ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4561.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4561/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jitky Dýškové ve věci péče o nezletilou L. O., dříve K. , zastoupenou Statutárním městem Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě - Moravské Ostravě a Přívoze, Prokešovo náměstí č. 1803/ 8, jako opatrovníkem, dceru P. O. a V. K. , zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 9/118, o úpravu výchovy, výživy a o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. P 1317/2007, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2010, č. j. 14 Co 499/2009-137, takto:
Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., a ve výrocích o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. srpna. 2009, č. j. P 1317/2007-109, ve výroku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání otce rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č. j. 14 Co 499/2009-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2009, č. j. P 1317/2007-109, jímž byla nezletilá L. K. (nyní O.) svěřena do výchovy matky (výrok I.), otci uložena povinnost s účinností od 1. 9. 2009 „platit na výživu nezletilé L. 1.500,- Kč měsíčně, a to vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky“, s tím, že „výživné splatné za dobu od 1. 9. 2009 do prvního dne měsíce následujícího po doručení rozhodnutí je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozhodnutí k rukám matky“ (výrok II.) a že „dlužné výživné pro nezletilou L. za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 8. 2009 ve výši 37.700,- Kč je otec povinen zaplatit do dvou měsíců od doručení rozsudku k rukám matky“ (výrok III.), a jímž bylo dále rozhodnuto, že „soud zbavuje otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L.“ (výrok IV.), že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Ve vztahu k výroku rozsudku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., vycházel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z toho, že otec po dobu asi tří let k nezletilé nevykonává vůbec žádnou ze svých rodičovských povinností, „včetně své povinnosti nejzákladnější, tj. alespoň své dítě vyživit“, že o nezletilou se žádným způsobem nezajímá, přičemž „bránění otci ve styku ze strany matky obsah spisu nenasvědčuje“ (naopak „matka v návrhu na zahájení řízení podaném dne 18. 12. 2007 tvrdí dobrý vztah otce k dítěti, uvádí kontakty do srpna 2007, vyjadřuje ochotu umožňovat otci styk s nezletilou, byť za určitých podmínek“), a že „teprve v odvolání proti rozsudku vznáší návrh na úpravu svého styku s dcerou, který nijak nerozvádí, a celé odůvodnění směřuje k výši výživného, s níž nesouhlasí“. Odvolací soud z uvedeného zjištění dovodil, že „žádost otce o úpravu styku je zcela formální a účelově použitá v rámci sporu mezi rodiči o výživné“ a že „dítěti tak hrozí nebezpečí, že se stane prostředkem boje mezi rodiči a předmětem sporů, v nichž v žádném případě nepůjde o jeho blaho“; proto „s ohledem na tuto skutečnost“ a s přihlédnutím k délce závažného zanedbání rodičovské zodpovědnosti otce shodně se soudem prvního uzavřel, že podmínky pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. podle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině jsou splněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., jímž byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., podal otec dovolání. Namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití institutu zbavení rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině, když zbavení otce rodičovské zodpovědnosti „je založeno toliko na relativně krátkém období, v němž v důsledku protiprávních překážek vytvořených matkou neprobíhal styk otce s nezletilou, a na nesprávném tvrzení krajského soudu, že vyživovací povinnost je nejzákladnější povinností rodičovské zodpovědnosti“; má zato, že při rozhodování měla být nejprve řešena možnost úpravy styku otce s nezletilou. Připouští, že se s nezletilou L. nestýkal od srpna 2007, což však bylo zaviněno jednáním ze strany matky, která styk zakázala (i babičce ze strany otce), a dovozuje, že vzájemné vazby a styk mezi otcem a nezletilou byly v době rozhodování odvolacího soudu zpřetrhány jen na dobu asi 2 let a 8 měsíců; tato doba nemůže být považována za dobu zakládající možnost zbavení rodičovských práv. Ve vztahu k odvolacím soudem tvrzenému neplnění vyživovací povinnosti otcem k nezletilé, která podle jeho názoru nespadá ve smyslu §31 zákona o rodině do rodičovských práv, otec namítá, že „vyživovací povinnost splnil uhrazením jednorázově složené částky 200.000,- Kč k rukám matky na základě smlouvy o zaplacení výživného na nezletilou L. K. do věku její zletilosti ze dne 21. 3. 2006“ a že „si hleděl svých rodičovských povinností, když s navrhovatelkou založil stavební spoření u Raiffeisenbank a. s. na jméno nezletilé, kde společně vložili finanční prostředky“, které „mají sloužit pro potřeby nezletilé, která je oprávněna stavební spoření po dovršení zletilosti vybrat“; v tomto směru dovozuje, že „matka svůj návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti podala výlučně z toho důvodu, aby si vytvořila možnost vybrat sama bez nutnosti souhlasu otce finanční prostředky naspořené otcem na základě citované smlouvy o stavebním spoření uzavřené ve prospěch nezletilé“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Matka ve vyjádření k dovolání uvedla, že důvodem jejího návrhu na zbavení rodičovské zodpovědnosti byl dlouhodobý nezájem otce o dceru, kdy „jí nekoupil během 3 let žádný dárek, neinformoval se na její výsledky ve škole, přestože ZŠ, kterou L. navštěvuje, je velmi blízko jeho bydliště“, že „se neinformoval na její zdravotní stav, přestože je postižená a prognóza její nemoci je zlá“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud vyřešil právní otázku, zda byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. O., dříve K., v rozporu s ustálenou judikaturou soudů), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině, zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví.
Zbavení rodičovské zodpovědnosti představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů apod. Na závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti nebude zpravidla možné usuzovat tam, kde výkonu zodpovědnosti jednoho z rodičů – mimo objektivní důvody - brání i postoj druhého z rodičů. Je třeba totiž vzít do úvahy, že ten z rodičů, který dítě nemá svěřeno do výchovy, může svou rodičovskou zodpovědnost k němu vykonávat převážně jen v rámci styku. Je proto třeba rovněž zkoumat zda, a do jaké míry, bylo případné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti ovlivněno druhým z rodičů. Doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009).
K otázce vlivu neplacení výživného na zbavení rodičovské zodpovědnosti byl v judikatuře soudů přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod číslem 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012), podle něhož součástí rodičovské zodpovědnosti tak, jak je vymezena v ustanovení §31 odst. 1 zákona o rodině, není vyživovací povinnost rodiče k dítěti. Tato povinnost vyplývá ze samé podstaty právního vztahu rodičovství. Neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do oblastí výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení §31 odst. 1 zákona o rodině nemusí negativně promítat; za situace existujícího vzájemného citového vztahu mezi nezletilým dítětem a rodičem, jejich kontaktů a zájmu rodiče o dítě, proto není v zájmu nezletilého, aby rodič byl rodičovské zodpovědnosti zbaven či aby jeho rodičovská zodpovědnost byla omezena.
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s .ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti, a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské zodpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské zodpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp.zn. Cpj 41/76, ze dne 3. 1. 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011).
Konečně na závažnost zanedbávání rodičovské zodpovědnosti lze usuzovat i z postoje samotného dítěte – tam, kde je schopno svůj názor formulovat – protože vedle druhého z rodičů je to především dítě, jehož práva zaručená v čl. 8 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) jsou závažným zanedbáváním rodičovské zodpovědnosti dotčena. Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtěleného do ustanovení §100 odst. 4 o. s. ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte.
Odvolací soud dospěl v posuzované věci shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady uvedené v ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. jsou splněny. Vycházel přitom – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze zjištění, že otec po dobu asi tří let k nezletilé nevykonává vůbec žádnou ze svých rodičovských povinností, „včetně své povinnosti nejzákladnější, tj. alespoň své dítě vyživit“, že o nezletilou se žádným způsobem nezajímá, přičemž „bránění otci ve styku ze strany matky obsah spisu nenasvědčuje“ (naopak „matka v návrhu na zahájení řízení podaném dne 18. 12. 2007 tvrdí dobrý vztah otce k dítěti, uvádí kontakty do srpna 2007, vyjadřuje ochotu umožňovat otci styk s nezletilou, byť za určitých podmínek“), a že „teprve v odvolání proti rozsudku vznáší návrh na úpravu svého styku s dcerou, který nijak nerozvádí, a celé odůvodnění směřuje k výši výživného, s níž nesouhlasí“; žádost otce o úpravu styku proto považoval za zcela formální a účelově použitou v rámci sporu mezi rodiči o výživné. Dovodil, že „dítěti tak hrozí nebezpečí, že se stane prostředkem boje mezi rodiči a předmětem sporů, v nichž v žádném případě nepůjde o jeho blaho“, a přihlédl také k délce závažného zanedbání rodičovské zodpovědnosti otce.
Tento závěr odvolacího soudu však nerespektuje shora uvedené zásady, z nichž je třeba při rozhodování o zbavení rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině vycházet. Vzhledem k tomu, že - jak výše uvedeno - doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti a že neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do oblasti výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení §31 odst. 1 zákona o rodině nemusí negativně promítat, bylo – a nadále je - povinností soudu učinit předmětem svých úvah a dokazování (srov. §120 odst. 2 o. s. ř.) posouzení dalších důležitých otázek, zejména, zda chování otce v době rozhodování naplňovalo znaky závažného a zaviněného zanedbávání rodičovské zodpovědnosti a zda matka skutečně začala od srpna 2007 bránit otci ve styku s nezletilou L. a v kladném případě, z jakých důvodů. V posuzované věci nebyl zjišťován ani názor samotné nezletilé L. a v odůvodnění rozsudků soudů není uvedeno, proč se tak nestalo; z obsahu spisu není rovněž zřejmé, zda nezletilá (nyní ve věku téměř 10 let) vůbec ví, že řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti jejího otce je u soudu vedeno. Podstatným pro rozhodnutí o zbavení rodičovské zodpovědnosti je totiž závěr o tom, zda takové rozhodnutí je či není ku prospěchu nezletilého dítěte.
Závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro zbavení rodičovské zodpovědnosti otce k nezletilé L. proto zatím nemůže obstát pro svoji předčasnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části - ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i tento rozsudek (ve výrocích odpovídajících zrušeným výrokům rozsudku odvolacího soudu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu