ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3329.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3329/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) J. N. , b) V. Ř. , obou zastoupených JUDr. Josefem Konečným, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Horní č. 30, proti žalovaným 1) M. S. , zastoupené JUDr. Janou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova č. 46, 2) J. N. a 3) M. S. , oběma zastoupeným JUDr. Lubomírem Okřinou, advokátem se sídlem v Třebíči, Jihlavská brána č. 2, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 C 166/2001, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008 č.j. 18 Co 164/2007-175, takto:
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 23.2.2001 domáhali, aby bylo určeno, že "důvody pro vydědění žalobce J. N., žalobkyně V. Ř., i všech potomků vyděďovaného syna J. N. a dcery V. Ř., uvedené v listině o vydědění M. N., sepsané advokátem JUDr. Ivanem Werlem, nejsou dány". Žalobu odůvodnili zejména tím, že o zůstavitelku (svoji matku) "trvale projevovali zájem". Vztahy žalobce a) se zůstavitelkou byly velmi dobré až do konce roku 1990, avšak v souvislosti "se změnou poměrů a tím vyvolaného zájmu žalovaného 2) o zemědělský majetek rodiny" došlo ke zvratu, když zůstavitelka pod tlakem žalovaného 2) chtěla dosáhnout změny svých dřívějších rozhodnutí o tomto majetku; obrátila se proto se žalobou na Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, kterou se domáhala po žalobci a) a jeho manželce vrácení daru - zemědělských pozemků v k.ú. Pokojov, darovaných podle "notářského zápisu z roku 1974". Žalobce a) se žalobám bránil, vztahy se zůstavitelkou nikdy nepřerušil, neboť byl a je v přesvědčení, že jednala pod vlivem žalovaných 1) a 2). Žalobkyně b) dojížděla za zůstavitelkou sama, případně s vnoučaty, pravidelně nejméně 1x měsíčně na návštěvu do bydliště v Polné až do května 1998, kdy se v průběhu návštěvy opakovaně do místnosti dostavil pan S., manžel žalované 1), vybízel ji k ukončení návštěvy a nakonec ji v podstatě odtud "vykázal" s odůvodněním, že "babičku jenom rozrušuje a kdo to s ní má potom vydržet". Podle přesvědčení žalobkyně b) tím nepochybně mínil, že s matkou při těchto návštěvách hovořily i o probíhajícím soudním sporu o neplatnost části kupní a darovací smlouvy na nemovitosti z roku 1974. Žalobkyně b) je přesvědčena, že vztah k ní a žalobci a) byl zhoršován vlivy žalovaných na zůstavitelku, přičemž žalobci neučinili nic, co by mohlo být "v rozporu s dobrými mravy" a byli ochotni poskytovat jí potřebnou pomoc ve stáří a nemoci.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 30.9.2002 č.j. 10 C 166/2001-62 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 7.845,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Lubomíra Okřiny a že žalované 1) a žalovanému 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že žalobci "neunesli důkazní břemeno, nepodařilo se jim prokázat", že by důvody vydědění nebyly dány, a že nebyla prokázána "neplatnost napadené listiny z formálních důvodů".
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4.6.2004 č.j. 18 Co 34/2003-74 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že "nerozhodl o celém obsahu žaloby, která se opírala o usnesení soudu vydané v dědické věci po zůstavitelce M. N. a kterou bylo žalováno o určení, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce, resp. že lze mít za to, že jsou dědici, přičemž žalobci své dědické právo dovozovali především z toho, že jejich vydědění je neplatné, když zůstavitelka jednala pod nátlakem M. S. a J. N., její způsobilost k právním úkonům byla omezena a dále i proto, že důvody uvedené v listině o vydědění ve skutečnosti neexistovaly". Při posouzení důvodů pro vydědění soud prvního stupně zejména zohlední, zda v případě žalobkyně b) naplňuje zákonný požadavek "trvalosti neprojevování opravdového zájmu o zůstavitelku" ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku skutečnost, že nenavštívila zůstavitelku v době od května do září 1998.
Okresní soud v Jihlavě - po té, co usnesením ze dne 27.7.2004 č.j. 10 C 166/2001-79 připustil "změnu žalobního petitu" obsaženou v podání žalobců ze dne 23.7.2004 tak, že se určuje, že "důvody vydědění v listině zůstavitelky M. N. o vydědění ze dne 30. 9. 1998 nejsou dány" a že "lze mít důvodně za to, že pozůstalý syn J. N. a dcera V. Ř. jsou dědici po zůstavitelce M. N." - rozsudkem ze dne 22.4.2005 č.j. 10 C 166/2001-106 určil, že "důvody vydědění v listině zůstavitelky paní M. N. o vydědění ze dne 30.9.1998 nejsou dány" a že "pozůstalý syn J. N. a dcera V. Ř. jsou dědici po zůstavitelce M. N.", a rozhodl, že "žalobcům a) a b) se náhrada nákladů nepřiznává". Dospěl k závěru, že důvodem toho, proč se žalobce a) se zůstavitelkou nestýkal, byly spory o majetek, které v rodině vyvolala zůstavitelka, a že o žalobkyni b) bylo prokázáno, že se se zůstavitelkou přestala stýkat teprve od května 1998, když do té doby zůstavitelku běžně navštěvovala a zajímala se o její zdravotní stav.
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2006 č.j. 18 Co 169/2005-133 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil námitce žalovaných, že se soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s důkazy výslechem svědků L. N., J. S. a J.. S., kteří vypovídali k zájmu zůstavitelky o styk se žalobci, a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval "hodnocením výpovědí svědků, jak izolovaně, tak ve srovnání s poznatky získanými provedením všech zbývajících důkazů", a aby provedl "důkazy, které účastníci případně ještě navrhnou, či jejichž potřeba vyjde v řízení najevo".
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15.2.2007 č.j. 10 C 166/2001-154 určil, že "důvody vydědění v listině zůstavitelky paní M. N. o vydědění ze dne 30. 9. 1998 nejsou dány" a že "pozůstalý syn J. N. a dcera V. Ř. jsou dědici po zůstavitelce M. N."; současně rozhodl, že se žalobcům "nepřiznává náhrada nákladů řízení". Z výsledků dokazování dospěl k závěru, že vztahy mezi účastníky a vztahy mezi žalobci a zůstavitelkou byly "vážně narušeny od roku 1991", kdy se zůstavitelka rozhodla, že majetek, který dostala v restituci, bude rozdělen mezi všechny potomky, avšak žalobce a) na požadavek zůstavitelky nepřistoupil, a že od té doby probíhají spory týkající se tohoto majetku. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 7 C 253/1991 zjistil, že zůstavitelka podala dne 23.10.1991 žalobu, o vrácení pozemků, které darovala žalobci a) a jeho manželce; rozsudek okresního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, byl krajským soudem potvrzen a nabyl dne 1.7.1993 právní moci. Soudy dospěly k závěru, že skutečným důvodem, proč se zůstavitelka domáhala vrácení darů, nebylo porušování dobrých mravů ze strany žalobce a), ale vůle zůstavitelky disponovat nově s darovanými nemovitostmi. Neúspěch, který zůstavitelka měla ve sporu o vrácení daru, ji vedl k tomu, že sama přerušila své styky se žalobcem a); svědčí o tom skutečnost, že po určité době začala zůstavitelka vracet žalobci a) dárky, a potvrdila to výpověď žalovaného 3), který uvedl, že vztahy mezi zůstavitelkou a žalobcem a) se začaly zhoršovat v době, kdy se "soudili o majetek". Vzhledem k tomu, že zůstavitelka se od roku 1991 snažila, aby se žalobce a) podrobil její vůli ohledně majetku a tímto svým jednáním "spoluzapříčinila" to, že ji žalobce a) přestal navštěvovat, je soud prvního stupně přesvědčen, že důvody k vydědění žalobce a) nejsou dány. U žalobkyně b) bylo "jednoznačně" prokázáno, že zůstavitelku běžně navštěvovala a zajímala se o její zdravotní stav až do května 1998, a nelze tedy v žádném případě tvrdit, že by neprojevovala o zůstavitelku "trvale opravdový zájem". Tato skutečnost byla prokázána nejen výpověďmi žalobců, ale i výpovědí žalované 1) a výpovědí svědka Josefa Smejkala bylo potvrzeno, že žalobkyně b) přestala docházet k zůstavitelce až poté, co jí manžel žalované 1) řekl, aby za zůstavitelkou nejezdila, protože je po její návštěvě rozrušená.
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.5.2008 č.j. 18 Co 164/2007-175 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že "důvody vydědění v listině zůstavitelky M. N., o vydědění ze dne 30.9.1998 nejsou dány", a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ve výroku, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce M. N., zemřelé 10. 6. 1999, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože nebylo prokázáno, že by zůstavitelka v období před sepisem listiny o vydědění žádala žalobce o konkrétní pomoc a že by ji žalobci odmítli, a protože o zůstavitelku pečovali - jak sama uvedla v listině o vydědění a nebyl tvrzen ani prokázán opak - její dcera M. S. a její manžel J. S., se kterými společně žila v jejich domě, nebyla zůstavitelka zjevně v situaci, že by se ocitla bez pomoci; už z tohoto důvodu nelze hodnotil chování žalobců jako neposkytnutí pomoci ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Z hlediska naplnění druhého z uplatněných důvodů vydědění podle ustanovení §469a odst.1 písm.b) občanského zákoníku je podle odvolacího soudu podstatné, že "žalovaný odrazoval žalobkyni b) od návštěv zůstavitelky, přičemž argumentoval zájmem o její zdraví"; i kdyby snad bylo prokázáno, že by žalobkyně b) neprojevovala o zůstavitelku opravdový zájem od května 1998, pak do sepsání listiny o vydědění uplynula tak krátká doba, že by nemohla naplnit "trvalost" nedostatku opravdového zájmu. Odvolací soud dále odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně vztahů mezi žalobci a zůstavitelkou (a mezi účastníky navzájem) do roku 1991 a následně poté, co začaly spory o majetek mezi zůstavitelkou a žalobcem a), a na jeho závěry o narušení vzájemných vztahů, tedy že úroveň vztahů mezi žalobcem a) a zůstavitelkou je nevyhnutelně nutno hodnotit v souvislosti s majetkovými spory od roku 1991, když v řízení nevyšly najevo žádné problémy v rodinných vztazích v předcházejícím období. Neprojevování zájmu žalobce a) nebylo proto takové intenzity, aby naplnilo důvod pro vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že otázka naplnění důvodů vydědění je otázkou předběžnou pro určení dědického práva, není dán "v konkurenci obou v této věci uplatněných nároků" na jejím určení naléhavý právní zájem; ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o určení, že důvody vydědění žalobců uvedené v listině o vydědění nejsou dány, byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání. Namítli, že otázka, zda je jednání žalobců uvedené v listině o vydědění možné podřadit pod pojem jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, je "doposud v judikatuře jednoznačně neřešená". Jsou přesvědčeni, že "spory o majetek" nic nemění na tom, že zůstavitelka byla matkou žalobců a že bylo morální povinností žalobců projevit o ni alespoň minimální zájem, zvláště když zůstavitelka sama je k návštěvě vyzývala. Jednání žalobců, které bylo v řízení prokázáno, nelze podle dovolatelů označit jinak, než-li jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud učinil nesprávný právní závěr při výkladu pojmu "hrubý rozpor s dobrými mravy" a na základě tohoto nesprávného právního názoru nesprávně rozhodl. Závěry odvolacího soudu jsou navíc "ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy" a "uváděná skutková zjištění z provedených důkazů v žádném případě nevyplývají". Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci odvolací soud ve věci samé jednak zamítl žalobu o určení, že "důvody vydědění v listině zůstavitelky M. N. o vydědění ze dne 30.9.1998 nejsou dány" (a změnil v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně), jednak určil, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce M. N., zemřelé dne 10.6.1999 (a potvrdil v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně). Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, nemohla vzniknout žalovaným 2) a 3) žádná újma na jejich právech, neboť jím byla zamítnuta žaloba o určení, že důvody vydědění uvedené zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 30.9.1998 "nejsou dány", a žalovaní 2) a 3) nemohou mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby bylo toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno. K dovolání proti tomuto rozhodnutí tedy žalovaní 2)a 3) nejsou oprávněni (subjektivně legitimováni), a proto Nejvyšší soud jejich dovolání v této části podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci určení, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce, nebylo v průběhu dosavadního řízení soudem prvního stupně rozhodnuto jinak než v rozsudku ze dne 15.2.2007 č.j. 10 C 166/2001-154, jenž byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 15.5.2008 č.j. 18 Co 164/2007-175 potvrzen. Dovolání žalovaných 2) a 3) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Řízení o dědictví po M. N., zemřelé dne 10.6.1999, je vedeno u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 D 685/99; provedením úkonů v řízení byla jako soudní komisařka pověřena JUDr. Ivanka Parkanová, notářka v Jihlavě. V tomto řízení se v prvním stupni postupuje - jak vyplývá z Části dvanácté, hlavy I. bodu 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2000. Dědické právo po zůstavitelce se řídí právní úpravou, účinnou v době její smrti (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2006).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědění ze zákona po zůstavitelce svědčí v první dědické skupině žalobcům a) a b) a žalovaným 1) a 2) jako jejím dětem. V průběhu dědického řízení byla předložena jednak závěť pořízená notářským zápisem ze dne 2.9.1993, v níž zůstavitelka odkázala "jednu polovinu zemědělských a lesních pozemků v k.ú. Pokojov" a "transformační podíl, který je odvozen z vlastnictví těchto pozemků", rovným dílem žalované 1) a žalovanému 2) a "kupónovou knížku na jméno M. N., resp. akcie, které vlastní, a veškerá práva a nároky z toho vyplývající" žalovanému 3) [svému vnukovi] a v níž prohlásila, že žalobcům "podíl na zemědělských pozemcích neodkazuje", jednak závěť pořízená notářským zápisem ze dne 4.7.1997, v níž zůstavitelka odkázala "nemovitosti v kat. území Pokojov, které získá na základě žaloby o zrušení darovací smlouvy vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 1017/93", žalovanému 2) a akcie, které "získala z druhé vlny kupónové privatizace", žalované 1), jakož i allografní závěť pořízená za účasti tří svědků ze dne 11.3.1998, v níž zůstavitelka ustanovila žalovaného 2) dědicem své pohledávky - "nároku uplatněného dle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., proti odpůrcům J. N. a B. N., v řízení vedeném Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp.zn. 5 C 1017/93" a v níž prohlásila, že "ostatní svůj majetek ponechává zákonné posloupnosti - s výjimkou majetku, ohledně něhož byly sepsány předchozí závěti dne 4.7.1997 a 2.9.1993, které mohou vedle této závěti obstát". Zůstavitelka rovněž pořídila za přítomnosti dvou svědků allografní listinu označenou jako "listina o vydědění" ze dne 30.9.1998, v níž vydědila žalobce a) a žalobkyni b) s tím, "aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky", a vylíčila důvody vydědění. Při jednání u notářky JUDr. Ivanky Parkanové jako soudní komisařky dne 25.1.2000 žalobci namítli neplatnost závětí a listiny o vydědění. Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 4.1.2001 č.j. 11 D 685/99-64 uložil žalobcům, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podali proti žalovaným žalobu o určení, že "lze mít důvodně za to, že poz. syn J. N. a poz. dcera V. Ř. jsou dědici po zůstavitelce"; usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dne 31.1.2001.
Za tohoto stavu věci řešil odvolací soud mimo jiné otázku, zda důvody vylíčené v listině zůstavitelky o vydědění ze dne 30.9.1998 představují důvody pro vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku.
Zůstavitel může vydědit potomka mimo jiné tehdy, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech [§469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku] nebo jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku].
Vydědění představuje projev vůle, kterým zůstavitel odnímá dědické právo tomu, jemuž by jinak ze zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3 část věty za středníkem občanského zákoníku). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je v ustanovení §469a odst. 1 občanského zákoníku vymezen taxativně (srov. například zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985 sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985).
Pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku je podle ustálené judikatury soudů nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 3772/2007).
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Z hlediska skutkového stavu soudy v projednávané věci vycházely ze zjištění (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a §242 odst.3 o.s.ř. - nepodléhá), že zůstavitelka nebyla v životní situaci, kdy by se ocitla bez pomoci [pečovala o ni její dcera - žalovaná 1) - s manželem, s nimiž žila v jejich domě], že zůstavitelka v době před 30.9.1998 nežádala žalobce o konkrétní pomoc, že žalobkyně b) pravidelně navštěvovala zůstavitelku až do května 1998, že vztahy mezi žalobcem a) a zůstavitelkou byly narušeny majetkovými spory (o vrácení daru a o zrušení smlouvy) iniciovanými zůstavitelkou a že snaha žalobce a) o nápravu vzájemných vztahů byla ze strany zůstavitelky podmiňována přijetím její představy o rozdělení majetku. Dovolací soud má shodně s odvolacím soudem za to, že chování žalobců k zůstavitelce nelze přičítat "k jejich tíži", bylo-li prokázáno, že zůstavitelka sama k této situaci významně přispěla.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy dovolateli předestřenou otázku, zda důvody vydědění žalobců, popsané zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 30. 9. 1998, jsou relevantními důvody z hlediska ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku, řešily způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nemůže mít po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Ostatní námitky dovolatelů, zejména, že "právní závěry soudu jsou navíc ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy a soudem uváděná skutková zjištění z provedených důkazů v žádném případě nevyplývají", nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a dovolání žalovaných 2) a 3), směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní 2) a 3) nemají podle výsledku dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu