ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4366.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4366/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilou J. D. , zastoupenou Městským úřadem v Orlové, dcery J. D. a A. D., zastoupeného JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem Orlová-Lutyně, Osvobození č. 829, za účasti Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočka v Havířově, o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 100 P 574/2008, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2011, č.j. 13 Co 186/2011-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2011, č.j. 13 Co 186/2011-161, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 4.3.2011, č.j. 100 P 574/2008-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.3.2011, č.j. 100 P 574/2008-134, zamítl návrh Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočka v Havířově na zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé J. a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění zamítavého výroku uvedl, že otec byl ve vztahu k nezletilé J. rozsudkem okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10.2.2009, č.j. 105 T 158/2009-359, uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 , odst. 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odložením trestu na zkušební dobu čtyř let, přičemž nad obžalovaným (otcem) byl vysloven dohled, v jehož rámci by ve spolupráci s Probační a mediační službou ČR vyhledal odbornou psychologickou pomoc. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že uvedeného trestného činu se otec dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době, nejméně však od listopadu 2006 do 13. 10. 2008 v místě svého bydliště nejprve v O. a poté v D. jinde nepřiměřeně opakovaně fyzicky trestal svou nezl. dceru J., tak, že ji silně bil, zejména rukama po celém těle, čímž jí způsoboval podlitiny, šrámy a odřeniny, tahal ji za vlasy, podrážel nohy, přitom ji vulgárně nadával, na to se nezletilá v průběhu incidentu pomočovala, nechával jí nosit těžké věci, nedohlížel na její řádnou hygienu a příjem stravy, dále v průběhu společné dovolené, kterou trávili od 19. 6. 2007 do 30. 6. 2007 v Č. v Bulharsku, jí opakovaně vyčítal, že neustále pláče, že se pomočuje, za což ji trestal údery otevřenou dlaní do obličeje a taháním za vlasy, vulgárně jí nadával, za trest ji nechával zavřenou v nočních hodinách na balkoně či v koupelně, nezajišťoval ji přes upozornění ostatních účastníků zájezdu jídlo a tekutiny v dostatečném množství při pobytu na přímém slunci na pláži, přičemž v průběhu dovolené musela nezletilá v jednom případě vyhledat lékařské ošetření, přitom si byl vědom, že nezletilá prodělala lehkou mozkovou obrnu, v důsledku čehož u ní došlo k rozvoji poruchy pozornosti a aktivity, načež jeho jednání vyvrcholilo v září a počátkem října 2008, kdy třídní učitelka nezletilé pozorovala na jejím těle četné podlitiny a dne 13.10.2008 vyhledala s nezletilou lékařské ošetření, po němž byla nezletilá krátce hospitalizována v NsP H. a posléze umístěna v dětském domově, přičemž v důsledku jeho jednání došlo u nezletilé k oploštění emotivity, což povede k tomu, že nezletilá nebude schopna vytvářet pevné citové vazby k osobám blízkým, přitom jen díky emoční deprivaci u ní plně nedošlo k rozvinutí syndromu zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte (CAN)“. Nad výchovou nezletilé J. a její mladší sestry L. byla nařízena ústavní výchova (rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 13.2.2009), kterému předcházelo předběžné opatření téhož soudu ze dne 16.10.2008 o předání nezletilých do Dětského domova a Školní jídelny p.o., v B. Soud prvního stupně uzavřel, že otec plní podmínky stanovené rozhodnutím trestního soudu, dochází pravidelně na konzultace v rámci dohledu, poskytuje potřebnou součinnost, navázal spolupráci s psychologem a lze očekávat, že další psychoterapeutická spolupráce zásadním způsobem přispěje k resocializaci otce, která však dosud není ukončena. Pro soud prvního stupně zůstalo otázkou, zda vztahy mezi rodiči jsou skutečně tak harmonické, jak jimi bylo tvrzeno, na druhou stranu otec si řádně plní své pracovní povinnosti, dalšího trestního se jednání nedopustil a o děti projevuje opravdový zájem. Soud prvního stupně zohlednil, že „nezletilé k otci vyjadřují dobrý vztah a že v případě zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé J., kdy matka hodnotí vztah s otcem jako souladný, by došlo k zpřetrhání vazeb mezi rodiči a nezletilou L., což by nebylo v zájmu dětí, vycházel-li soud prvního stupně z předpokladu, že výchovný trest splní svůj účel“. Pro zrušení ústavní výchovy považoval soud prvního stupně za nezbytné, aby otec více než dosud respektoval pokyny a doporučení pracovníků dětského domova, změnil vztah k matce a nenarušoval její výchovnou autoritu, nadále docházel na psychoterapeutické konzultace tak, aby v budoucnu nebyly žádné pochybnosti o tom, že otec je chopen zvládnout svou vlastní vnitřní agresi.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otce zbavil rodičovské zodpovědnosti k nezletilé a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jakkoliv vyjádřil pochopení pro úvahy soudu prvního stupně o specifických okolnostech věci a důsledcích, které v případě vyhovění návrhu nastanou, dospěl k jednoznačnému závěru o nutnosti zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé, neboť otec se dlouhodobě dopouštěl vůči nezletilé závažné úmyslné trestné činnosti, kterou nemůže odčinit současný prezentovaný zájem o dítě, byť by byl opravdový. Odvolací soud připustil, že otec plní povinnost uloženou mu rozhodnutím vydaným v trestním řízení a sice vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Podotknul však, že kdyby tak otec nečinil, vystavil by se možnosti přeměny podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný. Ani s odstupem času od rozhodnutí soudu v trestní věci a po účasti na psychoterapeutických konzultacích nedošlo „k žádnému posunu v nazírání otce na trestnou činnost, které se vůči nezletilé dopustil“. Odvolací soud uzavřel, že otec závažnost svého protiprávního jednání vůči nezletilé vůbec neuvědomuje, naopak celou situaci zlehčuje, když i v odvolacím řízení ji označoval za „nedopatření“, jako neúmyslnou chybu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání otec (dále též „dovolatel“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním názoru, přičemž tento závěr pojí s tím, že řádně spolupracuje s Probační a mediační službou a psychologem Slezské diakonie v H., přičemž terapii hodnotí velmi pozitivně. Trestní řízení bylo pro dovolatele velkým ponaučením a všechny podmínky stanovené v rozsudku trestního soudu si plní řádně, podle svého nejlepšího svědomí. Plně si uvědomuje své pochybení při dřívější výchově nezletilé J. a je zcela přesvědčen, že tyto výchovné chyby se již v budoucnu nikdy nebudou opakovat. Nesouhlasí s tím, že by jeho návštěvy v dětském domově byly ke škodě nezletilých J. a L., děti navštěvují s matkou pravidelně každých 14 dní a je jim velmi líto, že nemohou být s nimi doma. Poukazuje na to, že v minulosti jezdili s dětmi k moři a že letos tak budou muset s manželkou učinit sami i když věřili, že děti se jim podaří dostat do péče ještě před termínem dovolené. Nesouhlasí s tím, že způsob jeho života se nezměnil, popírá, že by hádky s matkou nezletilých byly na denním pořádku, že je u nich slyšet křik, bití a pláč a soužití s matkou hodnotí jako souladné. Nesouhlasí rovněž s tím, že by své chování nadále zkresloval či bagatelizoval. Odkazuje přitom na aktuální zprávy o průběhu dohledu a zprávu Slezské diakonie o tom, že jeho „převýchova“ zdárně pokračuje. Obě dcery má upřímně rád, chce se o ně do budoucna starat, pečovat o ně, řádně je spolu s manželkou vychovat a připravit na život v dospělosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §44 odst. 3 zákona o rodině, zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví.
Podle §44 odst. 4 zákona o rodině, dopustil-li se rodič úmyslného trestného činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti let použil, popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti.
Zbavení rodičovské zodpovědnosti představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině, a to že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990). Doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976). Z uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2012).
Ve stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, Nejvyšší soud uvedl, že pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ ze dne 26. 10. 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice , stížnost č.23848/04, nebo ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice , stížnost č. 23499/06). Pojem „nezbytnosti“ znamená zásah založený na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli (viz například Couillard Maugery proti Francii , stížnost č. 64796/01). Jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (rozsudek ESLP ze dne 26.2.2002 ve věci Kutzner proti Německu , stížnost č. 46544/99, §61).
Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské zodpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské zodpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče. Z tohoto pohledu názor odvolacího soudu, že jednou projevené a postižené jednání otce již nemůže být zhojeno, samo o sobě neodpovídá závěrům, které se podávají zejména ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR sp.zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zbavení otce rodičovské zodpovědnosti není nezbytné, připustil však, že tento závěr je podmíněn pokračující spoluprací otce s psychologem tak, aby účel trestu mohl mít naplněn. Nehodnotí však zprávu o plnění dohledu Probační a mediační služby ČR ze dne 6.12.2010, z níž vyplynulo, že otec své jednání zkresluje a bagatelizuje, v terapii je proto nutné pokračovat a není vyloučeno, že by otec své závadové jednání opakoval. Není-li možné i přes dosažený pokrok (limitovaný zčásti osobností otce a rodinnou anamnézou) vyloučit recidivu jednání otce, nelze podle názoru dovolacího soudu ani uzavřít, že navrácením dětí do jejich původního prostředí by byla zajištěna ochrana dítěte. Závěr Probační a mediační služby ČR, s přihlédnutím k vysoké závažnosti jednání otce, by tak indikoval správnost řešení přijatého odvolacím soudem, to ovšem za předpokladu, že soudy kvalifikovaným způsobem rovněž přihlédly k názoru dítěte a že ochrana dítěte nemůže být zajištěna jiným výchovným opatřením, například stanovením dohledu nad nezletilou. Toto zjištění však dovolací soud v odůvodnění odvolacího soudu postrádá, ačkoliv nic nenasvědčuje tomu, že s ohledem na věk a rozumovou vyspělost nezletilé J. by od zjištění jejího názoru mohl upustit. Uvádí-li soud prvního stupně, že „nezletilé k otci vyjadřují dobrý vztah“, pak tento závěr soud prvního stupně čerpá toliko z vyjádření otce.
Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení §100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25.1.1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a §31 odst. 3 zák. o rod.), neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) jej proto zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu