ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4397.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4397/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, s adresou pro doručování: Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Opava, Denisovo nám. 1, proti povinnému Ing. R. V. , zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14, pro 1,088.428,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 19 Nc 2211/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 77/2008-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 77/2008-51, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím bez nařízení jednání (§254 odst. 6 věta před středníkem o. s. ř.) potvrdil usnesení ze dne 13. 12. 2007, č. j. 19 Nc 2211/2006-45, jímž okresní soud (s odkazem na §269 odst. 2 o. s. ř. rovněž bez nařízení jednání) zamítl návrh povinného na odklad provedení exekuce a návrh na zastavení exekuce. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), upravuje promlčení a nikoli prekluzi. Shodně s okresním soudem uzavřel, že námitky promlčení práva předepsat pojistné a penále bylo možno uplatnit pouze v nalézacím správním řízení, že v exekuci lze zohlednit pouze promlčení práva vymáhat pojistné a penále (§16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.). Nabytí právní moci a vykonatelnosti podkladových rozhodnutí řešil již odvolací orgán v nalézacím řízení. Odlišná vykonatelnost platebních výměrů, doručených stejného dne, je dána odlišně stanovenými lhůtami ve výrocích těchto rozhodnutí. V souzené věci nebylo prokázáno splnění podmínek pro zastavení (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel řešení otázky, zda se v případě §16 odst. 1 i 2 zákona č. 592/1992 Sb. jedná o prekluzi či o promlčení. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 3. 2007, sp. zn. 15 Aps 201/2006 resp. 15 Ca 201/2006, se přiklání k názoru, že lhůty stanovené v §16 odst. 1 a 2 jsou prekluzívní. Uvedl, že návrhem na zastavení exekuce namítal promlčení nároků z platebních výměrů č. 2140501234 a 4140501235, ale v odvolání uplatnil prekluzi. Protože námitku promlčení uplatnil již ve správním řízení, v řízení o nařízení exekuce i o zastavení exekuce s tím, že byla buď ignorována nebo zamítnuta jako nepoužitelná, zvolil dovolatel postup spočívající v uplatnění prekluze. Jestliže odvolací soud uzavřel, že se v případě §16 odst. 2 cit. zákona nejedná o prekluzi, měl se námitkou zabývat z hlediska promlčení. Krajský soud navíc pochybil tím, že se nevypořádal s námitkou prekluze i ve vztahu k §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. (pouze odkázal na judikaturu řešící problematiku ve vztahu k §16 odst. 2), přitom podle dovolatele je pro věc samu významné i posouzení, zda i v tomto případě jde o promlčení či prekluzi. Dále vytýká, že okresní soud nepřezkoumal promlčení dle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, ač podle následných rozhodnutí má jít o námitku, kterou lze v exekuci zohlednit (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 4/74). Vytýká tak odvolacímu soudu, že řádně nepřezkoumal řízení, které předcházelo vydání usnesení okresního soudu a řízení před krajským i okresním soudem. Rovněž namítá, že k projednání odvolání bylo nutno nařídit jednání (§254 odst. 6 věta za středníkem o. s. ř.), což se nestalo, a tak došlo k porušení práva povinného na spravedlivý proces. Závěrem poukazuje na to, že vymáhané pojistné a penále pochází z období březen 1993 až říjen 1997, listopad 1997 až duben 1998, přitom bylo předepsáno platebními výměry z 25. 4. 2005, ač prvním úkonem směřujícím ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, o němž se dovolatel dověděl, bylo vyúčtování pojistného z 27. 1. 2005. Prosazuje, že vymáhaný nárok je již promlčen příp. prekludován a navrhuje, aby dovolací soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání povinného považuje za nedůvodné. Protože dovolatelem předestřená otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, mělo by být dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (jež byl k 31. 12. 2012 zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelný), ve spojení s §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné. Krajský soud se ve svém odůvodnění nevypořádal s námitkou promlčení (resp. tvrzené prekluze) nároku na vymáhání pojistného a penále ve smyslu §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., jež byla vznesena povinným až v odvolacím řízení, a odkázal jen na odůvodnění usnesení okresního soudu, jež se však touto otázkou nezabývalo vůbec, neboť řešilo námitku promlčení práva předepsat pojistné a penále.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu viz níže); jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně konstatuje, že řešení otázky povahy doby uvedené v §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., v níž má být realizováno ´právo předepsat´ dlužné pojistné, je pro napadené rozhodnutí zcela bez významu. Námitka promlčení event. prekluze práva předepsat pojistné již totiž v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) nemá místo, neboť v této fázi již nelze zpochybnit věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je soud výkonu vázán (§159a odst. 4 o. s. ř.) a z nějž je povinen vycházet (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka dovolatele, že exekuční soud pochybil, nezabýval-li se námitkou prekluze ve vztahu k §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., tedy nemá opodstatnění a ze stejného důvodu je v dané fázi řízení již bezpředmětná i námitka, že dlužné pojistné a penále nemělo být vůbec předepsáno.
I s dovolatelem vznesenou otázkou, zda se v případě §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. jedná o prekluzi či o promlčení, se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu, který se touto otázkou zabýval již ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, (a dále např. v usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 481/2006, či ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2013/2010), v nichž opakovaně uvedl, že doba uvedená v §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je promlčecí dobou, nikoliv prekluzívní (propadnou).
Dovolatel rovněž vytýká, že krajský soud se měl (poté, co uzavřel, že ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. neupravuje prekluzívní dobu, ale promlčecí) zabývat otázkou promlčení vymáhaných pohledávek.
Ze spisového materiálu se podává, že v souzené věci nařídil soud usnesením z 6. 12. 2006, č. j. 19 Nc 2211/2006-5, exekuci podle platebních výměrů VZP ČR, Územního pracoviště Bruntál ze dne 25. 4. 2005, č. 4140501235 a č. 2140501234, ve spojení s rozhodnutím rozhodčího orgánu VZP ČR ze dne 30. 8. 2006, č. j. 6294/05/Mi, 6295/05/Mi (jímž bylo odvolání plátce pojistného zamítnuto jako opožděné), a podle platebního výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, a jejím provedením pověřil JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora se sídlem v Jeseníku.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením z 19. 7. 2007, č. j. 66 Co 522/2007-32, rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil s tím, že platební výměry č. 4140501235 a č. 2140501234 byly řádně doručeny (podle §24 odst. 2 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, tzn. dne 29. 4. 2005 formou náhradního doručení, právní moci tedy nabyly 17. 5. 2005) a jsou vykonatelné, že správnost doručení byla zkoumána v rámci správního řízení, kde již rozhodčí orgán dospěl k tomuto závěru, a zamítl odvolání pro opožděnost, a že námitka promlčení se při nařízení exekuce nezkoumá.
Podáním ze dne 24. 9. 2007 povinný navrhl odklad a zastavení exekuce „z důvodu promlčení práva předepsat dlužné pojistné a s tím související penále podle §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.“ a dále namítal, že v důsledku vznesené námitky promlčení platebních výměrů č. 4140501235 a č. 2140501234 tyto neměly být vůbec vydány. Tento návrh okresní soud usnesením na č. l. 45 spisu zamítl s tím, že námitku promlčení práva předepsat pojistné a penále bylo možno uplatnit pouze v nalézacím správním řízení, a že v exekuci již lze zohlednit pouze promlčení práva vymáhat pojistné. Tím, zda tu bylo promlčeno právo vymáhat dlužné pojistné, se nezabýval, jelikož tuto otázku povinný nenamítl.
V odvolání proti zamítnutí návrhu (viz č. l. 47 spisu) pak již povinný vytýkal, že rozhodčí orgán v nalézacím řízení i okresní soud nepřihlédly (okresní soud navíc bez nařízení jednání) k tomu, že lhůty k předepsání a vymáhání pojistného jsou prekluzívní. Tvrdil, že pětiletá lhůta v §16 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je prekluzívní nikoli promlčecí a že „došlo k prekluzi vymáhaného pojistného a penále“. Za těchto okolností se odvolací soud již měl zabývat promlčením vymáhaných pohledávek i z hlediska ustanovení §16 odst. 2. Odkaz na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu nepostačoval, neboť okresní soud řešil toliko námitku promlčení resp. prekluze z hlediska ustanovení §16 odst. 1.
K výtce dovolatele, že soudy nezkoumaly podmínky promlčení ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, Nejvyšší soud dodává, že nárok z tohoto exekučního titulu povinný v řízení o návrhu na zastavení exekuce před soudy obou stupňů (navzdory §254 odst. 4 o. s. ř.) nijak nezpochybnil (viz podání na č. l. 37 a 47 spisu) a v dovolání již nelze nové skutečnosti ani důkazy ve věci samé uplatnit (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného plyne, že posouzení podmínek pro zastavení exekuce odvolacím soudem je neúplné a tedy i nesprávné. Protože na tomto nesprávném posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243d odst. l věta druhá o. s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu