ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.82.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 82/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soukyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci městské části Praha 8 , se sídlem na Zenklově ul. 1/35, proti povinné M. K. , zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařátkova 918, pro částku 50.874,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9355/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 8. 12. 2008, č. j. 54 Co 39/2008-28, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22.4.2008, č.j. 14 Nc 9355/2008-8, jímž obvodní soud nařídil exekuci. S odvolací námitkou povinné, že jí nebyl doručen exekuční titul, se vypořádal závěrem, že povinné byla v nalézacím řízení pravomocně ustanovena opatrovnicí advokátka Mgr. Radka Seidlová, takže podle ustanovení §45d odst. 1 o. s. ř. byl exekuční titul doručen pouze jí. Opatrovnice proti vykonávanému rozsudku odvolání nepodala. I kdyby soud chybně doručoval též povinné, nemělo by to žádné procesní účinky, povinná má tedy pravdu v tom, že jí osobně rozsudek doručen nebyl, z hlediska občanského soudního řádu však bylo doručeno řádně a marným uplynutím odvolací lhůty rozsudek nabyl právní moci a poté i vykonatelnosti. Následné odvolání povinné podané po právní moci exekučního titulu již na uvedených závěrech nemůže nic změnit.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinná ohlašuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a namítá, že z lékařských zpráv založených v nalézacím i vykonávacím spise je patrno, že je (kromě jiného) léčena i na psychiatrii pro depresivní poruchu, takže každé úřední jednání zhoršuje její zdravotní stav. Odvolacímu soudu vytýká nedostatečné zjištění jejího tohoto stavu, „který měl být podložen znaleckým posudkem“. Vzhledem k častému nepřebírání soudních ani jiných písemností lze předpokládat, že povinná „je toho neschopna“. Podle jejího názoru „je sice znalecký posudek rozhodnutím konstitutivní povahy, jehož účinky vznikají až po právní moci takového rozhodnutí, takže jej nelze vydat se zpětnou účinností, to však neznamená, že by se soud v jiném řízení nemohl zabývat schopností účastníka, trpícího duševní poruchou, zařizovat adekvátně svoje záležitosti,“ tedy v předmětné věci posoudit, zda povinná „byla schopna vnímat úkony ze strany oprávněné“. Jedním z projevů choroby mohlo být také „neplacení nájemného, neschopnost chápat význam a dosah soudních řízení o úhradu dlužného nájemného, nedostavování se k nařízeným jednáním a nepřebírání veškerých soudních písemností“. Dovolatelka obecným soudům vytýká, že nezkoumaly její způsobilost být účastníkem nalézacího i vykonávacího řízení ve smyslu §103, §104 odst. 1, §19 a §20 o. s. ř., když všechna rozhodnutí byla ze strany soudů vydána bez jednání. Uvedenými rozhodnutími se povinná (poukazujíc na nález Ústavního soudu ze 16.1.2003, sp. zn. III. ÚS 747/2002) cítí být dotčena v základním právu na řádnou soudní ochranu (čl. 90 a čl. 95 Ústavy), základním právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právu na právní jistotu v právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy).
Dovolací soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – které podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinná – jež přípustnost dovolání vyvozuje pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – aniž tedy vymezuje právní otázku, pro jejíž řešení by měl být dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – tuto svou základní povinnost nesplnila a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením obsahu dovolání.
Námitka povinné, že „nebyla schopna přebírání soudních ani jiných písemností,“ tedy ani exekučního titulu, není případná (a na posouzení regulérnosti doručení titulu jí samotné v souvislosti s její duševní poruchou napadené rozhodnutí s ohledem na postup soudu podle §29 odst. 3 o. s. ř. ani nespočívá), jelikož povinné byl – pravomocně 4. 6. 2007 – právě z důvodu její duševní poruchy ustanoven opatrovník.
Vytýká-li povinná (používající v bodě II. dovolání pojem „schopnost účastníka trpícího duševní poruchou zařizovat adekvátně své záležitosti“) v bodě III. dovolání „obecným soudům“, že nezkoumaly její „způsobilost být účastníkem nalézacího i vykonávacího řízení ve smyslu §19 a §20 o. s. ř.“, pak – kromě toho, že nesprávně směšuje či zaměňuje instituty způsobilosti být účastníkem řízení a způsobilosti procesní, námitky jejichž nedostatku vedle sebe logicky sebe nemohou obstát – neuplatňuje žádný z (ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) taxativně vymezených dovolacích důvodů, nýbrž zmatečnost obou řízení, k jejímuž odstranění není ovšem určeno dovolání, nýbrž mimořádný opravný prostředek jiný, a to žaloba podle §229 o. s. ř.; totéž platí o argumentaci povinné v jí sepsaném dovolání, v němž namítá, že jí byla v exekučním řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2003, pod poř. č. 32).
Ostatními námitkami uplatněnými v dovolání sepsaném (před ustanovením zástupce v osobě advokáta) samotnou povinnou je zpochybňována věcná správnost podkladového rozhodnutí; Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z něhož je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu