ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4933.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4933/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci oprávněné IMPER s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 11, identifikační číslo osoby 60849631, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti povinné M. T., zastoupené JUDr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, pro částku 12.521,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 1620/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 13.7.2010, č. j. 20 Co 243/2010-47, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 4.3.2010, č. j. 73 Nc 1620/2008-34, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení a odklad exekuce. Odvolací soud uzavřel, že povinná nevyužila opravného prostředku proti platebnímu rozkazu, že tedy v nalézacím řízení proti exekučnímu titulu nepodala odpor, a že tyto pro ni nepříznivé důsledky již nemohou být napraveny v exekučním řízení. Soud prvního stupně správně konstatoval, že povinná v návrhu na zastavení exekuce neuvedla žádnou z hlediska ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. relevantní skutečnost. Přihlédnout nebylo možno ani k její námitce o rozporu nařízené exekuce s dobrými mravy, jelikož při podání návrhu na nařízení exekuce nejde o výkon práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, ale o využití procesního práva oprávněného poskytnutého mu ustanovením §251 o. s. ř. pro případ dobrovolného nesplnění exekučním titulem uložené povinnosti. Nepřípadný je také dovolatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS 182/01 z 30.11.2001, jelikož v exekučním řízení nejde o uplatnění práva, ale o vymáhání nároku již pravomocně přiznaného, kdy nárůst příslušenství pohledávky, tedy úroku z prodlení, je naopak důsledkem nečinnosti povinné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – aniž však vysvětluje, v čem konkrétně má zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívat – povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v exekučním řízení se institut rozporu s dobrými mravy, upravený ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, neuplatní, jelikož nejde o uplatnění práva, ale o vymáhání nároku již pravomocně přiznaného, kdy nárůst úroků z prodlení je důsledkem právě dlouhodobého neplnění exekučním titulem uložené povinnosti. Podle dovolatelčina názoru by „úrokové příslušenství, jež v daném případě několikanásobně převýšilo jistinu, nemělo sloužit k obohacení oprávněného, který je i tak velmi silným ekonomickým subjektem schopným si od počátku zajistit právní zastoupení na rozdíl od povinné.“ Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl k jejímu nepříznivému sociálnímu postavení (je rozvedenou matkou dvou dospívajících dětí s čistým měsíčním příjmem nepřevyšujícím částku 18.000,- Kč); poukazuje také na skutečnost, že se soudy nezabývaly otázkou, že prodávající (oprávněný) se od počátku snažil vyvolat její „důvěru o výhodnosti kupní smlouvy, neakceptoval její odstoupení od této smlouvy, přičemž jí na druhé straně (prostřednictvím své dealerky) sdělil, že celá věc je vyřízena a smlouva již není platná.“ V závěru dovolání pak opětovně, stejně jako v odvolání, odkazuje na nález Ústavního soudu shora uvedené značky, podle něhož je postup oprávněného, který ponechal druhého účastníka smluvního vztahu v přesvědčení, že tento vztah odstoupením zanikl, aby pak následně před promlčením vznesl nárok u soudu, „poněkud problematický a z pohledu dobrých mravů v obchodních stycích svérázný.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou v souzené věci dány důvody k zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy, založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá není; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením §251 o.s.ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67. Navíc lze dodat, že měl-li by být akceptován dovolatelčin argument, že v rozporu s dobrými mravy je i samo podání návrhu na nařízení exekuce až před uplynutím promlčecí doby, byl by zcela popřen účel ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku, poskytujícího oprávněnému k podání návrhu na nařízení exekuce desetiletou dobu, počítanou od vykonatelnosti exekučního titulu.
Nepřípadný je také odkaz na ústavní nález výše uvedené spisové značky, jelikož ten se netýká řízení exekučního, nýbrž nalézacího (srov. právní větu nálezu, jíž Ústavní soud uzavřel, že „jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy zakotvil“).
Námitkou, že se soud nezabýval otázkou, že prodávající (zde oprávněná) se od počátku snažil vyvolat důvěru dovolatelky o výhodnosti kupní smlouvy atd., stejně jako odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu povinná – posuzováno podle obsahu argumentace v dovolání – brojí proti věcné nesprávnosti exekučního titulu (proti němuž navíc nepodala opravný prostředek, což ostatně sama v odvolání hodnotila jako svou liknavost). Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Pokud jde o dovolatelčinu argumentaci jejím nepříznivým sociálním postavením, ta je v řízení o zastavení exekuce (stejně jako při jejím nařízení) nerelevantní.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustné není dovolání ani v části týkající se odkladu exekuce. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, jelikož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci odkladu provedení exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a nelze ji opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., protože toto ustanovení je v exekučním řízení uplatnitelné pouze prostřednictvím §238a odst. 1 a 2 o.s.ř., kde ale – jak bylo již výše uvedeno – institut odkladu provedení exekuce vyjmenován není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233). I v této části tedy bylo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu