ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.223.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 223/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 66/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 1 T 66/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, uznán vinným pod bodem 1. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 13. 12. 1996 do 23. 10. 1997 uskutečnil dovoz 25 použitých osobních automobilů z F. do Č. r., zakoupených od společnosti S. v D., a při celním řízení předložil na Celním úřadu v L. u 23 automobilů zfalšované faktury, které se nevztahovaly na vozidla, ale na náhradní díly, do těchto faktur byla doplněna značka vozidla, číslo karoserie, prohlášení o původu, případně doplněna číslice o ceně a vozidlo bylo vydáváno za náhradní díly s menší celní hodnotou, než která skutečně byla zaplacena, tím byla zkreslena cena a uvedeny nepravdivé údaje v dokladech sloužících pro vyměření daně, v důsledku toho došlo ke zkrácení cla ve výši 165 431, Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 189 947,-Kč, což je celková škoda ve výši 355 378,- Kč způsobená Celnímu ředitelství Ú. n. L.
Za tento trestný čin a současně i za sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., jimiž byl obviněný R. P. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 2 T 991/95, byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Současně bylo rozhodnuto podle §35 odst. 2 tr. zák. o zrušení výroku o trestu obviněného, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 2 T 991/95, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 1 T 66/2002, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl uložen samostatný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Pod bodem 3. výroku o vině téhož rozsudku pak byl obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby z dalšího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Těchto částí rozsudku se podané dovolání netýká.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, jímž byla podle §256 tr. řádu zamítnuta odvolání obviněného R. P. i odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci směřující v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku rozsudku.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dne 12. 12. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, směřuje výhradně proti rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného vztahující se k výroku o jeho vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného se odvolací soud řádným způsobem nevypořádal s jeho námitkou, že za stejné jednání, pro nějž byl uznán vinným uvedeným trestným činem, byl postižen pokutou ve výši 40 000,- Kč na základě rozhodnutí Celního úřadu v L. Jak dále obviněný namítá, odvolací soud postupoval v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu v napadeném usnesení, pokud se v něm odkazuje na skutečnost, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nebylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a že zásada zakazující dvojí odsouzení v téže věci se má vztahovat jen na trestné činy, nikoliv na vztah mezi přestupkem a trestným činem. Podle dovolatele názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, naopak zdůrazňuje, že zásada „ne bis in idem“ dopadá i na uvedený vztah, tj. na situaci, je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který byl již předtím postižen ve správním řízení pro přestupek, přičemž citovaný rozsudek podrobně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž tento názor vychází.
Z uvedených důvodů obviněný R. P. dovodil, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o jím podaném odvolání vychází z nesprávného právního posouzení skutku, a je proto dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), aby zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, a aby přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného R. P. podrobně rozebrala samotnou problematiku konkrétního jednání obviněného tak, jak mu bylo v provedeném řízení prokázáno, a to v návaznosti na tvrzenou námitku odvolatele. Podle názoru státní zástupkyně samotná dovolací argumentace obviněného nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože nejde o problematiku hmotně právního posouzení skutku, ale námitky obviněného o nepřípustnosti jeho trestního stíhání odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Státní zástupkyně shledává obsah námitek obviněného právně relevantním a způsobilým k projednání v řízení o dovolání, přičemž zcela přisvědčila názoru dovolatele o nepřípustnosti jeho trestního stíhání. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, na daný případ nelze aplikovat důvod nepřípustnosti dovolatelova trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, který sice výslovně zakotvuje zásadu „ne bis in idem“, ovšem pouze ve vztahu mezi trestnými činy navzájem, nýbrž je zde možné přímo aplikovat překážku dovolatelova trestního stíhání uvedenou v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, a to v návaznosti na ustanovení čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na obsah výrokové části rozhodnutí Celního úřadu v L., jímž byl obviněný postižen pro celní delikt podle §293 písm. d) celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a po jeho porovnání se skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 1 T 66/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, jež bylo napadeno dovoláním, se podle státní zástupkyně jedná fakticky o totožný skutek trestněprávní povahy. Proto je nutno na něj aplikovat v návaznosti na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, citovaná ustanovení Ústavy České republiky a mezinárodní Úmluvy o ochranně lidských práv a základních svobod zásadu „ne bis in idem“, tedy zákaz opakovaného postižení pro stejný čin.
Za této situace státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil v napadené části usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 1 T 66/2002, aby současně zrušil i všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu] a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v němž spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle odlišného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jak je ovšem zcela zřejmé z obsahu podaného dovolání v posuzované věci, obviněný R. P. shledává uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení v takových dovolacích námitkách, jimiž nezpochybňuje hmotně právní závěr soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani nevytýká jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněný se totiž domáhá uplatnění zásady „ne bis in idem“, která zakazuje opakovaný postih pro tentýž čin, a dovozuje nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu, který měl podle názoru obviněného na podkladě jím podaného odvolání zastavit trestní stíhání pro skutek obsažený ve zmíněném výroku o vině, a to z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání. Navíc obviněný ve svém dovolání ani nepoukazuje na konkrétní důvod nepřípustnosti svého trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 tr. řádu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z vymezení obsahu dovolání podle §265f odst. 1, 2 tr. řádu a z požadavku na konkretizaci dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu – k účinnému podání dovolání nepostačuje pouhé formální uvedení některého z těchto důvodů dovolání s odkazem na určité zákonné ustanovení, ale uplatněný dovolací důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které mu odpovídají. Jde-li tedy o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je odvolatel povinen uvést konkrétní hmotně právní vady, které spatřuje v právním posouzení stíhaného skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, anebo jiné vady v posouzení podle norem hmotného práva. Podstatou citovaného dovolacího důvodu proto nemohou být procesní námitky vytýkající porušení ustanovení trestního řádu nebo jiného právního předpisu procesní povahy. Námitky obviněného R. P. v jím podaném dovolání v posuzované věci ovšem evidentně nesměřují vůči správnosti právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, protože obviněný nijak nezpochybňuje právní závěr o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, nýbrž vytýká napadenému rozhodnutí výlučně procesní pochybení odvolacího soudu, pokud se domnívá, že zde existovala nepřípustnost trestního stíhání obviněného založená překážkou věci rozhodnuté, resp. zásadou „ne bis in idem“. Taková případná procesní vada sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které uplatnil obviněný, ale v konkrétním případě jen odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, které připouští podat dovolání, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný však své dovolání neopřel o posledně citovaný dovolací důvod, takže již z tohoto hlediska by bylo nutné považovat podané dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nehledě na tento formální nedostatek se Nejvyšší soud neztotožnil ani se samotnou podstatou dovolací námitky obviněného, pokud zde shledává existenci překážky „ne bis in idem“.
Na tomto místě je nutno připomenout, že v ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu jsou taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, jejichž existence činí trestní stíhání nepřípustným, takže v jejich důsledku trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Podle citovaného ustanovení jde o kogentní úpravu, kterou je třeba chápat jako průlom do zásad oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a legality (§2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Nepřípustnost trestního stíhání pak vyplývá též ze zásady „ne bis in idem“, tedy z práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin. Okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v ústavních předpisech, v ustanoveních trestního řádu a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. V tomto směru je základní vnitrostátní normou ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky stejný je i obsah ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, které tuto zásadu rozvíjí a z něhož vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obdobně je nepřípustnost trestního stíhání vymezena i v ustanoveních §11 odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, pokud jde o pravomocné rozhodnutí o schválení narovnání a o postoupení věci.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která byla publikovaná pod č. 209/1992 Sb., a to včetně protokolů, jež ji doplňují a považují se za její součást. Ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český text tohoto ustanovení uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“ (viz sdělení pod č. 209/1992 Sb.). V této souvislosti je nutno odkázat jak na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k aplikaci tohoto ustanovení Úmluvy, tak na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, ale i na další aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se podrobněji zabývají stejnou problematikou. Jde zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, který byl publikován jako rozhodnutí pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr., případně o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, a ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1026/2006. Všechna tato rozhodnutí se zabývají obdobnou situací, jaká nastala v posuzované věci obviněného R. P., když obvinění před tím, než byli uznáni vinnými konkrétním trestným činem, byli postiženi také pro přestupek, případně pro kárný delikt, a předmětem posouzení bylo, zda se jednalo o porušení zásady „ne bis in idem“, a tedy zda pozdější trestní stíhání nebylo nepřípustné.
Jak vyplývá z české vnitrostátní úpravy obsažené v ustanoveních §11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. řádu, nestanoví překážku „ne bis in idem“ v těch případech, když se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku, v němž je spatřován trestný čin, který má stejné znaky skutkové podstaty jako již dříve projednaný přestupek. Proto v takových případech je nutno podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu aplikovat přímo ustanovení příslušných mezinárodních smluv, pokud zakotvují překážku trestního stíhání vedeného pro týž čin i nad rámec české vnitrostátní úpravy, tedy zejména ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, na které poukazuje faktický obsah dovolacích námitek obviněného R. P.
V posuzované věci je podle Nejvyššího soudu podstatné, že ač orgány činné v trestním řízení v České republice při posuzování překážky „ne bis in idem“ vycházejí z totožnosti skutku [§11 odst. 1 písm. f) až h) tr. řádu] chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu, ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek, ale pro tentýž (trestný) čin, což svědčí pro názor, podle něhož je podstatná i totožnost právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy. Takový výklad ostatně odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který v jednotlivých svých rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro tentýž skutek (v jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice) za porušení ustanovení čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v případech, jestliže jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových podstat (viz zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 5. 2000 ve věci Ponsetti a Chesnel vs. Francie). Z toho je nutno dovodit, že při aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu může být stanoven důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v těch případech, když se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž skutkovém základu. Přímá aplikace ustanovení čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě závislá především na tom, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o tomtéž skutku, a zda se tudíž jednalo o činy se stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty. V trestní věci obviněného R. P. se však podle názoru Nejvyššího soudu nejedná o takový případ.
Jak je patrné z obsahu rozhodnutí o celním deliktu vydaného Celním úřadem v L. (č. l. 29 a násl. trestního spisu, svazek I.), obviněnému R. P. jako podnikající fyzické osobě byla uložena pokuta ve výši 40 000,- Kč za to, že porušil celní předpisy skutkem spočívajícím v tom, že
- pod bodem I. písm. a) v rozporu s ustanovením §105 odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), ve 25 případech doložil celní prohlášení – jednotné celní deklarace (dále ve zkratce „JCD“), kterými navrhoval propuštění zboží, tj. použitých osobních automobilů do režimu „volný oběh“, padělanými doklady, a to 25 fakturami, jejichž čísla jsou uvedena na následujícím přehledu JCD, s kterými byly předloženy,
- pod bodem I. písm. b) opět v rozporu s ustanovením §105 odst. 4 celního zákona uvedl nesprávné údaje v jednotlivých částech JCD a na základě padělaných faktur a nesprávných údajů v JCD celní úřad deklarantovi ve smyslu §120 celního zákona propustil zboží do režimu „volný oběh“ bez ověřování údajů JCD.
Celního přestupku pod bodem II. citovaného rozhodnutí se pak obviněný dopustil zcela odlišným jednáním, když neuposlechl výzvy celních orgánů a bez omluvy se řádně a včas nedostavil na celní úřad k celnímu řízení.
Podle §293 písm. d) celního zákona (ve znění platném v době citovaného rozhodnutí) poruší celní předpisy ten, kdo způsobí, že mu bylo zboží propuštěno na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Tento čin je celním deliktem, dopustí-li se ho právnická osoba (§298 odst. 1 celního zákona), za kterou se považuje i fyzická osoba – podnikatel (§298 odst. 2 celního zákona), jak tomu bylo u obviněného R. P.. Podle §148 odst. 1 tr. zák. se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí (mimo jiné) daň a clo. O tentýž skutek (čin) z hlediska uplatnění překážky „ne bis in idem“ půjde, byl-li obviněný v jednom typu řízení uznán vinným přestupkem a ve druhém řízení trestným činem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních činů jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. ve stupni jejich nebezpečnosti pro společnost. Jak je ovšem patrné z porovnání zákonných znaků obou citovaných skutkových podstat jak celního deliktu, tak trestného činu, nejsou shodné ani se nepřekrývají v podstatných znacích. Pro spáchání celního deliktu je totiž významné, aby na základě zkreslených dokladů a údajů v celním řízení došlo k propuštění zboží do určitého celního režimu, a to bez ohledu na skutečnost, jaké důsledky mělo takové jednání pro vyměření a zaplacení daně a cla. Ke spáchání zmíněného trestného činu je naopak rozhodné, aby došlo k daňovému a celnímu úniku, a to zatajením nebo zkreslením určitých skutečností rozhodných pro vyměření a zaplacení daně a cla, bez ohledu na skutečnost, zda a do jakého celního režimu bylo zboží propuštěno.
Jak je tedy zřejmé z popisu skutků spáchaných v posuzované věci obviněným R. P., o nichž se rozhodovalo jak v celním řízení, tak v trestním řízení, podstatou celního deliktu bylo faktické jednání obviněného směřující k propuštění zboží (dovážených automobilů) do celního režimu volného oběhu bez ověřování údajů v jednotných celních deklaracích, zatímco podstatou trestného činu bylo zkrácení daně z přidané hodnoty a dovozního cla, jejichž výše se odvíjela od charakteru a hodnoty dováženého zboží. Z hlediska neexistence překážky „ne bis in idem“ je pak bez významu, že zmíněný celní přestupek i trestný čin spáchal obviněný v bezprostřední časové souvislosti (viz k tomu přiměřeně i rozhodnutí pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr.).
Z toho vyplývá, že obviněný R. P. se vedle skutku spočívajícího v předložení 25 jednotných celních deklarací s nesprávnými údaji, které doložil k 23 dováženým automobilům padělanými prodejními doklady a jimiž navrhl propuštění zboží (automobilů) do celního režimu „volný oběh“, se současně dopustil dalšího skutku, který nebyl významný pro naplnění znaků zmíněného celního deliktu, ale je relevantní z hlediska naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Skutky, pro které byl obviněný postižen v celním řízení a v trestním řízení, se tedy v podstatných rysech neshodují a každý z nich směřoval k porušení jiného chráněného zájmu a také měl i jiný následek. Pravomocné rozhodnutí o celním deliktu obviněného podle §293 písm. d) celního zákona a následné trestní stíhání a odsouzení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se tedy netýkalo týchž skutků, neboť v nich nejsou obsaženy stejné znaky skutkových podstat uvedeného celního deliktu a trestného činu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že k porušení předpisů trestního práva a celního zákona došlo v časové i faktické souvislosti s podáním jednotlivých falešných, případně zkreslených dokladů, jež ve svém důsledku vedly jak ke spáchání celního deliktu, tak i ke zkrácení daně a cla.
Za této situace by nebylo možno shledat podmínky pro aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, zakládající nepřípustnost trestního stíhání obviněného, ani v případě, kdyby obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, takže dovolání by stejně bylo zjevně neopodstatněné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, když takovýto závěr bylo možno učinit bez přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo možno opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení, nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y