ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2160.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2160/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Ing. T. M. , proti povinnému T. R. , za účasti rozvedené manželky povinného K. R. , zastoupené Mgr. Romanou Andělovou, advokátkou se sídlem v Brně, ul. Tábor 2333/8, pro 682.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 814/2006, o dovolání rozvedené manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18.9.2009, č.j. 20 Co 1002/2008-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Brně z 21.5.2008, č. j. 69 Nc 814/2006-48, se zastavuje.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21.5.2008, č. j. 69 Nc 814/2006-48, jímž městský soud zamítl návrh (nyní) rozvedené manželky povinného na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že o návrhu soud prvního stupně rozhodoval v situaci, kdy byl exekutorem proveden výmaz poznámky o vedení exekuce prodejem nemovitostí u katastrálního úřadu, je tedy podle jeho názoru logické, že za tohoto stavu by o částečném zastavení exekuce rozhodováno být nemělo, jelikož dovolatelka následně netvrdila ani nedokládala, že by poté exekutor vydal exekuční příkaz nový. Pokud jde o další případné společné jmění povinného a dovolatelky, ta netvrdí, stejně jako netvrdila v návrhu na částečné zastavení exekuce, že by určitý konkrétní majetek náležející do SJM byl postižen exekučním příkazem. Obecné vyloučení majetku z exekuce bez jeho konkrétní specifikace není možné. Je-li podán návrh na vyloučení části majetku z exekuce podle §267 o. s. ř., dochází k odkladu jejího provedení, aniž by o něm musel soud rozhodovat. Bývalá manželka povinného doložila podání žaloby na vyloučení nemovitosti z exekuce ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 C 108/2008, takže je zřejmé, že v současnosti exekuci na postižené nemovitosti vést nelze. Další majetek dovolatelka nespecifikovala ani v řízení o vylučovací žalobě. Obranu, že pohledávka nemá být uspokojena z majetku, který se podle §42 exekučního řádu považuje za součást společného jmění, nebo že nařízením exekuce postižený majetek nemůže být použit k uspokojení vymáhané pohledávky, nelze podle názoru odvolacího soudu uplatnit návrhem na zastavení exekuce, nýbrž pouze způsobem uvedeným v ustanovení §267 ost. 2 o. s. ř., tedy excindační žalobou; teprve je-li na základě takové žaloby vydáno pravomocné rozhodnutí o vyloučení věcí z exekuce, je to důvodem pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, rozvedená manželka povinného namítá, že řízení trpí vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v okolnosti, že soud předmětné řízení o zastavení exekuce podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřerušil a nevyčkal pravomocného rozhodnutí v současně probíhajícím řízení (sp. zn. 14 C 2/2009) o vypořádání společného jmění manželů. Důvodem „opravňujícím manželku povinného dovoláním se domáhat vyloučení majetku z exekuce není jen to, že závazek oprávněného vznikl před uzavřením manželství povinného a že nemovitosti, jejichž vyloučení se jeho manželka domáhá excindační žalobou, byly nabyty do společného jmění, nýbrž zejména skutečnost, že na pořízení tohoto majetku byly použity její výlučné prostředky.“ Žalobou na vypořádání SJM po rozvodu manželství se dovolatelka domáhá „určení exekucí dotčených nemovitostí do svého výlučného vlastnictví;“ na rozhodnutí o této otázce pak podle jejího názoru závisí i rozhodnutí v předmětné exekuční věci.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a contr.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. O případ, že by dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se tedy v daném případě nejedná (srov. též např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila a k závěru o přípustnosti dovolání nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Předně, jak plyne z doslovného znění některých pasáží dovolání, manželka povinného směšuje, zaměňuje či nerozlišuje (sporné) řízení o vyloučení věcí z exekuce s řízením o jejím zastavení (srovnej počátek posledního odstavce druhé strany dovolání na čl. 78, v němž uvádí, že důvodem „opravňujícím manželku povinného dovoláním se domáhat vyloučení majetku z exekuce není jen to, že závazek oprávněného vznikl před uzavřením manželství povinného a že nemovitosti, jejichž vyloučení se jeho manželka domáhá excindační žalobou , byly nabyty do společného jmění, nýbrž zejména skutečnost, že na pořízení tohoto majetku byly použity výlučné prostředky manželky povinného“).
Dovolatelka existenci žádného z důvodů k zastavení exekuce podřaditelných pod ustanovení §268 odst. 1 písm. a) – e) o. s. ř. netvrdí, a svůj návrh na zastavení exekuce opírá výslovně o ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Dovolatelka však žádný z těchto důvodů v návrhu, odvolání ani dovolání neuvedla, naopak ve svém podání ze 7.11.2007 (čl. 43) dokonce výslovně zdůraznila, že „částečného zastavení exekuce se nedomáhá proto, že by předmětný majetek byl postižen konkrétním exekučním příkazem (ten byl totiž usnesením soudního exekutora č.j. 56 EX 4422/06-32 /čl. 33/ z 22.6.2006, tedy tři týdny po jeho vydání, zrušen), nýbrž proto, aby z katastru nemovitostí bylo možné provést výmaz poznámky o vydání usnesení o nařízení exekuce“.
Ze spisu přitom vyplývá, že dovolatelka svou v pořadí prvou excindační žalobu vzala zpět, takže řízení o ní bylo usnesením Městského soudu v Brně z 13.9.2006, pravomocným 31.10. téhož roku, č.j. 48 C (příp. 41 C, v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně č. j. 69 Nc 814/2006-48 jsou totiž střídavě uvedeny oba údaje) 140/2006-26, zastaveno, a že její druhá vylučovací žaloba, projednávaná pod sp.zn. 41 C 108/2008, podaná u soudu 10.6.2008 (tedy asi tři a půl měsíce poté, co jí dne 28.2. téhož roku bylo doručeno usnesení, jímž soud prvního stupně její návrh na zastavení exekuce zamítl kromě jiného s odůvodněním, že má-li k nemovitostem právo nepřipouštějící exekuci, může je uplatnit jedině vylučovací žalobou), byla rozsudkem z 11.3.2009, pravomocným 16.5. téhož roku, zamítnuta.
K námitce, že předmětné řízení mělo být přerušeno podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., v čemž dovolatelka spatřuje vadu podle „§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“, lze uvést pouze tolik, že podle ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. při exekuci řízení z důvodů uvedených v části třetí tohoto zákona přerušit nelze.
Jak plyne z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu tudíž není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Povinná své dovolání směřovala výslovně také proti rozhodnutí městského soudu.
Usnesení soudu prvního stupně však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o takovém „dovolání“, směřujícím proti usnesení soudu prvního stupně, podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1, věty první, o.s.ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu