ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4102.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4102/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové JUDr. a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobců a) Ing. I. Z. , b) MUDr. V. Z. a c) Ing. M. S., Ph.D. , proti žalovanému Ing. P. B. , zastoupenému JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 8, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 287/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.3.2010, č.j. 57 Co 81/2010-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 31. 3. 2010, č.j. 57Co 81/2010-104, jímž okresní soud vyhověl návrhu žalobců na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené proti povinnému V. K., který předmětné nemovitosti, jež byly ve společném jmění jeho a jeho manželky, prodal žalobcům. Krajský soud uzavřel, že bylo-li vlastnické právo žalobců (nabyvatelů) k předmětným nemovitostem vloženo do katastru s účinky ke dni 25. 6. 2007, tedy (zpětně) ke dni doručení návrhu na vklad vlastnictví katastrálnímu úřadu (a právě tento den, nikoli – jak nesprávně dovozuje žalovaný – den vydání rozhodnutí katastrálního úřadu), pak lze excindační žalobě vyhovět, jelikož návrh na nařízení exekuce prodejem nemovitostí byl podán teprve 21. 2. 2008. S odvolacími námitkami žalovaného, že se okresní soud nezabýval jeho argumentací judikaturou, se krajský soud vypořádal závěrem, že jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu „nedopadají na zde posuzovaný problém, neboť v rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1222/96 je vysloven názor, že přechod vlastnictví z povinného na třetí osobu po zahájení exekučního řízení nebrání sám o sobě nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, což se vztahuje ke specifickému způsobu výkonu rozhodnutí právě zřízením soudcovského zástavního práva. Toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2125/99 a 21 Cdo 182/2000 dále řeší problematiku přechodu vlastnictví na třetí osobu po nařízení výkonu rozhodnutí, přičemž za rozhodný tato rozhodnutí považují stav vlastnických práv ke dni zahájení řízení, tedy v době podání návrhu na nařízení exekuce, a od těchto judikatorních závěrů se okresní soud nijak neodchýlil, jelikož v tomto případě došlo k přechodu vlastnického práva na žalobce ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje proto, že „otázku vlastnického práva k nemovitostem v okamžiku nařízení exekuce řeší odlišně od stávající judikatury Nejvyššího soudu s odůvodněním, že tato judikatura řeší specifický způsob exekuce zřízením soudcovského zástavního práva a na rozhodovaný případ se nevztahuje, čímž bez právního důvodu upřednostňuje jeden způsob výkonu před jiným...“), žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s. ř.). Znovu odkazuje na judikaturu, která podle jeho názoru konstatuje, že pokud je vlastníkem nemovitostí ke dni zahájení exekučního řízení, tj. ke dni nařízení exekuce , povinný, lze k těmto nemovitostem provést exekuci nařízením prodeje předmětných nemovitostí v souladu s ustanovením §335a o. s. ř. Okamžik účinnosti zápisu vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem je nerozhodný. Následný převod vlastnického práva z jakýchkoli důvodů po zahájení exekučního řízení z povinného na jinou osobu nebrání vyhovění návrhu na nařízení exekuce prodejem nemovitostí.
Podle dovolatelova názoru musí být uvedená judikatura použitelná obecně na výkon rozhodnutí a exekuci na každý nemovitý majetek, jenž je po zahájení exekučního řízení převáděn na třetí osobu, a to bez ohledu na to, jaký způsob exekuce je zvolen. Pokud by totiž tomu tak nebylo, pak by podle dovolatele dlužníkům v zásadě nic nebránilo, aby své nemovitosti i po zahájení exekučního řízení převedli smlouvou na třetí osobu a znemožnili tak postihnout tyto nemovitosti v exekučním řízení. Z hlediska aplikace citované judikatury je podle dovolatele zcela nepodstatné, že návrh na převod vlastnického práva byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen před zahájením exekučního řízení, neboť podstatným pro posouzení, zda předmětné nemovitosti lze či nelze postihnout exekucí, je okamžik účinnosti zápisu vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem nepodstatný, nikoliv okamžik doručení návrhu příslušnému katastrálnímu úřadu (kurzívou vytištěná z dovolání doslovně citovaná část věty je zmatečná) . Samotná skutečnost, že na základě právní fikce nabyli žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem vkladem do příslušného katastru, a to podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. zpětně ke dni podání návrhu, tj. ke dni 25. 6. 2007, je v posuzovaném případě irelevantní, neboť „vlastnické právo se do katastru zapisuje k nemovitostem vedeným v katastru nemovitostí České republiky, tedy i k nemovitostem, které jsou předmětem exekučního řízení vedeného ve prospěch žalovaného, vkladem, a takovýto zápis vkladu vlastnického práva má konstitutivní účinky a dokud není proveden, není a nemůže být vlastnické právo převedeno, neboť vlastnictví stále svědčí osobám v katastru nemovitostí uvedeným, proto ochrana vlastnického práva nemůže svědčit osobám jiným, než těmto vlastníkům v katastru zapsaným, tedy výhradně manželům K. (povinným).“
K závěrům odvolacího soudu ohledně „specifického způsobu exekuce zřízením soudcovského zástavního práva“ dovolatel zdůrazňuje, že takovýto závěr nemá oporu v platné právní úpravě. Není totiž dán zákonný ani jiný právní důvod, podle něhož „by zřízení soudcovského zástavního práva vyvolávalo jiné právní účinky a podléhalo jinému právnímu režimu než jiná exekuce prodejem nemovitostí, tj. vydáním exekučního příkazu. Institut zřízení soudcovského zástavního práva je upraven ustanovením §338b o. s. ř. jako způsob výkonu rozhodnutí, nikoli jako samotný výkon. Jestliže se odvolací soud s platnou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně účinku zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem zásadně ztotožňuje, nemůže pak, aniž by tím neporušil ustanovení §18 o. s. ř. o rovnosti účastníků občanského soudního řízení, upřednostnit jeden zákonný institut výkonu rozhodnutí před jiným.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení z 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že převede-li povinný nemovitost smluvně na jiného a vzniknou-li na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu jeho právní účinky v době před podáním návrhu na nařízení exekuce, je předpoklad pro nařízení exekuce zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného, splněn tehdy, dojde-li k zápisu o vkladu vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí až po zahájení exekučního řízení (viz druhá právní věta uvedeného judikátu).
Předně nutno zdůraznit, že dovolatel nesprávně směšuje, případně zaměňuje nařízení exekuce s jejím provedením (viz předposlední odstavec druhé strany dovolání na č. l. 115), ačkoli jde o dvě relativně samostatné fáze exekuce.
Závěr okresního soudu, na nějž odkázal i soud odvolací, je v plném souladu s judikaturou, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2125/99, jehož se dovolává žalobce. V odůvodnění tohoto judikátu, zabývajícího se (na rozdíl od rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 182/2000 a 3 Cdon 1222/96, v nichž je řešena otázka účinků smluvního převodu nemovitostí v souvislosti s výkonem rozhodnutí zřízením soudcovského práva na nemovitostech) převodem nemovitostí v souvislosti s nařízením výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, tedy situací obdobnou, o jakou jde v souzené věci, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že přejde-li z jakýchkoli důvodů po zahájení (exekučního) řízení vlastnické právo z povinného na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, že osoba, která se stala novým vlastníkem nemovitostí, a jejíž věc byla postižena exekucí, se může po jejím nařízení bránit postupem pouze podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., tj. vylučovací žalobou, a že pravomocné rozhodnutí o této žalobě je pak důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Jediná nesprávnost (jež však není způsobilá vést k závěru o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu jako takového, tedy jeho výroku) spočívá v tom, že krajský soud výše uvedený názor Nejvyššího soudu (že přechod vlastnictví z povinného na jinou osobu po zahájení vykonávacího řízení sám o sobě nebrání nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) vztahoval – pouze – k nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva jakožto „specifického způsobu výkonu rozhodnutí.“ Tato nesprávnost (ustanovení §335a odst. 1 a §338b odst. 2 o. s. ř. jsou identická, jelikož pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí i zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodující stav v době zahájení řízení) zjevně vznikla nepřesnou interpretací druhé právní věty publikovaného judikátu sp. zn. 21 Cdo 182/2000, když krajský soud nesprávně při parafrázování jedné věty z odůvodnění uvedeného judikátu akcentoval, že (v právní větě) „uvedený právní názor má své opodstatnění jen při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva ,“ zatímco správně měl zdůraznit, že „uvedený právní názor má své opodstatnění jen při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (v tamní věci zřízením soudcovského zástavního práva), nikoli však již při rozhodování o vylučovací žalobě (ostatně všechny tři dovolatelem zmiňované judikáty se zabývají vztahem mezi smluvním převodem nemovitostí z povinného na třetí osobu a nařízením výkonu /exekuce/ , nikoli vztahem mezi takovým převodem a vyloučením věci z exekuce). Uvedený závěr jednoznačně plyne ze skutečnosti, že na uvedenou větu v odůvodnění navazuje text, že (tímto názorem) „není dotčeno právo nabyvatele nemovitostí domáhat se jejich vyloučení z exekuce ani právo oprávněného domáhat se neplatnosti smlouvy, kterou povinný převedl své vlastnické právo, popřípadě (za podmínek předepsaných ustanovení §42a občanského zákoníku) odporovat uvedené smlouvě.“
Žalovaný se tudíž mýlí, dovozuje-li z judikatury (podle níž přechod vlastnictví z povinného na jinou osobu po zahájení vykonávacího řízení sám o sobě nebrání nařízení exekuce), že bylo-li vlastnické právo nabyvatelů, byť s účinky před zahájením exekučního řízení, tedy před 21.2.2009, vloženo až po jeho zahájení (zde 29.6.2009), musí být vylučovací žaloba pro konstitutivní povahu účinků rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu zamítnuta; jinak řečeno – i ze zákonně nařízené exekuce může být věc posléze vyloučena.
Protože vzhledem k výše uvedenému je namístě závěr o nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalobcům však prokazatelné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měli dle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu