ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.990.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 990/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné ESSOX, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí 231/7, identifikační číslo osoby 26764652, proti povinnému F. P. , zastoupenému opatrovnicí J. B., právně zastoupenému Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, pro částku 16.899,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 Nc 10624/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. 4. 2009, č. j. 66 Co 306/2009-45, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 5. 2008, č. j. 53 Nc 10624/2008-7, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci. S jeho odvolací námitkou, že podkladový rozhodčí nález mu nebyl řádně doručen a že tedy nemohl nabýt formální vykonatelnosti, se krajský soud vypořádal závěrem, že v době doručení exekučního titulu ještě povinný „nebyl žádným způsobem omezen ve způsobilosti k právním úkonům a potud mu vykonávaný rozhodčí nález byl doručen řádně.“ Dále pak odvolací soud zdůraznil, že usnesení o nařízení exekuce – bylo-li doručeno soudem ustanovené opatrovnici – bylo doručeno také řádně. Podle krajského soudu „zůstává skutečností, že povinný je osobou ve způsobilosti k právním úkonům omezenou, mající však zákonného zástupce, jenž je oprávněn za něho jednat (§26 a §27 odst. 2 občanského zákoníku), což v procesní rovině znamená, že ustanovený opatrovník zastupuje povinného také v předmětném řízení (§22 o. s. ř.), takže námitka povinného o nedostatku jeho způsobilosti být účastníkem řízení je nedůvodná.“
Proti tomuto rozhodnutí podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, „zda pro případ, že je povinný od narození v důsledku mentální retardace fakticky omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, avšak formálně a pravomocně je v ní omezen až po doručení exekučního titulu, je tato skutečnost jako odvolací námitka proti usnesení o nařízení exekuce důvodem zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení exekučního řízení , resp. zda lze námitku nezpůsobilosti povinného již v nalézacím řízení vůbec úspěšně namítnout v řízení exekučním, neboť se jedná o natolik podstatnou věc, že lze připustit výjimku z ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu.“
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. povinný spatřuje ve skutečnosti, že exekuce byla nařízena přesto, že v době doručení exekučního titulu trpěl zdravotním postižením trvalého rázu, v důsledku něhož nebyl schopen adekvátně posoudit smysl písemnosti (exekučního titulu), jakož i výzvu k vyzvednutí uložené zásilky, takže doručení nemohlo vyvolat zákonem požadované účinky. Protože v době nalézacího řízení ještě neměl ustanoveného stálého opatrovníka, nebyl v něm schopen platně a účinně se bránit; jestliže se zavázal k úhradě posléze exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané pohledávky, musí být nutně takový úkon ze zákona absolutně neplatný. Vzhledem k uvedenému se domnívá, že nařízení exekuce proti němu je nepřiměřeně tvrdé; byť v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce již jiné skutečnosti než rozhodné pro její nařízení uvádět nelze, v předmětné věci tyto skutečnosti nebyl reálně schopen uplatnit dříve než nyní. V závěru dovolání povinný poukázal na ustanovení §1 o. s. ř. podle něhož má být v řízení před soudem zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, a podle něhož soudy přitom dbají na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů osob a aby nebylo zneužíváno práv na úkor těchto osob.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – které podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Namítá-li povinný, že se v době doručování exekučního titulu trpěl zdravotním postižením trvalého rázu, v důsledku něhož nebyl schopen adekvátně posoudit smysl písemností (exekučního titulu a výzvy k vyzvednutí uložené zásilky), takže doručení nemohlo vyvolat zákonem požadované účinky, pak namítá skutečnosti nové, v odvolání (v němž se omezil pouze na námitku absolutní neplatnosti právního úkonu, jímž se zavázal zaplatit oprávněné nyní vymáhanou pohledávku, tedy nezpůsobilou námitku věcné nesprávnosti exekučního titulu, a na sdělení, že návrh na nařízení exekuce byl jeho opatrovnici doručen teprve současně s usnesením o nařízení exekuce) nepřednesené. Takové skutečnosti však v dovolání úspěšně uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nepřípustnost nových skutkových tvrzení je v uvedeném ustanovení zakotvena proto, že předmětem dovolacího přezkumu je závěr odvolacího soudu vyvozený z tvrzení přednesených účastníky nejpozději v odvolacím řízení. Neměl-li odvolací soud k dispozici tvrzení povinného o jeho nezpůsobilosti posoudit smysl písemnosti (rozhodčího nálezu), jakož i výzvy k vyzvednutí uložené zásilky, pak mu nelze v dovolání úspěšně vytýkat nesprávnost jeho závěru, že povinnému byl exekuční titul doručen řádně.
Způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou ani další dovolací argumenty, jelikož ani namítanou neplatnost právního úkonu, jímž se povinný zavázal k zaplacení nyní vymáhané pohledávky, a tedy potažmo námitku věcné nesprávnosti k exekuci navrženého rozhodčího nálezu, ani námitku nepřiměřené tvrdosti nařízení exekuce vzhledem k jeho nepříznivým příjmovým poměrům nelze kvalifikovat jako skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu