ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.730.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 730/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po B. Ž. , zemřelém dne 29. října 2004, za účasti 1) B. Ž. , 2) I. S. , 3) B. Ž. , 4 ) J. Ž. a 5) P. Ž. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 2058/2004, o dovolání B. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. 24 Co 447/2007-154, takto:
Dovolání B. Ž. se odmítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. Ž., zemřelém dne 29.10.2004 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 22.11.2004, č.j. 27 D 2058/2004-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Michal Kulík, notář v Praze 2 (§38 o. s. ř.).
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.12.2006, č.j. 27 D 2058/2004-111, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění manželů částkou 1,481.112,80 Kč. Uvedl, že zůstavitel zemřel ženatý; že „mezi zůstavitelem a jeho manželkou nebyla za trvání manželství uzavřena žádná smlouva modifikující SJM ve smyslu §143a obč. zák.“; že byl zjištěn „zůstatek na sporožirovém účtu vedený u České spořitelny ve výši 101.592,80 Kč“; že „na základě znaleckého posudku ze dne 22.4.2005 znalce Petra Kellnera byla určena obvyklá cena budovy čp. s pozemky parc. č. a parc. č. v k.ú. Lázně Libverda ve výši 194.520,- Kč“ a „na základě znaleckého posudku ze dne 28.12.2005 znalkyně Ing. Jany Horové obvyklá cena členského podílu v Bytovém družstvu Jasmínová č. 40,42,44,46,48,50 spojeného s právem nájmu bytu č. 7 o velikosti 54,70 m2 v domě čp. ve výši 1.185.000,- Kč“; že B. Ž. vznesla ke znaleckému posudku Ing. Jany Horové námitky (zejména, že oceňovací metody neodpovídají účetním metodám předpokládaným obchodním zákoníkem; že členský podíl přechází na manželku ze zákona a nelze jej oceňovat tržně; že v rámci tržních převodů se zohledňuje, zda jde o byt uvolněný nebo zatížený nájemní smlouvou a že nebylo přihlédnuto k tomu, že pozůstalá manželka má vůči družstvu i povinnosti); že k těmto námitkám soud nemohl přihlédnout, „neboť tyto skutečnosti nemá propočítané“. Poté, co dovodil, že „cena členského podílu není regulována žádným cenovým předpisem“, když „nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku“, dospěl k závěru, že pro účely vypořádání SJM je nutno vycházet z „obvyklé“ ceny členského podílu, tj. z ceny, které by bylo možné za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. V opačném případě by došlo „k porušení pravidla rovnosti podílů stanoveného v §150 obč. zák.“, neboť by tím byla zvýhodněna bývalá manželka, která se stala výlučným členem bytového družstva a jediným nájemcem družstevního bytu. Protože ostatní účastníci neměli ke znaleckému posudku Ing. Jany Horové žádné námitky, soud prvního stupně určil hodnotu členského podílu v bytovém družstvu ve výši dle znaleckého posudku Ing. Jany Horové.
K odvolání B. Ž. (pozůstalé manželky) Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2008, č.j. 24 Co 447/2007-154, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejprve vzal za prokázané, že „zůstavitel a jeho manželka byli v době úmrtí zůstavitele společnými členy bytového družstva“ a z toho dovodil, že pozůstalá manželka zůstává členem družstva (náleží ji členský podíl) a že podstatou „přihlédnutí“ ve smyslu §707 odst. 2 obč. zák. je, že „zvýhodnění pozůstalého manžela musí být kompenzováno nárokem na majetkové vyrovnání“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu je nutno vycházet z „obvyklé“ ceny členského podílu, když předmětem vypořádání SJM je v tomto případě „náhradová pohledávka vůči pozůstalé manželce“ nikoliv „samotný členský podíl v bytovém družstvu, který ze zákona podle §707 odst. 2 obč. zák. přešel na pozůstalou manželku“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala B. Ž. dovolání. Namítá, že „členský podíl v družstvu není majetkem a do SJM nespadá“, protože „má zvláštní režim“; že „bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, dochází k přeměně společného nájmu bytu na nájem bytu, jehož subjektem je pouze pozůstalý manžel“; že „se jedná o speciální nástupnictví vylučující dědění členského podílu“ a že proto při „přihlédnutí“ podle §707 odst. 2 obč. zák. „se nelze řídit stejným postupem jako při nabytí práv a povinností člena bytového družstva v dědickém řízení“. Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když za otázku zásadního právního významu považuje, „zda členský podíl v družstvu je majetkem náležejícím do zaniklého SJM“ a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání dne 9.2.2008 zemřel dědic B. Ž. a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.1.2009, č.j. 27 D 2058/2004-188, bylo ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s B. Ž., J. Ž. a P.Ž.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o. s. ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
B. Ž. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mít po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely. Bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví (srov. §707 odst. 2 věta první a druhá obč. zák.).
Při vypořádání společného jmění musí být – stanoví-li to zvláštní předpisy – přihlédnuto k tomu, že některá majetková práva po zůstaviteli, která tvoří součást společného jmění, přechází podle zvláštní právní úpravy přímo na stanovené subjekty. Takovým případem je také přechod členství a členského podílu v bytovém družstvu na pozůstalého manžela, jestliže manželé byli společnými nájemci družstevního bytu a společnými členy bytového družstva (§707 odst. 2 obč. zák.). Přihlédnutí znamená, že hodnota práv a povinností přímo přešlých na pozůstalého manžela se započte na jeho podíl ze společného jmění (srov. např. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5.11.1975, sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976; zhodnocení ze dne 21.11.1989, sp. zn. Cpj 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1990; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.6.1978, sp. zn. 4 Cz 24/78, uvedený ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí nejvyšších soudů č. IV, str. 847; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11.2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004, uveřejněné v časopise Ad Notam č. 6, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 3237/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.9.2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2011).
V posuzovaném případě soudy přihlédly k okolnosti, že na pozůstalou manželku B. Ž. přešel dle ustanovení §707 odst. 2 obč. zák. členský podíl v bytovém družstvu, způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; z důvodu této právní otázky proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy dovolání B. Ž. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání B. Ž. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2012
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu