ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1646.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1646/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné TGI Broker, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 3083/1, identifikační číslo osoby 25845624, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti povinnému L. M., za účasti manželky povinného M. M. , oba zastoupeni JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, adokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Přívozská 6, pro částku 3.580.593,39 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 88/2002, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 11. 2009, č.j. 10 Co 894/2009-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný a M. M. jsou povinni zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám advokáta JUDr. Květoslava Hlíny.
Odůvodnění:
Usnesením z 31. 3. 2009, č.j. 91 E 88/2002-235, okresní soud částečně zastavil exekuci nařízenou k vymožení částky 3.580.593,39 Kč s 6 % úrokem od 18. 3. 2003 do zaplacení a částky 11.935,31 Kč, a to do částek 35.000,- Kč, 233.704,8 Kč a 304.806,- Kč každé z nich s úrokem, a do částky 361,56 Kč (výroky I. až IV.), ve zbytku návrh povinného a jeho manželky na (úplné) zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
Napadeným usnesením krajský soud odvolání povinného a jeho manželky proti I. až IV. výroku usnesení okresního soudu odmítl, a v další napadené části, tj. v V. výroku, jímž byl návrh na zastavení výkonu ve zbytku zamítnut, a výroku VI. o náhradě nákladů řízení, je potvrdil. Uzavřel, že zde není důvodu k úplnému zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením §264 odst. 1 o. s. ř., jelikož výkon, nařízený k vymožení částky 3.580.593,39 Kč s 6 % úrokem od 18. 3. 2003 do zaplacení, byl předcházejícím rozhodnutím do částek 1.632.597,57 Kč (č.l. 178, 201) a 573.510,- Kč (č.l. 235), obou s příslušenstvím, částečně zastaven, takže má-li být vymáhán ještě zbytek pohledávky převyšující 1.300.000,- Kč, nelze výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí považovat za (ve smyslu §264 o. s. ř.) nepřiměřený.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že to „ řeší právní otázku v rozporu se zákonem, a proto by měla být tato právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak “), povinný a jeho manželka namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že zde není důvodu k úplnému zastavení výkonu, jelikož prodej nemovitostí nelze s ohledem na zůstatek vymáhané pohledávky s příslušenstvím považovat za nepřiměřený. Podle jejich názoru – především – byla původní věřitelce M. bance zaplacena částka mnohem vyšší, než pro kterou byl, jak uvedl odvolací soud (1.632.597,57 Kč s přísl. a 573.510,- Kč s přísl.), výkon rozhodnutí dosud částečně zastaven, totiž částka 6.624.155,- Kč; dále jim exekutor zabavil zcela nové zařízení rodinného domku v ceně 1.007.759,40 Kč a kromě toho bylo exekucí postiženo také vybavení (jehož cenu neznají) bytu dalšího exekučním titulem zavázaného dlužníka Ing. J. H. Podle dovolatelů byly tedy na uspokojení vymáhané pohledávky zaplaceny natolik vysoké částky, že další vedení výkonu rozhodnutí prodejem jejich nemovitostí v katastrálním území O. – P. by bylo zjevně nepřiměřené výši zbytku vymáhané pohledávky ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud měl podle dovolatelů „rovněž vzít v úvahu, že další vedení výkonu je v rozporu s dobrými mravy, neboť povinný byl pouze ručitelem za úvěr vyřizovaný ředitelem firmy Ing. J. H., který povinného dlouhodobě ujišťoval o tom, že úvěr je zcela splacen, což dokládal příslušnými listinami.“ Za situace, kdy firma KORTIMEX, spol. s r. o. skončila v likvidaci, nemá povinný jako ručitel možnost uplatnit vůči této firmě svá regresní práva. Z hlediska dobrých mravů mělo být rovněž přihlédnuto ke skutečnosti, že na úhradu vymáhané pohledávky byl použit výtěžek dražby jejich chaty na Č., prodané za pouhých 2.020.000,- Kč, ačkoli pořizovací cena této nemovitosti činila 12.000.000,- Kč.
Oprávněná navrhla – bude-li se vůbec soud dovoláním zabývat – jeho odmítnutí s odůvodněním, že zbytek vymáhané pohledávky činí 1.374.485,09 Kč, a že jen směnečný úrok činí k 31. 5. 2010 částku 1.632.075,03 Kč; představuje-li tedy součet zůstatku pohledávky a směnečného úroku částku převyšující 3.000.000,- Kč, důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením §264 odst. 1 o. s. ř. dán není a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tudíž správná.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinní tuto svou základní povinnost nesplnili; argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu totiž nepřednesli (přesněji řečeno neuvedli, v čem by měl takovýto zásadní význam spočívat), a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených, jelikož zde není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názor nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
Dovolatelé zpochybnili závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu k úplnému zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro (teprve v průběhu výkonu nastalý) nepoměr výše zbytku vymáhané pohledávky a ceny postižených nemovitostí, vzniklý v důsledku postupné úhrady pohledávky (§264 odst. 1 o. s. ř.). Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, jaké částky byly v průběhu výkonu na úhradu vymáhané pohledávky, ať již v jeho rámci či mimo něj, zaplaceny. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatelé vyjadřují nesouhlas se zjištěním soudu, že zaplaceny byly částky 1.632.597,57 Kč s přísl. a 573.510,- Kč s přísl., a předkládají vlastní skutkovou verzi, dle níž byly na úhradu vymáhané pohledávky zaplaceny částky 5.877.331,- Kč, 546.804,- Kč, 1.007.759,40 Kč plus další částka jako výtěžek dražby movitých věcí z bytů manželů H. (jejíž výši dovolatelé neznají).
I když dovolatelé zpochybnili právní závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu k úplnému zastavení výkonu rozhodnutí pro (teprve v průběhu výkonu nastalý) nepoměr výše zbytku vymáhané pohledávky a ceny postižených nemovitostí, vzniklý v důsledku postupné úhrady pohledávky, učinili tak způsobem neregulérním; vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolateli vytýkané pochybení odvolacího soudu při skutkovém zjišťování výše částek dosud zaplacených na úhradu vymáhané pohledávky), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky na částku 1.000,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu