodnocením osobního automobilu zn. Volvo byl již kázeňsky potrestán, takže za stejnou věc by neměl být trestán dvakrát. Dovolatel tak tvrdí, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, což je ovšem výhrada, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však nebyl v dovolání uplatněn. I přes skutečnost, že posledně citovaná výhrada dovolatele nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce zdůraznil, že v posuzované věci nelze předchozí postih obviněného za kázeňský přestupek považovat za překážku jeho odsouzení v trestním řízení, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1241/2005. Z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu označil státní zástupce podané dovolání za právně relevantní pouze v té části, v níž dovolatel odvolacímu soudu vytknul nesprávné hodnocení materiální stránky trestných činů. Argumentaci dovolatele však označil za zjevně neopodstatněnou, neboť ustanovení o trestném činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a ustanovení o trestném činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. chrání zájem státu na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věci obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Je tak zřejmé, že na stupeň společenské nebezpečnosti nemůže mít vliv skutečnost, že zákonodárce clo posléze zrušil. Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Upozornil přitom na skutečnost, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.) v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný F. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (dále jen „Protokol“). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů (což je třeba vztáhnout i na námitku, že odvolací soud se měl podrobně zabývat širšími souvislostmi celého případu v návaznosti na příslušné celní předpisy) a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům (zejména k výpovědi spoluobviněného Z. Z.) a především vlastní verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se trestné činnosti (de facto skutku) nedopustil, tato mu nebyla prokázána].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím), tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Tento závěr však platí i ve vztahu k námitce dovolatele, že byl nesprávně posouzen stupeň společenské nebezpečnosti popsaného skutku. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiného dovolacího důvodu) nejde o námitku právně relevantní. Dovolatel totiž pouze polemizuje se závěrem soudu o konkrétním stupni společenské nebezpečnosti předmětného skutku v rámci stupně typového, přičemž se odlišného závěru domáhá na základě hodnocení jím uváděných aktuálních souvislostí posuzovaného případu.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze ovšem v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku (především vzhledem k tomu, že v jeho rámci dovolatel dopustil více útoků – zejména ve více případech jako veřejný činitel převzal úplatek) nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr o jeho vysoké společenské nebezpečnosti. V souvislosti s tím je na místě ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že argumentace dovolatele nemůže obstát, neboť ustanovení o trestném činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a ustanovení o trestném činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. chrání zájem státu na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věci obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života, a je tak zřejmé, že na stupeň společenské nebezpečnosti nemůže mít vliv skutečnost, že zákonodárce změnil celní režim ve vztahu ke státům E. u.
Pokud jde o námitku dovolatele, že za jednání vztahující se k osobnímu automobilu zn. Volvo byl již postižen v kázeňském řízení a že by neměl být za totéž jednání postihován podruhé v trestním řízení, pak je třeba konstatovat, že tato námitka nemůže být (vzhledem ke své ryze procesní povaze) subsumována pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by možno ji podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Je však současně nutno zdůraznit, že by jí, pokud by dovolatel řádně uplatnil zmíněný dovolací důvod, nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
V daných souvislostech je potřebné nejprve obecně zmínit, že zásada (právo) nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
V předmětné trestní věci ovšem nejde o zásadu „ne bis in idem“ v podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak v podobě obsažené v ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. V konkrétním případě se totiž jedná o právo obviněného nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu. V tomto kontextu je třeba poukázat na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Úmluva je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) součástí právního řádu, ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) se stávající praxe soudů za určitých podmínek přiklání k tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Článek 4 odst. 1 Protokolu nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Článek 4 odst. 1 Protokolu v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na posouzení vztahů přestupek – přestupek a trestný čin – přestupek, které řeší ustanovení §76 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, a §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Zbývá tedy zabývat se toliko vztahem přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Zde se otvírá prostor vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek (k této problematice srov. JUDr. M. R., JUDr. P. P. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství č. 6/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005).
Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu o zákazu dvojího trestání, je v konkrétním případě závislá na tom, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a především, zda se jednalo o činy se shodnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.
Dovolatel byl rozhodnutím ředitele Celního úřadu S. ze dne 30. 10. 2000, č. j. 1268/2000, uznán vinným kázeňským přestupkem podle §32 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustil tím, že „nesprávně zajistil totožnost zboží uvedeného 24. 5. 2000. V rozporu se skutečností na tomto dokladu uvedl, že dovážené zboží (vozidlo) bylo havarované, i když ve skutečnosti havarované nebylo. Tím byl porušen §141, odstavec 3), Zákona 13/1993 Sb. v platném znění.“ Za to byl dovolateli uložen kázeňský trest snížení funkčního platu o 15% na dobu tří měsíců.
Dovolatel byl tedy kázeňsky postižen pro porušení povinnosti, která spočívá v řádném ztotožnění zboží ve smyslu §141 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Při srovnání jednání, pro které byl dovolatel kázeňsky postižen, se skutkem, jímž byl uznán vinným shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, je zřejmé, že se nejedná o situaci, kdy by v rámci trestního řízení bylo rozhodováno o skutku, který by byl právně kvalifikován jako trestný čin mající v podstatě stejné znaky skutkové podstaty jako předchozí přestupek.
Naopak jednání kvalifikované jako kázeňský přestupek nevyjadřovalo podstatné, právně významné aspekty skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích. Tento skutek totiž vyjadřoval především tu skutečnost, že dovolatel si ve funkci celního inspektora (tedy jako veřejný činitel) s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch úmyslně počínal v rozporu se svými služebními povinnostmi, když nesprávně vyplnil formulář „Rozsah poškození a chybějící části“ za účelem snížení celní hodnoty vozidla (tedy současně v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch jinému), přičemž v souvislosti s tím a za propuštění dalších osobních vozidel do režimu „tranzit“ (tedy v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu) přijal úplatek. Jinak řečeno, obviněný nebyl v rámci trestního řízení odsouzen proto, že nesprávně zajistil totožnost zboží (osobního vozidla), ale proto, že popsaným způsobem jako veřejný činitel jednal s cílem zajistit sobě a další osobě neoprávněný prospěch majetkové povahy a že za to a za další jednání (propuštění jiných vozidel do režimu „tranzit“) přijal úplatek. Právě v těchto skutečnostech spočívala podstata skutku, jímž byl v rámci trestního řízení uznán vinným.
Je tedy zřejmé, že skutek, pro který byl dovolatel v rámci trestního řízení odsouzen, zahrnoval skutkové okolnosti jednání dovolatele, které v rámci kázeňského řízení nebyly řešeny a nebyly v rámci kázeňského postihu dovolatele vyjádřeny. Postihem dovolatele pro přestupek tak nebyl vyčerpán celý skutek. Přitom není od věci znovu poznamenat, že právní kvalifikace deliktů z přestupkového a trestního řízení se ve svých formálních znacích skutkových podstat nekryly. V té souvislosti není nepřípadný ani odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1241/2005, v němž bylo připomenuto, že zásadu „ne bis in idem“ Úmluvy je na místě ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k přestupkům trestněprávní povahy. Shora uvedený přestupek dovolatele totiž neměl trestněprávní povahu. Jak již shora uvedeno, šlo „pouze“ o porušení povinnosti řádně ztotožnit zboží ve smyslu §141 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž zde nebyly skutkově obsaženy trestněprávní znaky zjištěné v trestním řízení. V kázeňském řízení byl dovolatel postižen pro jednání, které nebylo charakterizováno okolnostmi, jež by zakládaly znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Nelze proto hovořit o tom, že by dovolatel byl postižen dvakrát pro totéž.
Na základě rozvedených skutečností nemohl Nejvyšší soud přiznat dovolání obviněného F. D. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. D. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý