ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4007.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4007/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JOKA Agentura s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, identifikační číslo osoby 251 43 956, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti povinné Mgr. E. Š. , zastoupené JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40, pro 63.515,70 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí povinné, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 E 1891/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 2011, č. j. 9 Co 140/2011 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 1. 2011, č. j. 47 E 1891/2008 - 37, zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 3. 2. 2009, č. j. 47 E 1891/2008 - 17, dále zamítl návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ačkoliv povinná udělila v nalézacím řízení (dne 22. 6. 1998) plnou moc k zastupování JUDr. Milanu Filipovi, nebyl exekuční titul - rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 1998, č. j. 12 C 133/96 - 23, doručen tomuto zástupci, nýbrž povinné do vlastních rukou (jak z doručenek založených v nalézacím spise vyplývá). Dospěl k závěru, že podkladový rozsudek, na jehož základě byl výkon rozhodnutí nařízen, nenabyl právní moci ani vykonatelnosti a byly tak splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
K odvolání oprávněného krajský soud shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení výkonu rozhodnutí a o náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí potvrdil, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a soudu prvního stupně „nařídil, aby doplnil rozhodnutí o nákladech řízení o rozhodnutí o nákladech nařízených s výkonem rozhodnutí“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu a dále zjistil, že podkladové rozhodnutí bylo řádně doručeno až zástupkyni povinné JUDr. Marii Šírkové, že proti němu podala odvolání, přičemž odvolací řízení dosud nebylo skončeno. Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že tvrzení povinné (uplatněné při jednání před soudem prvního stupně dne 7. 1. 2011) o tom, že podkladový rozsudek není pravomocný a vykonatelný, je důvodné, a že rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je správné.
Doplňujícím usnesením ze dne 20. 7. 2011, č. j. 47 E 1891/2008 - 56, soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o výkon rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve „výkladu ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho použití na zastavení výkonu rozhodnutí, nařízeného podle vykonatelného rozhodnutí, proti kterému nebyl podán mimořádný opravný prostředek a není na podkladě něho vedeno řízení dle ustanovení části čtvrté, hlavy druhé a třetí o. s. ř.“. Namítá, že povinná v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí netvrdila, že podkladové rozhodnutí není pravomocné a vykonatelné, že soud je návrhem povinné a jejími tvrzeními vázán a že údajné pochybnosti o nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí „vykonstruoval“ soud prvního stupně, ačkoliv se nejedná o řízení nesporné. Tím soudy povinné „poskytly zvýšenou ochranu“ na jeho úkor a porušily tak zásadu nestrannosti a spravedlivého procesu, čímž řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěr soudů obou stupňů o nevykonatelnosti podkladového rozsudku považuje za předčasný, jelikož předložil rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti, protože povinná proti němu nepodala odvolání, naopak vymáhaný dluh dne 29. 5. 2001 částečně zaplatila. Dovolatel nesouhlasí s postupem soudů v nalézacím řízení , v němž soud prvního stupně vydal dne 16. 2. 2011 usnesení o důvodnosti námitky nesprávnosti doložky právní moci, přičemž odvolání, které proti němu podal, bylo usnesením odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítnuto. Oba soudy se tak „konstruovanou fikcí snaží vytvořit zdání, jakoby původní nalézací řízení od roku 1993 neskončilo a mohly v něm pokračovat; takový postup je však obcházením ustanovení části čtvrté, hlavy druhé a třetí o. s. ř. a znamená přetváření procesních předpisů soudem pro potřeby v dané věci“. Dále dovolatel uvedl, že souhlasil s návrhem povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí „do vyjasnění údajné pochybnosti o právní moci a vykonatelnosti rozsudku“, k čemuž však soud nepřihlédl, a svým „předčasným závěrem o nevykonatelnosti rozsudku a zastavením výkonu rozhodnutí vytvořil prejudicielní závěr pro rozhodování soudu v nalézacím řízení, jež přitom bylo zahájeno dříve než řízení o výkon rozhodnutí, a je tak ve vztahu k němu v posouzení otázky právní moci a vykonatelnosti podkladového rozsudku překážkou zahájeného řízení ve smyslu §83 o. s. ř.“. Rovněž tím soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „neboť vychází z neúplného skutkového stavu, který na rozdíl od řízení dle části třetí o. s. ř., není v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí plně zjišťován.“ Nesouhlasí rovněž s povinností hradit náklady řízení, neboť má za to, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti mělo být aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.
Soudní praxe i literatura (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2239, bod 1.) jsou zajedno v závěru, že výkon rozhodnutí smí být nařízen jen na základě titulu, který je vykonatelný po stránce formální i materiální (§251 a §261a o. s. ř.), a že musí být v každém stadiu řízení i bez návrhu zastaven (srov. §269 odst. 1 o. s. ř.), byl-li nařízen podle titulu, který tyto požadavky nesplňuje. O zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. soud rozhodne i bez návrhu až poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci.
Jestliže v daném řízení bylo (z nalézacího spisu) zjištěno, že výkon rozhodnutí podle rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 1998, č. j. 12 C 133/96 - 23, byl nařízen usnesením téhož soudu ze dne 3. 2. 2009, č. j. 47 E 1891/2008 - 17, ačkoli se podkladový rozsudek dosud nestal vykonatelným, je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v souladu s výslovným zněním tohoto ustanovení, které žádné výkladové pochybnosti nečiní, a rovněž v souladu s ustálenou judikaturou, literaturou i soudní praxí (srov. zprávu Cpj 159/79, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek číslo 9-10, ročníku 1981, pod číslem 21, str. 161, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 721/2009). Otázka „výkladu ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ formulovaná oprávněným tudíž přípustnost dovolání podle výše uvedených ustanovení nezakládá.
K okolnostem podřaditelným pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.], přihlédnuto (viz ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3254/2009). Dovolací soud nepřihlédl rovněž k námitkám dovolatele, jimiž vyjádřil nesouhlas s postupem soudů v nalézacím řízení, neboť se netýkají řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného, pokud směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o věci samé, podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti usnesení proto, že rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z §237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného, pokud směřuje proti výroku o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, rovněž odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.; oprávněný na jejich náhradu právo nemá a povinné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu