ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4977.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4977/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po K. K. , zemřelém dne 14. června 2000, , za účasti 1) L. K. , 2) V. K. , obou zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova č. 60/12, a 3) I. Č. , zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů č. 947/2b, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. D 558/2000, o dovolání I. Č. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2009 č. j. 24 Co 171/2009-769, takto:
I. Dovolání I. Č. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po K. K., zemřelém dne 14.6.2000, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu Praha - západ dne 3.7.2000 č.j. D 558/2000-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§38 občanského soudního řádu) nejprve JUDr. Libuše Žatecká, notářka v Praze 2, a posléze JUDr. Petr Bílek, notář v Praze 4.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 29.12.2008 č.j. D 558/2000-741 určil obvyklou cenu majetku ve společném jmění manželů K. a L. K. ke dni úmrtí zůstavitele částkou 25.292.946,32 Kč a společné závazky manželů K. a L. K. ke dni úmrtí zůstavitele částkou 19.378.555,91 Kč, z majetku a závazků patřících do společného jmění manželů K. a L. K. zařadil do aktiv dědictví "polovinu majetku ve společném jmění manželů" a do pasiv dědictví "polovinu společných závazků" s tím, že "manželce L. K. připadá do jejího výlučného vlastnictví polovina majetku ve společném jmění manželů" a že "odpovídá za polovinu společných závazků", určil obvyklou cenu majetku patřícího do dědictví částkou 12.646.473,16 Kč, výši dluhů dědictví částkou 9.689.278,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.957.195,16 Kč a schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž V. K. "z dědictví nic nenabývá", protože "svůj dědický podíl nepožaduje", a podle níž veškerý majetek patřící do dědictví v usnesení popsaný "dědí" "v poměru L. K. dvě třetiny a I. Č. jednu třetinu s tím, že ve stejném poměru odpovídají i za dluhy dědictví"; v usnesení současně dědicům uložil zaplatit soudnímu komisaři JUDr. P. B. odměnu 20.000,- Kč a "DPH v sazbě 19 %", a to tak, že je povinna zaplatit notáři L. K. částku 15.866,- Kč a I.a Č. částku 7.934,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že dědici zůstavitele jsou jeho manželka K. a dcery I. Č. V. K., která se svého dědického podílu "vzdala ve prospěch L. K.". Při vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky vycházel z omezené dispozice L. K. s předmětným majetkem a neochoty věřitele Matco s.r.o. dohodnout se s dědici a dospěl k závěru, že ochranu věřitelů a zachování jejich stejného postavení v daném případě "nejlépe zajistí proporcionální rozdělení společného majetku a závazků manželů mezi manželku a dědice". Dohodu o vypořádání dědictví, která byla dědičkami uzavřena dne 13.10.2008, soud schválil s odůvodněním, že její obsah je v souladu se zákonem i dobrými mravy, není v rozporu s omezením L. K. disponovat se svými majetkovými nároky k předmětným nemovitostem, neznevýhodňuje věřitele a zachovává jejich stejné postavení.
K odvolání I. Č. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.6.2009 č.j. 24 Co 171/2009-769 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání dědictví, kterou dědičky uzavřely při jednání dne 13.10.2008, je v souladu s ustanovením §482 občanského zákoníku, protože z protokolu o jednání ze dne 13.10.2008 nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dohoda svým obsahem neodpovídá vůli účastníků, a protože ji uzavřely všechny dědičky a pojaly do ní veškerý zůstavitelův majetek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že dohoda svým obsahem neodporuje zákonu ani dobrým mravům.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala I. Č. dovolání. Namítá, že odvolací soud rozhodl při jednání dne 18.6.2009 bez přítomnosti účastníků řízení, což představuje "zásadní pochybení odvolacího soudu z procesního hlediska", a nesouhlasí s tím, že bylo jednáno bez její přítomnosti, i když se z jednání ze zdravotních důvodů omluvila. Tím bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, protože nemohla konkretizovat své námitky. Odvolací soud podle názoru dovolatelky rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, protože neprozkoumal její námitky ve věci pohledávky Finančního úřadu Praha - západ na dani z přidané hodnoty, jejíž výši zpochybňovala. Domnívá se, že rozhodným datem pro zahrnutí pohledávky na dani z přidané hodnoty do dědictví není datum přiznání a splatnosti daně, nýbrž datum zdanitelného plnění. Exekuční výměr k vymáhání dluhů vzniklých po smrti zůstavitele "není způsobilý ovlivňovat dědické řízení", neboť v dědictví se rozhoduje o majetku ke dni smrti zůstavitele; v době, kdy ještě není rozhodnuto o tom, jak bude vypořádáno společné jmění manželů a co vlastně bude patřit do dědictví, "nelze zatěžovat takovýto majetek z titulu dluhů vzniklých po smrti zůstavitele". Poukazuje na to, že předmětný exekuční příkaz byl v odvolacím řízení "podstatně" změněn. Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za otázku po právní stránce zásadního významu považuje otázku, zda "pro rozhodnutí o zahrnutí daňové povinnosti z titulu DPH je rozhodující datum vzniku zdanitelného plnění nebo datum podání daňového přiznání nebo datum splatnosti této daně, pokud zůstavitel zemřel v průběhu zdaňovacího období", a otázku, zda "daňový dluh, který vznikl po smrti zůstavitele některému z dědiců, může omezovat tohoto dědice dohodnout se na vypořádání SJM v dědictví a uzavřít o předmětu dědictví dědickou dohodu", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2001 do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."). I když zůstavitel K. K. zemřel dne 14.6.2000 (tedy v době před 31.12.2000), odvolací soud projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o něm - v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 12., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001, a proto i dovolání proti usnesení odvolacího soudu je třeba projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001 (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003 č.j. 21 Cdo 574/2003, které bylo uveřejněno pod č. 156 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003); protože dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno v době před 1.7.2009, řídí se současně projednání dovolání I. Č. a rozhodnutí o něm občanským soudním řádem ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona a č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
I. Č. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že dohoda o vypořádání dědictví, kterou účastnice uzavřely dne 13.10.2008 před notářem JUDr. P. B. jako soudním komisařem, je v souladu se zákonem a ani neodporuje dobrým mravům. Uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975 sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1994 sp. zn. 24 Co 106/94, uveřejněné pod č. 3 v časopise Ad Notam, roč. 1995, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Protože dovolatelka nenamítá žádnou spornou skutečnost, významnou pro vypořádání společného jmění manželů K. a L. K., nebo spornost aktiv nebo pasiv zařazených do soupisu aktiv a pasiv dědictví po zůstaviteli, a protože ani takové sporné skutečnosti nebyly z obsahu spisu zjištěny, bylo plně v dispozici účastníků, jak se dohodnou o vypořádání aktiv a pasiv zařazených do dědictví, aniž by bylo pro toto vypořádání dědictví jakkoliv významné, jak vysoký "daňový dluh" zůstavitel ve skutečnosti zanechal; napadené usnesení odvolacího soudu proto nemůže mít po právní stránce zásadní význam (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008 nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998 sp. zn. 24 Co 196/98, uveřejněné pod č. 5 v časopise Ad Notam, roč. 1998).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani případné námitky uplatňující zmatečnostní vady, neboť ty nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání I. Č. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání I. Č. proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu