ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1711.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1711/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti povinným 1) I. K., a 2) L. M. M. L., zastoupené JUDr. Jindřichem Paličkou, advokátem se sídlem v Karviné – Fryštátě, Fryštátská 2064/57b, pro 100.079,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 48 Nc 1142/2008, o dovolání 2) povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 7. 2009, č.j. 69 Co 698/2009-73, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 2. 3. 2009, č.j. 48 Nc 1142/2008-56, jímž okresní soud zamítl návrh druhé povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením z 1. 4. 2008, č.j. 48 Nc 1142/2008-13. Odvolací soud uzavřel, že nemajetnost povinné není důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a že „rovněž návrh na zastavení exekuce podle §290 odst. 1 o. s. ř. není pro zastavení exekučního řízení rozhodný.“
Povinná v dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje jednak s odůvodněním, že „exekuce je placena jen z její strany“, zatímco první povinný na vymáhanou pohledávku neuhradil nic, a jednak, jak je doslovně uvedeno v doplnění dovolání sepsaném advokátem, proto, že „ nezohlednění přiložených dokladů a tvrzení povinné má takový zásadní význam, že by muselo dojít k jinému právnímu posouzení dané věci “) – posuzováno podle obsahu dovolání – namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že v souzené věci není dán ani jeden z důvodů k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 o. s. ř.; podle jejího názoru zde existuje tzv. jiný důvod nepřípustnosti exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., za nějž považuje jednak svou nemajetnost při existenci tří vyživovacích povinností a jednak „vadu při provádění exekuce“ spočívající v tom, že ta je realizována jen proti ní samotné, zatímco první povinný (její bývalý manžel), jenž navíc peníze z úvěru pořízeného u spořitelny použil výlučně k úhradě svých dluhů, dosud „ze strany soudního exekutora postihován není.“ Smlouvu o úvěru, pohledávka z něhož je nyní vymáhána, přitom podepsala „v dobré víře o obnovení soužití s bývalým manželem.“ Dovolatelka „stále trvá na tom, že hodnota jejího majetku je ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže realizace exekuce vede jen ke zvýšení jejích nákladů, jež nelze z výtěžku pokrýt.“ Zvláštní důvod (podle §290 odst. 1 o. s. ř.) k zastavení exekuce (ve vztahu k ní) spatřuje v tom, že „1. 4. 2009 uplynula potřebná doba jednoho roku ke dni vydání rozhodnutí okresního soudu a první povinný stále není nijak postihován.“ Protože se exekuce týká pouze jí, aniž byl zjišťován a postižen jakýkoliv majetek prvního povinného, považuje takový postup oprávněné resp. soudního exekutora za „šikanosní a zjevně účelové poškození její osoby a celé její rodiny.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož zde není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názor nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
Dovolatelčina námitka, že „exekuce je placena jen z její strany“, zatímco první povinný na vymáhanou pohledávku neuhradil nic, je k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilá již proto, že je výlučně na oprávněné, proti komu z více (titulem solidárně zavázaných) povinných podá návrh na nařízení exekuce.
Totéž platí o její argumentaci ustanovením §290 odst. 1 o. s. ř.; to totiž dopadá na případy, kdy povinný po dobu jednoho roku nepobírá mzdu (případně jiný příjem /§299 odst. 1 o. s. ř./) buď vůbec, nebo alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky odváděny, zatímco povinná, jak sama tvrdí v dovolání, dávku státní sociální podpory pobírá.
Kromě uvedeného nelze nevidět, že důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. se (jehož aplikace se povinná dovolává rovněž) uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně i nemovitostí, resp. podniku (viz Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka, Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či (jak je tomu v souzené věci, kdy povinná pobírá dávku státní sociální podpory) jiného příjmu však ustanovení §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (jež u tohoto typu exekuce nutno vykládat v návaznosti na ustanovení §264 odst. 2 o. s. ř.) aplikovat nelze, a to již proto, že srážky ze mzdy se opakují tak dlouho (§284 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (srov. též Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, Panorama Praha, 1985, str. 235).
Pokud jde o tvrzenou nemajetnost povinné, ta není důvodem k zastavení exekuce podle žádného z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) – g), ani podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jehož se dovolává povinná.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z tohoto výčtu je zřejmé, že o žádný z uvedených případů nepřípustnosti exekuce v souzené věci nejde.
Dovolatelčina námitka, že „hodnota jejího majetku je ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže realizace exekuce vede jen ke zvýšení jejích nákladů, jež nelze z výtěžku pokrýt,“ nemá oporu ve spise, jelikož na vymáhanou pohledávku, která i s příslušenstvím činí 165.525,83 Kč (č.l. 33 versa), bylo již 65.863,- Kč vymoženo (č.l. 65) přičemž náklady exekuce činí 15.934,- Kč (č.l. 68).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu