ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2173.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2173/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného města Kostelce na Hané , identifikační číslo osoby 00288373, proti povinné M. H. , zastoupené JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, pro částku 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. ENc 1728/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 11. 2004, č. j. 12 Co 550/2003-23, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31.10.2009 odmítl odvolání povinné proti usnesení z 28. 5. 2003, č. j. ENc 1728/2003-7, jímž okresní soud nařídil exekuci. Krajský soud uzavřel, že odvolání – protože jím povinná namítala výlučně věcnou nesprávnost exekučního titulu a vady nalézacího (správního) řízení – neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinná namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jejího názoru není exekuční titul vykonatelný, jelikož nenabyl právní moci, protože rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jí bylo doručeno jen v prosté kopii, nikoliv v originále, jak požaduje zákon, a následné rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebylo doručeno všem účastníkům. Odvolací správní orgán navíc přípisem z 11. 4. 2002, označeným jako „oprava chyb a zřejmých nesprávností v rozhodnutí o odvolání z 8. 4. 2002“ konstatoval, že v tomto rozhodnutí došlo k chybám v psaní a tyto chyby bez návrhu opravil s tím, že o tom vyrozumí účastníky řízení; o jaké chyby při psaní či nesprávnosti se vlastně jednalo, však není uvedeno a není to tedy z onoho přípisu nikterak zřejmé.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které povinná v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice (poukazem na ustanovení §237odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinná žádnou otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila. Odvolací námitkou, že „správní orgán porušil právo hmotné, nebyl zjištěn skutkový stav“, a že „povinné byla uložena pokuta za jednání, jež jí bylo kladeno za vinu, aniž bylo prokázáno, že by se ho vůbec dopustila“, povinná zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí.Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000).
Námitky, že exekuční titul není vykonatelný, jelikož nenabyl právní moci, protože rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo povinné doručeno „jen v prosté kopii, nikoliv v originále, jak požaduje zákon“, a že následné rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebylo doručeno všem účastníkům, byly uplatněny teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu