ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3939.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3939/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) JUDr. L. M. a b) A. M. , zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1469/9, proti povinnému K. K., pro částku 6.892,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 23 E 49/2007, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 29.1.2010, č.j. 31 Co 563/2009-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13.10.2009, č.j. 23 E 49/2007-56, jímž okresní soud podle ustanovení §326a o. s. ř. zastavil exekuci. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že v daném případě sice byl proveden soupis movitých věcí, že ten je však nutno hodnotit jako bezvýsledný, neboť sepsaný automobil nebylo možno vydražit, jelikož první dražba nařízená na 22.8.2007 byla odložena z důvodu podání žádosti povinného o odklad provedení výkonu, a druhá dražba nařízená na 20.11.2008 se nekonala, neboť se nedostavil žádný zájemce o dražbu a povinný sepsané motorové vozidlo v mezidobí odvezl do svého bydliště ve Slovenské republice. K výzvě soudu oprávnění sdělili, že další movité věci se nacházejí v rodinném domku povinného ve Slovenské republice. Protože výkon rozhodnutí, uzavřel odvolací soud, může být soudy České republiky prováděn pouze na území našeho státu, platí, že oprávnění žádné další místo na území ČR, kde by mohl být proveden dodatečný soupis případných jiných movitostí, soudu nesdělili, takže podmínky pro aplikaci ustanovení §326a o. s. ř. jsou splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam přisuzují napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že v něm měla být zodpovězena judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená otázka, totiž zda „skutečně neexistuje možnost realizovat vykonávací řízení, když povinný svévolně z místa dražby v České republice odveze sepsaný automobil na Slovensko.“ Oprávnění mají za to, že „česko-slovenská smlouva o právní pomoci č. 209/1993 Sb. poskytuje zejména v článcích 6 a 18 dostatečný prostor k tomu, aby vykonávací řízení bylo řádně dovršeno, jelikož podle těchto ustanovení smlouvy lze požádat příslušné slovenské orgány o vydání předmětného automobilu a jeho transport na náklady povinného na místo, kde se měla konat dražba.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že „dostatečný prostor k řádnému dovršení vykonávacího řízení poskytuje česko-slovenská smlouva o právní pomoci č. 209/1993 Sb.“ zejména její ustanovení článků 6 a 18, jelikož tato smlouva byla nahrazena Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I.“), jak to plyne z ustanovení článku 69 Nařízení Brusel I.
V souzené věci však nepřichází v úvahu ani aplikace tohoto Nařízení Brusel I., jelikož jeho ustanovení se vztahují pouze na případy, kdy má být rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoliv zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné (článek 38.1. Nařízení). O takový případ však nejde v souzené věci, kdy byl českým exekučním soudem nařízen, prováděn – posléze zastaven – výkon rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu Praha – východ z 26.10.2006, č.j. 20 Ro 1281/2006-4) vydaného v České republice, tedy v témže státě.
Z uvedeného řešení otázky, který v úvahu přicházející právní předpis má být aplikován, plyne, že použit má být právní předpis České republiky, tedy občanský soudní řád. Nesprávná interpretace ani aplikace jeho ustanovení §326a však dovoláním namítána není, a oprávnění odvolacímu soudu nevytýkají ani případné nesplnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §326a o. s. ř.
Protože vzhledem k výše uvedenému je namístě závěr o nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému však prokazatelné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl dle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu