ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3938.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3938/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 601 12 743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti povinnému P. G. , zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, pro 88.997,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 45.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 102 Nc 732/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2011, č. j. 20 Co 204/2010 - 92, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2011, č. j. 20 Co 204/2010 - 92, se v napadeném výroku I., jímž bylo změněno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2009, č. j. 102 Nc 732/2009 - 51, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. 9. 2009, č. j. 102 Nc 732/2009 - 51, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 23. 2. 2009, č. j. 102 Nc 732/2009 - 9, (podle rozsudku pro uznání vydaného totožným soudem dne 11. 3. 2004, č. j 52 C 203/2003-57, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 88.997,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, smluvní pokuty ve výši 45.000,- Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 30.110,- Kč a pro náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím), částečně zastavil „pro část jistiny ve výši 2.044,72 Kč podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §52 odst. 1 e.ř.“ (výrok I.) a ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 203/2003, zjistil, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah vzniklý na základě uzavřené leasingové smlouvy, že vymáhanou pohledávku ve výši 88.997,- Kč s příslušenstvím tvoří 9 povinným neuhrazených měsíčních leasingových splátek po 8.880,- Kč, splatných od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999, část jedné splátky ve výši 2.760,- Kč, splatné dne 5. 3. 1998, a částka 6.317,- Kč (na základě tzv. penalizačních faktur vystavených oprávněnou, splatných dne 25. 1. 1999, dne 29. 3. 1999, dne 7. 5. 1999, dne 28. 5. 1999 a dne 18. 6. 1999), jež představuje úroky z prodlení z pozdě uhrazených leasingových splátek, a že úrok z prodlení z neuhrazených leasingových splátek a části jedné splátky byl v exekučním titulu určen od splatnosti jednotlivých splátek. Dospěl k závěru, že byl-li návrh na nařízení exekuce podán dne 11. 2. 2009, je povinným vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky podle §408 odst. 1 obch. zák. důvodná jen ohledně části jistiny ve výši 2.044,72 Kč (představující úrok z prodlení z faktury splatné dne 5. 10. 1998), kterou oprávněná uplatnila tzv. penalizační fakturou splatnou dne 25. 1. 1999. Zbývající část vymáhané pohledávky promlčena není.
K odvolání povinného krajský soud shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. „jen“ tak, že exekuci částečně zastavil pro částku 86.952,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 2.760,- Kč od 6. 3. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 4. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 6. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 7. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 8. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 9. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 10. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 11. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 12. 1999 do zaplacení a pro „vyčíslenou“ pokutu ve výši 45.000,- Kč, ve zbývající části tohoto výroku, pokud jím byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce pro náklady nalézacího řízení, jakož i pro náklady exekuce, je potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně (oprávněná) se v nalézacím řízení „domáhala svého nároku na základě uzavřené leasingové smlouvy…ze dne 23. 9. 1998 v návaznosti na všeobecné smluvní podmínky leasingu (zejména dle bodu V.,VI., a IX.)“, přičemž „své nároky odvozovala od faktur vystavených dne 25. 1. 1999, 29. 3. 1999, 28. 5. 1999 a 7. 5. 1999“, a že leasingová smlouva byla ukončena písemnou výpovědí (podle krajského soudu správně odstoupením) ze strany oprávněné z důvodu nezaplacení leasingových splátek a smluvních sankcí v souladu se všeobecnými smluvními podmínkami leasingu, přičemž toto podání žalovaný (povinný) převzal dne 3. 12. 1998. Při právním posouzení věci krajský soud vycházel ze závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 3653/2009, a shodně s názorem povinného v odvolání dovodil, že promlčení „nároku“ přiznaného žalobkyni exekučním titulem je třeba posuzovat podle §394 odst. 1 obch. zák. (a nikoliv od splatnosti „jednotlivých penalizačních faktur“), neboť odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy (§351 odst. 1 obch. zák.). Odstoupila-li tedy oprávněná od leasingové smlouvy přípisem doručeným povinnému dne 3. 12. 1998, skončila desetiletá promlčecí lhůta podle §408 odst. 1 obch. zák. dne 4. 12. 2008; vznesl-li povinný námitku promlčení nároků „vzniklých na základě odstoupení od leasingové smlouvy“, je vymáhaná pohledávka z penalizačních faktur, úroků z prodlení i z titulu smluvní pokuty podle článků VI. a IX. všeobecných podmínek leasingu promlčena. Exekuce bude tudíž pokračovat již jen pro pohledávku oprávněné z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení a pro náklady exekuce. Dále odvolací soud k námitce povinného, který s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, namítal, že v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy by právo na zaplacení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení smlouvy bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák., uvedl, že toto rozhodnutí bylo překonáno rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, v němž byl vysloven závěr, že sjednají-li účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodu na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných částek, včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky. Výkon tohoto práva není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, a proti výrokům o nákladech řízení podala oprávněná dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem o promlčení této části vymáhané pohledávky. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že promlčení vymáhané pohledávky mělo být posouzeno podle občanského zákoníku, neboť povinný nebyl v době uzavření leasingové smlouvy podnikatelem, a kromě toho smlouva ani všeobecné obchodní podmínky (dále též jen „VOP“) neobsahují dohodu smluvních stran o volbě režimu obchodního zákoníku (§262 obch. zák.). Dovolatelka navíc zastává názor, že leasingová smlouva není „typovým“ obchodem, neboť není vyjmenována v §261 odst. 3 obch. zák. V tomto ohledu tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které „nemá oporu v provedených důkazech“ (v nalézacím spise). Posuzoval-li by však odvolací soud vznesenou námitku promlčení podle občanského zákoníku, „musel by“ dospět k závěru, že desetiletá promlčecí doba uplyne až 30. 12. 2014 a že pohledávka není promlčena. Krajský soud dále podle dovolatelky pochybil i v tom, že „věcně přezkoumával exekuční titul co do splatnosti jednotlivých nároků oprávněné“, i když v exekučním titulu byla uvedena počátečním datem pro běh úroků z prodlení z dlužných částek, a tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že splatnost jednotlivých částek specifikovaných v exekučním titulu nastala již ke dni doručení výpovědi povinnému, tj. 3. 12. 1998, a že k tomuto dni se staly splatné rovněž dodatečné splátky, které podle smlouvy a splátkového kalendáře „měly splatnost“ až po této výpovědi, neboť tak zcela pominul skutečnost, že tyto splátky byly účtovány v souladu s VOP za každý měsíc užívání osobního vozidla po doručení výpovědi jako dodatečné splátky, a to až do odebrání vozidla dne 13. 12. 1999 (to vyplývá i z odůvodnění exekučního titulu, neboť soud v nalézacím řízení posoudil splatnost těchto splátek vždy ke dni v měsíci podle splátkového kalendáře k leasingové smlouvě). Dovolatelka tak má podle článku X. VOP nárok na uhrazení každé dodatečné splátky za každý i započatý měsíc užívání předmětu leasingu po datu uvedeném ve výpovědi. Nesprávná je rovněž argumentace odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, neboť právní posouzení v něm obsažené vychází z jiné smluvní úpravy právního vztahu mezi stranami, které ujednaly, že v případě odstoupení od smlouvy se stanou splatnými i splátky s pozdější splatností. V dané věci však „zesplatnění“ splátek v případě výpovědi sjednáno nebylo a jejich splatnost se tedy řídí splatností podle splátkového kalendáře. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo pro zjevnou bezdůvodnost odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. V doplnění svého vyjádření pak poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, z něhož vyplývá, že posoudil-li nalézací soud právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že proti napadenému výroku o věci samé je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a s §130 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., dospěl po přezkoumání měnícího výroku usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než jaká stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně (odst. 4 tohoto ustanovení).
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že povinným vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky se řídí obchodním zákoníkem, jmenovitě jeho ustanovením §408 odst. 1, a dále s jeho závěrem, že došlo k jejímu promlčení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněném pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem. V tomto rozhodnutí současně uvedl, že takový postup je v souladu s požadavkem právní jistoty, neboť účastníci nalézacího řízení jsou srozuměni s tím, do kdy musí návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci podat, nechtějí-li se vystavit nebezpečí úspěšného uplatnění námitky promlčení povinným. K tomuto názoru se přihlásili i autoři publikace Výkon rozhodnutí v soudním řízení (viz Linde Praha a.s., Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, Kurka, V., Drápal, L., str. 74).
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek pro uznání vydaný Městským soudem v Brně dne 11. 3. 2004, č. j 52 C 203/2003 - 57, pravomocný dnem 30. 12. 2004, kterým soud uložil odpůrci (povinnému) zaplatit navrhovateli (oprávněné) částku 88.997,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 2.760,- Kč od 6. 3. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 4. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 6. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 7. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 8. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 9. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 10. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 11. 1999 do zaplacení, z částky 8.880,- Kč od 6. 12. 1999 do zaplacení, „vyčíslenou“ smluvní pokutu v částce 45.000,- Kč a na nákladech řízení částku 30.110,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že městský soud posoudil právní vztah mezi účastníky podle obchodního zákoníku (jmenovitě jeho §489 a násl. a §273, pokud jde o zaplacení jistiny, §365 a §369 odst. 1 upravujícími prodlení dlužníka a sjednaný úrok z prodlení a §300 ve spojení §273 upravujícími vyčíslenou smluvní pokutu a všeobecné obchodní podmínky), když dospěl k závěru, že žalovaný (povinný) nesplnil podmínky vyplývající z leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23. 9. 1998, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky leasingu a splátkový kalendář k této smlouvě. Na základě citovaného rozsudku nařídil Městský soud v Brně exekuci usnesením ze dne 23. 2. 2009, č. j. 102 Nc 732/2009 - 9.
Posoudil-li tedy nalézací soud právní vztah mezi účastníky jako obchodní závazkový vztah, je exekuční soud tímto posouzením vázán. Proto i otázku, zda došlo k promlčení práva vymáhat exekučním titulem přiznanou pohledávku, musí posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Právní názor odvolacího soudu, že otázku promlčení vymáhané pohledávky je třeba posoudit podle obchodního zákoníku, je tedy správný, byť se s odvolací námitkou oprávněného, že promlčení je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nevypořádal.
V souladu s ustálenou judikaturou soudů je i názor odvolacího soudu, že pro délku promlčecí doby ve vykonávacím řízení (exekuci) platí ustanovení §408 obch. zák., resp. v daném případě §408 odst. 1 tohoto zákona. Počátek běhu této promlčecí doby u jednotlivých částí vymáhané pohledávky však krajský soud posoudil nesprávně.
Podle §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění usnesení ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není soud výkonu rozhodnutí (exekuce) oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
V usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a řadě dalších, Nejvyšší soud dále uzavřel, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, tj. u práva na plnění závazku podle §392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn, tedy ode dne splatnosti pohledávky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005).
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro danou věc plyne, že vycházel-li nalézací soud ve svém rozhodnutí při určení počátku data prodlení povinného s placením 9 měsíčních leasingových splátek a neuhrazené části jedné splátky ve výši 2.760,- Kč ze splatnosti těchto splátek uvedené ve splátkovém kalendáři, který byl mezi účastníky dohodnut a jenž je nedílnou součástí leasingové smlouvy (tj. splátek splatných v období od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999 a neuhrazené části splátky splatné dne 5. 3. 1999), počala desetiletá promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák. k jejich vymáhání běžet ode dne jejich splatnosti a nikoliv ode dne, kdy oprávněný od leasingové smlouvy odstoupil, jak odvolací soud nesprávně dovodil, neboť exekuční soud je vázán exekučním titulem a je povinen z něj vycházet.
Jestliže tedy exekučním titulem přisouzené leasingové splátky byly splatné v období od 5. 4. 1999 do 5. 12. 1999 a neuhrazená část jedné splátky byla splatná dne 5. 3. 1999 a podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 11. 2. 2009, je jednoznačné, že k promlčení vymáhané pohledávky podle §408 odst. 1 obch. zák. v tomto rozsahu nedošlo a že předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ohledně této části vymáhané pohledávky splněny nebyly. Stejně tak to platí i pro přisouzené úroky z prodlení (z jednotlivých leasingových splátek a neuhrazené části jedné splátky), které jsou příslušenstvím pohledávky z obchodního závazkového vztahu (§121 odst. 3 obč. zák.) - k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1997 sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo uveřejněno pod číslem 14/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007).
Chybný je taktéž názor odvolacího soudu, že promlčecí doba k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 4.272,28 Kč z titulu tzv. penalizačních faktur (části jistiny), splatných dne 29. 3. 1999, dne 7. 5. 1999, dne 28. 5. 1999 a dne 18. 6. 1999, vystavených oprávněnou, [tj. zbývající částky po odečtení částky 2.044,72 Kč, pro niž soud prvního stupně řízení pravomocně zastavil (6.317 Kč - 2.044,72 Kč = 4.272,28 Kč), jež představuje úroky z prodlení z pozdě uhrazených leasingových splátek], a pohledávky z titulu smluvní pokuty počala běžet ode dne, kdy oprávněná od leasingové smlouvy odstoupila (§394 a §351 odst. 1 věta první obch. zák.).
K tomu je třeba především uvést, že v obchodních závazkových vztazích, na rozdíl od vztahů občanskoprávních, má odstoupení od smlouvy účinky ex nunc (tj. okamžikem účinnosti odstoupení) a že k němu dochází, až na výjimky, z důvodu porušení právní povinnosti druhé strany. Z toho pak logicky plyne i to, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty, jak výslovně stanoví §302 obch. zák., neboť nejde o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy, a že tudíž promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák. k vymožení práva z titulu přisouzené smluvní pokuty neběží ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil (§394 obch. zák.); u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava [k tomu srov. §393 odst. 1 obch. zák. a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Pokud pak jde o počátek běhu promlčecí doby podle §408 odst. 1 obch. zák. k vymáhání pohledávky ve výši 4.272,28 Kč, jež představuje část jistiny (přisouzené smluvní úroky z prodlení z pozdě uhrazených leasingových splátek - viz shora), je třeba rovněž vycházet z §393 odst. 1 obch. zák., neboť i tato pohledávka vznikla z porušení povinnosti povinného platit leasingové splátky v době jejich splatnosti (viz bod VI. VSP).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud je ve výroku o věci samé, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. l, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243d odst. l, věta druhá o. s. ř.), případně bude o nich rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu