ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.483.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 483/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné TITUS CZ, s. r. o. se sídlem v Chrudimi, Tovární 1112, identifikační číslo osoby 25919652, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 122, proti povinné SUPIS, s. r. o. se sídlem v Moravanech, Čeradice 37, zastoupené JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 386, pro částku 442.278,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 9794/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 2. 6. 2009, č. j. 22 Co 179/2009-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Udržala.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 10. 2008, č. j. 12 Nc 9794/2007-76, jímž okresní soud exekuci zastavil s odůvodněním, že povinná důvodně vznesla námitku promlčení. Odvolací soud uzavřel, že byla-li splatnost vymáhané pohledávky sjednána ke dni 6. 6. 1996, bylo možno návrh na nařízení exekuce úspěšně podat do 6. 6. 2006; byl-li tento návrh podán 2. 7. 2007, stalo se tak po marném uplynutí desetileté promlčecí doby zakotvené v ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku. S odvolací námitkou povinné, že promlčecí lhůta po dobu nalézacího řízení (v němž byla vymáhaná pohledávka přisouzena) neběžela, v důsledku čehož uplynula mnohem později než 6. 6. 2006, takže návrh na nařízení exekuce byl podán včas, se krajský soud vypořádal závěrem, že „stavení promlčecí doby (ani uznání závazku) nikdy nemůže překročit obecnou omezující dobu deseti let předepsanou ustanovením §408 obchodního zákoníku.“
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti a bez jakékoli specifikace dovolacího důvodu, oprávněná namítá, že uplatnění námitky promlčení povinnou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – které podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však oprávněná – jež se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývala vůbec – tuto svou základní povinnost nesplnila a k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Předně ovšem jde o skutkové tvrzení nové, jež však v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nepřípustnost nových skutkových tvrzení je v uvedeném ustanovení zakotvena proto, že předmětem dovolacího přezkumu je – navíc v případě potvrzujícího rozhodnutí právní – závěr odvolacího soudu vyvozený z tvrzení přednesených účastníky nejpozději v odvolacím řízení. Neměl-li odvolací soud k dispozici tvrzení o okolnostech, z nichž byl dovozován rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, přednesené oprávněnou teprve v dovolání (v odvolání argumentovala pouze stavením běhu promlčecí doby), logicky nemohl činit právní závěry z pohledu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a v tomto směru napadené rozhodnutí na posouzení věci podle uvedeného ustanovení ani nespočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Jen pro doplnění dovolací soud poznamenává, že odůvodňuje-li oprávněná dovolání argumentem jediným, a to rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, zatímco odvolání odůvodnila zcela jinak, totiž tím, že promlčecí doba nemohla uplynout k 6. 6. 2006, jelikož její běh byl po dobu nalézacího řízení staven, pak v dovolání uplatňuje argument odvolací námitce protiřečící; má-li totiž být námitka (samozřejmě existujícího ) promlčení v rozporu s dobrými mravy, pak pohledávka musí být skutečně promlčena , zatímco argumentace stavením promlčecí doby podle §402 obchodního zákoníku (užitá oprávněnou v odvolání) přichází v úvahu pouze v případech, kdy pohledávka ve skutečnosti – právě pro neuplynutí promlčecí doby v důsledku jejího stavení – promlčena není; jinými slovy řečeno, nelze úspěšně tvrdit, že pohledávka promlčena (např. pro stavení běhu promlčecí doby) není, a současně, že námitka promlčení (přicházející v úvahu pouze u pohledávky skutečně promlčené) je v rozporu s dobrými mravy.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i 20% DPH ve výši 260,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu