ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4263.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4263/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. V. Š. , proti povinné M. B. , zastoupené JUDr. Naděždou Dědkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Sadová 6, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 10/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 7. 2011, č. j. 58 Co 123/2011-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné náklady řízení ve výši 1300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Naděždy Dědkové.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 1. 2010, č. j. 13 Nc 10/2004-102, kterým Okresní soud ve Zlíně zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13 Nc 10/2004-6, oprávněnému uložil zaplatit povinné náhradu nákladů řízení 4 925,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně, a ve stejné lhůtě dále uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Martinu Růžičkovi náhradu nákladů exekuce ve výši 3 600,- Kč. Dále krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinnost povinné umožnit oprávněnému vstup na její pozemek za účelem provedení stavebních prací spočívajících v osazení 3 ks okenních otvorů byla vázána na splnění odkládací podmínky, dle níž měl oprávněný zahájení prací oznámit povinné nejméně deset dní předem (§43 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Oprávněný však tuto povinnost nesplnil, což má z procesního hlediska za následek, že exekuční titul není vykonatelný. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval na nadbytečné zjišťovat, jaké práce chtěl oprávněný na nemovitosti provádět.
Oprávněný v dovolání uvedl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neřeší množství podstatných otázek, které jsou uvedeny v podáních oprávněného adresovaných soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu považuje dovolání za přípustné, neboť se zde jedná o důvodné podezření ze spáchání trestného činu ze strany soudce a napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Oprávněný uvedl, že povinná podala proti usnesení o nařízení exekuce opožděné odvolání, které měl soud odmítnout, nikoliv projednat jako návrh na zastavení exekuce. Soud prvního stupně až do roku 2008 ve věci žádné úkony nečinil, pak nařídil jednání, z něhož se obě strany omluvily, takže se čekalo další rok na ohledání na místě samém, přičemž zápis z tohoto místního ohledání soudce zkreslil. Proto vznesl námitku jeho podjatosti. Podle jeho názoru soudce Mgr. H. ve věci již neměl činit další úkony, dovolatel tak považuje za podivný postup odvolacího soudu, který uvedl, že exekuční soud správně exekuci zastavil. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná namítá, že dovolání je zjevně bezdůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je právně i věcně správné.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3).
Ačkoliv oprávněný tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, posouzením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru nelze dospět.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel nijak nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o nevykonatelnosti rozhodnutí z důvodu nesplnění jeho povinnosti zaslat povinné před zahájením prací nejméně deset dní předem dopis, na němž napadené rozhodnutí spočívá. Jeho námitky napadají výhradně správnost průběhu řízení a postupu soudu, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale jsou podřaditelné pouze pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Námitky dovolatele nesměřují k výkladu procesního předpisu a nelze jimi přípustnost dovolání založit, neboť k nim při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být přihlédnuto (viz §237 odst. 3 o. s. ř.).
Oprávněný napadl dovoláním výslovně i rozhodnutí odvolacího soudu v jeho nákladovém výroku, proti němuž je dovolání rovněž nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání oprávněného bylo odmítnuto, povinné tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o. s. ř.). Podle obsahu spisu jí soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s podáním vyjádření její právní zástupkyně ze dne 28. 11. 2011, tvořenou odměnou ve výši 1000,- Kč (§12 odst. 1 písm. b/ po snížení podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 a podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a paušální náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu