ECLI:CZ:NS:2012:11.TVO.2.2012.1
sp. zn. 11 Tvo 2/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 stížnost obviněného K. J. W. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 2 To 124/2011, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného K. J. W. z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2011, sp. zn. 52 T 6/2011, byl obviněný K. J. W. uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jehož se společně s dalšími dvěma osobami dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, s nímž byla dne 9. prosince 2011 věc předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
V souvislosti s trestnou činností, jíž byl shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným, byl obviněný usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. května 2010, sp. zn. 70 Nt 3587/2011, vzat do vazby, a to z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. ř.
Ve vazbě se obviněný nacházel i po předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci, proto soud v souladu s §71 odst. 4, 6 a 7 tr. ř., usnesením ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 2 To 124/2011, o vazbě obviněného rozhodl, a to tak, že se obviněný K. J. W. ponechává ve vazbě, a to z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně stížnost, kterou odůvodnil tím, že vazební důvody v jeho případě nejsou dány. Obviněný v průběhu svého slyšení v rámci rozhodování o vazbě opakovaně uvádí argumenty podporující jeho propuštění z vazby na svobodu, soudy se jimi nicméně nezabývají a tyto bez dalšího přecházejí. Pokud jde o vazební důvod pod písm. a), neexistuje žádná konkrétní obava z jeho útěku. Obviněný sice je cizím státním příslušníkem, to ale samo o sobě není důvodem pro jeho vzetí do vazby. Po celou dobu šetření setrvával na území České republiky, a pokud v té době její území z pracovních nebo rekreačních důvodů opustil, vždy se vrátil zpět. Na území České republiky navíc žije déle než čtyřicet let, považuje ji za svůj domov a jeho státní příslušnost tak nemá z tohoto pohledu žádný význam. Na území České republiky má i rodinné vazby. Se svým synem se sice v minulosti nepohodl, pomoc by mu nicméně byla jistě poskytnuta. Důvodem nemůže být ani obava z případného odsouzení, obviněný se cítí být nevinen a toto své tvrzení má zájem prokázat. Druhý z vazebních důvodů podle písm. c) je pak zcela nekonkrétní a jeho uplatnění není nijak opodstatněné. V minulosti se obviněný dopustil jediné trestné činnosti, a to v roce 2004 v Itálii, z té se ale poučil a od té doby se živí jen poctivě - v současné době je zaměstnán jako řidič. Od roku 2004 tedy neučinil nic, z čeho by bylo možno dovodit, že způsobem jeho obživy je páchání trestné činnosti. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby ve věci sám rozhodl, že se obviněný propouští z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnost důvodnou.
Vrchní soud v Olomouci se pečlivě zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o vazbě obviněného, Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožňuje a na argumentaci v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu lze proto pro stručnost odkázat. Vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. je v případě obviněného opodstatněn především vzhledem k tomu, že obviněný byl, byť zatím nepravomocně, uznán vinným pokusem úmyslného trestného činu, a za tuto trestnou činnost mu byl uložen již velmi citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců. I ve světle judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03), tato okolnost zakládá důvodnou obavu z možného útěku obviněného, z vyhýbání se trestnímu stíhání či uloženému trestu odnětí svobody. Tato obava je pak podporována i zjištěním, že obviněný, který je cizím státním příslušníkem, nemá pevně dané vazby k nějakému místu na území České republiky. Obviněný sice tvrdí, že by mu při propuštění na svobodu byla jistě poskytnuta pomoc ze strany jeho syna, na druhou stranou sám připouští, že se synem měl v minulosti rozpory, v jejichž důsledku mu syn odstěhoval osobní věci do sklepa domu, v němž bydlí. Možnost uspokojení bytové potřeby obviněného u jeho syna, je tedy nutno považovat za nejistou. Tyto okolnosti plně opodstatňují závěr soudu, že propuštěním obviněného na svobodu by hrozilo, že by účelu trestního stíhání, kterým je i spravedlivé potrestání jejího pachatele, nebylo dosaženo. Tvrzení obviněného, že se tak nestane, neboť dosud neutekl a ani pro to nemá vzhledem k zájmu na prokázání své neviny zájem, pak nemohou vážnost výše uvedených okolností nijak zrelativizovat. Pokud jde o druhý z vazebních důvodů podle §67 písm. c) tr. ř., ten je u obviněného dán především vzhledem k jeho trestní minulosti – obviněný v minulosti byl odsouzen za obdobnou trestnou činnost, jako v posuzovaném případě, jíž se navíc dopustil společně s I. H. , rozeným H. , tedy se spoluobviněným z nyní posuzované věci, a dále vzhledem k nestálosti, resp. přechodnosti jeho zaměstnání a tedy nejistotě získání finančních prostředků k obživě legální cestou.
V trestním řízení obviněného přitom nebyla zjištěna žádná neodůvodněná prodleva. V posuzované věci byla obžaloba podána dne 27. dubna 2011, hlavní líčení probíhala od 24. května 2011 do 27. října 2011, kdy byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a jímž mu byl uložen trest. Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal odvolání, s nímž se, jak již bylo výše uvedeno, věc v současné době nachází u odvolacího soudu. Trestní věc obviněného je přitom součástí trestné činnosti organizované skupiny a společně s jeho trestním stíháním je vedeno trestní stíhání proti dalším dvěma osobám. V rámci dokazování bylo třeba k zajištění důkazů využít i cesty právní pomoci z ciziny. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že podmínky pro ponechání obviněného ve vazbě byly v posuzovaném případě splněny. Pokud obviněný ve své stížnosti namítal, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzeními vyvracejícími existenci vazebních důvodů, ani těmto jeho námitkám nelze přisvědčit. Vrchní soud se s (od počátku se neměnící) argumentací obviněného důsledně vypořádal (srov. str. 3 napadeného usnesení) a Nejvyšší soud mu tak v tomto směru nemá co vytknout. Ostatně je zřejmé, že pokud obviněný tvrdí, že soudy jeho argumenty konstantně přehlížejí, spíše tím vyslovuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy s jeho tvrzeními nakládají (tj. že jim nevěří), než že by namítal nedostatek prostoru k vyjádření a nedostatek reakce na jím vyslovená tvrzení. Tedy jinými slovy namítá, že na jeho výhrady bylo reagováno nesprávně (jinak než by podle jeho názoru reagováno být mělo), nikoli, že nebylo reagováno vůbec. Proto též pokud jde o tyto námitky obviněného, je nutno odkázat na výše již uvedené.
Protože obviněný ve své stížnosti Nejvyššímu soudu žádné další argumenty nepředložil, nemohl se jimi Nejvyšší soud blíže zabývat a po přezkoumání výroků napadeného usnesení, které byly shledány bez vad, přičemž vadami netrpěl ani procesní postup předcházející napadenému usnesení, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík