ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.557.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 557/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Lidové noviny, a.s. se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, identifikační číslo osoby 43874444, proti povinné MULTIGEO, s.r.o . se sídlem v Brně, areál VÚT, objekt 03, Rybkova 948/23, identifikační číslo osoby 44012290, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 24, pro částku 34.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 5922/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 12.5.2009, č.j. 20 Co 612/2008-81, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4.9.2007, č.j. EX 3137/06-28, jímž soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal udělil vydražiteli příklep na tam specifikované movité věci. S odvolací námitkou povinné, že usnesení o vydání příklepu při provádění dražeb movitých věcí občanský soudní řád nezná, a že tak „jde o listinu vydanou v rozporu se zákonem a tedy neplatnou“, se krajský soud vypořádal závěrem, že uvedené usnesení soudní exekutor skutečně vydal nadbytečně, že však „tato okolnost nemohla mít žádný vliv na věcně správný postup soudního exekutora, který na základě svého exekučního příkazu prodejem movitých věcí při jejich soupisu a dražbě postupoval v souladu s exekučním řádem i ustanoveními §323 a násl. o. s. ř.“. Druhou odvolací námitku povinné, že totiž některé z dražených věcí jsou předmětem jiného soudního řízení, krajský soud hodnotil jako neopodstatněnou s odůvodněním, že v onom nalézacím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 207/2000, se povinná (navíc ve vztahu k třetí osobě) domáhá kromě jiného náhrady škody, jež jí měla vzniknout „odcizením“ určitých movitostí, mezi nimiž byly i některé nyní dražené věci (vysokozdvižný vozík a dílenské strojní vybavení); protože tedy nejde o řízení o určovací žalobě, je tento odvolací argument podle názoru krajského soudu pro posouzení důvodnosti odvolání proti usnesení o udělení příklepu nerelevantní.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – s ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., povinná – stejně jako v odvolání – namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v tom, že soudní exekutor „vydal listinu, kterou při dražbě movitých věcí zákon vůbec nezná, a která je tudíž v rozporu s platnou právní úpravou“. Kromě toho pak opětovně zdůrazňuje, že „ani odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, že část dražených movitých věcí byla v rozhodné době řešena v soudním řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 207/2000, a že tyto věci vůbec neměly být předmětem dražby.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V usnesení z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132, Nejvyšší soud zdůraznil, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V daném případě však povinná, dovozující přípustnost dovolání pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. (opomíjejíc ustanovení §238a odst 2 o. s. ř.), žádnou otázku, z níž by měl vyplývat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nevymezuje a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Příklep udělený v dražbě movitých věcí není soudním rozhodnutím; jde pouze o úkon, jímž soud potvrzuje, který z dražitelů se stal vydražitelem a má proto právo na nabytí věcí za jím učiněné nejvyšší podání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, s. 2468).
Že vydání usnesení o udělení příklepu v dražbě movitých věcí bylo nadbytečné, konstatoval – správně – nejen odvolací soud, ale i samotný soudní exekutor při předložení odvolání proti jeho usnesení (čl. 12), jež, jak plyne z jeho sdělení ze 4.10.2007, bylo vydáno „nedopatřením příslušnou zaměstnankyní exekutorského úřadu“.
I když je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že usnesení vydáno být nemělo, a stalo-li se tak, že lze takové pochybení kvalifikovat jako vadu řízení, nutno zdůraznit, že však nejde o takovou vadu (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval-li soudní exekutor (a to nepopírá ani samotný dovolatel) při dražbě v souladu s ustanoveními §328b a §329 o. s. ř.
Protože předmětem nalézacího řízení vedeného pod sp. zn. 61 C 207/2000, v němž povinný spatřuje důvod, proč některé z movitých věcí vůbec neměly být draženy, není žaloba vylučovací, nýbrž o náhradu škody, je dovolatelova argumentace tímto řízením nedůvodná, jelikož případná existence takovéhoto sporu je pro nařízení a provedení dražby (včetně udělení příklepu) nerelevantní.
Poněvadž vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu