ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.512.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 512/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Karlovarského kraje se sídlem krajského úřadu v Karlových Varech, Závodní č. 353/88, IČO 70891168, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, proti žalovaným 1) MUDr. E. S., zastoupené JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova č. 13, a 2) MUDr. O. Č., zastoupenému JUDr. Natálií Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího č. 6, o 166.545,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 423/2006 a 15 C 424/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2011 č.j. 12 Co 401/2011-112, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. května 2011 č.j. 15 C 423/2006-72 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobami podanými u Okresního soudu v Chebu dne 20.11.2006 domáhal, aby mu zaplatili žalovaná 1) 75.537,- Kč a žalovaný 2) 91.008,- Kč. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že v Nemocnici Cheb, příspěvkové organizaci Karlovarského kraje (tato příspěvková organizace byla dnem 30.6.2004 zrušena a její práva a závazky přešly na žalobce) žalovaná 1), která vykonávala na základě pracovní smlouvy práci dětské lékařky, nepostupovala dne 6.1.2002 odborně správně při léčbě M. V., neboť jako jeho ošetřující lékařka nestanovila správnou diagnózu a nezahájila odpovídající léčbu, což následně vedlo k úmrtí M. V., a že žalovaný 2) jako primář oddělení pro děti a dorost při přijetí M. V. nepostupoval správně při stanovení diagnozy, což vedlo k úmrtí M. V. V důsledku jednání žalovaných vznikla právní předchůdkyni žalobce škoda v celkové výši 499.780,- Kč, neboť podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.3.2004 sp. zn. 19 C 47/2003 zaplatila dne 22.4.2004 pozůstalým rodičům M. V. náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 450.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 49.780,- Kč. Nárok na náhradu škody ve výši odpovídající čtyřapůlnásobku průměrného výdělku před porušením povinností žalobce uplatnil vůči žalovaným jako poškozený v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 21/2005 proti žalovaným 1) a 2) a proti dalšímu lékaři zaměstnanému u právní předchůdkyně žalobce MUDr. V. H. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Okresní soud v Chebu však usnesením ze dne 10.4.2006 žalobce jako poškozeného k hlavnímu líčení v této trestní věci nepřipustil a odkázal jej s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Okresní soud v Chebu - poté, co usnesením ze dne 11.1.2007 č.j. 15 C 423/2006-23 rozhodl, že se obě tyto věci (spolu s věcí vedenou pod sp. zn. 15 C 441/2006 proti žalovanému MUDr. V. H.) spojují ke společnému řízení a co usnesením ze dne 1.12.2010 č.j. 15 C 423/2006-34 vyloučil věc vedenou pod sp. zn. 15 C 441/2006 k samostatnému řízení - rozsudkem ze dne 2.5.2011 č.j. 15 C 423/2006-72 zamítl žaloby proti žalovaným 1) a 2) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 25.260,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Kubíčka a žalovanému 2) 23.671,- Kč k rukám advokátky JUDr. Natálie Slavíkové. Dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody nelze žalobci přiznat, neboť před podáním žaloby uplynula dvouletá lhůta k jeho uplatnění podle ustanovení §263 odst. 3 zákoníku práce a žalovaní uplatnili - nikoli v rozporu s dobrými mravy - námitku promlčení. Uplatněním nároku na náhradu škody žalobcem v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 21/2005 nemohlo podle názoru soudu prvního stupně dojít ke stavení promlčecí doby "ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku, neboť žalobce nebyl v trestním řízení v postavení poškozeného"; v takovém postavení může být jen ten, komu byla škoda způsobena "přímo jednáním obžalovaného".
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26.9.2011 č.j. 12 Co 401/2011-112 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) 27.335,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Kubíčka a žalovanému 2) 25.367,- Kč k rukám advokátky JUDr. Natálie Slavíkové. Shledal správným závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce na náhradu škody vůči oběma žalovaným vycházející z názoru, že poškozeným, který je oprávněn připojit se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, může být pouze ten, komu byla trestným činem způsobena škoda. Protože žalobce (a ani jeho právní předchůdkyně) takovou osobou nebyl, nemohl podle názoru odvolacího soudu jeho procesní úkon, kterým se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, přerušit běh promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nezohlednil právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 3/2004, z něhož vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené zaměstnancem třetí osobě zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi (§420 odst. 2 občanského zákoníku), nejde-li o exces ze strany zaměstnance, za který by odpovídal výlučně sám, může v adhezním řízení uplatnit pouze zaměstnavatel, který poskytl této třetí osobě odškodnění a u něhož je zaměstnanec (obviněný) v době způsobení škody v pracovním poměru; poškozená třetí osoba pak může své nároky uplatňovat pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl obviněný v době činu zaměstnancem, nikoliv však v trestním řízení proti tomuto obviněnému. Z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 365/2005 podle žalobce vyplývá, že v případě, že poškozený není soudem v trestním řízení připuštěn jako poškozený, staví se běh promlčecí lhůty v době od přihlášení se poškozeného s nárokem na náhradu škody do nabytí právní moci usnesení podle ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu. S odkazy žalobce na tuto judikaturu se odvolací soud nevypořádal, a proto je podle názoru žalobce jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Protože žalobce se podáním ze dne 23.2.2005 "přihlásil" se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený k trestnímu řízení vedenému proti žalovaným a protože se teprve z usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10.4.2006 dozvěděl, že jej soud jako poškozeného k hlavnímu líčení v trestní věci nepřipustil a odkázal jej s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, neběžela podle názoru žalobce promlčecí lhůta v době od 23.2.2005 do 10.4.2006 a jeho nárok na náhradu škody nemůže být promlčen. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s dosavadní judikaturou, zejména v základní otázce vymezení pojmu poškozeného podle §43 trestního řádu, a rovněž v otázce charakteru újmy, pro jejíž náhradu mohlo být v rozhodné době adhezní řízení využito.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť není přípustné a ani důvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda se staví běh lhůty k uplatnění nároku zaměstnavatele na náhradu škody vzniklé zaměstnavateli zaplacením náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na ochranu osobnosti jiné fyzické osoby způsobený trestným činem jeho zaměstnance spáchaným při plnění pracovních úkolů zaměstnance, jestliže zaměstnavatel tento nárok na náhradu škody uplatní jako poškozený v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba - vzhledem k tomu, že k porušení právních povinností žalovaných při plnění jejich pracovních úkolů, s nímž žalobce spojuje nárok na náhradu škody, mělo dojít ve dnech 5.1.2002 a 6.1.2002 - i v současné době posuzovat podle v té době účinné právní úpravy, tedy podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. Totéž platí o nároku, který byl pravomocně přiznán a pro který byl u soudu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka ovšem trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Uplatní-li účastník svůj nárok u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje (svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení tak, aby toto řízení mohlo skončit meritorním rozhodnutím), promlčecí lhůta - jak vyplývá z ustanovení §261 odst. 3 zák. práce - v době od zahájení řízení (nebo připojení se k řízení) o nároku, o jehož promlčení jde, do jeho pravomocného skončení (nebo pravomocného skončení účasti účastníka v řízení) neběží (dochází k jejímu stavení). Cílem úpravy obsažené v ustanovení §261 odst. 3 zák. práce (obdobně jako v ustanovení §112 občanského zákoníku) je ochrana poškozeného žalobce v případě, že vlastnímu uplatnění nároku na náhradu škody předchází jiné (zpravidla trestní) řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. Aby se předešlo zbytečnému duplicitnímu uplatňování stejného nároku v různých řízeních, je zde stanoveno pravidlo, podle něhož, je-li nárok již uplatněn v soudním nebo jiném (k tomu sloužícím) řízení, není poškozený nucen (z obavy před promlčením svého nároku) uplatňovat nárok na náhradu škody v dalším řízení. Není totiž vyloučeno (a často se tak děje), že nárok poškozeného je uspokojen již v rámci jiného (zpravidla trestního) řízení. Odpadá pak nutnost vůbec žalobu o náhradu škody podávat.
Poškozený v zahájeném řízení ve smyslu ustanovení §261 odst. 3 zák. práce řádně pokračuje také tehdy, jestliže po skončení jiného (trestního) řízení [nebo po skončení účasti účastníka v jiném (trestním) řízení] v přiměřené lhůtě pokračuje v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je vždy odvislé od konkrétních okolností případu. Jestliže (podle okolností případu) poškozený v řízení řádně pokračuje podáním návrhu na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočne znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím řízení, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) občanského soudní řízení. Kdyby však soud dospěl k závěru, že poškozený řádně v řízení nepokračoval, neboť po skončení jiného (trestního) řízení [nebo po skončení účasti účastníka v jiném (trestním) řízení] v přiměřené lhůtě nepokračoval v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, započne (do té doby přerušená) promlčecí doba znovu běžet právní mocí rozhodnutí v předchozím řízení (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V posuzovaném případě žalobce - jak vyplývá z obsahu spisu - uplatnil písemným podáním ze dne 23.2.2005, doručeným dne 14.3.2005 Okresnímu soudu v Chebu prostřednictvím Okresního státního zastupitelství v Tachově, v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 21/2005 proti žalovaným 1) a 2) a proti MUDr. V. H. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona nárok na náhradu škody [vůči žalované 1) ve výši 75.510,- Kč, vůči žalovanému 2) ve výši 91.008,- Kč a vůči MUDr. V. H. ve výši 153.490,- Kč], která vznikla právní předchůdkyni žalobce (Nemocnici Cheb, příspěvkové organizaci Karlovarského kraje) zaplacením náhrady nemajetkové újmy v penězích pozůstalým rodičům M. V. (celkem podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.3.2004 sp. zn. 19 C 47/2003 včetně náhrady nákladů řízení 499.780,- Kč) za zásah do práva na ochranu jejich osobnosti způsobený odborně nesprávným postupem žalovaných 1) a 2) a MUDr. V. H. (zaměstnanců žalobce) při léčbě M. V., který měl za následek jeho úmrtí a ve kterém byl podle obžaloby Okresního státního zastupitelství v Tachově 21.2.2005 č.j. ZT 264/2003-88 spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 10.4.2006 č.j. 6 T 21/2005-336, které nabylo právní moci dne 10.5.2006, podle ustanovení §206 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že žalobce se nepřipouští jako poškozený k hlavnímu líčení ve věci sp. zn. 6 T 21/2005.
Podle ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31.12.2009 (dále jen "trestní řád") ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
Podle ustanovení §43 odst. 2 trestního řádu se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.
Podle ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 trestního řádu). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Z citovaných ustanovení trestního řádu vyplývá, že poškozený, kterému byla trestným činem způsobena majetková škoda a který má podle zákona nárok na její náhradu, má v trestním řízení kromě procesních práv uvedených v ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu též právo nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost tuto škodu mu nahradit. Předpokladem tohoto práva poškozeného tedy je vznik škody na majetku poškozeného, příčinná souvislost mezi vznikem škody a trestným činem, pro který se vede trestní řízení, a odpovědnost obviněného (obžalovaného) z trestného činu za škodu vyplývající ze zákona. Tyto podmínky splňuje, a má tedy právo připojit se k trestnímu řízení s návrhem na uložení povinnosti obžalovanému k náhradě škody v odsuzujícím rozsudku, též právnická nebo fyzická osoba, které vznikla škoda tím, že poskytla odškodnění osobě, které způsobil trestným činem škodu zaměstnanec právnické (fyzické) osoby při její činnosti. Škoda je způsobena právnickou (fyzickou) osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila (srov. ustanovení §420 odst. 2 věty první občanského zákoníku). I když tyto osoby samy za škodu takto způsobenou jinému podle zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (srov. ustanovení §420 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku). Protože podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, má zaměstnavatel za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení vůči zaměstnanci nárok na náhradu škody vzniklé zaměstnavateli tím, že poskytl jiné osobě náhradu škody, za kterou odpovídá podle ustanovení §420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a která byla způsobena trestným činem spáchaným zaměstnancem při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, popřípadě při jiné jeho činnosti, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti zaměstnavatele. Tento nárok na náhradu škody může zaměstnavatel jako poškozený uplatnit v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci pro trestný čin, jímž byla jiné osobě způsobena škoda, kterou zaměstnavatel podle zákona nahradil (srov. například právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.6.1968 sp. zn. 2 Tz 10/68, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.2.2004 sp. zn. 4 Tz 3/2004, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Právnické (fyzické) osobě se podle ustálené judikatury soudů analogicky (srov. §853 občanského zákoníku) přičítá též odpovědnost za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (srov. §11 až 16 občanského zákoníku), který byl způsoben při činnosti právnické (fyzické) osoby těmi, které k této činnosti použila (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12.2003 sp. zn. 30 Cdo 73/2003, který byl uveřejněn v č. 7/2004 časopisu Právní rozhledy, str. 270). Je-li tím, koho právnická (fyzická) osoba použila ke své činnosti, její zaměstnanec, má tato osoba za splnění podmínek uvedených v ustanovení §172 odst. 1 zák. práce vůči němu nárok na náhradu škody vzniklé jí tím, že poskytla jiné fyzické osobě náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, za který odpovídá ve smyslu analogicky použitého ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku a který byl způsoben trestným činem spáchaným zaměstnancem při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, popřípadě při jiné jeho činnosti, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti zaměstnavatele. Také tento nárok na náhradu škody může zaměstnavatel jako poškozený uplatnit v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci pro trestný čin, jímž byl způsoben neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jiné fyzické osoby, za který zaměstnavatel poskytl této osobě podle zákona náhradu nemajetkové újmy v penězích. Návrh poškozeného zaměstnavatele, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému zaměstnanci povinnost tuto škodu mu nahradit, má na běh promlčecí lhůty účinky uvedené v ustanovení §261 odst. 3 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že, uplatní-li zaměstnavatel jako poškozený v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci nárok na náhradu škody vzniklé zaměstnavateli zaplacením náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na ochranu osobnosti jiné fyzické osoby způsobený trestným činem zaměstnance spáchaným při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, popřípadě při jiné jeho činnosti, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti zaměstnavatele, a pokračuje-li řádně v řízení o tomto nároku, promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody v době od připojení se zaměstnavatele k trestnímu řízení do jeho pravomocného skončení (nebo pravomocného skončení účasti zaměstnavatele v trestním řízení) neběží.
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, podle něhož procesní úkon, kterým žalobce uplatnil v trestním řízení vedeném proti žalovaným nárok na náhradu škody, jež vznikla jeho právní předchůdkyni zaplacením náhrady nemajetkové újmy v penězích pozůstalým rodičům M. V. za neoprávněný zásah do práva na ochranu jejich osobnosti způsobený trestným činem, který měli podle podané obžaloby žalovaní spáchat při plnění svých pracovních úkolů, neměl vliv na běh promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody. Správný proto nemůže být ani napadený rozsudek odvolacího soudu, který na takovém nesprávném právním posouzení věci spočívá. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Chebu) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu