ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.293.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 293/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně M. Č. , zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované J. B. , o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 23/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č.j. 24 Co 72/2010-399, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 2. 2004, č.j. 5 C 23/98-162, okresní soud vyhověl poddlužnické žalobě a žalovanou zavázal k zaplacení částky 130.000,- Kč s 16% úrokem od 16. 1. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalované uložil povinnost k zaplacení soudního poplatku a náhrady nákladů řízení státu na zálohovaném znalečném (výrok II.) a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Napadeným rozhodnutím krajský soud rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku změnil tak, že žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 16% z částky 130.000,- Kč od 16. 1. 1998 do zaplacení, zamítl (výrok I.), jinak, t.j. pokud jde o zaplacení jistiny pohledávky, rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku potvrdil (výrok II.) a žalovanou zavázal k zaplacení soudního poplatku (výrok III.) a náhrady nákladů řízení státu (výrok III. a IV.). Svůj rozsudek odůvodnil závěrem, že poddlužnická žaloba, kterou zákon dává k dispozici oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného, jež na něj přešla z povinného, jakmile bylo dlužníkovi povinného doručeno vyrozumění podle §314 o. s. ř. Oprávněný je tak ve vztahu k přikázané pohledávce procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněnému tedy vznikne právo, aby svůj nárok uspokojil z této jiné peněžité pohledávky povinného, a to v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena (§314a odst. 1 o. s. ř.). V důsledku nařízení výkonu rozhodnutí má proto oprávněný právo k přikázané pohledávce povinného vůči jeho dlužníku jen v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením exekuce postižena (oprávněnému přikázána) a jen v tomto rozsahu může toto právo vymáhat po dlužníku povinného prostřednictvím poddlužnické žaloby podle §315 o. s. ř.
V souzené věci nebyly předmětem nařízení exekuce úroky z prodlení z pohledávky, kterou má žalobkyně vůči povinnému přiznánu (k této nesprávnosti viz níže), proto oprávněná při vymáhání přikázané pohledávky nemá právo na úroky z prodlení, i kdyby se dlužník, jako v daném případě, se splněním přikázané pohledávky ocitl v prodlení. Nařízením výkonu totiž může být pohledávka povinného postižena jen v takovém rozsahu, v jakém byla oprávněné přikázána a jen v tomto rozsahu mohou ohledně přikázané pohledávky nastat účinky nařízení výkonu uvedené v ustanovení §313 odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud tedy uzavřel, že „žalobkyni nelze přiznat úrok z prodlení z vymáhané pohledávky, neboť z výše uvedeného vyplývá, že za prodlení dlužníka povinného se splněním oprávněné odpovídá povinný.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobkyni nelze přiznat úrok z prodlení z vymáhané pohledávky, jelikož za prodlení dlužníka povinného se splněním oprávněné odpovídá povinný. Tento závěr je i v rozporu s obsahem usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 12. 1997, č.j. E 926/97-6, jímž byl k návrhu žalobkyně (ve vykonávacím řízení oprávněné) nařízen proti povinnému Zemědělskému družstvu Jindice se sídlem v Uhlířských Janovicích, Smetanova 479, výkon rozhodnutí k uspokojení její pohledávky v částce 204.695,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 16.4.1997 přikázáním (mimo jiné) pohledávky v částce 130.000,- Kč s příslušenstvím, kterou měl povinný za J. B. (v souzené věci žalovanou) z důvodu nedoplatku faktur. Jestliže tedy byla výkonem rozhodnutí postižena pohledávka povinného za žalovanou v částce 130.000,- Kč s příslušenstvím, kterou měl za žalovanou povinný, a výkon rozhodnutí byl nařízen pro pohledávku žalobkyně (jakožto oprávněné za povinným) s příslušenstvím, pak takto nařízený výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení §312 odst. 2 a §314a odst. 1 o. s. ř. nepochybně postihl nejen pohledávku povinného z titulu nezaplacených faktur do výše částky 130.000,- Kč, ale také příslušenství uvedené pohledávky povinného za žalovanou, a to až do výše příslušenství pohledávky žalobkyně za povinným.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobkyně může podat úspěšnou žalobu proti poddlužnici (dlužnici povinného zemědělského družstva) jen v tom rozsahu, v jakém byla pohledávka povinného za jeho dlužnicí (zde žalovanou) oprávněné (zde žalobkyni) přikázána, a že je tudíž nutno žalobu v části týkající se úroků z prodlení – protože přikázána byla pouze jistina pohledávky povinného za žalovanou v částce 130.000,- Kč (nikoli však již úroky z prodlení z této částky) – zamítnout.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku z 24.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, konkrétně v jeho III. právní větě, Nejvyšší soud uzavřel, že nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (§312 a násl. o. s. ř.) je pohledávka povinného vůči jeho dlužníku postižena jen v takovém rozsahu, jaký byl v usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí uveden; to platí i ve vztahu k příslušenství přikázané pohledávky. V odůvodnění judikátu pak vysvětlil, že v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí má oprávněný právo k přikázané pohledávce povinného vůči jeho dlužníku jen v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí postižena (oprávněnému přikázána), a že jen v tomto rozsahu ji může vymáhat po dlužníku povinného prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení §315 o. s. ř. V případě, že pohledávka povinného vůči jeho dlužníku byla oprávněnému přikázána, aniž by předmětem nařízení výkonu rozhodnutí byly také úroky z prodlení z pohledávky povinného (jak tomu bylo i v tam projednávané věci), nemá oprávněný při vymáhání přikázané pohledávky na úroky z prodlení právo, i kdyby se dlužník povinného se splněním přikázané pohledávky dostal do prodlení. Na tomto závěru nic nemění ani to, zda úroky z prodlení jsou příslušenstvím přikázané pohledávky ve smyslu ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku; nařízením výkonu rozhodnutí může totiž být pohledávka povinného - vzhledem k tomu, že se tak děje na základě rozhodnutí soudu, jehož výroku musí být přesný a určitý - postižena vždy jen v takovém rozsahu, v jakém byla oprávněnému přikázána, a jen v tomto rozsahu mohou ohledně přikázané pohledávky nastat účinky nařízení výkonu rozhodnutí uvedené v ustanovení §313 odst.1 a 3 o. s. ř.
Z uvedeného plyne, že konečný závěr odvolacího soudu formulovaný v měnícím výroku napadeného rozhodnutí, že se poddlužnická žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhá úroků z prodlení, zamítá, je správný, byť se odvolací soud při citaci, resp. parafrázování uvedeného judikátu Nejvyššího soudu (viz. čtvrtý odstavec třinácté strany napadeného rozhodnutí na čl. 411), v odůvodnění dopustil chyby způsobilé (jak plyne z dovolání) vzbudit pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí jako takového. Odvolací soud totiž uvedl, že „v tomto případě nebyly předmětem nařízení výkonu rozhodnutí úroky z pohledávky, kterou má žalobkyně vůči povinnému přiznánu ...“, ačkoli Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného judikátu zdůraznil, že „v případech, kdy pohledávka povinného vůči jeho dlužníku byla oprávněnému přikázána, aniž by předmětem nařízení výkonu rozhodnutí byly také úroky z prodlení z pohledávky povinného (jak tomu bylo v tam projednávané věci), nemá oprávněný při vymáhání přikázané pohledávky právo na úroky z prodlení, i kdyby se dlužník povinného se splněním přikázané pohledávky do prodlení dostal.“
Ve skutečnosti tedy není důvodem k zamítnutí části poddlužnické žaloby, jak nesprávně uvádí odvolací soud, to, že by „předmětem nařízení výkonu rozhodnutí nebyly úroky z prodlení z pohledávky, kterou má žalobkyně vůči povinnému přiznánu“ (k jejímuž vymožení včetně úroků z prodlení naopak byl výkon rozhodnutí nařízen ), nýbrž to, že bez úroků byla přikázána pohledávka povinného za poddlužnicí (zde žalovanou).
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že při vyplňování tiskopisu SEVT – 15 186 – 0 (vzor o. s. ř. č. 186 – nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky) došlo při vyhotovování usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře z 29.12.1997, č.j. E 926/97-6, zažurnalizovaného na čl. 6 předmětného spisu zn. 5 C 23/98, k chybě v psaní spočívající v opomenutí přeškrtnutí zkratky „s přísl.“, připojené k vyčíslení přikazované pohledávky v částce 130.000,- Kč. Že povinný měl za žalovanou (poddlužnicí) pohledávku spočívající v částce 130.000,- Kč představující pouze – a jen – jistinu, plyne z celého obsahu spisu zn. 5 C 23/98 včetně usnesení o předběžném opatření z 1.8.1997, sp. zn. Nc 62/97, jímž soud žalované „zakázal, aby platila pohledávku odpůrci (ZD Jindice) až do výše 130.000,- Kč , zažurnalizovaného na čl. 5 spisu.
Že úrok z prodlení v sazbě 16% nebyl příslušenstvím přikázané pohledávky povinného za jeho dlužnicí (poddlužnicí, zde žalovanou) v částce 130.000,- Kč, nýbrž příslušenstvím vymáhané (podle ustanovení §315 o. s. ř.) pohledávky oprávněné (žalobkyně) za povinným v částce 204.695,- Kč (viz též její exekuční titul, usnesení okresního soudu z 25. 8. 1997, č.j. 11C 120/97-6), ostatně uvádí v dovolání i samotná žalobkyně.
S ohledem na výše uvedené je namístě uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že procesně úspěšné žalované, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu